Po setmění III | Kapitola 2.

---

U snídaně, kterou nám obětavě připravil Shizuo, jsme s Tsugarem po sobě pokukovali, jestli mu to oznámíme hned, nebo počkáme.

Shizuo sledoval televizi, ale nesoustředil se na ni. Přemýšlel nad mým tátou. Už ho viděl ve své náručí, jak ho líbá a jak spolu... Raději jsem mu přestal číst myšlenky.

Byl jsem za oba šťastný, ale nemohl jsem se zbavit špatného pocitu. Věděl jsem, čím to je. Shizuo stárne a s tím přichází problém v podobě slabého imunitního systému. Bývá častěji nemocný a hůř se z toho dostává. Jako třeba teď. Pořád říká, že je v pohodě, že mu jenom zaskočilo, ale já jsem cítil, že to v pořádku není. Vím, že se pořád opakuju, ale kdykoli se na něj podívám, bolí mě ho takhle vidět. Odmítá jít na jakákoli vyšetření. Nebojí se pravdy, prostě je mu to ukradené. Já ale vím, co mu je, a to nejsem doktor. Shizuo umírá.

"Tati," oslovil ho znenadání Tsugaru a chytil mě za ruku. Vzhledem k tomu, že jsem byl hluboko ve svých myšlenkách, jsem se lekl při návratu do reality.

Shizuo se na nás upřeně zadíval, ale myšlenky se mu dál točily kolem mého táty.

"Rozhodli jsme se mít rodinu," usmál se na mě a trpělivě čekal na Shizuovu reakci.

Jeho mozek mu jako by přestal pracovat. Na několik vteřin mu hlavou neproběhla jediná myšlenka. Důkaz naprostého šoku, který jsem u něj moc často neregistroval.

"To je skvělé," usmál se spokojeně a očima přeskakoval ze mě na svého syna. "Nechci vám kazit ideály, ale adopce u homosexuálních párů neprobíhají tak hladce," semkl rty do jedné linie. Mrzelo ho to. Sám toužil být dědečkem.

"Vím," přikývl trochu smutně Tsugaru, "ale budeme bojovat a zvládneme to," usmál se na mě a políbil mě vedle ucha.

"Jo..." usmál jsem se. Pouze jsem se pokoušel skrýt smutek. Ti dva ale nic nepoznali, což bylo jen dobře. Tsugaru by to měl vědět, aspoň by donutil Shizua jít na vyšetření, ale problém je v tom, že se bojím. Nechci, aby se trápil. A zvlášť teď, kdy plánujeme rodinu.

Odpoledne jsme šli domů. Shizuo nás nenechal odejít bez snědeného oběda, takže jsme se vraceli s plnými žaludky. Tsugaru mi pořád dokola básnil o miminku a jak moc se ho nemůže dočkat. Byl jsem díky němu šťastný.

Ale zároveň jsem si dělal starosti. Vždyť já je všechny uvidím umírat! Tohle je snad ta nejhorší věc na světě. Zůstat tu bez nich. Nespravedlivě zůstat naživu a budu si užívat krásy života. Připadal jsem si jako sobec, ale nemohl jsem za to. Kdybych mohl, umřel bych s nimi.

Sotva jsme přišli domů, cítil jsem, že je něco špatně. Někdo u nás byl a ten pach mi byl tolik povědomý...

Tiše jsem na své zjištění upozornil svého přítele. V mžiku jsem se zneviditelnil a procházel náš společný byt. Dotyčný si nás všiml a též se schovával. Čím víc jsem se ale blížil ke zdroji pachu, tím jasnější bylo, kdo tím pachatelem je. Nebo spíš těmi pachateli.

Zastavil jsem v obýváku, kde jsem se zviditelnil a založil ruce v bok.

"Vylezte, smradi," ušklíbl jsem se.

Zpoza gauče se objevila jedna postava, která hned nadávala na mé výborné smysly.

"Já říkala, že se máme schovat do skříně," urazila se Hibiya - moje mladší sestra. "Chyběls mi, bráško," řekla a šťastně na mě skočila. I když byla skoro dospělým upírem, pořád se chovala jako malá. Možná proto si tolik rozuměla s naším nejmladším sourozencem.

To mi připomíná...

"Kde je Izetsuki?" podivil jsem se. Stoprocentně jsem cítil přítomnost dvou osob...

V ten moment mi ten malý smrad seděl na krku a smál se. Hahaha. Fakt vtipné chovat se jak pětiletý. Ta puberta s ním pěkně hází...

"Zdar, brácha," sklonil se, aby mi viděl do očí. Neměl jsem možnost nijak zareagovat a byl fuč. Prostě zmizel přímo před mýma očima. "Zdar švagře!" chlámal se dál, tentokrát na Tsugarových ramenou. Poté opět zmizel.

"Izetsuki, chtěli jsme je překvapit," protočila panenkami Hibiya.

