Po setmění III | Kapitola 5.

---

Procházka městem byla uchvacující. Jak jsem zjistil, tady dole žije i mnoho lidí, ať už byli ve vztahu s nadpřirozenou bytostí, nebo ne. Tady dole panovalo přátelství a důvěry. To jsem ještě nezažil, aby dvě bytosti, které se odjakživa nenáviděly, bydleli v pohodě vedle sebe.

"Jsme tu," oznámil vlkodlak.

Otevřel dveře nepříliš nápadného obchodu a všichni jsme společně vešli. Nechápal jsem, proč jsme přišli k ševci do podniku. To nám ušije sedmimílové boty?

"Chlupáči!" zvolal starší muž, trpaslík, když nás spatřil. Seskočil ze stoličky a zamířil k nám.

"Řekl jsem ti, ať mi tak neříkáš," zavrčel vlkodlak, dál si jeho poznámek nevšímal. "Přivedl jsem je, jak si přál. Tři královské dědice a…" nejistě pohlédl na Tsugara.

"Dědicova manžela," doplnil jsem jej a stiskl blondýnovu dlaň. Takhle jsem Tsugarovi zařídil vstupenku úplně všude. Zatím to vypadá, že budeme muset i do tajných koutů v království. Tam kam bytost, nepatřící ke královské rodině, nesmí.

"Óó," pronesl nadšeně trpaslík, upravil si brýle na nose a přišel k nám. "Pěkně Vás vítám, můj Pane. I Vás, má Paní. A Vás, Pane. A Vás taky, Pane," usmál se vřele a se všemi si potřásl rukou. Působil trochu hyperaktivně. Mít sílu, jakou má Tsugaru, utrhl by mi ruku.

"Nemáme čas. Upíři už nejspíš zjistili, že nejsou ve světě lidí," poznamenal "Chlupáč", jak jsem ho pojmenoval. "Tode a Henan jsou dole?"

"Ach, ano, ano. Pojďme, nemáme čas," řekl trpaslík a zavedl nás do sklepa. Poručil nám, abychom si stoupli doprostřed místnosti a ničeho se nebáli. Jedním lusknutím se celá místnost přetvořila. Louče zmizely, stejně jako ševcovo nářadí, dílna i boty. Místo toho jsme se objevili v nekonečné temnotě a před námi stály jediné dveře.

Trpaslík vešel jako první, pak vlkodlak. Já jsem šel z nás čtyř první. Po bledé pokožce mi přejelo příjemné teplo, pak mě objalo a vtáhlo do místnosti. Byl jsem raději za chladnější podmínky, ale od doby, co bydlím s Tsugarem, se mi teplo zalíbilo.

Jednalo se o větší společenskou místnost. Sedačky s červenými potahy, nábytek z mahagonu, krb a zlaté doplňky a dekorace.

"Jsou tu, můj Pane," poklonil se trpaslík k postavě stojící před krbem, zády k nám. Už podle průsvitnosti jsem věděl, že je to duch.

A když se otočil, poznal jsem v něm svého otce.

"Tati!" vykřikli sourozenci a rozběhli se k němu. Pak ale zjistili, že ho nemůžou obejmout, nemůžou se ho dotknout, proto se nechápavě stáhli.

Táta se jen smutně usmíval. Bylo mu tak líto, že je nemůže ani pohladit po černých vlasech. Ale byl rád, že je vidí v pořádku.

"Tati…" pošeptal jsem. Měl jsem sto se rozbrečet.

"Jsem na vás všechny pyšný," řekl mi jeho hlas uvnitř mě. Nepohyboval rty, proto nemluvil. Mluvil k nám skrze naše myšlenky. Netušil jsem, že se čtení myšlenek dá použít i obráceně. Ale to asi svedou jen ti nejzkušenější upíři.

"Odměna?" řekl Chlupáč klidně. K němu se připojili i jeho dva kolegové.

Táta na ně pohlédl a přikývl. Pak vlci zmizeli stejným vchodem, kterým jsme přišli.

"Nebude tu na dlouho, měli bychom se pustit do práce. Co říkáte, Vaše Výsosti?" oznámil nám trpaslík.

***

"Já to věděl!" vykřikl Izetsuki a vyletěl na nohy. "Pořád jsem vám říkal, že mámu zabili vlkodlaci!"

"Zabili ji vlkodlaci," zopakoval táta, "ale na rozkaz upíra. Podplatil je."

Všem nám spadly sanice. Snaží se nám říct, že nás někdo zradil?

"A u tebe to bylo to samé?" zeptal jsem se. Naklonil jsem se k němu blíž. Všichni jsme seděli v kruhu na pohodlných pohovkách a netrpělivě jsme čekali na odpověď. O to větší bylo překvapení, když byla negativní.

"To se ani neobtěžoval si někoho najímat. Zabil mě osobně." Prsty se dotkl místa, kde mu jako člověku bilo srdce a kam mu jako upírovi vrazili dřevěný kůl.

"A kdo to byl?" zeptal se pro tentokrát Tsugaru. Rostl v něm vztek. Chtěl pomstít svého tátu, i když nahlas nic neřekl.

Táta sklopil oči, pak na nás odhodlaně pohlédl. "Zacharia."

Ztuhla mi krev v žilách. Strýc, který mě učil létat? Který se mnou trávil více volného času než táta? Nemohl jsem tomu věřit, ale je pravda, že kdy o tom popřemýšlím, dávalo by to smysl. Tátu nikdy moc rád neměl, to jsem viděl už jako dítě.

"Chce rozpoutat válku a vyjit z toho jako nevinný," dodal otec.

"Co tím získá? Trůn nechce," podotkla Hibiya.

