Se dvěma bratry | Kapitola 6.

Děcka, já tak nenávidím SasuSaku. Vážně. Sakuru jsem nikdy neměla ráda a k Sasukemu se mi prostě nehodí. Vždyť on o ni nikdy neměl zájem!

Dobrý, už jsem se vybrečela. :D Já jen nemůžu pochopit, proč to vlastně píšu, když to má být yaoi... ಠ_ಠ

*adminka si jela vyčistit hlavu do Šantovky (∩_∩)*

---

V noci jsem skoro nezamhouřil oka. Jednak jsem si dlouho psal se Sakurou a omlouval se jí za svého bratra, a jednak jsem měl o čem přemýšlet. Nejlepší by bylo si spolu pořádně a v klidu promluvit, jenomže už jsme to uzavřeli. Nikdy se to nestalo.

Už v pět ráno jsem odložil mobil, na kterém jsem z nudy hrál hry, vstal z postele a šel si udělat kafe. Cítil jsem se na hadr. Celé tělo jsem měl ztěžklé, mozek byl spíš připraven zapnout úsporný režim, než aby přemýšlel.

Seděl jsem v kuchyni v županu jak duševně chorý, pohled mi směřoval kamsi do stěny, v ruce hrnek s kávou. Štěstí, že jsem se neviděl, musel jsem vypadat jako zombie. Jediná známka života na mě bylo mírné pohupování díky tlukotu srdce.

Pevně jsem sevřel oční víčka k sobě a rychle je zase otevřel. Původně jsem si myslel, že mě to probere, ale jen jsem si díky tomu rozostřil vidění. Několikrát jsem zamrkal, abych zase viděl v HD kvalitě.

Polekaně jsem sebou trhl, na moment se mi zastavil dech. Někdo právě vešel. Byl jsem ze včerejška tak zmatený, navíc se mnou odmítal spolupracovat mozek, takže první, co mě napadlo, bylo vloupání. Jenomže odkdy lupiči vchází hlavním vchodem a navíc ještě hlasitě zavřou dveře? Jakože "Ahoj, přišel jsem vás vykrást!"

Zvedl jsem svůj zadek a i s hrnkem v ruce jsem přešel do chodby. Mírně se mi zamotala hlava, proto jsem se chvilku přidržoval stěny.

"Ahoj. Vzbudil jsem tě?" šeptal Itachi, když si rozvazoval tkaničky. Pravou rukou se přidržoval botníku, přes ni měl přehozené sako. Vlasy rozpuštěné a rozcuchané, kravata sice hezky uvázaná, ale pomačkaná, a podobně na tom byla košile. Jak mi mozek nepracoval, hned jsem si nevšiml, že má špatně zapnuté knoflíky. Co to mělo být? Snaha vypadat, jako že to byla klidná noc? Všechno nasvědčovalo opaku.

"Nespal jsem. Kdes byl tak dlouho?" Musel jsem se usmívat, jinak to nešlo. Po dlouhé době vidím bratra zase spokojeného, užívat si života, jak už dlouho nesměl.

"S jedním klučinou," přiznal se. Ve tvářích se mu ale objevila červeň, já ji viděl a nebyl to žádný přelud, tím jsem si jist. Taky se usmíval jak měsíček na hnoji.

Naklonil jsem hlavu, zvedl pravý koutek úst a pravé obočí.

"Nekoukej tak na mě," pokáral mě, ale tím se jeho úsměv jenom zvětšil, až se zasmál.

"Pak mi všechno povíš," rozhodl jsem a usrkl z keramického hrnečku. Zdálo se mi to, nebo ta káva byla ještě před chvilkou horká?

"To určitě," řekl ironicky a poplácal mě po rameni.

"Jo, jestli jdeš do koupelny, tak potichu, Naruto ještě spí," varoval jsem ho. Vůbec mě nepřekvapilo, že jsem ho zaskočil.

"On je doma?" podivil se bratr.

"Já vím! Neuvěřitelné, co?" řekl jsem energicky.

"A to jako přišel sám od sebe?"

"Ne tak docela," přiznal jsem. "Opil se a zvracel, tak jsem ho raději vzal domů. Zvláštní ale bylo, že byl celou dobu s námi. I když jsi odešel a my pak šli tancovat se Sakurou, pořád seděl na místě."

