Po setmění III | Kapitola 3.

Neumím psát, jak někdo umírá. :D Gomen. :D

---

Druhý den jsme šli navštívit Shizua, kterému mí sourozenci poblahopřáli k narozeninám. Izetsuki mu dokonce přinesl dárek, který někde šlohl pomocí teleportace. Vážně, měl by mu ji někdo zakázat.

Shizuo už byl na nohou, že přijel jeho milovaný Izaya, ale zase se zklamaně posadil, když jsme mu oznámili, že zatím nepřišli. I on si myslel, že se něco stalo, ale neříkal to nahlas. Snažil se pochopit, že má táta jako král hodně povinností a nemůže si jen tak odejít.

Nejen moje smysly zavětřily blížící se přítomnost někoho cizího. Pohyboval se obrovskou rychlostí, tudíž to nemohlo být nic z tohoto světa. Jen tak tak jsem stihl se sestrou zareagovat a postavit se mu, když dorazil do Shizuova bytu.

"Strejdo?" zamračil jsem se. Sice je u něj obvyklé, že vpadne bez ohlášení, ale spíš mě zarazila jeho akutnost.

"Co…? Co?" nechápal Tsugaru. On ani Shizuo nemohli nic postřehnout, proto jen seděli a vzpamatovali se až několik sekund poté, co se objevil strejda.

"Už dorazili," zvolal ne moc nadšeně Izetsuki a povzdechl si. Z táty asi radost neměl. Až přijde, bude ho mít pod dohledem on a bude po lumpárnách.

"Zdravím," řekl strejda. "Omlouvám se, že jsem sem tak vpadl, Shizuo-san," poklonil se staršímu muži.

"No, příště byste mohl zaklepat…" poznamenal šedivějící blonďák. "Hlavně, že už tu jste," usmál se. Jeho srdce se rozbušilo radostí, že konečně uvidí mého tátu.

"Je mi líto," oznámil Zacharia a svěsil hlavu.

"To chodíte po kouskách? Nemůžete přijít všichni najednou?" rozčiloval se Tsugaru, který se ještě nevzpamatoval z nečekané návštěvy.

Zamrazilo mě, když se na mě strýc podíval. Jeho lítostný pohled neznačil nic dobrého. O to víc jsem byl šokován, když přede mnou poklekl. Nikdo z nás nechápal, o co šlo.

"Království potřebuje panovníka," pravil tiše. Nikomu z nás nedocházelo, co tím myslí. Asi se při cestě bouchl do hlavy.

Vzhlédl s vážným pohledem. To mě vyděsilo ještě víc.

"Král je mrtev," sdělil pološeptem.

Na několik sekund se mi zatmělo před očima. Nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem se přimět k ničemu. Teprve pak jsem zaslechl hlasy. Křik, nářek, pláč.

"Musíš se vrátit domů a vládnout, Psyche," oznámil mi strýc. Byl teď pro mě jako droga. Moje uši jen čekaly, kdy z něj vypadne další informace. Jak umřel? Proč? Kde? Kdy přesně? Nebo je to jenom vtip?

"Tati!!!" volal Tsugaru na Shizua. Můj mozek začal opět reagovat na okolní svět. Kdyby mi bilo srdce, určitě by se mi zastavilo. Už teď ale bylo zlomené na milion kousků při pohledu na nehybně ležícího Shizua. Uvědomil jsem si, že se mi svět zhroutil za necelých čtyřiadvacet hodin.

***

"Byl to silný infarkt způsobený náhlým šokem," vysvětloval lékař s pohledem do papírů. Už z výrazu se dalo vyčíst, že je něco v nepořádku. "Bojím, že tu s námi nebude dlouho..." vyřkl pološeptem.

Jakmile jsem to uslyšel, složil jsem hlavu do dlaní. Máma, táta a teď i Shizuo. Mám to brát jako trest? Co jsem provedl, že mě duchové upírů takhle ničí?

Měl jsem chuť se zabít, můj život neměl smysl. Prostě to vzdát, odejít a nechat po sobě jen vzpomínky. Ale nemohl jsem. Stále tu byl on a má rodina - sestra, bratr, tetičky a Shinra se Celty... copak jsem je tu mohl nechat?

"Miluju tě," řekl mi Tsugaru a pevně mě objal. Z tváří mu stékaly slzy jako hrachy, které se vsakovaly do mého trika.

"Já tebe taky," kuňkl jsem a objetí mu oplatil. Nemůžu nechat Shizua umřít, ale co mám dělat? Kdyby byl upír, dal bych mu jen pár litrů krve a byl by zase fit, jenomže s člověkem je to složitější. Toho můžu maximálně vzít do nemocnice a přenechat ho v péči lékařů.

