Se dvěma bratry | Kapitola 11. [KONEC]

Děcka (ach jo, bude trvat, než si zvyknu na normální oslovení), přidávám vám sem poslední kapitolu. :3 Prosím všechny, kteří povídku četli, aby mi zanechali komentář, názor, plusy a mínusy týkající se této povídky. Třeba mi napište na email! Máte ho v menu. |･ω･)

To znamená, že jsem hodně přemýšlela. Ano, od soboty nemyslím na nic jiného než na blog a psaní. A uvědomila jsem si, že já bez psaní prostě nemůžu žít. Našla jsem si nové koníčky - čtu LGBT romány, pletu náramky, trávím čas hlavně se sestřenkou kvůli videím, pořád čtu mangu (mám jich rozečtených 99 ಠ_ಠ, jak se to sakra stalo?). Ale psaní yaoi prostě nemůžu zahodit. Nemůžu zahodit blogování samotné, i když mě posledních pár měsíců spíš štvalo.

Nevím, jak jinak to napsat, tak to napíšu přímo. Hodně z vás mi píše krásné věci, chválí mě, milují moje povídky, ale nemyslím si, že jsou všechny komentáře úplně upřímné. A to je to, co po vás vyžaduju - upřímnost. Když se vám něco nebude zdát, nebude líbit, vyjádřete to. Já vám hlavu neutrhnu (ne proto, že nevím kde bydlíte ( ͡° ͜ʖ ͡°)).

Dost se to podobá žadonění o komentáře, že? Tak trochu to je. Ale nejde mi o to, mít u každého vydaného článku padesát komentářů. Chci znát váš skutečný názor. ♥

Ááááá - další věc. Nemám připravenou další kapitolovku. (￣▽￣)ノ Proto vás prosím o strpení. Píšu (spíš psala jsem, když tato povídky skončila) pět povídek najednou. A vidím to tak, že jako další přibude překvapení. Chtěla jsem KageHinu, ale to... hehe... jaksi... no, mám tam jednu jedinou kapitolu. xD

---

Po Deidarově výslechu soudkyně oznámila půlhodinovou přestávku a odešla. Nikdo jiný kromě ní nesměl opustit místnost.

Seděl jsem zaraženě na místě a koukal před sebe. Začínaly mě sžírat pocity jako rozpaky a strach. Začínal jsem se bát, že mě obviní, půjdu do vězení a přijdu o všechno. Především vzdělání. Už jen to, že mám něco napsáno ve svém trestním rejstříku je dosti vážné. Teď se na mě budou dívat jako na násilníka, zločince.

"Dopadne to dobře," chlácholil mě bratr. Jak si může být tak jistý? Kdyby seděl na mém místě a já na jeho, otočil by se ke mně, usmál se a řekl mi, ať se postarám o Naruta.

"Itachi?" oslovil jsem ho nejistě a natočil k němu hlavu. Nedokázal jsem se mu podívat do očí, ale chtěl jsem, aby mě slyšel. "Věděl jsi, že jsem gay?"

"Tohle já neřeším, Sasuke. Ať už domů přivedeš kohokoli, bude mi jedno, kdo to je, pokud ho budeš mít rád a ona tebe. Na pohlaví nezáleží. Já ti nemůžu říct, kdo se ti má líbit. Já ne. A vlastně ani ty. Tohle není volba," stiskl mi přátelsky rameno.

Teď jsem se na něj už podívat dokázal.

Vím, že bratr za mnou vždycky stál a popravdě jsem ani nepřemýšlel o tom, že bych se mu někdy vycoming outoval. Co si vzpomínám, nikdy jsem o své sexuální orientaci nepřemýšlel. Automaticky jsem to bral jako součást sebe.

"A ty seš?" zeptal jsem se ho.

Zaskočil jsem ho. Proto se nejistě podíval na Deidaru, který mu jen rozpačitě zamával z druhé strany místnosti.

"Popravdě nevím," zavrtěl hlavou a otočil se zpátky na mě. "On je první, který mě vážně přitahuje, nejen sexuálně."

Kývl jsem hlavou, jakože rozumím a vrátil jsem se do původní pozice.

Pamatuju, jak mi Itachi vždycky snil o tom, jak založí velkou rodinu a bude mít pět dětí. Je mi ho trochu líto. Dalo by se říct, že tahle famílie byla jeho velkým snem, který se kvůli jednomu klukovi zbortí. Anebo taky ne. Říkal přece, že Deidara se nechce vázat. To, co se mezi nimi událo, byl pouze úlet, jenom jedna noc, nic to neznamenalo. Ne pro Deidaru.

