Po setmění III | Kapitola 6.

Lásky moje! Tolik jsem se před pár týdny zapsala do Pod zámkem, že jsem úplně zapomněla na upíry. Snad mi odpustíte. UKAMENOVAT!

A! S jednorázovkou to vypadá... bledě. Z mého pohledu. Asi zase bude na více částí, protože nedokončená má 18 stran! Doufám, že se vám bude líbit. :3

Ale teď zpátky k upírům. Upřímně nevím, jestli do příštího pondělí stihnu sepsat další kapitálu. Píšu toho dost, ještě se připravuju do školy... @_@ No je toho dost na to, svých se honila za povídkou, o kterou není skoro žádný zájem. :)

Enjoy ~

---

Nebyl jsem zrovna člověk na vymýšlení strategií, ale jako následník trůnu jsem se musel aktivně zapojit. A musel jsem strýce zastavit já.

"Půjdu s vlkodlaky do hradu. Seberu tátovy svitky a zastavím strýce," rozhodl jsem po půlhodině, co mi trpaslík a vlkodlaci přiblížili situaci. Ty svitky byly falešné důkazy o tom, že náš táta zradil upíry a spolčil se s vlkodlaky - našimi nepřáteli. Musím najít ty pravé, přesně ty, které napsal táta vlastní rukou. Ty vypovídající o míru a rovnocennosti mezi všemi bytostmi.

"Nebylo by lepší, kdyby tam šel Izetsuki?" navrhla Hibiya. To jsem okamžitě zamítl. Nepošlu svého malého bratra do tak nebezpečné situace. "Ale on se umí teleportovat. Kdyby se něco stalo, může se kdykoli vrátit," konstatovala a podívala se na něj. Byl z toho trochu vykolejený, ale pak se usmál, udělal ramena a řekl, že to pro něj bude hračka.

"To zní dobře," přikývl Chlupáč.

"No tak teda jo," povzdechl jsem si poraženě. "Ale je vám jasné, že hned, jak ty svitky dostaneme, musíme se všichni objevit na hradě? Nejdřív se Hibiya musí stát právoplatnou královnou, aby tátovy zákony prošly u nejvyšší rady," připomněl jsem jim.

"Ale jak to uděláme? Co když se nás Zacharia pokusí zabít dřív, než Hibiya usedne na trůn?" zeptal se nejmenší z vlkodlaků.

Zabolelo mě na hrudi. Ještě jsem si nezvykl na to, že by můj strýc byl vlastně někdo úplně jiný, než jakého ho znám, a že ho musím zabít, pokud bude stát v cestě.

"Kdyby se o to pokusil, okamžitě ho zabijí," poznamenal jsem. Na hradě nesměl upír napadnout upíra. A co se asi stane, když někdo napadne královského dědice, že?

"A nebudou ostatní na jeho straně?" pozvedla obočí Hibiya. Na to nedokázal nikdo odpovědět. Ale měla pravdu. Měli bychom počítat i s touto možností.

"Asi tam půjdeme všichni a uvidíme, jak se to semele," navrhl lhostejně třetí vlkodlak.

"Tys byl vždycky lehkomyslný," poznamenal Chlupáč. "Moment," vyhrkl, jako by si na něco vzpomněl. "My tři půjdeme na hrad a doneseme zprávu, že jste utekli."

"My tři?" podivil se jeho kolega. "A jo vlastně. Dostali jsem zaplaceno je zabít…"

Naskočila mi husí kůže. Na moment jsem zaváhal, jestli jim pořád můžu věřit. Tihle tři byli nájemní vrazi a za naše zabití určitě dostali nemalou částku. Naštěstí jim táta nabídl daleko větší sumu, když nás živé dovede až sem.

"Půjdeme tam, vy budete zneviditelnění," pokračoval v plánu. "Pak… nevím… bojím se, aby to nebylo příliš nebezpečné," zavrtěl hlavou a pohlédl na mě.

"Je mi jasné, že toho, kdo vás najal, musíme při nejmenším zajmout, pak se nevyhne trestu smrti. Ale nejdřív se toho od něj dozvíme trochu víc," řekl jsem hlubokým hlasem. Strýc si vlkodlaky asi nenajal. Musel to udělat nějaký jeho poskok, kterého mám v plánu mučit, dokud by nepromluvil a vše nevyžvanil.

"Asi jsme domluvení," rozhodl Chlupáč a vstal. Ostatní vlkodlaci se protáhli. "Až ho vyslechneme, uvidíme, jestli můžeme radě věřit, nebo ne. Podle toho budeme jednat."

"Děkuji vám za pomoc," usmál jsem se vděčně. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že se vlkodlaci a upíři spřátelí.

"Je to i pro naše blaho," podotkl vlkodlak. "Nejdřív musíme získat ty svitky-"

"Tyhle?" zeptal se Izetsuki a zamával jim v ruce. Sakra, kdy zmizel? Jendou z něj bude hrůzostrašný upír.