Itachi se zapřemýšlel, hlava mu to nebrala.

"Nebyla tam ta jeho parta? Ta - ta… Akatsuki?"

"Právě, že byla," přikývl jsem. Já věděl, co způsobilo Narutovu změnu chování, ale o tom se Itachi nesmí dozvědět. Nikdo se o tom nesmí dozvědět. A ty máš na to, Sasuke, zapomenout, že? To ti jenom tak připomínám…

"To čumím," pískl uznale. "Ta tvoje strategie zabrala. Stačí ho jenom chvilku ignorovat a hned jsou vidět výsledky," pochválil mě a odešel do koupelny.

Nebyl jsem si až tak jistý, jestli jsem byl rád. Kdyby to bylo jen kvůli pozornosti, ale ono není. Je to především kvůli mně.

***

Jako odškodnění jsem pozval Sakuru na oběd. Výjimečně jsem vařil já, protože Itachi si chtěl trochu odpočinout. Asi perná noc. Vůbec se mu ale nedivím. Ten kluk byl vážně hezkej, taky bych do něj šel nebýt zadaný a zamilovaný.

"Už máš plány na odpoledne?" zeptala se moje přítelkyně. Rukou si podpírala bradu a hladově na mě koukala, jak stojím u plotny. Nevím, jestli pohledem jedla tu polívku v hrnci, nebo mě. Modlil jsem se, aby nebyla kanibal.

"Moje plány se vždycky týkaly vzdálenější budoucnosti, takže ne," odpověděl jsem jí. Byla u nás patnáct minut a já začínal litovat, že jsem ji sem pozval. Můj mozek dnes nezvládne vysoké zvukové frekvence.

"Nezašli bychom ven?" nadhodila, přitom se narovnala, jako by jí někdo přejel prstem po páteři.

"To není špatný nápad," uznal jsem a provokativně se na ni podíval. Vážně netuším, co se to se mnou děje. Proč se takhle chovám, když se tak ani nechci chovat?

Ještě před tím, než mi Sakura stačila provokaci vrátit, vešel do kuchyně můj mladší bratr. Bez jediného slova přešel k lednici a vytáhl mléko. Díky bohu, že se tu objevil. Už jsem měl strach, že budu muset se Sakurou flirtovat.

"Dobré ráno i tobě," řekl jsem blonďákovi ironicky. "Když už nepozdravíš mě, pozdrav aspoň Sakuru," poučil jsem ho.

Naruto se jen otočil na dívku a zvedl ruku na pozdrav. Nechtěl jsem před Sakurou zase křičet, proto jsem byl s tímto gestem víceméně spokojen.

"Co se včera stalo?" zeptal se zmateně.

Nechápavě jsem se podíval na Sakuru.

"No, byli jsme na tom karnevalu a tys začal pít," vysvětlila Sakura. Odvrátil jsem pohled zpět k polévce, jako by se mě jejich rozhovor netýkal. Začínal jsem se bát, že si Naruto ze včerejší noci nic nepamatuje. Ale vlastně to tak bude lepší. Nebude mezi námi žádné trapné ticho. Vlastně o tom už nemusím ani přemýšlet. Co se stalo, stalo se.

"A pak?"

"Pak jsem tě vzal domů a hodil do postele," dopověděl jsem nepřátelsky. Po včerejšku mám pocit, že s ním dokážu mluvit jako se sobě rovným, můžu mu více věřit. Už vím, že před lety na mě žárlil, přičemž jsem já žárlil na něj. Trochu ironie, nemyslíte?

"A pak?" ptal se dál.

"Pak jsi chrněl, co já vím," protočil jsem očima. Požádal jsem Sakuru, aby šla prostřít stůl. Jednak mi tím pomůže a jednak jsem potřeboval být s Narutem chvilku o samotě.

Jakmile růžovláska odešla, otočil jsem se k Narutovi a zadíval se mu do očí. Samozřejmě, že mu nesmím vyžvanit, co se včera stalo, to se nechám pro sebe.

"Nemůžu říct, že jsem tě vždycky nenáviděl, pouze jsem žárlil, protože jsi pro rodiče existoval jenom ty. Já jsem byl až na druhém místě, stejně jako Itachi," vysvětlil jsem.

