Se dvěma bratry | Kapitola 7.

Vážně jsem si myslela, že sedmá kapitola tu už pár dní oxiduje. -.- Ach jo, za mou neschopnost trpíte vy. Nebo ne? xD

Mei si našla kamarádku na dopisování, takže většinu času tráví s ní. :3 Proto teď skoro nic nevychází, taky jsem celý tento týden měla tréninky kvůli vystoupení. Já vím, já vím, jen výmluvy. :D

Kaho, udělám ti v této kapitole radost! 💙(≧∇≦)/

---

Přetočila se nade mě a posadila se mi na klín. Její tváře mi připomínaly zralé jahůdky, růžové vlasy nám oběma lemovaly obličej.

Na chvilku se odtrhla, přetáhla si triko přes hlavu a zase se ke mně sklonila. Nelíbala mě. Pouze mě provokovala, snad abych si ji vzal sám. Rukou mi přejela po rozkroku, který nereagoval.

Snažil jsem se uvolnit. Nebylo přece možné, aby se mi nepostavil. Už jsem z toho začínal panikařit.

Dobře. Je mi jasné, že mě Sakura sexuálně nevzrušuje. Co si takhle představit někoho jiného? Třeba nějakou sex bombu ze sprostých časopisů.

Zavřel jsem oči a nechal pracovat představivost. Sakuřiny doteky jako by najednou byly od někoho zcela jiného. Cítil jsem ten příjemný lechtivý pocit v podbřišku a horko v dolních partiích. Zabralo to, dostal jsem se do nálady. Byl jsem si jist, že kdybych otevřel oči, spatřil bych svého mladšího bratra.

…Ale já uviděl svou přítelkyni a vzrušení bylo to tam.

Posadil jsem se a zastavil Sakuru v její činnosti.

"Nemůžu," pošeptal jsem. Hruď se mi stáhla úzkostí.

Růžovláska se na mě nechápavě podívala. Seděla mi jenom v podprsence na klíně a prohlížela si mě, jako by na mně hledala chybu.

"Ty… nejsi připravený, že?" odhadla. Neodvažovala se mi podívat do očí.

"Já nevím, a rád bych to věděl," přiznal jsem. "Prostě… nejde to…" hlesl jsem zklamaně. Je to fajn holka, pomáhá mi se odreagovat od průšvihů mého mladšího bratra, a co jí na oplátku dávám já?

"Jestli je to jenom… tam dole, pak, no. Můžu to zkusit…?"

Nevěděl jsem, o čem přesně to mluví. To mi došlo až po jasném pohledu na můj rozkrok. Celý obličej mi zavalilo horko a uvnitř jsem opět panikařil.

"To, to po tobě nemůžu chtít!" začal jsem se bránit. Přiznávám se, že orální sex patří mezi prvních deset položek na mém seznamu neoblíbených věcí.

"To je v pohodě," pronesla klidně. Klekla si přede mě a dobývala se do mých kalhot. Na to jsem se nedokázal dívat a ze slušnosti jsem ji ani neodstrčil, proto jsem se položil na záda. Pro jistotu jsem zavřel oči a zakryl si je dlaněmi, ale to mi jen zintenzivnilo všechny doteky.

Jak bych to popsal… Nebylo to nepříjemné, ale uspokojení to taky nepřineslo. Víc se mi z toho vířily pocity, než mě to vzrušovalo.

"To stačí," pronesl jsem poraženě. Bylo mi trapně, a jak. Ležel jsem s vytaseným penisem před svou holkou, se kterou si ani neužiju, proto mě mé hrdé mužství zradilo. Začínal jsem se bát, že jsem vážně impotentní.

"Nic?" zeptala se zklamaně, já jí odpověděl negativně.

Spravil jsem si kalhoty a posadil se. Omluvně jsem sledoval zeleň v očích Sakury. Vím, jak moc mě má ráda a co pro ni znamenám, ale asi nejsem hoden být po jejím boku.

"Nemusíme na to spěchat," zavrtěla hlavou a s konejšivým úsměvem mi stiskla dlaň. "Nemusel ses nutit jen kvůli mně. Takové věci vyžadují čas. Vlastně… se ani nedivím, že se… tohle… nepovedlo, pokud jsi to nechtěl."

Byla opravdu chápavá, za to jsem jí vážně vděčný. Myslela si, že jsem dokonalý, ale jak na mě postupně objevuje chyby, nevyčítá mi je, naopak je přijímá, protože jsou mou součástí.