"Právě že chce. Ale nejdřív se musí nějak zbavit vás. Jeho plán je šílený. Počká si, až Psyche usedne na trůn. Pak vyprovokuje upíry, nebo vlkodlaky, aby zaútočili, čímž rozpoutá válku. A všechno to bude vypadat, jakože to nařídil Psyche. To by ho pak zabili za zradu. A tebe a Izetsukiho by se sám lehko zbavil. Pak válku ukončí a poddaní si ho zvolí za krále. Lidi by ho měli za hrdinu po tom, co by všechny vlkodlaky vyhnal ze země."

"Jenomže," namítl jsem. Co jsem to vlastně chtěl říct? Něco na obranu strýce? Zeptat se, proč to vlastně chce udělat? Nebo jak to otec ví? Mohl jsem mu věřit? Ne, nad něčím takový nesmím přemýšlet. Tátovi můžu věřit o něco víc než strýci.

Táta si přede mě poklekl. Jsem si jistý, že kdyby mohl, položil by mi ruku na rameno nebo mě pohladil po vlasech.

"Chápu, že jsi zmatený a nechce se ti tomu věřit. Ale musíš ho zastavit dřív, než se ta jatka spustí. Umře mnoho vlkodlaků, mnoho upírů i jiných bytostí, a to jako král nemůžeš dopustit." Na jeho obličeji se neobjevil ani náznak pochyb. Věřil mi, že to dokážu.

"Takže jsem byl jeho terčem," konstatoval jsem. Tsugaru mi silně stiskl dlaň, kterou celou dobu držel jako to nejcennější, co má.

"Stále jsi."

"Už ne. Vzdal jsem se trůnu." Tato zpráva mého otce překvapila. A hned pochopil, kdo se stal strýcovým novým cílem.

Hibiya se začervenala, jak na ni pohlédl. "Budu královna," oznámila jakoby nic. "Ale teď se mi do toho chce o dost míň, než se mi chtělo před dvaceti minutami…" povzdechla si.

Táta pohlédl na mě. Chtěl protestovat, ale místo toho řekl, že musíme na hrad, tam na nás Zacharia bude čekat. Musíme ho zastavit a zachránit království.

Pak se zvedl a přiblížil se ke krbu, do kterého se zadíval. Byl stále průsvitnější.

"Jeho schránka dlouho nevydrží…" oznámil trpaslík smutně. Sklopil oči k zemi a mírně se mu poklonil. Připomínalo to omluvu.

"I tohle bylo víc než dost, Globe," promluvil k němu táta, pak se podíval na mě. Tak nějak jsem tušil, co teď přijde. A vůbec jsem nechtěl, aby to přišlo. Znamenalo by to, že už ho opravdu nikdy neuvidím.

"Byl jsi skvělý táta," usmál jsem se na něj. Vůbec jsem nevěděl, co mu říct. Nikdy jsme spolu moc nemluvili. On měl hodně práce a já pořád někde lítal. Až když jsem se potkali ve světě lidí jsme si pořádně promluvili a sblížili se. Ale toho času nebylo moc.

"Byl jsem hrozný otec," opravil mě. Studem se zadíval do země. "A zvlášť pro tebe. Na Hibiyu jsem byl mírnější, protože víc lpěla na matce, ale… nevěděl jsem, jak mám s tebou jednat. Odpusť mi to."

"Byl jsem hrozný syn," použil jsem jeho slova a do hlasu přidal trochu studu. "Byl jsem hlavně sobec. Nikdy jsem si neuvědomil, jak důležitou zastáváš roli a jak tvrdě dřeš pro blaho všech."

Nastalo ticho. Hibiya si utírala slzy, Izetsuki předstíral, že zmizel.

"Chci tě poprosit ještě o něco," požádal jsem. "I když… ti to už asi Shizuo řekl…" Zastyděl jsem se. Nemusel jsem mu říkat, že je Shizuo mrtvý, určitě jeho ducha potkal.

"Jo," usmál se. "Řekl. A já vám přeju jenom to nejlepší."

"Chtel jsem se zeptat… jestli… by tady v našem světě… nešlo to dítě nějak udělat." Tak a můžu se jít rovnou zahrabat. Prej nějak udělat. Jak se asi dělají děti?

"Tady Glob je docela zběhlý v magii. Do třiceti minut máš novorozence," zadržoval smích. Vážně. Teď si nejsem tak úplně jistý, jestli mi bude chybět, až zmizí.

"Umím i dvojčata, stačí si říct," mrkl na nás trpaslík.

"Tak jo. Děkujeme, využijeme Vaší nabídky později. Vraťme se teď k těm jatkám, jo?" vložil se do toho Tsugaru, který kompletně celý zčervenal.

Někteří se zasmáli, někteří se chtěli propadnout do země. Hádejte, kam jsem patřil já. Ale odlehčilo to situaci, za což jsem byl rád. Jenomže pořád bolela myšlenka, že táta navždy odejde.

"Musíte jít," připomněl táta. "Já už taky…" nedokončil větu. Kdyby mohl, tak pláče.

"Vyřiď tátovi," řekl Tsugaru, "že ho mám rád," usmál se, aby zahnal slzy. To se mu ale nepodařilo a stekly mu po tvářích. Nemohl jsem udělat nic jiného než ho obejmout.

"Jistě je na tebe taky pyšný," utěšil ho táta. Ohlédl se, jako by za ním někdo stál. Naposledy se na nás podíval a zmizel.

Do očí se mi nahrnuly slzy. Možná to nebyl ten nejlepší otec, ale jistě to byl ten nejlepší král, kterého všichni milovali. Včetně mně.

Teď ale není čas brečet. Musím jít zachránit vlkodlaky a upíry před strýcem.

"Kde je Chlupáč a spol?" zeptal jsem se trpaslíka. "Budu je potřebovat…"