"A nepřekvapili snad?" zvolal vesele sedící na stropu.

"Jak to, že se pohybuješ tak rychle?" Přímo jsem žasl nad tou rychlostí. Ještě jsem neviděl žádného upíra pohybovat se rychleji než světlo, což upíři ještě dokázali zaznamenat. Jeho pohyby jsem ale zaznamenat nedokázal. Prostě někde byl a hned nebyl.

"Nehnu ani brvou," pokrčil rameny, "teleportuju se," bouchl se pěstí do hrudi. Docela mu to nepřeju. Zrovna můj třináctiletý hyperaktivní bratr získá jednu z nejvzácnějších schopností. To snad není pravda.

"Rádi vás tu vidíme," pronesl Tsugaru a chytil mě za ruku. "Kde jsou ostatní?"

Aha, to mě nenapadlo. Když jsou tu tihle dva, musí být někde i táta se strejdou a mámou.

"Noo... zatím nemůžou přijít," řekla Hibiya lítostivě a zadívala se na podlahu.

"Počkej, jak nemůžou?" zamračil jsem se. Táta by určitě jen tak nevynechal setkání s námi, a navíc se Shizuem, pokud by se nestalo něco vážného. "Neříkej mi, že vlkodlaci -"

Hibiya se nejistě podívala na našeho sourozence, pak na mě. "Nejdřív ti musíme říct něco důležitějšího. Psyche, máma je mrtvá..." sdělila potichu. I Izetsuki seskočil na zem a posmutněl.

Silně mě bodlo na hrudi a zavrávoral jsem. "Co…?" zasípal jsem. Kdybych byl člověkem, určitě byl ztratil dech.

"Už jsou to čtyři roky... ona -"

"Zabili ji vlkodlaci," dopověděl Izetsuki za naši sestru. Cítil jsem, jak propadl nepotlačitelnému vzteku.

"Tak to není, sám to víš," napomenula ho černovlasá dívka. "Tahle možnost se vyloučila."

"Ale -"

"Už o tom nechci slyšet," ukončila jejich hádku. "Byla to nehoda a konec."

Izetsuki se pochopitelně urazil a odešel trucovat do kuchyně.

"Lásko?" oslovil mě něžně blonďák. Slyšel jsem, jak mi chce pomoct, jak mu je líto, že jsem přišel o matku.

Vymanil jsem ruku z jeho dlaně a koukl na něj. Dal jsem mu jasně najevo, že chci být sám. Okamžitě mě pochopil a nechal mě odejít do ložnice.

Chodil jsem po místnosti, chytal se za hlavu, vyhlížel z okna... samozřejmě, že jsem brečel. Neměl jsem ani možnost být s ní v její poslední chvíli. Tolik mě mrzelo, že jsem s ní nemohl strávit více času, a co teprve Izetsuki? Bylo mu devět, když umřela. Je mi jasné, že se to na něm nějak podepsalo.

Uslyšel jsem zaklepání na dveře, pak jejich otevření. Neotáčel jsem se, abych zjistil, kdo mě přišel navštívit. Jeho pach jsem vycítil na kilometry daleko. Pak to neklidné bušení srdce nasvědčovalo tomu, že patří mému milému. Bušilo mu kdykoli o mně jen přemýšlel.

Nemluvil, což jsem ocenil. Pouze si sedl na postel vedle mě a rukou mě objal kolem pasu.

"Tolik mi chybí," řekl jsem plačtivě a opřel se o něj.

"Já vím," pošeptal Tsugaru a políbil mě na spánek. "Nikdy jsem mámu nepoznal, protože zemřela při porodu. Ale taky mi chyběla. Táta o ní moc nemluvil, znám ji jen z fotek. Jediný, kdo o ní řekl aspoň slovo, byli Shinra a Kasuka. Mnohdy jsem ji chtěl místo táty, když jsme si my dva nerozuměli."

Objal jsem ho kolem pasu a znovu se rozbrečel. Okolí očí jsem měl podrážděné, jak jsem si věčně utíral slzy. Přál jsem si, aby aspoň přišel táta. Ten by mě utěšil hned. Sice jsem s ním jako dítě netrávil moc času, ale pokaždé, když jsem se bál, dokázal mě uklidnit. Vždy tu byl pro mě, což jsem si neuvědomoval a nikdy to pořádně nedocenil.

"Psyche?" přišla Hibiya. Slyšel jsem její myšlenky, jak mě nerada obtěžuje v této těžké chvíli, ale ráda by si se mnou pokecala. Chtěla mě trochu rozveselit a taky jsem byl v ložnici zavřený přes tři hodiny, což jsem si vůbec neuvědomoval.

"Už jdeme," oznámil jsem a utřel si poslední slzy do rukávů. Věděl jsem, že budu brečet dál. Vodopád slz jen tak nepřestane, ale teď jsem se musel věnovat návštěvě.