"Máš pravdu. Myslel jsem na to, že bych ti to měl oplatit, všechnu tu laskavost a ochotu, ale nenapadlo mě, že by se stalo tohle," zavrtěl jsem nevěřícně hlavou.

Měl bych jí přestat lhát, nezaslouží si to. Hraju si tu na chudáka, kterému se nepostavil a předstírá, že neví, co to asi způsobilo. A o impotenci se v žádném případě nejednalo, o tom už jsem tak nějak přesvědčený, ale pořád se tím chlácholím. Raději bych jí řekl, že to prostě nejde, nepostaví se mi za žádných okolností, než abych řekl pravdu, kterou mi mé podvědomí předhazuje.

"Je to taky trochu moje vina. Už dlouho… jsem o tom snila…" její hlas slábl, zato se zvětšovaly ruměnce ve tvářích. Prsty si založila vlasy za ucho a vyhýbala se očnímu kontaktu.

Její upřímné vyznání mi otevřelo oči. Jenom ji tu sprostě obelhávám. Ona mě miluje, sní o mě, touží po mně, zatímco já s ní chodím jen pro vlastní uvolnění a rozčilení Naruta. Ano, přiznávám, že ze začátku jsem si myslel, že k ní něco cítím, ale pak jsem toho začal zneužívat. Kdykoli jsem se cítil bezradný, sešli jsme se. Takhle jsem se vyhýbal domovu. Narutovi. Nebyla to Sakura, kdo mi dobíjela baterky. Potřeboval jsem jen vypadnout z domu a ona byla skvělá záminka.

"Není to vůbec tvoje vina," začal jsem odhodlaně. Stáhl jsem ruku a spojil ji s druhou. Potily se mi dlaně, jak jsem byl neklidný. "Je to ve mně…"

"Dá se to ale řešit, Sa -"

"Nechej mě prosím domluvit," požádal jsem ji jemně. Spolkl jsem knedlík, co se mi v krku udělal a nabral druhý dech. "Jsem ti neskonale vděčný za všechno, co jsi pro mě obětovala. Ať už to byl volný čas, pomoc s Narutem nebo pár drobných utracených v kavárně."

"Rozcházíš se se mnou?" prudce se nadechla. Obočí ji kleslo blíž ke zděšeným očím, rty zohnuty jako duha, jen ne barevné, ale stále načervenalé.

Mlčel jsem a zarytě jí z očí četl stále sílící zoufalství.

"Jenom kvůli našemu nevydařenýmu poprvé?!" hlas jí přeskočil.

"Ne," vydechl jsem. "Nefungovalo by to." Zavřel jsem své oči, aby se mi to lépe říkalo. Ruce se mi stále potily. "Jsem gay."

***

Venku stále pražilo slunce, a to se schylovalo k večeru. Na obloze byste nenašli jediný mráček a já bych si zrovna tolik přál, aby pršelo. Tohle počasí jako by se mi vysmívalo. Navíc mě dešťová hudba uklidňuje.

"Kde máš Sakuru-chan?" oslovil mě optimisticky vypadající Itachi pracující na záhoně před domem. Vzpomínám si, jak tu máma trávila hodně času. Často nás brala s sebou, abychom jí pomohli sázek nejrůznější semínka, a přitom nám povídala pohádky.

"Rozešli jsme se," řekl jsem narovinu. Byl jsem zklamaný sám ze sebe, ale jsem vlastně i rád, že se už nemusím do ničeho nutit.

"Ale?" podivil se a vstal. Sundal si rukavice, které jaksi neplnily svou funkci, jak měly, protože celé Itachiho ruce byly špinavé od hlíny. "Moc dlouho vám to nevydrželo."

Ta poznámka měla popichovačný nádech, ale mě se to ani nedotklo. Pouze jsem litoval, že jsem Sakuře nedokázal říct ne hned na začátku.

"Co se stalo? Prosím tě, žádný, že to neklapalo," vyzvídal dál bratr a napil se vody.

"Neklapalo by to," opravil jsem jeho tvrzení. "Nechci se o tom bavit," odbyl jsem ho a zalezl do baráku. Měl jsem hlad, že bych snědl celého slona.

Jak jsem čekal, až se mi ohřeje jídlo z oběda, z okna jsem sledoval Itachiho. Měl až moc dobrou náladu. Naruto nic nevyvedl? Je to vůbec možné? Ne, pletu se. Tohle je způsobeno včerejší nocí. Zatímco já se staral o opilého Naruta, Itachi si celou noc užíval s Locikou, o které mi bude muset ještě povědět.

