Se dvěma bratry | Kapitola 9.

Tak, lidičky. V příští kapitole už bude přesně ten bod, který byl základním kamenem této povídky. :3 Viděl někdo Kráčející skálu? （⌒▽⌒）

Tak jo. Pomalu bych sem mohla nahazovat KageHinu, co? Nah, ještě chvilku to počká. (≧∇≦)/

---

S trhnutím jsem se probudil. V náručí se mi pohnulo hřejivé tělo. Tak jsem ho objal ještě víc a přitiskl své rty na blonďatou hlavu.

Vnímal jsem každý pohyb, ať už to bylo poškrábání na zádech, nebo pravidelné zvedání hrudníku. Nešlo se na to nesoustředit. Kolikrát jsem si tohle představoval a teď se to děje. Leží mi na hrudi, ruce ležérně položené na ramenou a bezstarostně spí.

"Dobré ráno," pošeptal jsem a přetočil se nad něj. Teď jsem to byl já, kdo tomu druhému ležel na hrudi.

"Hmm…" zamručel nelibě. I přesto se jeho ruce ovinuly kolem mého hrudníku, ale hned dopadly na měkkou matraci. Okamžitě usnul.

Vstal jsem, i když nerad. Venku se zatáhlo a ochladilo, a komu by se vůbec chtělo v tak sychravém počasí vůbec vstávat z vyhřáté postele. Vůbec to venku nevypadalo na konec jara a začátek léta, spíš na deštivý říjen.

Jakmile jsem se postavil, sám nad sebou jsem ohrnul nos. Včera jsem měl tolik práce s Narutem v náručí, že jsem se ani nepřevlékl, dokonce ani nevysvlékl. Usnuli jsme v tom, v čem jsme chodili celý den. No nevonělo to zrovna příjemně.

"Za okny padá déšť, padá mlha, a ty se touláš po světě," začal jsem si tiše zpívat, abych Naruta nevzbudil a opustil pokoj. "Kde tě mám, milý, kde mám hledat, když láska v nás už nekvete?"

Došel jsem do ložnice, odkud jsem si plánoval vzít oblečení. Jenomže mě zarazil starší bratr ležící na mojí posteli, čta knihu. V noci jsem vůbec nepostřehl, že by přišel. Nebo se zase vrátil k ránu?

"Kdys došel?" zeptal jsem se spíš ze zvyku než ze zvědavosti. Měl jsem plnou hlavu Naruta. Znovu jsem si vybavil včerejší noc. Cítil jsem to, jako by se to právě teď dělo. Jeho polibky, doteky, slzy, úsměvy… Dlouho do noci jsme si povídali o běžných záležitostech bylo to velmi zvláštní. V minutě se náš vztah obrátil o sto osmdesát stupňů.

"Sasuke?" odložil knihu vedle sebe. Rukama se zapřel o matraci a posunul se blíže ke zdi, aby se mu lépe sedělo. Poklepáním vedle sebe mi naznačil, abych ho napodobil.

Zdrženlivě jsem mu vyhověl. Možná mi chtěl povídat o minulé noci. Co když znovu potkal Lociku?

Spojil si prsty obou rukou, palci si hrál přetlačovanou, pečlivě své dlaně sledoval. Párkrát se nadechl, ale stále nenacházel ta správná slova. Zřejmě.

"Týká se to toho kluka?" zeptal jsem se.

Zavrtěl hlavou.

"Týká se to tebe a Naruta," pověděl trochu sklesle. To bylo poprvé, co jsem z jeho výrazu nedokázal vyčíst jeho pocity.

"Mě a Naruta?" Hrál jsem nechápajícího ňoumu.

"V noci, jak jsem přišel-… potřeboval jsem se ujistit, že je všechno v pořádku. A tys nebyl v posteli, tak jsem si myslel, že se něco stalo a Naruto zase utekl. A šel jsem se podívat do jeho pokoje."

Pokerovým pohledem a rty staženými do rovné linie se mi snažil sdělit, že nás viděl, jak se k sobě s Narutem tulíme.

