Pod zámkem | Kapitola 3.

Zítra poslední den na soustřeďkuuuuuu! Juchůůůů! ♥

---

Následujících několik dní spolu nemluvili. Itachi vůbec, Deidara minimálně. Když už na Uchihu promluvil, často to vyznělo sarkasticky. Jeho špatná nálada se den ode dne zhoršovala a pomalu se měnila v depresi. Cítil se sám. Všechno mu bylo odepřeno. Nemohl se vidět s kamarády, nemohl se jít ani projít ven. Celý svět jako by se proti němu spikl.

Uchiha Fugaku si byl jistý, že u Itachiho Deidaru nikdo nenajde. Pro celý svět je Itachi skoro jako mrtvý. Nikdo neví, kde je, nikdo o něm dlouho neslyšel. A Fugaku o něm před nikým nemluví.

Za své bezpečí musel Deidara obětovat svobodu. Co kdyby prostě odmítl, odjel bydlet k Sasorimu, kde by ho určitě taky nehledali? Vsadil by se, že u něj by se měl o něco líp. Třeba by vůbec nevycházel z bytu, ale aspoň by se měl s kým bavit. Zase by to byl ten vysmátý Deidara, kterého ostatní tolik milovali.

Nasucho polkl, když si to živě představil. Bydlet se Sasorim? Po tom, co ho odmítl? Tak to byl pěkně blbý nápad. Zřejmě by to bylo stejné jako tady. Jenom dusno a nucené konverzace o ničem, jen aby se zdálo, že je všechno v pohodě.

Chvilku váhal, když mu volal ten, o němž momentálně přemýšlel. Když to zvedne, bude čelit bombardování otázkami. Když to naopak položí, dá svému příteli najevo, že nejsou v pohodě a minule to byl kec.

Zmáčkl zelené tlačítko a vzápětí toho litoval.

"No konečně! Kde seš?! Co ti tak dlouho trvalo?! Seš v pohodě?! Proč se mi skoro neozýváš?!" strachoval se Deidarův přítel.

"Promiň, promiň. Nemohl jsem," omluvil se hned Deidara. Snažil se znít jako ten Deidara, kterého Sasori zná.

"Co se děje? Zníš smutně. Co se stalo? Kde seš?" ptal se dál. To už se blondýn posadil na parapet a z výšky dvanáctého patra shlížel na město.

"Na bezpečném místě," řekl sarkasticky. Měl vztek na svého otce, že ho sem poslal. "Sasori…" změnil tón hlasu. "Táta udělal něco špatnýho a oni teď jdou po mně. Proto mě šoupli sem, aby mě nikdo nenašel. Nemůžu ti říct, kde jsem. Moc mě to mrzí…" hlas se mu při posledních slovech zlomil.

"A není to náhodou tím… tamtím?" Moc Deidarovi nevěřil. Týden od té události se mu prakticky vyhýbal a teď si zmizel a nemůže mu říct, kde je?

"Myslíš, že bych ti lhal?" zeptal se ublíženě. Když o tom trochu víc popřemýšlel, bylo zcela pochopitelné, že si to Sasori myslel.

Nic. Ticho. Než aby svému příteli ublížil slovy "Jo, myslím", raději mlčel.

"Věř mi, že kdybych teď mohl být s tebou…" řekl blondýn polohlasem. "Nebyl to můj nápad. Otec poprosil svýho kámoše, aby mě nějak ukryl. A tak jsem zkysl tady. Není to tu špatný, ale…" odmlčel se. Měl by mu vyzradit, že žije s Uchihou Itachim? Věřil by mu vůbec?

"Ale?" naléhal Sasori.

"Mám spolubydlícího a ten není zrovna… komunikativní a přátelský."

"Je na tebe hnusný?"

"To zas ne. On je- To je jedno. Snažím se si ho moc nevšímat."

"Jsi teď sám?" Tahle otázka Deidaru rozrušila. Jako by měl jeho přítel něco v plánu. Něco, co by neměl nikdo vědět.