"Neviděl tě nikdo?" Nemohl jsem si pomoct, ale spiklenecky jsem se usmíval.

"Nikdo!" zazubil se. "Jsem prostě perfektní."

Nad tím jsem všichni jen kroutili očima. Jeho ego mi začíná lézt na nervy.

Převzal jsem od něj dva smotané dokumenty a nahlédl do nich. Jeden vypovídal o rovnosti mezi bytostmi, druhý o prokletých portálech. To mě zaujalo nejvíc. A po přečtení i vyděsilo. Táta chtěl všechny portály mezi lidským a naším světem zrušit, až na jediný, který by se přísně hlídal. Nemohl dopustit, aby se oba světy smíchaly. Nechránil jenom ten náš, ale i ten, ve kterém kdysi žil.

"Za každou cenu to musíme prosadit," pronesl jsem odhodlaně a oba svitky zase smotal. "Vyrazíme tak za hodinu, připravte se," rozkázal jsem všem.

"Jdu s tebou," oznámil Tsugaru tvrdě. Asi už tušil, že s ním na téhle akci nepočítám.

"Na to zapomeň," odsekl jsem. Dál jsem se o tom nehodlal bavit. Bylo to poprvé, co jsem byl k němu nepřátelský, za dobu, co spolu chodíme. "Musíme doufat, že je strýc -"

"Nepůjdeš tam sám!" okřikl mě blonďák. Všichni upřeli svůj pohled na něj. Kromě mě. Já se stále díval na vlkodlaky před sebou, s nimiž jsem celou dobu mluvil.

"Nepůjdu," potvrdil jsem. "Budou se mnou vlko-"

"Nepůjdeš tam beze mě!" opravil se. Byl opravdu tvrdohlavý, když si něco umanul.

Obrátil jsem se na ostatní a poprosil je, jestli by nás nemohli nechat o samotě. Trpaslík odvedl Hibiyu a Izetsukiho z místnosti. Za nimi odešli i vlkodlaci.

Tsugaru byl opravdu odhodlaný jít se mnou. Nepotřeboval moje svolení, prostě by si udělá, co se mu zlíbí. Ale já mu to musel vymluvit. Nemůžu dopustit, aby se mu něco stalo.

"Jsi člověk," připomněl jsem mu chladně. "Tam bys neměl nejmenší šanci."

"Zapomínáš, že jsem syn nejsilnějšího muže Tokia."

"Tady ne!" zavrčel jsem co nejhrozivěji jsem uměl. "Tohle už není tvoje pískoviště, Tsugaru. Tady je daleko víc bytostí silnějších než ty. Tady je tvá síla opravdu k ničemu."

"To si mám válet šunky, zatímco ty budeš v nebezpečí?! To po mně vážně chceš, Psyche?!" zakřičel. Děsil mě tím. Děsilo mě, kam se to všechno ubírá. Nejen, že je v nebezpečí spousta nevinných životů, ale taky můj vztah s Tsugarem.

"Nemůžeš tam jít," zlomil se mi hlas. Chtěl jsem mu tolik říct, co pro mě znamená, že ho nemůžu ztratit, ale asi by ta slova v tuto chvíli ztratila svou váhu. On byl to poslední, co mi zůstalo. Další ztrátu bych nesnesl. "Kdybych tě ztratil-"

"Já se nenechám jen tak zabít," chytil mě za ruce a přitáhl si je k hrudníku. "Zkus mi věřit, lásko…" pošeptal a ukradnul si malý nevinný polibek.

"Ty to pořád nechápeš," zavrtěl jsem hlavou. "Možná máš Shizuovu sílu, ale upíři ji mají taky, dokážou se pohybovat daleko, daleko rychleji než ty a mají i vyvinutější smysly. Proti nim nemáš šanci," snažil jsem se mu vysvětlit, ale on se pořád vzpouzel. Stále trval na svém, že se mnou půjde.

Nebylo zbytí. Přesnou ránou do zátylku jsem ho na několik hodin uspal. Nebyl jsem na to pyšný, ale nic jiného jsem dělat nemohl. Teď mám aspoň jistotu, že za námi nepůjde.

***

Do hradu jsme vešli jako dědicové trůnu. Každý, koho jsme potkali, nás, hlavně mě, srdečně vítal. Dostat se přes stráže byla hračka, s čímž jsem trochu nepočítal. Myslel jsem, že jsou všichni podplacení, aby nás zabili, jakmile nás uvidí. To ale neznamená, že polevíme na ostražitosti. Musíme tu vydržet do rána, kdy se máme setkat s Chlupáčem a spol. ve sklepení. Přesně v poledne se tam musíme všichni ve zdraví potkat. To snad zvládneme.

"Můj Pane," poklekl přede mnou nejvyšší rádce. Byl mou přítomností rozhozen, ale zdálo se, že mě rád vidí. "Prosím, přijměte mou upřímnou soustrast."

Při vzpomínce na tátu jsem si povzdechl. Slzy už byly za mnou, ale mohly se kdykoli vrátit.