Celý obličej mi zalila červeň. Jak se mu mám teď podívat do očí? Svému vlastnímu bratrovi. Jistě si bude myslet, že jsem úchyl zneužívající členy rodiny.

"Já vím, že jsi gay. Aj proto mě překvapil ten vztah se Sakurou. Tohle je tvoje věc," pokrčil rameny. "Ale… že bys… a Naruto?" vykoktal.

Svaly na tváří se mu stáhly do bolestného výrazu. To mě vyděsilo. Věděl jsem, že mě bude vnímat jako úchyla.

"Jak to bere Naruto?" zeptal jsem se nahlas. "On po mně vyjel jako první." Neobviňoval jsem ho, ani jsem se nehájil. Říkal jsem, jak to bylo.

"Ty- co-" znovu se zakoktal. "Já nevím… jak se zeptat."

Rukou si uhladil vlasy dozadu.

"Já vím, že je to-"

"Divný," doplnil mě hned. Nemohl jsem nesouhlasit. "Nějak- nějak- nevím, jak na to reagovat. Oba vás beru jako své bratry. Vy dva… já nevím, na jednu stranu mi to je proti srsti, ale na druhou… jste bratři jenom papírově, ničemu to nevadí, navíc jste muži. Tady už jde jenom o ostatní, jak to vezmou. Z morálního hlediska to je nepřípustné."

"Já to chápu. Chápu, co se teď v tobě odehrává, měl jsem to tak taky," přiznal jsem se.

"Jakože jak taky?"

"Smiřoval jsem se- ne. Zakazoval jsem si k němu cítit něco jiného než… si jako bratr můžu dovolit."

Trhaně jsem se nadechl. Dva roky trápení se kvůli vlastním citům. Ani jsem na to nechtěl znovu pomyslet.

"Dejte mi čas to překousnout," požádal mě. Sebral knihu a odešel.

Vůbec se divím, že to vzal celkem v pohodě. Jasně, zatřáslo to s ním, s kým by ne, ale čekal jsem horší reakci. Křik, moralizování, možná i fyzické napadení.

V poslední době se Itachi změnil. Nevím přesně, co za tou změnou stojí, ale už není tak předvídatelný, jak býval. A začíná se chováním podobat otci.

Ještě jsem pár sekund zůstal sedět na posteli. S pocitem viny a strachem jsem hleděl po pokoji. Co na to řekli rodiče, kdyby žili? Ani jeden by to určitě neschvaloval. Já i Naruto jsme jejich synové a tenhle druh lásky mezi rodinnými příslušníky je nepřijatelný.

Všichni tři jsme se sešli u oběda. S Narutem jsme po sobě pořád pokukovali. Teda já z něj skoro nemohl spustit oči. Takového ho vážně neznám, byl jako vyměněný. Kolik let jsme se s ním trápili? A teď s námi sedí u stolu a jí oběd. Zvláštní, je to nezvyk.

"Naruto," oslovil ho bratr a odložil příbor. "Trochu jsem přemýšlel."

Zvědavě jsem vzhlédl k mladšímu bratrovi, pak ke staršímu. Bylo mi jasné, že si bude chtít o našem vztahu promluvit i s blondýnem. Měl bych odejít? Ne, počkám na vyzvání.

"Možná jsem jednal přehnaně, když jsem po tobě křičel. Chtěl bych se ti i tady před Sasukem omluvit za své chování."

To je celý Itachi. Nedokáže se zlobit dlouho. Tohle jsem mu ale neschvaloval. Naruto si to zasloužil, i tu facku. Itachi se nemá za co omlouvat.

Tiše jsem si povzdechl a předstíral, že se věnuju svému jídlu. Hned bych mu něco řekl, ale ne v Narutově přítomnosti. Nenechám svého vlastního bratra se takhle ponižovat.

"To už je jedno, omluva to nevrátí," odvětil mladší a přidal úsměv.

