Lost in you 3/4

Třetí část. ♥ V písničce Last to know se zpívá o ženě. Tady jsem si to dovolila pozměnit a Sasuke zpívá o muži. :3

---

Jako vždy jsem čekal před zkušebnou. Minuty plynuly a Uchiha nikde, tak jsem si odložil věci a sednul si před dveře. Pořád jsem ho vyhlížel a začínal pociťovat nervozitu. Že by dneska nemohl? Mluvil o včerejšku, ne? Viděl jsem ho jít na oběd, tak kde je? Nemůže se tam přece zdržovat tak dlouho. Se svýma kámošama netráví tolik času, ti ho zdržet asi nemohli. Že by… se mu něco stalo?

Prudce jsem vstal, když jsem ho uviděl přicházet. Už jsem na něj chtěl vesele zavolat a zprdnout ho, že kde se coural, ale naši dnešní konverzaci začal on.

"Jdi domů," řekl chladně, nepodíval se mi do očí.

"Proč?" zeptal jsem se nechápavě.

"Dneska chci být sám," oznámil mi tiše a odemykal dveře od zkušebny. Než je však stačil zase zavřít, vetřel jsem se dovnitř. "Naruto, prosím…" pošeptal až zoufale.

"Jestli chceš, klidně budu sedět v rohu a neřeknu jediné slovo. Fakt o mně ani nebude vědět, ttebayo! Přísahám!" olízl jsem si dva spojené prsty a zvedl je do výše očí.

"Radši bych byl sám…" pokračoval. Pevně sevřel kliku, na niž upíral pohled a kterou doposud nepustil.

"Nevypadáš na to, abys mohl být sám," zamumlal jsem starostlivě.

Chvíli se nic nedělo. Pak zavřel dveře a už si mě nevšímal. A já, přesně jak jsem slíbil, jsem se posadil ke dveřím a z dálky ho sledoval. Ani jsem nepípl. Dnešek byl pro něj asi hodně vyčerpávající. Že by nepsali ani jednu písemku? Vím, jaký je šprt a možná absence testu mu zkazila náladu.

Dneska papíry nevytáhl, vlastně ani nevzal kytaru do ruky. Něco pošteloval s krabičkou plnou tlačítek a drátků a postavil se k mikrofonu. Karaoke?

"Někdy chci prostě utéct pryč, utéct pryč, utéct pryč. Chci jednoduše zmizet, daleko odtud, daleko od všech." [Right left wrong]

Když zpíval, běhal mi mráz po zádech jako poprvé, co jsem ho slyšel, tak i dnešek nebyl výjimkou. A vidět jeho bolestný a naštvaný výraz mě děsil. Když spojíme bolest a vztek, dostaneme zklamání? Protože v tu chvíli na mě takhle působil.

Co tě zklamalo, Sasuke?

"Tak tady jsem! Vlevo, vpravo, vlevo. Vpravo, vlevo, špatně! Nevím, kam jdu, ale prostě jdu dál."

Oběma rukama svíral mikrofon u pusy, z nichž vycházely opravdu krásné tóniny. Procítěné. Vysoké. Úžasné. Opět jsem jen zůstal sedět a nechal se pohlcovat jeho pocity. Byl jsem naštvaný za něj. Nohy jsem z tureckého sedu natáhl před sebe a ruce složil do klína. Měl jsem sto chutí vyběhnout o pár poschodí výš do posilovny a zmlátit boxovací pytel.

"Skloním hlavu, stále od toho utíkám pryč. Kdekoli, kam jdu, nemůže být hůř než tady. Musím se dostat pryč, než mě to vtáhne. Už nikdy se s nikým nesblížím. A ani nevím, kam jdu, ale nechci žádnou zkurvenou část tebe. Čekal jsem tam dlouho na tuhle chvíli, až příliš dlouho. Nevím, kam jdu, ale prostě jdu dál."

Černé vlasy mu padaly víc do obličeje, po kterém stíkaly kapičky potu. Když skončil, vydýchával se. Lapnul sebou na židli a složil hlavu do dlaní.

"Prosím, odejdi," řekl nakřáplým hlasem.

Němě jsem přikývl a odešel za dveře. Nevím, co ho tak rozhodilo. Nevím, co se uvnitř něj momentálně děje, stejně jako si můžu domýšlet, co se děje uvnitř zkušebny. Mohl jsem tam zůstat a ignorovat jeho žádost, nechat po sobě křičet, možná se poprat a nechat se i vyhodit. Už jsem mu i vyhrožoval, takže nálepku hajzl jsem měl dávno předtím, v tom by problém nebyl.