Ale přál bych jim, aby se dali dohromady. Možná jim to nevydrží dlouho. Zjistí, že jim to neklape, že jsou úplně odlišní, ale za pokus by to stálo. Aspoň chvilku bych viděl stále usměvavého Itachiho.

"Nechci to moc rozebírat tady," začal bratr a naklonil se blíž ke mně. "Dělám si starosti o tebe a Naruta. O váš vztah. A nemyslím ten bratrský."

"Co s ním?"

"Papírově jste bratři, společnost vás neuzná," šeptal. "Nevím, jestli jsem to už strávil, nebo potřebuju ještě trochu času, ale dělám si starosti, že budeme mít nepříjemnosti. Navíc ses přiznal tady před soudem. Bůh ví, jestli -"

"Itachi," zastavil jsem ho. Když je nervózní, moc mluví. "Nemáme v plánu to vykřikovat do světa. A ostatním je do toho stejně šumák. Já ho nikdy nebral jako svého bratra, ty to víš."

Tímhle jsem naši konverzaci uzavřel.

Vešla soudkyně, byli jsme přinuceni se postavit. Tak jo, nádech, výdech. I když se elý ál zdál být zaplněnější, měl jsem pocit, že před soudkyní stojím sám.

"Obžalovaný Sasuke Uchiha je povinen se písemně i osobně omluvit zaměstnancům Sladké neřesti. Za jízdu pod vlivem alkoholu mu soud uděluje pokutu ve výši patnácti tisíc jenů. Vyslechněte si odůvodnění. Třiadvacetiletý Uchiha Sasuke se dopustil ublížení na zdraví celkem dvanácti lidem a způsobil škody ve výši dva miliony jenů. Ale kvůli údajným informacím o drogách soud nemůže vyloučit fakt, že by zaměstnanci mohli být pod vlivem omamných látek. Proto soud nařizuje jednání proti majiteli Sladké neřesti, Jirayovi, pro shromáždění více důkazů. Dále uděluje Jirayovi pokutu ve výši padesát tisíc jenů za podvod, výhružky a podplácení u soudního jednání. Tímto se jednání odročuje do doby, dokud se neshromáždí dostatek důkazů o drogách ve Sladké neřesti. Soud je u konce."

Zůstal jsem s hubou dokořán. Jak jsem se aspoň trochu vzpamatoval z uděleného trestu, otočil jsem se na Itachiho, který byl překvapený úplně stejně jako já.

Tak to se přiznám, že mám neblahé tušení, že mě má soudkyně ráda. Místo deseti milionů, nebo vězení mi šoupne JENOM pokutu za řízení pod vlivem alkoholu a písemnou omluvu zaměstnancům.

Švihl jsem sebou na dřevěnou lavici. Zhluboka jsem dýchal, motala se mi hlava a vlastně vůbec nevím, jestli mi ještě bilo srdce.

"Já to říkal," řekl bratr a chytil mě za obě ramena. Slyšel jsem tu úlevu. Dokonce jsem ji sám cítil.

"Gratuluji," přišel k nám Deidara. Pouze se usmál, zase se zahalil do šátku a slunečních brýlí a šel ven ze síně společně s davem.

"Sasuke, nebude ti vadit, když půjdeš sám a pěšky, že ne?" řekl naléhavě bratr.

"Ehm, ne. Jasně, že ne."

Ani jsem se nestihl zvednout a on běžel k východu. Divil jsem se, jak může být tak rychlý. Prodral se celým davem a běžel dlouhou chodbou dál.

A asi vím proč.

Ze soudu jsem šel rovnou do nemocnice. Kvůli obvinění jsem strávil týden na celnici, takže jsem se ven jednoduše nedostal. A teď mám pocit, že bych tam ani neměl jít. Byla to moje vina? Ne, necítím vinu. Jednoduše nevím, jak s ním má mluvit.

Rozepnul jsem si sako, kravatu jsem žmuchlal do kapsy. Na každém kroku jsem kopnul do kamínku. Do toho zase začínalo pršet. No skvělý.

Jen tak tak jsem se schoval pod jeden přívěs. Nevypadalo to, že by v brzké době přestalo. Na jednu stranu jsem byl i rád, oddálí mi to setkání s Narutem.

