Po setmění III | Kapitola 1.

A je tu hned první kapitola. :3 Budu se snažit kapitoly přidávat prozatím každé pondělí. :3 Mám jich pár přednastavencýh, takže se nemusím bát, že nebudu stíhat. :D Doufám teda...

Dneska je to mimořádka, protože se jedná o první kapitolu, ale od druhé kapitoly budou vycházet vždy o půlnoci. :3

---

Probudil jsem se jako každé odpoledne v posteli, kterou už čtrnáct let sdílím se svým blonďatým přítelem. Společně bydlíme snad v tom nejzapadlejším bytě v celým Tokyu. Je to tu tmavé, slunce se sem nemá kudy dostat kvůli budovám okolo - no prostě krásné místo pro upíra, ale stísněné pro člověka. Než jsme se sem přestěhovali, tisíckrát jsem se Tsugara ptal, jestli to pro něj nebude stresující. Vím, jak lidé prožívají vlivy okolního prostředí. Potřebují velký osvětlený prostor s moderními vymoženostmi. Potřebují se cítit svobodně, což u nás doma to vypadá spíš jako vězení. Udělali jsme z toho útulný, příjemný i moderní byt, ale jde především o to, že je tmavý. Neproniká sem žádné sluneční světlo, a to Tsugara bere psychicky. Ne, že by se mi tu zhroutil do klína a začal brečet, ale vidím, jak se to na něm poznamenává. Při koukání na televizi přepíná na dokumenty o přírodě. Taky chodí hodně ven, když je hezky. Když prší, jdeme spolu.

"Už ses probudil?" usmál se na mě, zastrčil mi vlasy za ucho a políbil na tvář. Podle té vůně, co se na něm uchytila, jsem poznal, že zrovna přišel z práce. Koukl jsem na hodiny. Čtvrt na pět pryč. Ještě mám čas, mohl bych klidně spát, ale chci strávit nějaký ten čas s Tsugarem, než odejdu do práce zase já. Máme to tak rozdělené, že to vyhovuje oběma stranám z hlediska člověk a upír. On pracuje od osmi do čtyř přes den a já od sedmi večer do tří ráno. Našel jsem jednu skvělou práci, kde mě vzali i bez vzdělání. Na noční nás tam není moc, spíš přes den se tam lidi můžou pošlapat. Z celého seznamu pracovníků jsem hodnocen nejlépe. Necítím fyzickou únavu, pouze pokud se nevyspím, takže tahání dvaceti beden po desíti až třiceti kilech mi nedělá problém ani v nejmenším. Jako jediný nepotřebuji v noci spát, protože jsem noční tvor.

Ale teď zpátky k mému vztahu s Tsugarem. Ehehe, vlastně jsem o tom nemluvil, že? Řeknu vám, že nic lepšího mě v životě nemohlo potkat. Oba jsme šťastní, nic nám nechybí. Máme skvělou rodinu, která nás podporuje a miluje. Nemyslím tím jen Shizua, ale i jeho bratra, Shinru, Celty a moji rodinu a nesmím zapomenout na moje tetičky Kururi a Mairu. Potkal jsem se s nimi na setkání se Shizuovým bratrem Kasukou, který je skvělým hercem, a ony jsou do něj naprosto zblázněné. Vážně, nemohl jsem si přát střelenější tetičky.

"Jak bylo v práci?" protřel jsem si oči a protáhl se. Na svém hrudníku jsem ucítil jeho prsty. Přejížděl jimi po mé kůži, a přitom se jemně usmíval. Miloval jsem, když byl šťastný. Miloval jsem ho celého. "Hm?" zdůraznil jsem, že čekám odpověď.

Sklonil se a začal mě líbat na krku. Dělal to zvláštním způsobem, že mě to lechtalo. Nemohl jsem si pomoct a začal se smát, přičemž jsem ho hladil ve vlasech. Nechtěl jsem, aby přestal, ale zároveň jsem si chtěl odpočinout od toho smíchu.

"Teď už je dobře," pošeptal mi do ucha a sundal si z ramen mikinu.

"Musím jít ještě do sprchy," protestoval jsem, ale naprosto jsem se mu poddal. Vytvořil jsem kolem nás štít, aby nás nemohl napadnout žádný vlkodlak, a naprosto se poddal Tsugarovým dotekům. Na sex jsem si nemohl stěžovat. Ze začátku jsme byli oba hodně zdrženliví a stydlivější, teď máme doma Kámasútru, ze které pravidelně čerpáme inspiraci. No, čtrnáct let dělá hodně. Ano, je to tak. Jsem v lidském světě už čtrnáct let. Už nejsem dítě, ale plně zodpovědná osoba, která se taky musí starat o domácnost.

Zazvonili jsme u dveří, kde Tsugaru vyrůstal. V rukách jsme každý držel zabalený dárek pro Tsugarova tátu, který dnes oslavoval padesáté deváté narozeniny. S časem přicházely starosti. Shizuovi na tváři vyrašily vrásky od každodenních starostí dospělého člověka. Na Tsugarovi se taky projevila dospělost. Jenom já jsem měl pořád stejnou tvář. Už jsem nestárl, a to mi nahánělo hrůzu. Nechci vidět Tsugara, jak naposledy zavírá oči s vědomím, že už je nikdy neotevře. Nechci, aby umřel.

