Se dvěma bratry | Kapitola 10.

Tak tady máte zřejmě předposlední kapitolu. :3 Prosím, neupalte mě, je to děsně napsané, to vám říkám předem.

Taky se vám chci omluvit. Už dlouho přemýšlím nad tím, jak vám to říct, ale psaní mě přestává bavit. No, přestává. Obávám se, že už přestalo. Začalo to asi před ¾ rokem. Říkala jsem si, že to je kvůli škole, že to přejde. Ale nepřešlo a já se do každého psaní prostě nutím. Vím, že jsem vám naslibovala hodně povídek, ale myslím, že to není uskutečnitelné. Zkrátka mě už ani netěší to, když vydám novou kapitolu.

Každopádně, tuhle povídku dopíšu, to už zbývá jen jedna kapitola. A další povídky vám slibovat nebudu, nevím, jestli se ještě vrátím.

Zatím se mějte. (｡･ω･｡)

---

V podnapilém stavu jsem spěchal na místo, kde měli údajně být moji bratři. Venku nepřestávalo pršet, proto jsem do nemocnice přiběhl celý promočený a zmrzlý na kost.

Ptal jsem se, hledal je. Koho z personálu jsem potkal, toho jsem se zeptal. Neustále jsem se rozhlížel a měl chuť projít všechny pokoje.

Světlé nemocniční zdi mě obklopovaly ze všech stran, nevěděl jsem, kudy kam. Bloudil jsem. Možná ne dlouho, ale mně to připadalo jako pět bolestných hodin.

Konečně jsem ho našel. Můj starší bratr seděl na lavičce před pokojem, hlavu v dlaních, vlasy si nechal výjimečně rozpuštěné.

"Itachi…" upozornil jsem ho na svou přítomnost.

Bratr se na mě ani nepodíval, pouze pravým ukazovákem naznačil směr, kudy se mám vydat. Ruku pak vrátil na své původní místo.

Vypadal jako z nějaké hororové hry. Ukáže mi cestu a já si v klidu dokončím další úroveň potřebnou na získání nových schopností.

Jenomže tohle není hra. Za dveřmi, kam jsem se právě hodlal vydat, ležel Naruto. A podle Itachiho zhroucení na tom nebude nejlépe.

Vzal jsem za kliku, stlačil ji a dveře otevřel.

Spadla mi čelist. Prudce jsem zalapal po dechu. Měl jsem strach. Strach o svého mladšího adoptivního bratra. Toho delikventa, co se domů vrací až kolem rána, a k tomu ještě nasáklej jak houba.

Rád bych se teď na něj zlobil, nadával mu, vzdal to s ním, jenomže tentokrát to nebyla jeho chyba, že skončil napíchnutý na přístroje.

"Dej mi klíče," požádal jsem Itachiho naléhavě a natáhl k němu ruku. Oči se mi nedokázaly odtrhnout od blondýna v kómatu.

"K čemu?"

Skoro jsem ho přeslechl.

"Mám v autě něco důležitého," řekl jsem vážně a dveře od pokoje zase zavřel. Moje mysl byla zatemněná alkoholem, vztekem a touhou po pomstě. Neuvědomoval jsem si, co dělám.

Můj plán jen kvetl, když jsem dostal vyžádané klíče. Ale místo toho, abych auto jen na chvíli otevřel, sebral danou věc a zase se vrátil, jak Itachi očekával, jsem si sedl na místo řidiče a nastartoval.

To zkurvený kasino mělo odjakživa špatnou pověst. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se tam Naruto vydá. Mám ale pocit, že tam úplně dobrovolně nešel, museli ho přemlouvat.

Nebo si to jen namlouvám, protože chci Naruta bránit, ale ve skutečnosti to je úplně jinak.

Přijel jsem domů. Neobtěžoval jsem se zout, vešel jsem v zablácených botách rovnou do kuchyně, odkud jsem z první přihrádky vytáhl nůž na steaky.

Prohlížel jsem si to ostří. Tímto se snadno zabije člověk. Čepel ostrá jako břitva se ve světle blesků leskla jako slída.

Ne. Nemůžu vzít nůž. Nemůžu být zas tak nezodpovědný. Sice jsem nasranej a mám chuť je zabít, ale nožem ne. To nemůžu.

Opřel jsem se o linku, nůž jsem už v ruce neměl. Z hluboka jsem dýchal. Nepřemýšlel jsem. I když jsem se snažil uklidnit, vztek mě ovládal víc a víc.

Otočil jsem se na patě a vyběhl do svého starého pokoje. Tam jsem sebral baseballovou pálku a bez dalšího zdržování nasedl zpátky do auta.