"Vy celý mokrý!" zvolal za mnou nějaký muž. Překvapil mě. Nejen náhlým oslovením, ale především rasou. To je asi poprvé, co jsem se setkal s bělochem. "Dovnitř. Půjčím vám…" Na chvilku zaváhal, pak si udělal nad hlavou střížku. Aha, půjčí mi deštník.

"To nemusíte," odmítl jsem slušně. Zatímco on zmizel ve skladu, já se rozhlédl. O tomhle květinářství jsem vážně nikdy neslyšel. Bylo tak malé, nenápadné a v tak schované uličce, že o něm zřejmě neví spousta lidí.

"Pro Vás zadarmo," usmál se a vrazil mi do ruky deštník.

Vděčně jsem se usmál. Naposledy jsem se rozhlédl a přišel k východu.

"Líbí nějaká květina?" zeptal se.

"Všechny jsou krásné."

"Nechcete pro dívku?"

Pootevřel jsem pusu, pak jsem se ale tiše zasmál. "Pro muže."

"Pro muže taky hezké květiny," řekl a začal mi vázat malý puget.

"Já ale nemám z čeho zaplatit." Ani mobil, ani peníze jsem u sebe neměl. A kreditku už vůbec ne.

"Dárek. Vypadáte smutně. Potřebujete rozveselit," zazubil se na mě a podal mi puget.

"Máte papír a tužku, prosím?"

Muž vytáhl bloček a propisku. Na jeden z papírů jsem si napsal adresu. Pro případ, že bych nevěděl, kde to je, do závorky jsem připal stručný popis okolí.

Adresu jsem si strčil do kapsy, znovu poděkoval a odešel. Po ulicích se tvořily potoky a každá dešťová kapka se po dopadu proměnila v bublinu.

Nikdy jsem neměl nemocnice rád a tohle se taky nezměnilo. Ten zápach rádoby čistého prádla a nudné a uspávající čekání na chodbě mě odrazovalo od chození na preventivní prohlídky. Od smrti rodičů jsem se tu neukázal. Itachi mě nenutil tam chodit a když jsem byl nemocný, do nemocnice jsem nemusel.

Vešel jsem do pokoje, kde ležel můj mladší bratr. Opět ho po týdnu uvidím, tentokrát ne v kómatu. Když mi Itachi oznámil, že se Naruto probudil, dokázal jsem říct jen suché "dobře". Byla to dobrá zpráva, to nepochybně, a upřímně jsem byl rád, taky se mi ulevilo. Ale taky to znamenalo, že si budeme muset promluvit. Musím se mu omluvit.

A proto tu dneska jsem. Přišel jsem se omluvit.

Podle překvapeného výrazu mě nečekal. Podepřel se na rukou a posadil se. Vypadal mnohem líp, než když byl napojený na přístroje.

"Myslel sis, že mě zavřou, co?" neodpustil jsem si poznámku s uchechtnutím. Květiny jsem mu položil do klína a chytil ho za ruku.

"Itachi mi o tom říkal teprve včera."

Bože, jsem tak rád, že slyším jeho hlas. Že vidím, že je v pořádku.

"Jak se cítíš?" Obyčejná otázka, která se pokládá pacientům.

Zahřálo mě u srdce, když jsem uviděl jeho úsměv. Byl to šťastný úsměv, skoro až smích.

"Bezva. A… ty? Jak to dopadlo?"

"Taky bezva," oplatil jsem mu úsměv. Naklonil jsem se blíž a políbil ho. Jak já po tomhle toužil. Mohl jsem se bez něj zbláznit.

Rozpojil jsem naše rty, ale stále jsem k němu zůstal nakloněn. Tolik mi chyběl. Vůbec nevím, co bych si počal, kdyby se už neprobudil. Nechci na to ani myslet.

"Musím se ti omluvit. A Itachimu," začal s provinilým výrazem. "Já věděl, že jsem adoptovaný. Ne, měl jsem jenom podezření, asi tak v desíti. Ale pak rodiče­- viděl jsem, jak jste zarmoucení a jakým způsobem to dáváte najevo. To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že nejsem jako vy. Možná mě vychovávali ti samí rodiče, ale já cítil, že k vám nepatřím."

"Cítil ses odstrčený?" zeptal jsem se starostlivě.