Otevřel nám Kasuka, který nás i vřele přivítal, ačkoli to u něj nebylo obvyklé. Nedával najevo své pocity, vždy byl takový zamlklý, ale za těch čtrnáct let jsem si zvykl.

"Všechno nejlepší, Shizuo," předal jsem blonďákovi dárek a objal ho.

"Ach, děkuju, Psyche," usmál se a když jsme se oddálili, zahleděl se mi hluboko do očí. Viděl jsem v těch jeho obrovský smutek, ale i štěstí.

Vždyť za pár dní se zase ukáže táta i s celou rodinou. Naposledy jsme je viděli před sedmi lety. Celkem mě zabolelo, když jsem si uvědomil, že mí dva mladší sourozenci vyrůstají beze mě. Je to tak nefér! Chtěl jsem někoho vychovávat. Hibiya je skoro dospělá, tam už nic nenapravím, ale možná, že bych mohl převychovat malého Izetsukiho. Hm, nevím, jestli to vůbec půjde. Přece jenom už taky není úplně malý, vždyť sotva vlezl do puberty. Jak ty děti rostou, to je šílené.

Jsi úplně stejný jako tvůj táta. Pomyslel si blonďák a pohladil mě po vlasech.

"To říkáš pokaždé, když mě vidíš," zasmál jsem se a on taky. Ještě dodal, že to není možné. Čím více času jsem s ním trávil, nebo jen o něm přemýšlel, tím víc jsem chápal, jak moc tátu miluje a jak moc ho to všechno bolí.

"Opravdu?" usmál se upřímně od srdce a rozkašlal se tak moc, až jsem jej musel podepřít.

"Jsi v pořádku? Posaď se." Dělal jsem si o něj starosti. Je čím dál častěji nemocný, a to se mi přestává líbit. Nejhorší je, že pokud bych chtěl, zjistil bych pouhým mrknutím oka, co mu je. Když se jedná o nachlazení, chřipku, nebo jenom blbou rýmu. Teď se však obávám, že je to něco horšího.

"Jenom... jenom mi zaskočilo," držel se za hrudník a zhluboka dýchal.

"Myslím, že by ses měl šetřit. Nebylo by lepší, kdybys zůstal pár dní doma? Domluv to s Tomem," zeptal jsem se ho se starostmi v hlase. On se jen usmál, ale než stačil protestovat, přišel Tsugaru s tím, že Shizuo musí sfouknout svíčky.

Bál jsem se o něj. Není to jen Tsugarův otec, ale už dlouho nahrazuje rodiče i mně. Je to můj nejbližší přítel a já ho mám rád a není hezké vidět, jak je na pokraji svých sil. Vím, že lidé stárnou a umírají, na tohle se připravuju od doby, co jsem zůstal v lidském světě, ale musím se přiznat, že to bude bolestivé úplně stejně, jako kdybych se na to nepřipravoval. Nechci, aby umřel kdokoli z nich. Jsou pro mě příliš důležití na to, abych tu zůstal sám. Bojím se...

Stál jsem mezi ostatními a sledoval, jak se všichni náramně baví. Dělalo mě to šťastným a bylo to vlastně dojemné. Cítil jsem se jak v nějakém filmu, kdy se všechen ruch ztiší a hraje jen smutná hudba. Tak jsem si připadal.

"Lásko, copak?" zeptal se mě Tsugaru a chytil za ruku.

"To nic," usmál jsem se a dal mu polibek na rty. "Jsem šťastný." Hlavu jsem si opřel o jeho rameno a spokojeně zavřel oči. Neměl bych teď přemýšlet nad něčím takovým. Nikdo z nich není tak starý, aby hned umíral, ani Shizuo ne. Neměl bych si s tím teď dělat starosti.

***

V noci jsme přespali u Shizua doma, protože Tsugaru byl moc opilý na to, abych ho vláčel přes celé Tokio domů. Celou noc jsem běhal po venku a hledal si jídlo. Naučil jsem se jíst to lidské, ale to mi nestačilo. Jsem upír, přirozeně potřebuju krev, kterou seženu jedině mimo město, nebo v zoo, což nebyl nejlepší nápad kvůli hlídačům.

Jistě, že jsem o tom Tsugarovi neříkal, vždycky mi totiž vynadá, že je to příliš nebezpečné a riskantní. Dokonce mi začal kupovat krvavé maso, abych se nějak uživil, ale to bylo málo. Musel by ho koupit desetkrát víc, abych se z poloviny nasytil. Jednou mi dokonce nabídl, ať kousnu do něj a vezmu si, kolik chci. Nikdy jsem to ale neudělal, dokonce i když jsem byl měsíc bez krve a bral bych prvního živého tvora, co kolem mě projde. Nedokážu mu ublížit.

