Se dvěma bratry | Kapitola 8.

Ajajaaaj, povídka se nám dostává do bodu, do kterého se měla dostat. ಥ⌣ಥ Budu moct v klidu umřít. ヽ(*≧ω≦)ﾉ

---

Soudní síní se ozýval šum, jak si lidé šeptali a poukazovali si na obviněného sedícího v první lavici, přímo před soudkyní, která zrovna dorazila.

"Dobrý den, posaďte se," pozdravil nás.

Všichni najednou zmlkli, ale nenávistné a lítostné pohledy cítil obviněný pořád.

"Zahajuji soudní jednání proti obžalovanému Uchihovi Sasukemu, který předevčírem napadl pracovníky podniku Sladká neřest vedenou Jiraiyou-san. Podle všeho dvěma zaměstnancům způsobil vážné poranění hlavy, třem zlomil minimálně jednu končetinu a sedm z nich dostal do stavu bezvědomí. Krom toho ohrozil další desítky lidí. Jako zbraň si vybral basebalovou pálku, jíž také poničil hrací automaty, stoly, židle a bar…" předčítala blondýna. Pak papír odložila a prohlédla si mě. "Upřímně jsem myslela, že tu uvidím jiného Uchihu, Sasuke," podotkla zklamaně.

Vím, nejsem pyšný na to, co jsem udělal, ale nelituju toho. Rozhodně to neznamená, že jsem snad následoval šlépěje svého mladšího bratra.

"Můžete se k tomu nějak vyjádřit? Je na vás podána žaloba zaplatit odškodné deset milionů jenů," připomněla mi, jako kdybych to nevěděl.

"Ctihodnosti," začal jsem pokorně. "Upřímně toho lituji. Jednal jsem bez rozmyslu a ovládán emocemi." U soudu se nemá lhát, ale já jinak nemohl. Potřebuji sesbírat a předvést co nejvíce polehčujících okolností.

"Je to zmetek!" protestoval Jiraiya a vyskočil na nohy. "Vtrhl tam a rozmlátil všechno, co mu přišlo pod ruku! Mně zlomil ruku, a to jsem si s ním chtěl jen v klidu promluvit!" vyzdvihoval sádru do vzduchu, aby na ni každý viděl.

"Jak se vyjádříte k tomuto?" obrátila se na mě soudkyně.

"Nechte mě to celé vysvětlit," požádal jsem.

O týden dříve

"Tak já jdu," oznámil mi bratr a otevřel vchodové dveře. Jako by ale při pohledu na venkovní svět dostal strach. Stál a zíral na město zalité načervenalými paprsky zapadajícího slunce. Prudce se otočil ke mně a otevřel pusu.

"Jen jdi," nepustil jsem ho ke slovu. Věděl jsem, co mi chtěl říct. Bál se o mě a Naruta. Čekala nás druhá noc, kterou jsme spolu měli strávit jenom my dva.

"Kdyby cokoli -"

"Jasně, zavolám ti. A teď už se jdi bavit. A tentokrát si tam najdi kámoše, ne známosti na jednu noc!" zašklebil jsem se. Pak jsem zavřel dveře. Měl jsem opravdu radost, že se sám od sebe rozhodl jít se bavit. Je to velký krok od doby, co je připoután k Narutovi.

Posadil jsem se k telce v obýváku, hodil nohy na konferenční stolek, což jsem si v Itachiho nepřítomnosti mohl dovolit, a pohodlně se zabořil do sedačky.

Nejraději bych zavřel oči a spal, ale musel jsem dohlížet na Naruta, který se už plížil k hlavním dveřím a myslel si, že ho neslyším.

"Nikam nejdeš," řekl jsem striktně, oči jsem od televize neodtrhnul.

Podle prásknutí bot o zem a naštvaného zavrčení mi bylo jasné, že jsem mu zase zkazil noc plnou zábavy.

Ani mě neudivilo, když se bleskem vrátil do pokoje. Ale já ho mám prohlédnutého, takže jsem běžel za ním. A samozřejmě jsem ho přistihl v okně. Jak jinak.

"Řekl jsem to dost jasně, ne snad?!" zvýšil jsem hlas. Zatím jsem nijak nezakročil. Opřel jsem se ramenem o futra, ruku jsem nechal lehce položenou na klice.

Blondýn se polekal. Asi deset sekund na mě odhodlaně koukal, pak se vrátil do pokoje a okno zavřel.