Narutovi došlo, že včera asi něco vykecal, když jsem začal s tímto. Zůstal na mě vykuleně hledět a v hlavě mu šrotovalo, proč mu to říkám. Jen tak bezdůvodně to asi nebylo.

"Proč mi to říkáš?"

"Protože si myslíš, že tě nenávidím. A mám pravdu, že ano?"

"Řekl jsem včera něco?" zamračil se a odložil mléko. Z výrazu jsem vyčetl, jak moc se snaží vzpomenout.

"Ani ne," zavrtěl jsem hlavou a vrátil se k polévce. "Spíš udělal…" Neubránil jsem se mírnému úsměvu.

"Co jsem udělal?!" zhrozil se. A já ostatně taky, protože jsem nakousl přesně to, o čem jsem nechtěl mluvit.

"Neřeš to," doporučil jsem mu, vzal hrnec s polévkou a donesl ho na stůl v jídelně, kde Sakura zrovna prostřela stůl. Musel jsem ji pochválit, však pouze ze slušnosti. Tím jsem si ale vysloužil pusu na tvář, která pro mě nebyla odměnou. Čím víc času jsem s ní trávil, tím víc mě odrazovala. Ale nemám důvod náš vztah ukončit. Oba jsme relativně šťastni a nic nám nebrání spolu chodit.

Po obědě jsme šli na procházku. Nejdříve jsme si sedmi do prvního parku, aby nám vytrávilo, pak jsme pokračovali v cestě. Pamatuju si, jak jsme jednou šli na túru, to jsem byl ještě na základce. Rodiče se nemohli nabažit přírody. Každou chvilkou se ozval dojemný povzdech jak z matčiny, tak z otcovy strany.

Itachi šel kus před námi. Rád přemýšlel, na to byly vycházky naprosto parádní. Já si jen stěžoval na Naruta, protože on si stěžoval na bolest nohou. Pořád jsem mu říkal, že nás všechny bolí nohy, ať nefňuká. Teď, když se ohlédnu zpět, možná jsem byl na něj trochu přísný.

"Proč jsi nechtěl, aby s námi šel Naruto?" zeptala se Sakura.

"On nechtěl," pokrčil jsem rameny. "Znám svého bratra. Nemá procházky rád, zvlášť se mnou."

"Zkoušeli jste si někdy promluvit?" ptala se dál. Měl jsem chuť jí odpovědět ironií. Narutova změna chování se s námi už nějaký ten pátek táhne, ale ne, nezkoušeli jsme si s ním promluvit.

"Neposlouchá nás. A vůbec, nemluv o něm, když jsme sami. Mám pak pocit, že tu je s námi, a nemůžu se uvolnit."

"Dobře. Promiň," omluvila se hned. I když jsem byl na ni malinko nepříjemný, její nálada jako kdyby ani o píď neklesla. Uznala vlastní chybu a dál se už o Narutovi nezmínila. Byla to fakt suprová holka.

"Nechceš někam zajít?" zeptal jsem se pro změnu já. Rukou jsem ji objal kolem pasu a políbil ji do vlasů. Ach, asi budu zvracet…

"Kam přesně bys chtěl?" pozvedla obočí. A sakra.

"To nechám na tobě," ušklíbl jsem se, než jsem si přivlastnil její rty.

Kurva, Sasuke, co to do prdele děláš?!

"Znám jedno místo. Chtěl bys?"

Ne! Rozhodně ne! Na to zapomeň! Nejsi připravený se s ní vyspat.

"Chtěl…"

Kopeš si vlastní hrob, chlapečku! Vždyť se ti ani nepostaví!

"Tak můžeme k nám," zavrněla mi do ucha. Můj mozek raději spáchal sebevraždu.

Mile mě překvapilo, když Sakuřin pokoj neoplýval růžovou a na stěnách nevisely plakáty herců a modelů. Na holku to tam měla celkem prostě zařízené, ani to tu nepřekypovalo drahými dekoracemi.

Dobře, to byl pouze první dojem. Jaksi jsem neměl čas se pořádně po jejím pokoji rozhlédnout, když jsme se za stálého líbání hned svalili na její postel.