"Jo?" nejistota změnila jeho odpověď v otázku. Raději se rozhlédl, jestli za ním nestojí Itachi anebo nemá otevřené dveře.

"Dáme videohovor?"

Deidara začal zvažovat všechna pro a proti. Měl by souhlasit, protože by to jinak vážně vypadalo, že se mu záměrně vyhýbá. Ale neměl odvahu se mu podívat do očí.

"Neměl bych," odmítl. Mluvil co nejklidněji uměl a musel se pochválit, že nekoktal. "Je tu riziko, že bys poznal, kde jsem a celý plán-"

"Chápu. Nechceš mě vidět," urazil se červenovlásek.

"To není pravda. Nelžu ti, tak mi věř," přesvědčoval ho blondýn.

"A nemůžeš mi aspoň poslat svoje fotky? Že bys všechno za sebou zakryl nějakou dekou…" žadonil dál. "Víš… moc mi chybíš. Od toho večera na tebe pořád myslím a nemůžu tě dostat z hlavy… prosím, Deidaro… jenom tři fotky."

Nelíbilo se mu to. To, že Sasorimu nestačí fotky na Deidarově Instagramu, znamenalo, že Sasori chce trochu intimnější obrázky. A k tomu se blondýn nikdy nesníží.

"Já nevím… neměl bych…" snažil se z toho vykroutit. Přesně v tu chvíli mu na dveře zaklepal jeho spolubydlící. Lekl se tak moc, že jen tak tak nesletěl z parapetu a neupustil mobil na linoleum. "P-promiň, musím končit. Pak ti zavolám!" řekl a ukončil hovor dřív, než stačil Sasori protestovat.

Otevřel dveře od svého pokoje. Věděl, že za nimi stojí Itachi, i tak byl ale překvapený. Proč za ním přišel po tom, co s ním pár dní nijak nekomunikuje?

Ani neotevřel pusu. Itachi mu před obličejem držel papírek s tužkou. Jak Deidara zjistil při bližším prozkoumání, jednalo se o nákupní seznam.

"Jestli něco chceš, napiš to sem," řekl prostě a papírek i s tužkou mu vnutil. "Snaž se to laskavě stihnout do třiceti minut," dodal nepřátelsky a zase se zavřel v pokoji.

Blondýn si počkal, dokud se nezavřely dveře. Pak na něj drze vyplázl jazyk a tiše ho obdaroval pár nadávkami.

Na seznamu bylo napsáno jen pár věcí a k nim množství. Podle toho dokázal Deidara říct, že Itachiho jídelníček nebyl nijak barevný, čehož si za těch pár dnů i všiml. Ten snad ani neměl na nic chuť. Jen doplňoval zásoby, ale nic, co by tu Deidara předtím neviděl.

Zasedl ke stolu a přemýšlel, co by si dal. Takhle on nakupovat neuměl. Prostě šel do obchodu, nejdříve do košíku vložil to, co bylo potřeba, pak procházel regály a vzal si na co měl chuť. Ale takhle z hlavy říct, co by chtěl koupit bylo těžší.

Aha! Chipsy, limonáda, zmrzlina, tvaroh, šlehačka… Udělá si trochu zásoby, dokud nezjistí interval Kisameho nákupů pro Itachiho domácnost. Taky tam připsal těstoviny a dva druhý sýrů. Nehodlal jíst jen jednoduchá jídla. Potřeboval pořád cvičit vaření.

V půlce toho, co všechno chtěl ještě napsat, se mu zlomila tužka a on strouhátko neměl. Jediná možnost byla poprosit Itachiho, jestli by mu nějaké nepůjčil.

Zeptat se jeho? Nikdy! To by znamenalo, že by musel i do jeho pokoje. Tahle představa ho vlastně ale docela lákala. Itachiho ložnice bylo jediné místo, které Deidara ještě neviděl. Hned ale tuhle možnost zavrhl. Uchiha mu ani neotevře dveře, aby Deidara nespatřil, co je uvnitř. Jako by nestačilo, že když je Deidara v kuchyni, otevře dveře tak akorát, aby mohl proklouznout dovnitř a rychle je za sebou zavře.