Kašlal jsem na stěrače, kašlal jsem na rychlost, kašlal jsem i na bezpečnostní pásy. Tak se třeba zabiju nebo ohrozím ostatní řidiče, mně je to fuk. Musím se dostat do kasina. Musím si to s nimi vyřídit.

Tohle si k mému klukovi dovolovat nebudou.

Vystoupil jsem, baseballku v ruce. Každým krokem jsem nabíral odvahu tam vůbec vkročit. Třásl jsem se. Ne, ne strachem, ale vztekem.

Uvnitř mě kromě barevných laserů, kouře, hlasité hudby a slabého světla přivítalo i několik děvčat. Pár z nich vypadalo opravdu mladě, až mě zamrazilo.

Celkové se mi z tohoto místa zvedal žaludek. A jak jinak si spravit náladu, než…

Prásk!

První automat na odpis. Stroj začal vydávat skratující zvuky. Pak druhý automat na odpis.

Stal se ze mě nepřemýšlející vraždící stroj. Bylo mi jedno, jestli jsem pálkou mlátil do věci nebo člověka. Toužil jsem tohle místo srovnat se zemí.

"Ať s tím přestane! Třeba ho i zabijte, ale ať přestane!" křičel Jiraya, ten zmetek. Vlastní skoro půlku pozemků v Konoze a myslí si, že může všechno. Hovno! Komplet celý majetek získal jen díky nelegálnímu prodeji drog! A že to tu policie pravidelně prohledává? Jasně, prohledají to a řeknou, že nic nenašli, zatímco jim v kapsách šustěj bankovky.

Rychle jsem se K Jirayovi blížil. Ochranka se mě snažila zastavit, ale já se jim převážně vyhýbal. Pak jsem skončil u něj.

Tohle byl ten člověk, co to celé vede. Tohle je ten, kvůli kterému je Naruto v kómatu.

Zvedl jsem baseballku. Jenomže ochranka mě stáhla, takže jsem Jirayovi nerozmlátil lebku na kousíčky, jak jsem plánoval, ale pálka zasáhla jeho ruku, kterou se bránil. Řval, jako bych mu ji urval, ale pochybuju, že jsem mu způsobil víc než podlitinu.

"Pokusil se mě zabít! Zavolejte policii!" křičel po ochrance.

***

V soudní síni nastalo ticho. Nikdo se neodvažoval byť jen ceknout, protože soudkyně vypadala, že bude každou chvilku křičet. Taky to bylo trochu šokem. Šokem, že jsem si začal se svým adoptivním bratrem.

Pak si opět šeptali. Někteří dokonce promluvili nahlas, abych je slyšel a styděl se za sebe. Já ale neměl za co se stydět.

"Sasuke," odložila si brýle soudkyně, jako by se tím měla uklidnit. "Vy jste opilý řídil auto, vrhnul jste do podniku Jirayi-san, který jste totálně zdevastoval, a ublížil několika lidem na zdraví," zopakovala.

"Vidíte?! Chtěl mě zabít! Je to zločinec! Zavřete ho!" křičel bělovlasý muž.

"O nic víc než vy! Já jsem tohle udělal ze vzteku, ale vy tam prodáváte drogy pro peníze! A ještě nezletilým!"

"To je vážné obvinění, Sasuke," vložila se do toho hned soudkyně. Můj výrok ji šokoval stejně jako ostatní v místnosti. "Máte pro to nějaké důkazy?"

"Ctihodnosti," oslovil jsem ji omluvně. "Můj mladší bratr byl ve Sladké neřesti, kde ho zdrogovali."

"Vy jste tam s ním ale nebyl, tak jak to můžete vědět?"

"Mám svědka. Navíc jsem věděl, že by to Naruto neudělal. Sice si hraje na drsňáka, neposlouchá a nebýt mě a Itachiho, lítal by v horších věcech, ale s drogami by si nikdy nezačal. Za to dám ruku do ohně."

A za tím jsem si taky stál. I Naruto ví, kde končí hranice.

"Budeme muset vyslechnout prvního svědka…" zadívala se do papírů. "Tím je jeden z Akatsuki, Hidan-san."

Lapnul jsem na zadek a sledoval jednoho z Narutovy party, jak vstal a přistoupil blíže k nám. Celou dobu, co ho vyslýchali, jsem měl sto chutí mu upravit fasádu. Vyprávěl o Narutovi tak nechutné lži, jakože už dlouho kouří trávu, chodí krást alkohol nebo se kurví s kdejakou děvkou.

"…chtěl to zkusit, tak jsme mu v Sladký neřesti trochu dali. A líbilo se mu to. Jashin, jenom trochu, však vo co de," zasmál se povýšeně.

