Pod zámkem | Kapitola 4.

Lásky moje! Tato kapitola je samozřejmě přednastavená, ale Mei porušila odpočinkový režim a řekla si, že vás pozdraví. xD To, kvůli čemu jsem skončila v nemocnici, byl prosím tetanový záchvat z přetížení a do toho jsem ještě chytla virus. Prosím vás, dávejte na sebe pozor. Takový záchvat jsem v ještě neměla, a že jsem se zatěžovala daleko víc.

Jinak mám tuto povídku přednastavenou až do září, tak doufejme, že na ni nezanevřu a celou ji budu moct mít přednastavenou na pátek. :3 x'D No, známe Mei... xD Taky připravuju dvě ShIzaya jednorázovky, ale to ještě uvídím, jestli to vydám jsou to takové prkotiny, jenom na odlehčení mojí mysli. xD A pro mou milovanou ivanu-chan píšu NaruSasu. ♥ =^.^=

Enjoy ~

---

Oba dva upřeli pohled na sklenici, kterou každý držel jednou rukou, přitom se vzájemně dotýkali prsty. Itachi měl druhou ruku obtočenou kolem Deidarova pasu a Deidara ji měl položenou na Uchihově rameni. Doslova mu spadl do náruče.

Blondýn se poplašeně podíval na černovláska. Netušil, jak si jsou blízko. Jejich nosy se dotýkaly, očima šilhali, jak se snažili zaostřit na tvář toho druhého. Pro Deidaru to byl až erotický okamžik. Cítil divoký tlukot Itachiho srdce skrz svůj hrudník, kterým se ho dotýkal. Ani nepomyslel na to, jak tuhle situaci vnímá jeho spolubydlící. Instinktivně se přiblížil a na malou setinu se dotkl svými rty jeho.

"Haló! Jsi v pohodě?" ptal se ho Itachi už podruhé.

Blondýn se probudil ze snu a odtáhl se. Nevěděl, co říct. Nejdřív mu chtěl vynadat, proč přišel do jeho pokoje bez zaklepání, ale na druhou stranu by mu měl spíš poděkovat, že ho chytil. A jeho Nutellu. Moment, poděkovat? Vlastně za celou tu nepříjemnou situaci může Itachi. Kdyby ho nevylekal, nespadl by. Nakonec ale zvolil Itachiho účinnou zbraň, než aby všechno pokazil slovy - jednoduše mlčel.

"Přinesl jsem ti lžičku," nabídl mu černovlasý předmět, který mu předtím položil na tvář. Stydlivě při tom odvrátil tvář.

"Jíst to prstem mi nevadí," zamumlal Deidara, i přesto kovový předmět přijal. "Proč jsi vůbec…?"

Itachi se posadil na postel. To bylo znamení, že nemá hned v plánu odejít, a Deidaru zarazilo, jak je dnes komunikativní.

"Měl jsi otevřené dveře a nereagoval jsi," odůvodnil starší. Stále se vyhýbal očnímu kontaktu. Seděl s rukama položenýma na klíně a narovnanými zády jakoby podle pravítka. Nepůsobil moc uvolněně, spíš jako právě kárané dítě.

Deidara jen kývl hlavou, že rozuměl. Stejně jako Itachi, ani on se nedokázal uvolnit. Čekal, co mu chce Uchiha povědět, protože vypadal, že má něco na srdci. Ale vteřiny plynuly a z Itachiho pořád nic nevypadlo. Když už se zdálo, že jejich nucenou konverzaci musí začít Deidara, Uchiha se vzchopil.

"Kromě -…" začal, ale hned se odmlčel. Nedokázal to vyslovit. Pořád to tak bolelo… "mi nejvíc chybí táta."

Deidara rychle pochopil, co mu chtěl Uchiha říct. Kromě Sasukeho. Kromě jeho zesnulého mladšího bratra mu nejvíc chybí otec.