Roztrhlo by mi srdce na kusy vidět ho brečet.

Po půl hodině, co jsem strávil opřený o dveře, se zkušebna otevřela a já přepadl přímo před Sasukeho. Mlčky jsme si hleděli do očí, pak se ušklíbl, poznamenal, jaký jsem vůl, a nechal mě vstoupit.

Zaráželo mě, že se choval jakoby nic. Dokonce jsem na něm nezpozoroval jedinou známku pláče. Jistě patří k lidem, kteří dokáží skrýt všechny emoce hluboko v sobě a na povrch nedat nic najevo.

Došlo mi to. Celý den v sobě dusí všechny pocity a jedině tady je odpoledne ventiluje.

"Zkus si se mnou zazpívat," pozvedl obočí. "Tuhle už dobře znáš, ne? Text máš tady," podal mi jeden papír.

"Nevím, jestli to je dobrý nápad. Nechci, aby ses pak cítil poníženě," ušklíbl jsem se a loktem mu lehce drbnul do žeber.

"Já to nějak překousnu," povzdechl si. Jeho prsty začaly tancovat po strunách.

"Tenhle svět nikdy nebude-" přerušil náš duet a potlačoval v sobě smích.

"Tak nejsem zrovna Madonna, no a co, dattebayo!" rozčiloval jsem se, ale přidal jsem se k němu a smál se na celé kolo.

"Nezpíváš falešně, zpíváš špatně," řekl. "Neumíš chytit správný tón." Brnknul na kytaru a nařídil mi, abych ten tón zazpíval.

A ze mě se dostalo táhlé á.

"Níž," poradil mi a zopakoval ho. "Ještě o kousek níž."

"Už jsem na svém limitu, ttebayo," postěžoval jsem si a nadechl se. Jak krásné bylo zase mluvit normálně.

"Musel bys hodně cvičit," sdělil Sasuke a začal hrát písničku odznova. A zpíval sólo. Já jsem zase jen seděl naproti němu a poslouchal.

Nechal jsem se unést pocity. Rukou jsem se dotkl obličeje, kde se vytvořilo několik vrásek. Hudba i zpěv utichli. Hleděl na mě pár černých očí v překvapeném výrazu.

Prsty jsem zapletl do havraních vlasů až na zátylek. Přitáhl jsem si ho blíž. A rty se otřel o jeho tvář, kam jsem vtiskl malinký polibek. Pak druhý. A třetí, který se už letmo dotknul jeho rtů. Natočil hlavu tak, aby čtvrtý polibek byl mířený přímo na rty. Líbal jsem ho. Hladil jsem ho po vlasech a ramenech. On mi odpovídal polibky a tichými slastnými vzdychy.

Když jsme se odtrhli, rty jsem měl vlhké a příjemně mi brněly, jako důkaz, co se tu zrovna stalo.

On si nasadil kamennou masku a nespouštěl mě z očí. Požadoval vysvětlení? Zmlátí mě? Vyhodí mě a už se mnou nikdy nepromluví?

"Víš, co děláš?" zeptal se jednoduše. V hlase ale nebyl vztek jako spíš starost.

"Asi ne," sklopil jsem oči. Snad je na jeho kytaře napsána odpověď na otázky, které mi momentálně běhaly hlavou.

"Chápu," jemně se usmál a kytaru odložil do pouzdra. Postavil se přede mě a svrchu na mě koukal. Chvilku vypadal povýšeně, pak se sklonil a zase naše rty spojil. Všechno to bylo tak nevinné, že jsem si nadával za představy, co všechno bych s ním chtěl dělat. A on si ani neuvědomuje, co dělá se mnou.

Odtáhl se, oči nechal zavřené a tiše vydechl.

"Asi jsme se oba zbláznili," zasmál se.

"Jo," přikývl jsem a smál se s ním. Byl to ale jen smích z nervozity, poznal jsem to i na něm. Nechtěl, aby se mezi námi vytvořilo nějaký dusno, tak se smál.

"Za chvilku bychom měli jít domů," oznámil s pohledem na hodiny visící kousek ode dveří.

Naprázdno jsem otevřel pusu. Měl jsem ohledně toho několik otázek, které by bylo asi nevhodné vyřknout. Co to pro tebe znamenalo? Budeš předstírat, že se to nestalo? Nebo v tom naopak budeme pokračovat?