Upřímně? Šok. To je už podruhé, co mě poslouchá na slovo. Sice tiše držkuje a tváří se jak kyselá okurka, ale udělá, co mu řeknu.

"Zhasnout a spát," poručil jsem a odešel. Sotva jsem udělal dva kroky ode dveří, uslyšel jsem cvaknutí. Myslel jsem si, že zase otevřel okno, ale jakmile jsem se otočil s úmyslem mu v útěku zabránit, stál naproti mně s až řekl bych hrdým výrazem.

"Chceš něco?" Do hlasu jsem přidal nepřátelský tón a vůbec jsem jím nešetřil.

"Něco mi dlužíš."

Slyšel jsem dobře? Já jemu něco dlužit?

"Vysvětlení," objasnil.

"Není co vysvětlovat. Jdi do postele," odbyl jsem ho. Mávl jsem rukou jako bych odháněl otravný hmyz.

K včerejší noci se vracet nehodlám, už ne. Čím dál to od nás je, tím lehčí je na to zapomenout.

"C-co cítíš k Sakuře?" Hlas mu přeskočil. Zněl tak naléhavě a plačtivě, že jsem se najednou nedokázal pohnout z místa. Kolem žaludku se mi ovinuly chladné prsty při vzpomínce na růžovlásku a náš dnešní rozchod. Cítil jsem nevolnost. Nechtěl jsem o tom s Narutem mluvit, snad jako by se mi měl posmívat, že mi můj první vztah nevyšel.

"Proč? Líbí se ti?" zeptal jsem se opatrně. Jeho otázka mě jaksi zmátla. Kdyby si pamatoval všechno ze včerejší noci, neptal by se na tu samou otázku podruhé, ne?

Ne. Zkouší na mě stejnou metodu jako já na něj. Pouze mi potvrzuje, stejně jako já se přesvědčuju, že si celou událost pamatuje.

"Jo," odpověděl po chvilce váhání.

"Sakra!" zvýšil jsem hlas a v mžiku jsem stál v jeho těsné blízkosti. "Dobře vím, že se ti líbím já! Přestaň to hrát!"

Mlčel. Na moment mi moje racionální myšlení našeptávalo, jestli jsem po něm zbytečně nevyjel.

Jeho modré oči se upřeně dívaly do těch mých. Něco očekával, že mu dám, to bylo ale proti mým morálním způsobům.

Naklonil se ke mně, trochu zaklonil hlavu, protože jsem byl o malinko vyšší, a políbil mě. Nechal jsem se, jen jsem čekal, kdy bude mít dost a odtáhne se.

"A s tímhle taky přestaň!" zavrčel jsem skrz zaťaté zuby. Naschvál jsem si ještě otřel rty do rukávu. "Jsme bratři!"

"Proč mě teď odmítáš?! A přitom včera jsi mě sám políbil! Proč měníš názory ze dne na den?!"

"Už ti to říkám snad po desáté, jsme bratři! A včerejšek se stal jenom kvůli tomu, že jsi byl opilý a přemýšlel jsi, jaký by bylo mě líbat, to je všechno." Já vím, dost chabá výmluva, ale panikařil jsem. Nemohl jsem mu přece přiznat, že se mi taky líbí. Jak by to dopadlo, kdybychom byli spolu? Není to správné.

"Jak můžeš vědět, co jsem si myslel?!"

"Já to sakra nevím, a vědět to ani nechci!"

"Přál jsem si, aby ses šel zabít!" vykřikl a zakryl si pusu oběma rukama.

Zamrznul jsem na místě. Žaludek se stáhl do sebe a nevolnost se jenom zhoršila, do toho se mi sevřelo hrdlo. Trhaně jsem dýchal, plíce najednou nebyly schopny pojmout potřebné množství kyslíku, které jsem přirozeně potřeboval.

"Ty mě opravdu nenávidíš?" pošeptal jsem nevěřícně.

Najednou jsem si byl jistý, že to, co mezi námi je, není pouto bratrské, jaké je mezi mnou a Itachim, ale něco daleko hlubšího. Žádný sourozenecký vztah, žádní bratři.

Ale milenci.

Naruto osvobodil svá ústa, ale dlaně stále držel u nich. Jeho jindy snědá tvář zbledla, oči vykulené a ruce roztřesené.

"My- já-" začal koktat. Vypadal, že každou chvilkou omdlí.

"T-to nic!" začínal jsem ho uklidňovat. První pomoc sice umím, ale v praxi si na to upřímně netroufám.

Chytil jsem svého adoptivního bratra za ramena a dovedl ho k jeho posteli, na niž se posadil.