"Psyche," oslovil mě strýc a položil mi ruku na rameno. Nenásilně mě tak odtáhl od Tsugara. "Musíš se vrátit. Království potřebuje krále," zopakoval strýc.

"Krále?" podivil se Shinra. "Však Izaya je králem, ne?" Už od začátku věděl, že tu něco nehraje.

"Táta je mrtvý," řekl jsem pološeptem a znovu se přitulil k Tsugarovi.

"Izaya?!" přesvědčoval se lékař. Vůbec tomu nechtěl věřit. Kolik let se ho Shizuo, nejsilnější muž Ikebukura, snažil zabít a nepovedlo se mu to. A teď je po všem. Zabije ho někdo o hodně slabší než Heiwajima.

"Psyche, musíme jít," naléhal strýc.

"Nechte ho!" zakřičel můj přítel. "Když tak moc chcete krále, vládněte si sám!" Utřel si slzy, a ještě víc mě schoval v náručí. Bránil mě, nedovolí mi odejít.

"Kdybych mohl, chlapče, rád bych se postaral o zemi, ve které jsem strávil veškerý svůj život a kterou nadevše miluji, ale nejsem toho hoden. Na královský trůn smí jen právoplatný následník. Král, který vládl kdysi, neměl děti a po jeho smrti se jeho duše reinkarnovala do právě narozeného chlapce - Izayi, ze kterého se později stal panovník. Teď, když je i tento král po smrti, musí na trůn nastoupit jeho nejstarší potomek," vysvětlil strýc trochu naštvaně. Nerad vysvětloval věci dokola. Navíc vím, že Tsugara nemá moc v lásce a naopak.

"Já ho nenechám odejít," zavrtěl hlavou. "Kdo by tu pak se mnou byl?" pošeptal mi do ucha a vzlykl. Slyšel jsem všechny jeho myšlenky a viděl představy života beze mě. Taky přemýšlel nad sebevraždou, což mě vyděsilo.

"Nikam nechci... ale asi budu muset," poslední slova jsem pošeptal.

"Nepůjdeš!" křikl blonďák.

Už jsem chtěl něco říct, když se ozval Shizuo. Tvář měl sinale bledou, veškeré pohyby byly jako ze zpomaleného filmu a hlas měl chraplavý.

"Tsugaru..." oslovil svého syna, který k němu okamžitě přiběhl a chytil ho za ruku.

"Jsem tady, tati."

"Neudělej... chybu jako já... Nenechej ho odejít..." chraptěl.

"Nenechám, neboj," slíbil Tsugaru. V duchu se modlil, aby byl opět v pořádku.

Shizuo pak pohled stočil na mě, proto jsem k němu hned přiskočil. Jemně se usmál a pohladil mě po tváři. "Tak moc tě miluju, Izayo..." řekl a z očí, které zavřel, mu stekly poslední slzy. Přístroje oznámili smrt.

Zmohl jsem se jen na bezduché zírání na tělo bez života a držení jeho ještě příjemně teplé ruky. Ta však brzy těžce dopadla na matraci.

"Tati! Tati!!!" křičel Tsugaru. "Shinro, dělej něco!" Jeho zoufalý hlas mi vehnal slzy do očí.

"Už se nedá nic dělat, Tsugaru. Promiň…" sdělil doktor a přístroje vypnul. Všichni v místnosti propadli smutku.

"Určitě dá! Masáž srdce!" řekl nadějně a začal mrtvému Shizuovi stlačovat hrudník.

"Lásko, přestaň!" křikl jsem a odtáhl ho od mrtvého Shizua. "Už je po všem!" řekl jsem mu zpříma do zklamaných a ublížených očí. Chytil jsem ho za obě tváře, abych mu aspoň částečně zabránil dívat se na mrtvé tělo jeho táty.

"Ale…!" vydal ze sebe a posadil se na zem. Hlavu okamžitě složil do dlaní. "To není možný. To prostě není možný!" opakoval dokola a přitom brečel. "Co jsem pro něj kdy udělal? A co on udělal pro mě? Vždycky tu byl se mnou…"

"Já vím…" vzlykl jsem a objal ho. Měl jsem ho rád úplně stejně jak ho měl rád Tsugaru. Byl jako můj druhý táta…

***

Posadili jsme se k Shinrovi do obýváku. Ten nám všem nabídl čaj nebo kafe, a i když většina z nás pohostinství odmítla, stejně před námi stály hrnky s horkými tekutinami. Jen málokdo ho však vzal do rukou Byl jsem zdrcený, že nemám ani jednoho rodiče. Máma už je čtyři roky mrtvá, teď táta a Shizuo. Jediný, kdo mi zbývá, je Tsugaru a sourozenci.