"Naruto," oslovil mě, když viděl můj panický výraz. Raději se ke mně otočil bokem a do rukou uchopil své papíry s písničkami. "Js-… jsem gay…" přiznal se mi. Ani mě ta informace nepřekvapila. "Nevím, jak je to s tebou, ale nechci tě do ničeho nutit. Jen chci, abys to věděl, protože kdyby se tohle jednou opakovalo a já na tebe nějak tlačil… nechci, aby ses urazil, nebo si to vykládal jako-"

"Chápu, seš gay," přerušil jsem ho. "No a?" pokrčil jsem rameny. Moje lhostejnost ho zaujala a naše oči se opět setkaly. "Byl jsi jím celou dobu a nic to neměnilo na tom, že jsme se tu skoro každej den scházeli a trávili spolu čas. To, že seš na kluky, neznamená, že se tě budu stranit, nebo že mě naštveš, když zkusíš něco víc," přidal jsem jemný úsměv, který ho malinko přivedl do rozpaků. "Navíc jsem to byl já, kdo políbil tebe jako první."

"Jsi si jistý? Byl jsi někdy v takovém vztahu s klukem?" ptal se. Dlaní jsem mu přejel po tváři, abych ho trochu uklidnil.

"Nebyl. Ale… možná bych to chtěl zkusit."

Sasukemu cukly koutky úst. Svou dlaň položil na mou.

"Nechci, aby se pak mezi námi cokoli změnilo. Dobře si to rozmysli," vlepil mi pusu na dlaň.

"Už jsem rozhodnutý, Sasuke," kývl jsem na něj a chytil ho za obě ruce. Mezi našimi těly vznikla minimální mezera. "Chci s tebou chodit…" pošeptal jsem a znovu ochutnal jeho rty.

Jen se usmál a políbil mě zpátky. Slyšel jsem a cítil jeho dech. Přirozený pach a vůni čistého prádla. Jakýmsi způsobem mě to… uklidňovalo.

Od té doby se všechno změnilo, a přitom to zůstávalo stejné. Chodili jsme do školy, bavili se s přáteli, věnovali se mimoškolním aktivitám. A samozřejmě se scházeli ve zkušebně, jen my dva. Celý den jsme si toho druhého nevšímali, ani jsme se nepozdravili na chodbě. Byli jsme si úplně cizí.

Bojím se, jak by na to reagovali kámoši. Vůbec netuším, jaký mají na homosexualitu pohled, takže jsem opravdu nevěděl, co očekávat. Přestanou s námi mluvit? Budou nás pomlouvat? Stranit se nás? Nechci, aby se cokoli změnilo, proto se k sobě na veřejnosti nehlásíme.

Ale tady v tý malý místnosti se z nás stali úplně jiní lidé. Sasuke byl jiný. Můžu sebevědomě říct, že jsem ho změnil já a jen já směl vidět jeho změnu. Konečně projevil něco jiného než lhostejnost a aroganci. Se mnou vypadal uvolněněji a klidněji.

Neměl bych se tak vytahovat. Neměl jsem v plánu ho nějak měnit, prostě to přišlo samo. Já jsem jen rád, že se tu teď s ním můžu smát a letmo se ho dotýkat. Ne jako kamarád, ne jako spoluautor jeho úžasných písní, ale jako jeho partner.

Jo. Kdybych o téhle Sasukeho stránce někomu řekl, zajisté by se mi vysmál do obličeje. Jenomže to není vše, co Sasuke skrývá. Jako by nosil dvě masky. Jednou ukrývá osobnost, které dává volnost v mé přítomnosti, avšak tu druhou si nesundává vůbec. Uvnitř něj je něco tajemného, něco, co asi nechce, abych věděl. A kvůli tomu vznikaly tyto písně plné bolesti.

"Dneska je hnusná zima," ošil jsem se před školou, když jsem se Sakurou čekal na její kamarádku. Měl jsem namířeno do zkušebny, kam by za pár minut měl dorazit taky Sasuke, ale nechtěl jsem nechat Sakuru čekat samotnou.

"Jo, tento týden má být až mínus dvacet," podotkla. Už jsme spolu nemluvili tolik, co předtím. Všimla si, že často nejsem odpoledne doma, taky jsem se kolikrát omluvil, že se s ní nemůžu sejít, že už něco mám. "Stalo se něco?" zeptala se zvědavě.

"Hm?" upřel jsem na ni své oči.

"Nebo se mám spíš zeptat - děje se něco?" pozvedla jsem obočí. To znamenalo, že mě má přečteného.

"N-ne. Nic se nestalo a ani se neděje," znervózněl jsem.