"V pořádku. Vrátil jsem se hlavně proto, aby se všichni v království uklidnili," vysvětlil jsem. Bez panovníka se poddaní začínali strachovat o své bezpečí, naše království bylo v oslabení.

"Korunovace proběhne hned zítra, budete-li si přát," promluvil.

"Já abdikuju," oznámil jsem mu. Šokovaně na mě vykulil oči.

"To- to ale-"

"Nemůžu snad?" pozvedl jsem obočí.

"To by znamenalo, že na trůn musíme dosadit druhorozeného potomka."

"Přesně tak," kývl jsem.

Sestra se snad poprvé za život tvářila vážně. Hravý úsměv jí z tváře dávno vymizel. Tohle už totiž nebyla sranda a Hibiya si to plně uvědomovala. Jako královna bude mít spoustu povinností a bude daleko víc v nebezpečí.

Nejvyšší si mě odtáhl stranou, aby nás sourozenci neposlouchali. "Pane. Nevím, jestli rada dovolí dosadit na trůn Hibiyu-hime bez manžela."

"Proč ne? Je v tom velký problém? Nevěříte snad, že by byla dobrou královnou?" zeptal jsem se trochu uraženě.

"Ne, ne, to ne. Ale jaksi… to bude poprvé v historii našeho království, kdy panuje žena sama. Nevím, jestli to mezi lidmi nevytvoří pochybnosti o její vládě," šeptal mi do ucha.

Otočil jsem se na svou sestru. Jak tam tak stála, připomínala mi mámu. A oba naši rodiče byli přeci velmi schopní panovníci.

"Bude mít přece po boku vás rádce, který může důvěřovat, ne?" nadhodil jsem.

"To sice ano, ale-"

"Tak jaképak ale? Vzdávám se trůnu a přeju si, aby zítra proběhla korunovace mé sestry na královnu," skočil jsem mu do řeči a tím náš rozhovor ukončil. Vrátil jsem se k sourozencům a oznámil jim nadcházející korunovaci.

Procházeli jsme chodbami do našich pokojů. Bylo to pro mě tak nostalgické. Naposledy jsem tu byl před čtrnácti lety, ale tady se nic nezměnilo. Dokonce i moje komnata zůstala netknutá. Jako by věděli, že se jednou vrátím.

"Mějte se na pozoru. Pět minut před dvanáctou se sejdeme v knihovně," oznámil jsem jim a zalezl do své komnaty. Důkladně jsem si prohlížel každý kus nábytku a přejel po něm dlaněmi. Jaké by to bylo, kdybych se nikdy nedostal do světa lidí? Asi bych zůstal rozmazleným Spratkem až do konce svých dnů. Dokážete si někoho takového představit na trůně?

Ze vzpomínek a přemýšlení mě vytrhlo jemné bouchání na okno. Co to bylo? Kroupy?

Přešel jsem k oknu a opatrně shlédl dolů. Naštvaně jsem se nadechl a okno otevřel.

"Řekl jsem ti, že tu nebudeš!" zavrčel jsem na svého přítele, když jsem ho rychle vtáhl do svého pokoje. "Co kdyby tě někdo-" přerušil mě fackou.

"Jak jsi mi to mohl udělat! Když jsem se probral a ty nikde, mohl jsem umřít strachy!" vzápětí mě objal. "Jedeme v tom spolu, rozumíš? Nejde tu jenom o vás. Patřím do toho i já. Copak si nevzpomínáš?" zadíval se mi do očí.

"Tsugaru-"

"Ode dne, kdy jsme spolu, jsme tým. Budeme dýchat jeden za druhého, bojovat jeden za druhého. tak mě už neopouštěj, prosím…" poslední slova pošeptal a znovu mě sevřel, tentokrát v pevnějším objetí.

"Zabijí tě!" varoval jsem ho.

"Tebe můžou taky!" argumentoval.

"Ale já jsem upír! Když mě kousnou, nic se mi nestane, zato ty bude v hrozných bolestech, dokud nezemřeš!" vysvětlil jsem, ale on si prosazoval své. Nebavilo mě mu to vysvětlovat pořád dokola, ale nemohl jsem dopustit, aby tu zůstal.

"Jestli neodejdeš, tak-!" umlčel jsem se. Nechtěl jsem to říct.

"Tak je mezi námi konec?" odhadl a uhodil hřebík na hlavičku.

Svěsil jsem ramena a sklonil hlavu. Pak jsem párkrát přikývl.

"Chceš to vůbec ukončit?" zeptal se a schoval mi tváře ve dlaních.

"Samozřejmě, že ne. Vždyť tě miluju," řekl jsem tiše a políbil ho. Okamžitě mě chytil pod zadkem, já mu nohy omotal kolem pasu. Odnesl mě na postel, kde mě za stálého líbání začal svlékat. Vytvořil jsem kolem nás štít, aby nikdo necítil, co se tu právě děje. Nejvyšší by asi klepla pepka, kdyby zjistili, co dělám s člověkem.