Nejhorší bylo to ticho. Nikdo nemluvil, ani nedutal, jako bychom hráli schovku. Dívali jsme se před sebe a přemítali si hezké chvíle s našimi blízkými.

Stále jsem měl před očima, jak odváželi Shizuovo mrtvé tělo. Mám strach, že takhle uvidím i svého Tsugara.

"Upřímnou soustrast," promluvil nakonec strejda. Upřímnost jsem v jeho hlase ale nenašel.

"Jděte do háje…" řekl Tsugaru. Celou dobu jsme se svírali v náručí a hlazením se utěšovali.

"Provedl jsem snad něco? Jsem pouze posel. Za Shizuovu smrt já nemůžu."

Blonďák se zprudka postavil a zaútočil na strýce. Jenomže jakou má šanci člověk proti upírovi? I když Tsugaru zdědil část Shizuovy síly, upír měl stále navrch svými schopnostmi.

Zacharia nakonec chytil blondýna pod krkem a vyzdvihl ho nad zem. Všichni v místnosti zalapali po dechu.

Přiskočil jsem k němu a ruku mu chytil. Přímo jsem ji drtil, abych ho donutil Tsugara pustit.

Zacharia si naštěstí přečetl moje myšlenky a Tsugara jemně postavil na zem. Automaticky jsem ho podepřel a odvedl zpátky na gauč.

"Je ti jasné, že se ho brzy budeš muset vzdát.," promluvil upír. "Království-"

"Nikam nepůjdeš," protestoval Tsugaru dřív, než to stihl strýc dopovědět, a sevřel mě v náručí.

"Tsugaru. Miluju tě," pošeptal jsem mu do ramena.

"Království nemůže být bez-"

"Tak si vládni sám!" zakřičel na něj Tsugaru.

"Už jsem říkal, že nemohu. Poslouchej mě."

Strýc se zlobil. A moc. Kdyby Tsugaru nebyl pod mou ochranou, okamžitě by ho rozmáčkl jako červa.

"A nemůže jít s námi?" zeptala se Hibiya, ale strýc zavrtěl hlavou.

"Do našeho světa lidé nesmí. To není jen pravidlo, to je kouzlo," vysvětlil. "Naše země se tak přirozeně brání."

"Ale král to může zrušit," vložil jsem se do jeho výkladu. S Tsugarem jsme se na sebe nadějně podívali.

"No... to sice ano, ale... dovedeš si představit, jak by to vypadalo? Člověk v zemi upírů, vlkodlaků a jiných krvelačných monster? Jediný, kdo neprahne po krvi jsou víly."

"Tak zruším to kouzlo, abych mohl za Tsugarem kdykoli budu chtít." Hledal jsem jiná východiska. Odmítal jsem se Tsugara vzdát.

"A povolit tak všem bytostem, aby si volně pentlovali sem a tam? Ne, ne, Psyche. To by nebylo dobré pro lidský svět."

"A co když," přidala se Hibiya. "Co kdyby se z něj stal jeden z nás?"

"Ne!" zamítl jsem hned. "Udělat z člověka upíra je... bolestivé. Spíš umře, než se jím stane."

"Nemyslím upírem, ale jinou bytostí," navrhla.

Chvilku jsem na ni koukal, jestli nespadla z višně. To přece nemohla myslet vážně!

"To nepůjde," zavrtěl jsem hlavou. "To nevyjde."

"Proč by to nevyšlo?"

"Hibiyo, víš, v co je nejlehčí proměnit člověka?" zeptal se jí vážně strejda. "Kromě toho jednoho jsou všechny přeměny témeř nemožné. A ty víš, jak to mezi vlkodlaky a upíry je."

"Vlkodlak?!" vyjekl Tsugaru. "Udělat ze mě vlkodlaka?!" I když se bál této myšlenky, někde vzadu v jeho podvědomí jsem slyšel, že je to jediná možnost, jak být se mnou.

"Jenomže to bych s tebou nemohl být," zamumlal jsem.

"Tak jako tak se musíte rozdělit. Ty musíš zplodit potomka, Psyche," připomněl mi strýc.

Toho jsem se hrozil. Nechci se Tsugara vzdát, ale zřejmě nemám jinou možnost. On k nám nesmí a já musím být v království.

"Tak budu královnou já!" postavila se moje sestra. Její odhodlání nás všechny zaskočilo.

"Šlo by to?" zeptal jsem se nadějně.

"Kdyby ses vzdal trůnu," přikývl strýc. Neměl ale radost. Asi by bylo nejlepší, kdyby se trůnu ujal nejstarší potomek, a ještě lépe muž.

"Tak já půjdu královnovat a vy tu zůstaňte," objala mě i Tsugara.

"Děkuju," zamumlal jsem jí do ramene.