"Opravdu?" ptala se dál. Dala mi poslední možnost jí říct pravdu. "Posledních pár týdnů jsem si všimla, že jsi tajnůstkářský."

Do prdele.

"Ach, vážně? Nic ale neskrývám, fakt," zasmál jsem se nervózně.

"Že ty někoho máš?" dloubla mi prstem do hrudi a ušklíbla se.

"Cože? Nikoho nemám," smál jsem se dál, ale ona byla neodbytná.

"Mně nemusíš lhát, Naruto," položila mi přátelsky ruku na rameno. Koukala na mě stylem, jako že jí můžu říct naprosto cokoli.

Jenomže tohle jsem prostě musel udržet v tajnosti.

"Sakurooo!" křikla na ni blondýna a z dálky na ni mávala.

"Tak já už půjdu," oznámila růžovláska. "Večer ti zavolám, ano?" rozloučila se a i s Ino zmizela.

Oddechl jsem si. Aspoň mám nějaký ten čas vymyslet dobrou výmluvu. Měl jsem čekat, že si toho všimne. Vždycky si všeho všimla.

Pomalu jsem vykročil směrem ke středisku, kde jsme se jako obvykle měli sejít se Sasukem, když mě zezadu někdo šťouchl do ramene. Už jsem mu chtěl začít nadávat, ale zarazil jsem se, když se můj pohled setkal s párem černých očí.

"Sasuke?" podivil jsem se. Sice jsme byli nějakých dvacet metrů od školního pozemku, ale stále byla vysoká šance, že nás někdo uvidí. A drby se šíří rychle.

"Nepůjdeme do zkušebny," mluvil potichu, moc pozornosti mi nevěnoval. Choval se jako obvykle před ostatními.

"Mám jít domů?" zeptal jsem se trochu zklamaně. Těšil jsem se, že ho zase políbím a obejmu. Už je to pár týdnů, co jsme se dali dohromady, a za tu dobu jsme se hodně sblížili.

"Jdeme ke mně," oznámil klidně. Neušlo mi, jak se jemně pousmál. Co mám od toho čekat? Pozval mě k sobě domů… abychom spolu… jako… tamto?

Dům Uchihů byl jedním slovem obrovský. Ohromně obrovský a luxusní, že jsem zůstal stát s otevřenou pusou.

"Ať nespolkneš mouchu," zasmál se Sasuke a vešli jsme dovnitř, kde mi Sasuke sundal z ramen kabát a pověsil ho na věšák.

"To je nádhera," pochválil jsem i interiér. Už chápu, proč se chová odtažitě. Bydlet v něčem takovém, taky bych se od všech raději držel dál. Měl bych pocit, že jsou se mnou jen kvůli majetku.

"Chceš něco k pití?" zeptal se, když jsme došli do kuchyně. Moderní kuchyně, podotýkám.

"Eeeh," vydal jsem ze sebe inteligentně, když se se rozhlížel. Hned vedle byl obývák, ten byl snad ještě prostornější. Nic v něm mě nezaujalo víc než piano a že tam byla spousta drahých a hezkých kousků. Třeba Xbox, který jsem tak nějak vždycky chtěl.

Sasuke se jen usmál, odložil si věci vedle gauče a sedl si za piano. Mlčky a bez jediného pohledu na mě začal hrát. Vypadal klidně, uvolněně. Nevím, jestli to bylo tou pokojnou skladbou, ale jeho výraz se lišil, když držel kytaru.

"Nikdo není doma?" napadlo mě. Odložil jsem svůj batoh k tomu Sasukeho a sedl si vedle něj. Ta stolička byla pro nás dva moc malá, takže jsme na ní každý seděl jednou půlkou zadku. Bylo to nepříjemné, ale co bych pro něj nevytrpěl.

"Bratr se vrátí až zítra," řekl s jemným úsměvem, oči neodtrhl od kláves.

"Nevěděl jsem, že máš bráchu," podivil jsem se. Měl jsem pocit, že bych se neměl ptát na jeho rodiče, i když mě to tolik zajímalo. Všiml jsem si, že tu nemají žádné rodinné fotky. Celkově tenhle luxusní patrový dům působil trochu chladně.

"Moc o rodině nemluvím. Táta nás jako malé mlátil," začal Sasuke. Jeho výraz se nezměnil. "Máma je doteď v léčebně a otec ve vězení."

Nevěděl jsem, co říct, nebo udělat. Měl jsem pocit, jako bych ho zradil. Já, který měl mámu i tátu a vcelku bezstarostný život.