Tím blondýna překvapil. Ne, on ho ohromil! Když se ho zeptal, kdo mu nejvíc chybí, tak se Itachi naštval. A teď za ním sám přišel a řekl mu, po kom se mu stýská.

Jak viděl Itachiho bolestnou tvář, rozhodoval se, jestli se skutečně může zeptat. Chtěl vědět víc. Co se tenkrát přesně stalo? Proč se Itachi rozhodl ukrýt se před světem? Kolik Sasukemu bylo let? Ale tím by ho jen víc deprimoval.

"Nejste v kontaktu?" zeptal se opatrně. Dokud nebude otázka ohledně Sasukeho, je v pořádku trochu vyzvídat?

Starší zavrtěl hlavou.

"Chtěl bys, abyste byli?"

Uchiha na něj zvedl pohled jen proto, že Deidarova slova vyzněla jako by s tím blondýn dokázal něco udělat.

"Takhle je to lepší," odmítl a vstal. Sám musel uznat, že se dnes namluvil nejvíc za posledních čtrnáct dnů. Bylo to vyčerpávající. A to ho ještě čekal rozhovor s Kisamem, který by měl každou chvilkou dorazit s nákupem.

"Kdyby se ti po něm někdy stýskalo…" navrhl Deidara, "můžeš mu zavolat. Nebo přijít za mnou…" řekl polohlasem. Horší klišé fakt říct nemohl, proto se to snažil hned napravit: "Dřív jsem se hodně vídal s lidmi a docela mi to chybí…" přiznal se. Musel se pochválit, jak srozumitelně a bez zádrhelů mluvil. Ale hanbou by se propadl.

"Co bych mu tak řekl?" zeptal se Itachi sám sebe.

"Ono někdy bohatě stačí říct, že ho máš rád," usmál se Deidara.

Než stačil Itachi cokoli odpovědět, dveře práskly a v obýváku se objevil Kisame s nákupem. Černovlásek bez váhání opustil Deidarův pokoj. Poslední, co blondýn viděl, byly vlající černé vlasy. Pak se ušklíbl nad vlastní hloupostí. Jen idiot by si mohl myslet, že někdo s PTSD bude chtít pomoct člověku s lehkou depresí.

"Yo!" pozdravil ho Kisame ve dveřích.

"Proč mi všichni lezete-" Neměl právo nadávat. Když do pokoje vešel Itachi, byla to Deidarova chyba, že měl otevřené dveře a nereagoval na Uchihova slova. Teď to nemohl svést na nic a na nikoho. Byl jen podrážděný, ze všeho se hned stal problém.

"Tady něco máš," mrkl na něj a palcem ukázal směrem do kuchyně. Pak zmizel.

Deidarovi se nad blonďatou hlavou objevil velký otazník. Nedalo mu to. Odložil Nutellu i se lžící na parapet, kam měl v plánu se hned vrátit. V kuchyni ho ale čekalo velké překvapení. Místo jedné malé tašky tam stály dvě velké zcela plné. Pokud si pamatoval dobře, tohle všechno Itachi nechtěl.

"Doufám, že jsem to všechno trefil. Z tvýho škrabopisu to nejde skoro přečíst," stěžoval si u Kisame. Pohledem pak střelil po Itachim, který zrovna vykládal nákup na kuchyňskou linku a těch dvou si nevšímal.

Deidara zůstal oněměle stát. Došlo mu, že ho Itachi neposlechl a poručil svému kolegovi koupit všechno ze seznamu. I to přeškrtnuté.

"Kolik to dělá?" zeptal se hned a zastrčil si ruce do zadních kapes. Pro tentokrát to zaplatí, ale příště už nesmí být tak hrr. Nesmí plýtvat penězi.

Uchiha zastal v činnosti. Nic ale neříkal, ani neměnil pozici.

"To nechej tak," mávl rukou Kisame. Na jeho úsměvu bylo ale něco podezřelého. On byl… nervózní? "No nic. Já už musím, tak se tu mějte," vymluvil se a rychle zmizel.