Musel jsem se pousmát. Konečně ho vidím zase šťastného.

Počkat, vidím i někoho jiného. U branky kdosi stál a chvíli mluvil k Itachimu, než ji otevřel a šel k němu. Ten zpozorněl, vstal a sundal si rukavice.

Naklonil jsem se blíž k oknu. Ten hubený týpek nemůže být nikdo jiný než včerejší Locika.

Vypadal stydlivě, když Itachimu předával… peněženku? Pořád se schovával mezi rameny a uhýbal pohledem. Něco ale nebylo v pořádku. Neubíralo se to směrem, kterým jsem si myslel, že se to bude ubírat. Blondýn mu s přátelským úsměvem podal ruku, kterou Itachi neochotně stiskl. Pak se otočil a odešel, nechal tam mého bratra stát s otevřenou pusou.

Zamrzelo mě to. Myslel jsem, že by se Itachi zamiloval a vedl plnohodnotný vztah. I třeba s mužem, vždyť to je jedno. Je to jeho život, ať si s ním nakládá, co chce on.

Vypnul jsem sporák, zamíchal jídlo v hrnci a naložil si na talíř. Mezitím přišel můj mladší bratr se sklenicí, do níž si beze slova napustil vodu. Ani nevím proč mě zklamalo to ticho. Chtěl jsem s ním mluvit, ale o čem? My dva si nemůžeme povídat jako kamarádi.

"Jak bylo se Sakurou?" zeptal se otráveně.

"Dobře," lhal jsem a pokrčil rameny. Předstíral jsem, jako by byla samozřejmost, že jsem se s ní měl dobře.

"Co jste dělali?"

"Zacházíš trochu daleko," střelil jsem po něm pohledem. Nechci o tom mluvit s Itachim, natož s Narutem.

"Jenom mě to zajímá," odsekl a napil se.

"Proč myslíš, že bych ti odpověděl?"

"Protože jsi řekl, že se s ní rozejdeš," upřel na mě svůj zvědavý pohled.

Málem jsem se zadusil jídlem. Znamená to, že si na včerejší noc pamatuje? A to si vzpomněl až teď, nebo ze sebe ráno dělal blbce?

"To jsem kdy řekl?" Jistě, že jsem lhal. Nebyl jsem si úplně jistý tím, co všechno si pamatuje, pak bych mu mohl vykecat i věci, které bude lepší zapomenout.

"Včera večer."

Kurva.

"Co všechno si ze včerejška pamatuješ?" narovnal jsem se a pustil příbor, který s cinknutím dopadl na porcelán.

Blondýn se začervenal a odvrátil pohled stranou. "Všechno…" pošeptal.

"Pak bys mi měl něco vysvětlit."

"Ty mně taky," opáčil defenzivně a možná trochu agresivně.

V tom nás přerušil Itachi. Oba jsme se okamžitě vrátili k předchozí činnosti, Naruto se ještě jednou rychle napil a odešel do pokoje.

"Kdo to byl?" zeptal jsem se staršího bratra.

"Locika," odpověděl. Očima zkoumal svou koženou peněženku, jako by ji viděl poprvé.

"Na to jsem se neptal," připomněl jsem mu. On moc dobře věděl, že jsem chtěl znát jméno neznámého cizince převlékajícího se za princezny.

"Nevím, jak se jmenuje," pokrčil nepřítomně rameny. Od blondýnova odchodu mu klesla nálada pod bod mrazu. "Už se to ani nedozvím." Hodil peněženku na stůl a posadil se naproti mně. Hlavu si podepřel dlaní a díval se neznámo kam.

"Už se nesetkáte?" ptal jsem se možná trochu vlezle.

"Přišel mi vrátit peněženku a omluvit se za falešné naděje," pousmál se ironicky.

Raději jsem zmlkl, dál se nevyptával. Sám jsem si přebral, co to znamenalo a co se včera stalo.

"Ale dneska bych chtěl znovu ven, jestli ti to nevadí," promluvil odhodlaně.

Několikrát jsem zavrtěl hlavou, oči jsem měl vykulené a v hrudi mi poskočilo srdce. Itachi se nám nějak rozjel.

Jen se usmál a vrátil se na zahradu. Sním, či bdím? Že by nám začal Itachi pořádně žít?