"Jak jedno?" vyjel jsem po něm. Náhlá změna mého chování ho zaskočila. "Ten, kdo by se měl omluvit jsi ty, ne Itachi. A místo toho řekneš tohle?"

Itachi se už připravoval mě uklidnit, ale do toho mu skočil Naruto.

"Za co bych se měl omlouvat? Neudělal jsem nic špatně."

"Nic špatně?!" vstal jsem od stolu, až zavrzala židle. "Nejsi ještě dospělý! Cigareta nemá u tebe v puse co dělat! A taky moc dobře víš, že ani rodiče kouření nesnášeli, stejně tak to nesnášíme já s Itachim! A pak ses nám ještě vysmál! Vážně se nemáš za co omlouvat?!"

"Sasuke, uklidni se."

"Ne, Itachi! Přestaň mu pořád mazat med kolem huby! On si to nezaslouží, neumí se chovat! Nemáš se ho co zastávat!"

Prudce jsem se nadechl. Lehce se mi z toho zamotala hlava.

Pak jsem si uvědomil, že jsem si vztek vylil i na svém druhém bratrovi, který na mě dokázal jen koukat. Věděl, že mám pravdu.

Naruto se beze slova zvedl a vyběhl po schodech nahoru. A práskl dveřmi.

V jídelně jsme zůstali s Itachim sami. Ticho přerušilo hřmění a kapky pozvolna dopadající na parapet.

Itachi se zvedl ze židle. Nechal talíř s jídlem na stole a taky odešel. Zůstal jsem v místnosti sám.

Bylo to jako taková ta chvilka, kdy bych měl přemýšlet o omluvě a upřímně toho litovat. Jenomže já toho nelituju. Měl jsem pravdu, kterou nikdo nechtěl slyšet.

Umyl jsem nádobí, co jiného mi zbývalo. Naruto je v pokoji, Itachi v ložnici, tudíž na mě zbylo celé přízemí. Ne. Půjdu někam ven. Mám pocit, že musím vypadnout z domu. Sice ještě nevím, kam mě nohy zavedou, ale doma jsem být nemohl. Musel jsem se uklidnit.

Vešel jsem do jednoho baru, kde jsem v životě nebyl. Zdálo se to jako poklidné místo, kam nejraději chodí lidi utopit svou špatnou náladu. V rozích vzadu hrála tiše rádia, chlapi se sešli u kulečníku nebo popíjeli pivo ve velkých skupinách u stolů.

Já si vybral židli na baru, kam jsem usadil svůj zadek a objednal si sklenici rumu. Periferním viděním jsem vedle sebe zahlédl prudký pohyb. To jeden týpek přibližně v mém věku do sebe kopnul panáka. A podle výrazu ne prvního.

"Co je?" opáčil se na mě. Zjistil jsem, že na něj docela dlouho zvědavě hledím, proto jsem hned odvrátil pohled.

"Omlouvám se."

Chytil jsem svou sklenici a těch pár decilitrů zlatavé tekutiny jsem vypil na ex. A hned jsem si poručil další.

"Nevypadáš, že bys potřeboval pít," konstatoval ten muž vedle. "Spíš jako že chceš pít."

"Kibo, neobtěžuj jiné zákazníky," napomenul ho barman leštící sklenici. "Omlouvám se za něj. Dneska se s ním rozešla přítelkyně. Po osmi letech, představte si to."

Zklamaně jsem sklopil oči.

"To je mi líto," promluvil jsem směrem k brunetovi sedícímu vedle.

"Já si ji chtěl vzít! Proč mě odkopla?!" fňukal. Hlava mu spadla na pult, až se všechny skleničky zatřásly.

"No tak," povzbudil ho barman s culíkem. Vzal jeho prázdnou sklenici. "Ty máš dost," rozhodl.

"Dej mi ještě, Shikamaru! Otrávím se a bude hotovo…"

"Přestaň s těmi hloupostmi. Pít už nebudeš," odmítl barman a dolil mi sklenici.