Tomu Deidara opravdu nerozuměl. Když chtěl zaplatit všechno, co si vyžádal, jak Kisame, tak Itachi se zasekli. Jako by mu teď mělo začít peklo.

"Teď bydlíš tady," odpověděl jednoduše Itachi a zase pokračoval. Deidary si nevšímal. Nasadil si svou typickou kamennou tvář a schoval se za nedobytné neviditelné zdi.

Co to mělo znamenat? Že bydlí tady znamená, že se bude ke Kisamemu chovat jako ke sluhovi? Že se nechá jen tak živit?

"Jak to myslíš?" zeptal se přímo a rozhodil rukama. Byl rozčilený. Rozčilený, protože Itachi opět nereagoval, nemluvil, ani se na něj nepodíval. Jednoduše ho ignoroval, i když před pár minutami spolu vedli normální konverzaci. Co se stalo tak zásadního, že se z minuty na minutu zase uzavřel?

Rychlými kroky přešel k němu. Chytil ho za paži a prudce s ní škubl. Když mu Itachi nevěnuje pozornost, tak si ji teda Deidara vynutí. "Je slušné odpovědět!" zavrčel. Nadzvedl hlavu. Jednak aby viděl Itachimu přímo do očí, jednak protože se snažil vypadat nadřazeně.

Uchiha si odhrnul pramínek vlasů, co mu následkem prudkého pohybu spadl do očí. Chladně se koukal do nahněvaných modrých kukadel a znejistil jejich majitele. Během vteřiny přebral veškerou dominanci, do níž se Deidara ze začátku tak opřel.

Nehodlal ustoupit. Polykal na sucho, svíral pěsti až mu klouby bělaly a srdce mu neskutečně bilo strachem a nejistotou. Nesměl to vzdát. Dřív nebo později Itachi ustoupí a promluví.

Jenomže Uchiha udělal úplný opak. Obešel blondýna a zavřel se v pokoji. Nechal zbytek nákupu na Deidarovi. Ostatně tu taky žije, mohl by se naučit co kam patří.

Blondýnovi se neskutečně ulevilo. Ještě chvilku a asi by mu jednu vrazil. Nebo by se zhroutil, měl z toho smíšené pocity. Itachi mu dával pořádně zabrat.

Přemýšlel nad ním, když schovával nákup na své místo. Možná se Uchiha naštval, když viděl, že Kisame koupil úplně všechen nákup. Ne, určitě mu sám poručil, ať to všechno koupí. Nebo si teď o Deidarovi myslí, že je rozmazlený spratek, protože potřebuje tolik pochutin, a proto s ním nemluví.

Nevěděl, co s taškami, proto je ledabyle složil a nechal na kuchyňské lince. Ne že by ho to trápilo. A určitě to nebude trápit ani jeho spolubydlícího. A když ho to nakrkne, tím i líp. Bude to malá pomsta za to, že s ním opět nemluví.

Zastavil se v půli cesty do svého pokoje. Jeho pozornost si upoutal sekretář, v němž před nějakou dobou našel Itachiho rodinná fota. Zkontroloval dveře do Itachiho ložnice, rychle vybral fotky ze sekretáře a utíkal s nimi do pokoje, kde se zavřel. Pro jistotu, že by za ním vtrhl Itachi, se posadil za postel a rámečky prozatím položil vedle sebe. Jeden po druhém si je prohlížel. Čím víckrát spatřil Sasukeho, tím víc mu bylo jasné, jak se asi Itachi cítí.

"Uchiha-sama ti nic neříkal?" zeptal se Kisame. Palcem nedočkavě klepal o volant a očima sledoval semafor.

"Co mi měl říct?" vrátil mu blondýn otázku otráveně. Už hodinu jedou autem, ale jako naschvál chytili dopravní špičku.

