Pod zámkem | Prolog

Nyaaaa, užijte si kratičký prolog. :3 Za týden možná vydám první kapitolu! ♥

---

Velké dubové dveře se otevřely a dovnitř vešel starší muž. V rukách žmoulal šedivý potrhaný baret a rozhlížel se okolo. Záviděl člověku, který zde pracoval, který měl sílu tohle všechno vybudovat, být úspěšný a i bohatý.

"Vítej," promluvil ředitel. Stál u okna a černýma očima sledoval zapadající slunce.

"Fugaku," usmál se muž. Částečně se mu ulevilo. Už jen to, že si na něj jeho starý přátel udělal čas, pro něj znamenalo hodně.

Nebyl ale naivní. Slyšel v jeho hlase chlad, nepřátelství. Věděl, že by si měl držet odstup.

"Tak co chceš?" zeptal se Uchiha a hluboce si povzdechl. Nehodlal se s ním dlouho vybavovat.

"Já- já- potřeboval bych pomoct," přiznal muž a pokorně se poklonil, jako nějakému vládci.

"Pomoct?" otočil se na něj čelem a spojil ruce za zády. Vůbec ho jeho požadavek nepřekvapil. "Vždycky jsi za mnou přilezl, když jsi něco potřeboval. Opačně to už nešlo. Proč bych ti měl pomáhat?"

Muž se na něj neodvažoval pohlédnout. Bylo mu jasné, že by ze sebe nevydal ani hlásku, kdyby se jeho oči setkaly s těmi chladnými a hrozivými.

"Z-zabil jsem, Fugaku…" přiznal se muž. "Z-zabil jsem člověka."

"A co já s tím? To je tvůj problém." Skoro se mu až vysmíval. Myslel si, že se přizná k vraždě a člověk, kterého před lety odkopnul jako kus hadru, mu pomůže dostat se z vězení? Nebo jinak - vůbec nejít za katr?

"Nejde o mě. Jde… o mého syna, Fugaku," konečně pohlédl do Uchihových očí. "Chtějí se mi pomstít. Chtějí zabít jeho!" plakal muž. Čelem se dotkl drahého koberce.

"Syna?" zopakoval černovlasý. Po chvilce se přistihl, jak má vykulené oči. "Nevěděl jsem, že jsi otec."

"Jsem," usmál se muž skrze slzy. "Je skoro stejně starý jako tvůj syn. Fugaku, prosím. Pomoz mi. Pomoz Deidarovi!"

"Tak Deidara se jmenuje," pronesl ředitel a nalil sklenku whisky.

"A-an-"

"Kolik mu je?"

"Devatenáct. Je to hodný kluk, pracovitý, veselý a… a někdy i otravný. Ale nejsou s ním potíže, je vážně milý." Vykreslil svého syna jako nejhezčí obrázek na výstavě v muzeu.

Fugaka docela zajímalo, jestli syn feťáka je opravdu takový andílek.

"Pomůžu ti," svolil po desítkách sekund ticha.

Muž klečící na kolenou se šťastně usmál. Užuž líbal Uchihovi boty, když v tom se k němu Fugaku sehnul a zadíval se mu hluboko do očí.

"Postarám se o tvého Deidaru. Ochráním ho. Výměnou za to ale přestaneš brát drogy a udáš se na policii. Jinak svého syna už nikdy neuvidíš. Nikdy." Zdůraznil.

Prudce naklonil sklenku ke svým ústům a na jeden lok vypil všechnu tekutinu.

"A- a co s ním bude?" zeptal se ustaraně muž klečící na zemi.

"Vím o místě, kde ho nikdo nenajde…" usmál se Fugaku pro sebe. V hlavě se mu realizoval plán, který se na první pohled mohl zdát šílený. Ale pokud to zafunguje, bude mít o starost míň.