"To zas ne. Ty ses mi pokud možno vyhýbal a Itachi se přetvařoval, že je všechno v pořádku. Měl jsem pocit, jako byste měli tajemství a já ho nesměl vědět. Všechno se stávalo tajemstvím. Nemohl jsme se vás zeptat, kdo byli mí rodiče a kdo jsem vlastně já. Tak jsem šel hledat odpověď jinde. A našel Akatsuki. Myslel jsem, že když budu s tak populární partou, najdu svou identitu snáz. Ale většinu času jsem se jen přetvařoval. Vůbec se mi s nimi nelíbilo. Občas byla sranda, ale… hodně jsem se bál, že mi ublíží. Třeba kvůli jen prkotině."

Vzhlédl. Jeho modré oči se leskly, ale neplakal.

"Neměl jsem být na tebe takový. Promiň-"

"Ne, Sasuke. Nechci, aby ses za něco omlouval. Byla to moje vina. Bavilo mě tě provokovat, protože ses o mě zajímal jenom když jsem něco provedl."

Jeho upřímná zpověď mě donutila si povzdechnout.

"Jak dlouho…" odmlčel jsem se. Musel jsem se snažit, abych se neusmíval. "Kdy ses do mě zamiloval?"

Jeho tváře zčervenaly.

"Asi dva roky zpátky." Jeho rty se roztáhly do úsměvu. Dneska se vážně usmíval víc, než za posledních pět let.

Jaksi jsem nevěděl, jak na to reagovat. Jen jsem se modlil, aby se on nezeptal mě. Protože to opravdu nevím.

"Kde je vlastně Itachi?" podivil se.

"Šel si něco vyřídit," ukázal jsem palcem za sebe. Můj starší bratr teď pro mě nebyl důležitý. "Jak to bylo v tom kasinu?" zeptal jsem se vážně.

"Kluci řekli, že ze mě udělají chlapa. Že jestli chci zůstat u nich v partě, musím podstoupit zkoušku. Sasuke, přísahám, že jsem to nechtěl! Nejdřív jsem si hrál na tvrďáka, ale jak mi řekli, že jde o drogy, chtěl jsem utýct. Jenomže byli v převaze. Moc mě to mrzí."

"Jo," přikývl jsem. Měl jsem chuť tam nakráčet znovu a zopakovat si mejdan s baseballovou pálkou.

"Jsi naštvaný?"

"Jsem." Co bych to zakrýval? "Ne na tebe," dodal jsem a políbil ho na ruku.

"Děkuju," pošeptal. Teprve teď se mu spustily slzy, které si hned utíral do rukávu nemocničního pyžama. "Sasuke… miluju tě… promiň mi to…" vzlykal.

Pouze jsem ho objal, utěšoval a zopakoval ta samá slova.

"Taky tě miluju, Naruto." Rukou jsem si ho přidržel za zátylek a spojil naše rty.

_____________________________________________________________________

BONUS

Tak, abych neprobudil blondýna ležícího mi na hrudi, jsem se tiše zvedl z postele, našel spodní prádlo a odešel z pokoje. Jsem už hodinu vzhůru a nemůžu usnout. To dělají ty prázdniny. Chodím spát brzo a brzo taky vstávám.

Sešel jsem schody a zamířil rovnou do kuchyně. Musel jsem si dát kafe. Nejen, aby mě probudilo, ale hlavně z chuti.

Uslyšel jsem otevření a zavření dveří. Okamžitě jsem šel, ne, běžel se podívat, kdo to přišel.

"Dobré ráno, Itachi," pozdravil jsem ho. Dokud jsem na něj nepromluvil, ani si mě nevšiml.

"Ach, ahoj. Dobré ráno, Sasuke," pozdravil mě rozpačitě a vyzouval si boty.

"Nebylo by jednodušší, kdybys u něj zůstal celou noc a vrátil se třeba do oběda? A mohl bys ho vzít s sebou, já klidně uvařím," pokrčil jsem rameny a usrkl jsem z hrnku. Tahle situace mi něco připomíná.

"Nevím, o čem mluvíš. Byl jsem se prostě bavit," odvětil a usmál se na mě. No jasně. Bavil ses celou noc jen s jednou osobou, jak to děláš každý víkend. "Jsem unavený a opilý, jdu si lehnout. Dobrou," rozcuchal mi vlasy a odešel do ložnice.

Musel jsem se jenom smát. Už je jen otázkou času, kdy ho Itachi představí jako přítele. A upřímně se nemůžu dočkat. Budeme jedna velká rodina, jak si to Itachi kdysi přál.