Izetsuki i Hibiya vyprávěli, co se za posledních sedm let stalo. Že v království platí nové zákony, to bylo nečekané. Táta vždy usiloval o mír mezi vlkodlaky a upíry a zřejmě toho dosáhl až teď.

"A budu příštím králem!" pochlubil se bratr.

"Mě snad švihne…" protočil jsem očima. "Ty a král? Tak to je štěstí, že žiju tady! Kdybys byl král, nikdo v království by se pořádně nenasytil, protože by museli jíst jen sladkosti!" smál jsem se. Mí sourozenci mi pomohli zvednout náladu. Snažil jsem se nebrečet, ale občas mi nějaká ta slza utekla.

"Náhodou! Sladkosti jsou super dobré!" protestoval Izetsuki. Jeho posedlost sladkým jídlem zdědil po mámě. Já a Hibiya jsme měli radši hořké pokrmy, stejně jako táta.

"Mně taky chutnají," přidal se Tsugaru a na důkaz mi políbil líci. Snad pokaždé při sexu mi říkal, že jsem sladký nebo roztomilý. Přiznávám, že se mi to dříve líbilo, teď mě to spíš uráží. Dospělý (skoro) člověk není roztomilý, natož sladký.

"Ostatní přijdou později?" vrátil jsem se k tématu, proč přišli jenom má sourozenci.

"Měli by. Táta ještě cosi zařizoval a potřeboval k tomu i strejdu, takže nás poslali napřed," vysvětlila Hibiya. "Ale asi přijdou zítra."

"Nebo taky vůbec," vložil se do toho zase Izetsuki a zkřížil ruce na hrudi.

"Přestaň s tím! Ta dohoda nepadne, určitě nastane mír!" okřikla ho dívka.

"Sama tomu nevěříš. Vidělas tátu? Byl z toho na jednorožčí krev," dodal.

Abych vám to upřesnil. Jednorožčí krev se kdysi používala jako něco, čemu lidé říkají antidepresiva (spíš to byla často zneužívaná droga). Jenomže pak nastala vláda jednoho moc zlého krále, který prahl po této extatické tekutině, takže se všichni bájní jednorožci museli přestěhovat hodně daleko. Tak daleko, že už je nikdy nikdo neviděl. Někteří dokonce věří, že vymřeli.

"To nějak souvisí s těmi novými zákony?" zeptal se můj přítel. Moc to nechápal.

"Jo," potvrdil Izetsuki. "Táta je první upíří král, který dělá první poslední, aby v království nastal mír. S tím přišly nové pravidla, rozkazy a tak. Už se v našem království dokonce potloukají nějací vlkodlaci! Ale všude jsou stráží, takže jsou neustále pod dohledem. Kromě mámy a pár dalších případů nikoho nezabili."

"Kolikrát ti mám říkat, že mámu vlkodlaci nezabili?!" osopila se na něj naše sestra. "Přestaň vykládat lži!"

"To by stačilo!" ukončil jsem to dřív, než se do toho stihl vložit Izetsuki. Nechci, aby se zase hádali a mluvili o mámě.

"Promiň," omluvila se Hibiya. Loktem drbla do nejmladšího člena rodiny, aby se taky omluvil.

"Spíš mi řekněte víc o těch zákonech," požádal jsem je.

"No…" zamyslela se dívka. "Většina je o míru mezi vlkodlaky a upíry. Nic zajímavého. Jo! Je tu jeden takový důležitý jen pro upíry," luskla prsty. "Moc dobře si to nepamatuju, ale táta říkal něco o tom, že se zruší magie nesmrtelnosti a upíři budou umírat stejně jako… vlkodlaci… mám dojem…"

"Ne! Jako víly!" opravil ji Izetsuki, ale ani on si nebyl jistý.

"Fakt?" podivila se.

"Ani nevím…" zamručel.

Můj mozek začal pracovat. Nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by chtěl zrušit nesmrtelnost. Kdo by nechtěl žít navěky věků?

Kdyby se měli upíři dožívat tolika let, co se dožívají vlkodlaci, umírali by okolo sto padesáti. To by bylo logičtější, protože víly se zřídka dožijí třiceti let.

"Prostě takhle," pokrčila rameny.

Vykládali jsme si až do večera. Děcka byli hodně unavení, protože přes den nespali, takže si šli odpočinout. Já jsem na tom nebyl jinak. V noci jsem naspal několik hodin, že jsem měl celé ráno energie na rozdávání, ale po obědu jsem usínal.

"Chceš být sám?" zeptal se mě něžně Tsugaru, když jsem zase stál u okna a nepřítomně sledoval utichající provoz na ulici. Chytil mě za paže a políbil na odhalenou část ramene.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou a otočil se mu čelem. Objal jsem ho kolem pasu a zaposlouchal se do tlukotu jeho srdce. "Chci tě mít celou noc u sebe…" pokračoval jsem a znovu jsem spustil slzy. Tsugaru mě jen mlčky objal.