"Já to nechtěl říct," pošeptal otřeseně.

"Nic se neděje, v pořádku. Jenom se uklidni." Snažil jsem se mluvit co nejpříjemnějším a nejklidnějším hlasem.

Klečel jsem před ním a hladil ho po pažích. Nerad bych, aby se sesypal.

"…suke…" kníkl, skoro jsem ho neslyšel. "Kdo jsem?"

Po téhle otázce nebylo pochyb, že ví, že je adoptovaný, ale dokud to nepotvrdí sám, nemůžu nic říct. Taky se můžu mýlit a všechny roky držení to v tajnosti by přišly vniveč.

"Jak to myslíš? Jsi Uchiha Naruto, můj a Itachiho bratr a syn Mikoto a Fugaka Uchihových," zalhal jsem.

Znovu jsem pocítil ty chladné prsty kolem svého žaludku, když zavrtěl hlavou.

Blonďák položil svou dlaň na mou hruď, jako by hledal tlukot mého srdce. To teď bilo jako o závod.

"Nechci být tvůj bratr," řekl až plačtivě. Modré oči se zavřely, tvář se sklonila k zemi. Jako kdyby se chystal plakat.

Ale neplakal.

"S tím nic nenaděláme."

Prudce zvedl hlavu a s nadějí v očích na mě pohlédl. Asi jsem udělal chybu, když jsem to řekl. Vyznělo to, jako bych s tím chtěl něco udělat.

A taky že chtěl, ale on to nesměl vědět.

Jeho plné rty, doposud semknuté v jedné linii, se od sebe kvapem odtrhly. Chtěl něco říct, ale z úst se mu nedostalo jediné slovo. Proto je zase zavřel.

"Ani kdyby -" vyhrkl naléhavě. Poznal jsem na něm, že se bál mi to doříct.

"Vůbec nad tím nepřemýšlej. Dohodli jsme se, že se to políbení včera nestalo -"

"Tos rozhodl ty. Já na to nezapomenu," skočil mi do řeči.

"Dobře, rozhodl jsem to já. To znamená, že jsme vždycky byli jen bratři a bratry taky zůstaneme. A… měli bychom na to zapomenout," hlesl jsem.

"Ne," odmítl blondýn.

"Naruto -"

"Sasuke!" vrátil mi oslovení odhodlaně. Kde je ten Naruto, který se tu ještě před chvílí málem sesypal?

"Proč to pořád nechápeš?"

"Co je na to špatného? Dítě mít nemůžeme, takže se žádného zločinu nedopouštíme."

Vyvalil jsem na něj své černé oči. Chápu, že si mě představuje jako svého přítele, ale ani jsem nepomyslel na to, že by do toho zahrnoval i sex.

"Incest je… sám o sobě nechutná věc. Tady nejde jen o postižené potomky. Je to zakázaná -"

"Ale v našem případě o incest nejde, nebo ano?"

A je to tady. Budu muset čelit konverzaci se svým mladším bratrem o tom, že vlastně není můj bratr.

Nasucho jsem polkl. Na tohle nejsem připraven. Před lety jsem si o to nedělal starosti. Tenkrát to měli za úkol rodiče a po jejich smrti Itachi. Já jsem tohle nikdy neplánoval.

"Nejsem hloupý, Sasuke," zamračil se. "Snažil jsem se pochopit, proč mi lžete, hrajete si na rodinu, i když -"

"My jsme rodina!" vykřikl jsem a pevně ho uchopil za tváře. "Opovaž se říct, že nejsme. My jsme rodina," zopakoval jsem mu zpříma do očí.

"Miluješ Itachiho?" zeptal se tiše.

"J-jistě," znejistěl jsem.

"Miluješ mě stejně jako jeho?"

Můj stisk i ostražitost povolili, ale to byla chyba. A kvůli tomu mě znovu políbil. Tentokrát to nebyl motýlí polibek. Jazykem se mi vetřel do úst a pobízel mě ke spolupráci.

V hlavě mi to vyvolalo zmatek. Jedna část mě říkala, že ho musím odstrčit. A ačkoli jsem se v podstatě pokoušel bránit, poslouchal jsem spíš tu větší část. Tu, která prosila, přímo křičela, abych se do Narutova polibku zapojil.

Prudce jsem ho od sebe odstrčil, že se položil na měkkou postel. V očích otázky, strach, možná se zaleskly i slzy. Obkročmo jsem se na něj posadil a zpátky spojil naše rty.