"A tohle všechno," ukázal kolem sebe a přestal se věnovat pianu, "je Itachiho práce. Podniká a docela dost se mu daří. Jde na to velmi opatrně a chytře."

Usmíval se. V ten moment jsem pochopil, že možná ta doba, kdy je otec týral, byla dávno pryč, ale rány na Sasukeho duši zůstaly a stále bolí a on je vkládá do not a textů.

"Nemusels mi to říkat," zamumlal jsem a chytil ho za ruku. Byla ještě studená z venkovního mrazu.

"Jednou by ses to stejně dozvěděl," upřel na mě svá černá kukadla. Pohladil mě po tváři. "A navíc to je minulost…" políbil mě. Bylo to ale trochu jiné. Žhavější. Toho jsem se hned chytl a zaplul do jeho úst jazykem. Sasuke mi horlivě odpovídal. To bylo poprvé, co jsme se takhle líbali. A nebylo to vůbec špatné.

"Sasuke…" vydechl jsem, když se odtáhl. Trochu jsem se styděl. Nikdy jsem s nikým nechodil, nikdy jsem se s nikým nelíbal a netušil jsem, co dokáže pořádný francouzák. Ale Sasuke se zdál být zkušenější. "Už jsi někdy byl s klukem?" zeptal jsem se zpříma.

"Ne," zavrtěl hlavou.

"Jak jsi zjistil, že jsi gay?"

"Zamiloval jsem se," pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. "Bylo to ještě na nižším stupni gymplu, kdy se mi zalíbil jeden kluk. Ale nikdy jsme spolu nemluvili. On byl populární a děsně se vytahoval nad ostatní, já nejčastěji tiše seděl v rohu třídy a s nikým nemluvil."

"Teď jsi populární ty," zasmál jsem se. "Každá sní o tom, že by tě měla po svém boku," podotkl jsem a vzpomněl si na Sakuru. Docela mi jí přišlo líto.

"Já nikdy nikoho nechtěl, ani tamtoho kluka. Vztahy byly pro mě vždycky jenom přítěží a zbytečně pletly hlavu. Ale s tebou… je to jiné. Je to lehčí. Ani nevím proč, ale v tvojí blízkosti mi je líp."

Do tváří se mi nahrnula krev. Hořely, cítil jsem to. Musel jsem ho obejmout a schovat hlavu v jeho rameni.

"Neříkej tak trapný věci, Uchiho," zamumlal jsem a tím ho rozesmál. Vážně jsem nebyl zvyklý vést tyto konverzace.

"Něco ti zahraju. Teda pokud se neurazíš, protože jsem to tenkrát složil pro toho kluka," řekl a připravil prsty na klávesy. "Prostě odešel. Proč mi to neřekl? A kam dnes večer půjdu? Tohle se neděje! Tohle se mi nemůže dít! Neřekl ani slovo, prostě odešel. Byls první, který řekl, že nejsme v pohodě. Byls první, který lhal, když jsme nebyli v pohodě. Tohle byla moje první láska. Byl první, kdo odešel. A když mě opustil pro tebe, byl jsem poslední, kdo to věděl." [Last to know]

"Sasuke," přerušil jsem ho. Nemohl jsem to snést. Žárlil jsem. Žárlil jsem na toho kluka, že se o Sasukeho nikdy nezajímal, a přesto si od něj vysloužil písničku. "To je ta úplně první, kterou jsi složil?" odhadl jsem. Úplně bych chápal, proč mi ji nechtěl zazpívat. Nebyla pro mě.

K mému překvapení ale Uchiha zavrtěl hlavou. "Ta první je na kytaru. Tu mám v pokoji. Chceš, abych ti ji zazpíval?"

"He?" Obočí mi vyletělo vysoko na čelo. Sám mi nabídl, že mi ji zahraje? "J-jasně," pokusil jsem se o úsměv, ale překvapení to změnilo na divný škleb.

Jeho pokoj byl od zbytku domu prostý, nepříliš vybavený a nepřeplácaný zbytečnými ozdobami. Přesně, jak se od Sasukeho dalo čekat. Po stěnách žádné vylepené plakáty, jak jsem měl já. Žádné hračky z dětství. Teď mi došlo, jak odlišní jsme.

Černovlásek se posadil na postel se svou kytarou.

"Máš dvě?" podivil jsem se.

"Tak nějak," ušklíbl se. "Obě jsem dostal do Itachiho. Prý nevěděl, který by se mi líbila víc."

Jeho bratr musel být hodně hodný. Já si všechno musel zasloužit.