Počkat. Není v obýváku sekretář? Na něm je přece pár propisek, ne?

Vstal, otevřel dveře, rozhlédl se, jestli není pán domácí mimo své teritorium a když zjistil, že je stále zavřený u sebe v pokoji, vydal se do obýváku. Dneska už se s ním nechtěl setkat. Vážně ho vytáčel víc a víc.

Přesně, jak si myslel. Na sekretáři našel stojan hned s několika propiskami. Strouhátko mezi nimi nebylo, to ale teď nebylo potřeba. Vítězně se usmál, vzal jedno pisátko a chtěl s ním dokončit svůj seznam. Jenomže propiska ho zradila. Ať s ní čmáral po papíře, jak chtěl, propiska nenapsala ani čárku. A stejně tak to dopadlo i s ostatními.

"To tu nic nepíše, do háje?" rozčílil se. Přál si, aby to zakřikl. Deset nepíšících propisek a jedna zlomená tužka, žádné strouhátko. Tomu se říká pech.

Začal tedy prohledávat šuplíky sekretáře, jestli nenajde další vybavení. V jednom byly papíry, ve druhém pár prázdných i starých sešitů, ve třetím nebylo zhola nic. Už to pomalu vzdával, když otevřel předposlední šuplík. Ne, žádnou propisku, ani tužku nebo strouhátko nenašel. Zato objevil ten největší poklad, který v tomhle bytě mohl spatřit.

Podíval se směrem do kuchyně, jestli z boční uličky nevyjde Itachi, pak pohled zase sklopil k šuplíku, respektive rámečkům na fotografie v něm. Všechny byly otočené, aby nikdo na první pohled neviděl, co se na nich vyobrazuje.

Deidara uchopil ten nejsvrchnější a otočil ho obrázkem k sobě. Fotografie musela být pořízena před pár lety. Itachi vypadal mladší, usměvavější a uvolněnější. Navíc vedle něj stál jeho mladší bratr, takže fotka nemohla být mladší jak tři roky.

Zadíval se na nejmladšího Uchihu. Nepatrně se usmíval, stejně jako Itachi. Oba si byli tolik podobní, že pomalu věřil tomu, že jsou dvojčata.

Deidaru bodlo u srdce. Najednou s Itachim soucítil. Až při pohledu na Sasukeho fotografii mu došlo, že tenhle mladý klučina už nežije a kvůli němu se jeho starší bratr uzavřel před celým světem. Pokud se chová odtažitě, má k tomu skutečně důvod. Všechna zloba ho opustila. Zase se vrátil na začátek, kdy chtěl Itachimu pomoct a víc se s ním sblížit.

Vytáhl druhý rámeček a prohlédl si jej stejně jako ten první. Tady už nestála celá rodina, ale jen Sasuke a Itachi na rockovém koncertě. Drželi se kolem ramen a volné ruce drželi před kamerou se vztyčeným palcem, ukazovákem a malíkem. Úsměvy do ucha k uchu.

Deidara posmutněl. Neměl sourozence, nevěděl, jaké to je se s někým o cokoli dělit. A už vůbec ne o takovéto zážitky. Měl pár přátel, se kterými na podobné akce jezdíval, ale v momentu, kdy dorazil domů se ho zmocnil pocit, že je sám. Všechnu zábavu zanechal tam venku, za dveřmi.

Tady to vlastně není o nic lepší. Je to jen horší v tom, že nesmí kdykoli odejít.

Uslyšel cvaknutí kliky. Rychle rámečky zase vrátil a předstíral, že zkouší propisky. Srdce mu zběsile bilo. Co když ho viděl? Nebo ho slyšel, jak rychle zavřel šuplík s fotografiemi? Zajímalo ho, jak by Itachi reagoval. Byl by naštvaný? Určitě byl. Nepochybně.