Za svítání jsem už ležel vedle Tsugara a snažil se usnout. S ubíhajícím časem jsem chodíval spát různě. Nejčastěji to bylo za svítání a při západu slunce jsem se zase probouzel. Nejhorší to bylo v létě, kdy bylo světlo i do desíti do večera. Je pochopitelné, že mám raději zimu.

"Dobré ráno," usmál se Tsugaru se zavřenýma očima a ruku mi přehodil přes pas.

"Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit," omluvil jsem se mu. Vyčítal jsem si, že jsem ho pokaždé vzbudil, když jsem si k němu lehl.

"To nic," políbil mě na čelo, "aspoň vím, že tu jsi." Cítil jsem, jak moc a rychle mu buší srdce. Dělalo mě to šťastným.

"Voníš. Tys byl venku?" zeptal se a já znervózněl.

"J-jo, na chvilku," snažil jsem se to zakecat, ale to už blonďák otevřel jedno oko a podezřívavě si mě prohlížel.

"Nechci se hádat hned po ránu," povzdechl si a posadil se na kraj postele.

"Lásko, vždyť mám štít," protočil jsem očima a zavěsil se mu kolem krku. "Nemůže se mi nic stát." Začal jsem ho líbat na krku. Vím, že po tomhle jistě změkne a nebude naštvaný.

"Víš, že se o tebe bojím," pověděl se starostí. "Kdyby se ti něco stalo-"

"Šššš..." přiložil jsem mu ukazovák na rty, na které jsem jej políbil. "Nic se mi nestane," pošeptal jsem a znovu je spojil.

"Chci tě večer někam vzít," usmál se a spojil ruce za mými zády. Seděl jsem mu na klíně a koukal se na něj shora. Miloval jsem to. Byl vyšší než já, takže se mi pochopitelně líbilo být na pár chvil výši než on.

"Opravdu? A kam?" zajiskřilo mi v očích, ruce jsem mu ležérně hodil na ramena a pozvedl obočí. Pořád jsme chodili na rande, jako před čtrnácti lety, kdy jsem se rozhodl tu zůstat. A bylo to příjemné.

"Tak to ti nepovím," zavrtěl hlavou a rukama už mi přejížděl pod trikem na spaní, které mi půjčil Shizuo.

Tsugaru mě líbal a já cítil tu touhu po sexu a krvi, jak mě začala ovládat. Houpal jsem se v bocích, které mi objímaly jeho ruce a držely mě za zadek. Dlouho ale na své pozici nezůstaly, protože se zase rozeběhly po mých zádech. Cítil jsem jednotlivé prsty, jak zkoumají mou pokožku s něžností a péčí. Nakonec se zastavily u ramen, aby mi mohly přetáhnout triko přes hlavu. Pokračovaly na mých žebrech, to už mě Tsugaru povalil do peřin a ochutnával svými rty.

"Chtěl jsem s tebou něco probrat," promluvil pod nátlakem vzrušení a sundal mi kalhoty. Držel mě pod kolenem, líbal na vnitřní stranu stehen a pomalu se přibližoval s mému ztopoření.

"Co?" mírně jsem se zamračil. Neměl jsem rád, když jsme u naší intimní chvíle příliš mluvili. Teda pokud se nejednalo o slova podporující erotickou atmosféru, těmi jsme mnohdy nešetřili.

Vzal můj penis do ruky a začal ho třít. Nepřestával opečovávat moje stehna svými rty. Laskal je s maximální něžností. Dnes byl záhadný, a to mě vzrušovalo.

Na pár sekund se mi podíval do očí a usmál se, než se sklonil k mému uchu. Přestal ve veškeré činnosti a nechal rostoucí napětí se dál vyvíjet. Celkem jsem dostal strach z toho, co bude následovat.

"Chci mít s tebou dítě," pošeptal mi do ucha a odtáhl se, aby viděl mou reakci. Byl z té myšlenky celý natěšený a nemohl se dočkat, až bude jezdit s kočárkem.

"Fakt?" pozvedl jsem překvapeně obočí. Popravdě jsem o tom nedávno přemýšlel. Dokonce jsem vybíral jména, ale vzhledem k tomu, že jsme oba muži a nemůžeme spolu zplodit dítě, moc jsem se tím nezabýval. Stačil mi Tsugaru.

"Fakt," potvrdil, nadzvedl mi boky a vstoupil to mně.

"Tak dobře," usmál jsem se šťastně. Nemůžu se dočkat, až to oznámíme ostatním. Shizuovi, Celty, Shinrovi... i tátovi a mým dvěma sourozencům. Netušili byste jaká stvoření z nich vyrostla. Hibiya by pořád jen provokovala a malý Izetsuki je taky pěkný kvítko. Oba vyrostli tak rychle... Izetsukimu je třináct a Hibiyi osmnáct. Oba vidím jednou za sedm let, proto si jsem jistý, že je určitě nepoznám.

"Tsugaru..." vzdychl jsem pod nátlakem vzrušení a přitáhl si ho pro polibek. V hlavě jsem měl pořád miminko v kočárku, jak ho s Tsugarem společně táhneme.