"O Itachim," zdůvodnil řidič a Deidara zavrtěl hlavou. "Víš aspoň to, že má PTSD, že jo? Post traumatickou-"

"Vím, co je PTSD, ale Uchiha-san nic neříkal. Jenom, že mě pošle na hezké místo, když to otec tak dokurvil. A ten se zas tvářil, že mě má rád a nerad mě opouští…" odfrkl si. Nevěděl vůbec nic. Otec je v průseru, proto musí schovat Deidaru na bezpečné místo, čímž se stalo bydlení Fugakova syna Itachiho. Tam ho prý nikdo nenajde. "Počkej," zarazil se. "Ten kluk má PTSD? Chceš mí říct, že budu bydlet s magorem?"

"Itachi není žádný magor," napomenul ho Kisame. "Je to úplně normální člověk. Akorát… je trochu asociální. Trochu víc. Vlastně už tři roky nevytáhl paty z domu a s nikým kromě mě se nestýká. Takhle je pro něj jednodušší se vypořádat s vlastními pocity," vysvětlil řidič a blondýnovi spadla sanice.

"Co se stalo?" zeptal se blondýn ublíženě. To označení magor by nejradši vzal zpět. Bylo to jen tím překvapením, že má bydlet s člověkem, co trpí posttraumatickou stresovou poruchou. O těchto lidech slyšel i četl, ale nikdy se se žádným nesetkal.

"Umřel Sasuke, jeho mladší bratr," řekl jednoduše Kisame. Povzdechnutím naznačil, že o tomto tématu dál mluvit nechce.

Deidaru až zamrzelo, když v ruce uchopil zrovna rámeček s fotkou, na níž malý Itachi držel v náručí miminko. Bodlo ho u srdce. V těch fotkách bylo tolik emocí, že nemohl nebrečet.

Polekal se, když mu zavibroval mobil. Rychle fotky shromáždil k sobě a pohlédl na displej. Srdce mu bušilo, jako by ho přistihl Itachi. Ale to mu jen volá Sasori. A jak zjistil, volal mu už po osmé. Chvilku váhal, jestli to zvednout. Chtěl poslouchat Sasoriho obviňování?

"Ano?" zvedl to, ale nebyl natěšený.

"Proč jsi najednou zavěsil? Myslel jsem, že jsi musel jen na chvilku odejít, tak jsem tě nechal. Ale proč jsi mi to teď nebral? Co ti tak dlouho trvalo? Neříkej mi, že tě ten -"

"Jsem v naprostém pořádku, nemusíš se bát," zvýšil hlas, jinak by ho totiž jeho přítel nepustil ke slovu.

"Nelži mi. Řekni mi úplně všechno, prosím."

Deidara protočil očima. Už ho vážně začínal štvát.

"Když říkám, že jsem v pohodě, tak jsem v pohodě," zdůraznil.

"Deidaro?" oslovil blondýna trochu přísně, jako by se ho chystal napomenout.

"Ano?" ozval se nejistě.

"Miluju tě," pošeptal ho mikrofonu. A Deidarovi to vyznělo, jako by mu rudovlásek šeptal přímo do ucha. Donutilo ho to se začervenat a pousmát se.

"Já tebe taky, miláčku," zahihňal se. Takovými přezdívkami si říkali jen ze srandy. Především proto, že ani jeden neměl potřebu používat tak přeslazená slova. V jejich vztahu tohle nehrálo žádnou roli.

"Nemohl bych tě pozvat do kina? Příští pátek dávají dobrej thriller," přemlouval ho. Už předem měl na paměti, že Deidara bude odporovat. "Sejdeme se přímo před kinem a tam se pak taky rozloučíme. Nebudu tě sledovat, ani nikomu neřeknu, že jsem tě viděl, nic takovýho. Bereš?"

Deidara váhal. Pokud to bude jenom jednou a pokud Sasori dodrží slovo, jakože mu věřil, že dodrží, tak neměl nic proti. Především tomu pomáhal pocit, že konečně jednou vypadne z tohoto bytu, od této samoty a od Itachiho.

"Beru."