"Už to máš?" zeptal se ho nepřátelsky.

"Nemáš něco na psaní? Ta tužka se zlomila," odpověděl mu stejným tónem. Nechtěl mu dát najevo, že se ho polekal. Okamžitě by Itachimu došlo, že udělal něco zakázaného.

"V pokoji," ukázal palcem za sebe a šel pro psací nástroj. Nikoho by do své ložnice nepustil, to Deidara už pochopil. Přesto ho zajímalo, jak si to tam Itachi zařídil. Celý byt byl moderní, o tom žádná, a byl přesvědčený, že Itachiho ložnice nebude zařízena jinak. I přesto chtěl vědět, jak velkou postel má, jestli má na nočním stolku nějakou lampičku a u ní položenou knihu, jak velkou část jeho skříně zabírá oblečení… Možná jeho představivost překročila meze.

Očima zkontroloval, jestli šuplík zavřel pořádně nebo nezanechal jiné stopy po šmejdění. Dá se tomu tak říkat? Šmejdil jen aby našel něco na psaní, neměl v úmyslu se štrachat v Itachiho minulosti, která ho už od začátku zajímala.

V momentě se Uchiha vrátil a podal Deidarovi jinou tužku, ostřejší. A blondýn ji nejistě přijal.

"Díky," pověděl stejně nejistě jako přebíral psací nástroj a pokračoval v doplňování seznamu. Pak se ale zarazil. Nemůže si to všechno se svým příjmem dovolit. Navíc teď, kdy nechodí do práce. Pokud se chce hned po škole odstěhovat a bydlet sám, musí se teď uskromnit.

"Teď už to máš?" zeptal se otráveně Uchiha, když viděl, jak se Deidara zarazil. Zadkem se opřel o pohovku, ruce zkřížené na hrudi.

"Asi jo," vydechl zadržovaný vzduch a vrátil Itachimu papírek s tím, že nic nechce, i když ho tak pečlivě popsal všemožnými dobrotami.

"Proč ne?" zajímal se Itachi. Jeho tvář se nijak nezměnila.

"Prostě jsem si to rozmyslel," pokrčil rameny jakoby nic, přitom ho to moc mrzelo. Založil ruce do zadních kapes a odešel do pokoje. Zkontroloval, kolik zpráv mu napsal Sasori. Bylo mu jasné, že po tak naléhavém ukončení hovoru se bude zajímat, co se stalo. A nezůstane to u jedné zprávy.

Hodil mobil do měkkých peřin. Neměl náladu si s ním teď psát ani volat. Není si jistý, jestli je mu Sasori oporou v jeho těžkém období. Cítil se opuštěný. Otec se taky neozval. I když se před Deidarovým stěhováním pohádali a Deidara ze vzteku zakřičel, aby vypadl z jeho života, stále čekal, že mu aspoň zavolá a zeptá se, jak se mu daří. S otcem nikdy nevycházeli. Po smrti maminky se od sebe distancovali, jako by je nic nespojovalo. I přesto ho měl svým způsobem rád. No… rád. Lhostejný mu nebyl.

Do oka mu padla sklenice Nutelly na poličce. Úplně na ni zapomněl. Hlavu měl plnou svého spolubydlícího, že zapomněl na dárek na přivítanou.

Otevřel si ji a sedl si na parapet. Rozhodl, že ode dneška to bude jeho oblíbené místo v tomhle bytě. Při pohledu z okna měl pocit, jako by byl volný. Snil, jak jde s kámoši do kina nebo zábavního parku. Ach, ti lidi mu tolik chyběli. Co asi dělají? Může jim napsat, ale ne teď. Po rozhovoru se Sasorim a po tom nákupním seznamu neměl náladu na nic.

Najednou ho vylekal chladný kovový předmět na jeho tváři. Trhl sebou, že ztratil rovnováhu a z parapetu spadl. Nebýt Itachiho pohotové reakce, rozmajznul by se na zem jak on, tak Nutella.