"Ty drogy jste sehnali kde?" zeptal se právník.

Šedovlásek viditelně znejistěl. Oči mu okamžitě střelily po Jirayovi, který "nenápadně" vrtěl hlavou.

"Odpovězte, prosím," vyzvala ho soudkyně. I ona si všimla jejich telepatie.

"No, n-našli jsme je."

"Našli? A kde?"

I soudkyně vypadala, že tomuto člověku nemůže věřit. Zatím to pro mě vypadá dobře.

"Tam, v parku… na lavečce…"

"Hidane-san, jste pod přísahou," připomněla mu soudkyně.

Hidanovi začal po čele stékat studený pot. Já se musel jenom smát, jak se karty obrátily.

"Je možné, že vám je prodal tady Jiraya-san?" zeptal se právník.

"V žádném případě! S drogami nemám nic společného!" začal se zase bránit ten dědek.

"Nedostal jste slovo," upozornila ho soudkyně.

"Ja jenom říkám pravdu! Kde bych je taky vzal? Všechno to tam nosej tyhle děcka, nechaj to tam a nakonec jsem já ten špatnej!"

Nadskočil jsem, když mi bratr sedící za mnou poklepal na rameno. Nytočil jsem hlavu, abych lépe rozumněl slovům, která mi říká, ale zároveň abych sledoval jednání.

"Sasuke, jsi si jistý, že máš důvěryhodného svědka?" zeptal se s obavami. Věděl, že kdybych tento soud nevyhrál, raději bych se nechal zavřít, než zaplatit té držgrešli.

"Neboj se. Sedí támhle," pohodil jsem hlavou směrem k oknu, u kterého seděla menší postava zahalená do tmavého oblečení.

"Jsi si jistý?" zeptal se znovu.

"Itachi," napomenul jsem ho.

"Tak jo! Jiraya nám je dal!" vykřikl z ničehonic Hidan. Věru, tak brzké přiznání jsem nečekal. Podle výrazu jeho a právníka soudím, že právník hodně přitlačil na pilu.

"Ty hajzle! Vrátíš mi prachy za mlčenlivost!" křičel zase Jiraya. To už u něj stáli muži zákona a drželi ho na místě.

"Budeme muset prohledat Váš podnik, Jirayo-san. A jistě Vás nemine trest za rušení a lhaní při jednání," dopověděla soudkyně.

Když se její pohled stočil na mě, polil mě studený pot.

"Tímto ale soudní jendání nekončí. Musíme vyslechnout všechny svědky. Předvolávám dlouholetého zaměstnance Sladké neřešti, Deidaru-san."

Muž zahalený v tmavých barvách přešel k pultu před soudkyní. Trochu se ostýchal si sundat z hlavy čepici a brýle z očí, ale netrvalo dlouho a odhalil své dlouhé zlaté vlasy.

"Deidara?" vydechl překvapeně můj bratr. Asi mu došlo, proč se blondýn nechtěl zavazovat.

"Jak dlouho pracujete ve Sladké neřesti?" zeptal se právník, soudkyně se jen pohodlně opřela.

"Něco okolo dvou let."

"Tys věděl, že tam pracuje?" naklonil se ke mně Itachi.

"Přišel za mnou předevčírem, že pro mě bude svědčit. Já ho tam ani neviděl, přísahám," pokrčil jsem rameny.

"...Potřeboval jsem peníze a tam mě platí dobře, tak jsem tam zůstal. Lidi tam nejsou zlí. Teda až na pár výjimek" pohledem střelil po Jirayovi. "Tento člověk mi kolikrát vyhrožoval, opakovaně mi nabízí herák a sex za bonusy-"

"Za co jinýho tě platím, ty zmetku?! Pracuješ pro mě, takže budeš skákat, jak já pískám! A víš co?! Máš padáka!"

"Taky, že půjdu! Už se u Vás nikdy neukážu!"

"Uklidněte se," napomenula je soudkyně. "Oba nezapomínejte, že jste u soudu."

V síni nastalo už po několikáté ticho. Jiraya mohl puknout vzteky, taky měl celý obličej rudý, a Deidara se provinile díval do země.

"Z mé strany je to vše," oznámil právník a posadil se vedle mě.

"Děkuji. Já mám však ještě otázku." Sodukyně se narovnala, spojila ruce a naklonila se blíž k Deidarovi. "V ten večer jste byl ve Sladké neřesti?"

"Byl jsem na jednom z pokojů se zákazníkem, ale jakmile jsem uslyšel křik a rámus, okmažitě jsem vyběhl. Pak jsem viděl Sasukeho, jak ho odvádí ochranka."