Tenhle chudák mě od pití totálně odradil. Měl jsem chuť se slít do němoty, ale jak jsem ho tak pozoroval, můj problém byl daleko menší než jeho.

Rum ve sklenici odrážel okolní světlo, proto vypadal světleji, než ve skutečnosti je. Co vlastně alkohol vyřeší? Nic. Co vyřeším sezením tady a vyhýbáním se rodině? Nic. Možná jsem sem přišel najít zoufalce jako jsem já. Někoho, kdo by mi porozuměl, dal mi za pravdu.

Jenomže chuť se socializovat byla zahnána už při vchodu do tohoto podniku. Ani pít se mi už nechtělo. Alkohol mi nikdy nechutnal. Ale když už tu jsem a když už piju, nějakou dobu tu pobudu. Domů se mi chce o dost míň než být tady.

"Co se stalo tobě?" zeptal se mě… Kiba, pokud se pamatuju.

"Uhn," pokrčil jsme rameny. "Rodinná hádka, nic vážnýho." Oproti tvému problému nic vážného.

"Rodiče pískali a tys nechtěl skákat?" zasmál se.

"Pohádal jsem se s bratry," vyvedl jsem ho z omylu.

"Kolik máš bráchů?" ptal se dál. Začínalo mi to být nepříjemné.

"Dva. Staršího a mladšího."

"Hustý. Potkat zrovna toho prostředního - musím mejt štěstí. Tak proč mě nechala, když jsem ji požádal o ruku? Kde bylo to štěstí?" zase se složil na barový pult a znovu se rozplakal.

"Růžový brýle," řekl jsem si pro sebe a vypil druhou sklenici. V krku a ústech mě pálilo a břicho příjemně hřálo. Při každém loku se mi lehce zamotala hlava. To bylo znamení, že se blížím opilosti a měl bych si dávat pozor na množství.

Polekala mě mladá žena, která právě vtrhla do baru. Voda jí tekla z vlasů po obličeji, promočila oblečení a jistě studila na bledé pokožce.

"Kibo!" křikla jméno kluka vedle mě a ihned k němu přiběhla. "Celou dobu tě hledám!"

"Jdi pryč, Hinato. Nepotřebuju tvoji lítost," vytrhl se jí. "Běž."

"Kibo, přišla jsem ti říct, že…" začala, ale nenacházela odvahu. Já jsem jen mlčky přihlížel. "Říkám ano."

Brunet na ni upřel svá kukadla přivřená opilostí.

"Já se polekala, nechtěla jsem tě odmítnout. Ani se pohádat. Jenom mě to překvapilo, bylo to tak náhle. Ale teď už vím, že si tě chci vzít."

Bejt holka, brečel bych. Ale to neznamenalo, že se mě to emočně nedotklo. Když se poštěstilo tomuhle týpkovi, který měl v plánu se tu otrávit alkoholem, mohlo by se poštěstit i mně, ne?

Jak odcházeli ruku v ruce, jen jsem se na Kibu usmál a pozvedl svou osmou sklenici s rumem na důkaz gratulace. Úsměv mi ale hned spadl. Opřel jsem si hlavu o dlaň a přemýšlel, co můžu udělat, abych se dostal ze své situace. Pochybuju, že si sem pro mě Itachi nebo Naruto přijedou. Pohádal jsem se s oběma. Naruto je urážlivý od přírody a Itachiho jsem ranil, jak jsem ho obvinil. Oba dva teď se mnou nebudou chtít mluvit. Je lepší, že jsem mimo domov.

V kapse mi začal vibrovat mobil. Díky tomu jsem se probudil, alkohol mě uspával a já si to ani neuvědomoval.

Několikrát jsem zamrkal, jak by mi to mělo pomoct zaostřit na displej. I přesto jsem však rozpoznal Itachiho jméno.

"Slyším…" zachraptěl jsem a poslouchal bratrův zoufalý hlas. Do hrudi mě udeřila ta dobře známá bolest a svaly na obličeji se stáhly. "A- a kde je teď?!"