Se dvěma bratry | Kapitola 5.

Miláčci moji, vím, že na vás nemám moc času, ale znáte to, škola. Bohužel musím psát ještě pár testů (protože učitelé mi chtějí zkur*it známky, co to půjde -.-), takže prakticky jenom sedím nad učebnicemi.

A ještě vás musím varovat, že tahle kapitola nejspíš obsahuje spoustu chyb. Píšu ji už týden, třikrát jsem to po částech po sobě četla, opravovala, ale pořád mi přijde, že tam je hodně chyb. :/ No tak co už. :D Až budu mít více času a méně sebevražedných myšlenek, ještě jednou na to mrknu. :3

Chci poděkovat všem za toleranci, trpělivost (!!!) a podporu! 💙 Moc mě těší, že píšete komentáře, jevíte zájem o povídku, i když na blog nemám moc času. Budu vám muset udělat nějaké překvápko. :3 Jo, počkat, to už se víc jak rok chystá. xD

---

Odvléct Naruta do jeho pokoje nebylo jednoduché. Už se začínal probouzet, trošičku vystřízlivěl a začínal mluvit. Samozřejmě se snažil ode mě odtrhnout, protože - cituji jeho slova: "Nepotřebuju pomoc." Můj mozek na to už ani nereagoval, prostě jsem ho neposlouchal. Kdybych ho nechal jít samotného, těžko by udělal dva kroky

"Bude v pořádku," sdělila Sakura, když ho naposledy pohladila po čele. To už ležel ve své posteli.

"Ráno bude mít kocovinu jak kráva, ale bude v pohodě," potvrdil jsem, jako bych tomu nevěřil, a sundal si sako. Letmo jsem chytil růžovlásku za ruce a přistoupil k ní blíž. Líbilo se mi, jak pokaždé v takové blízkosti zčervenala. "Spíš mě mrzí, že jsi musela kvůli nám odejít -"

"Sasuke, tohle neřeš. Však můžeme jít jindy, pořádají to skoro každý měsíc, o nic nejde. Teď je důležitější, aby byl Naruto v pořádku. A ty, abys byl v pořádku," její rty, červené od matné rtěnky, se roztáhly do milého úsměvu. Vzpomněl jsem si na mámu, taky se takhle usmívala. Říkala mi tím, že všechno bude dobré.

Prsty mi přejela po tváři a přitáhla si mě pro polibek. Automaticky jsem obtočil ruce kolem jejího pasu a přebral dominanci. Natiskla se na mě a dožadovala se víc. Nebránil jsem se. Už už jsem měl v plánu ji zavést k sobě do ložnice, když se ozvala třetí osoba.

"Je mi špatně…" zamumlal Naruto a naklonil se z postele. Okamžitě jsem běžel pro kýbel a podsunul ho pod Narutovu hlavu. Sakura ho začala konejšivě hladit po zádech, jenomže to se mu nelíbilo. Vzápětí se prudce otočil a strčil do ní. Štěstí, že neměl skoro žádnou sílu a že jsem rychle zakročil já, jinak by Sakura nedopadla dobře, vzhledem k tomu, že náš pokoj zrovna nepatřil mezi největší v domě, právě naopak. Proto zde platilo zvýšené riziko úrazu o nábytek.

"Zbláznil ses?! Víš, co se mohlo stát, tupče?!" začal jsem po něm nemilosrdně křičet. "Chtěla ti jenom pomoct!"

"Sasuke, nekřič prosím," kníkla Sakura. V ten moment mnou probil elektrický výboj a polil mě studený pot. Uvědomil jsem si, že tohle je jedna z mých stránek, kterou jsem jí za žádnou cenu nechtěl ukázat. Stačilo jedno vyprovokování a už ji děsím.

"Doprovodím tě domů," nabídl jsem se.

"Měl bys tu zůstat s Narutem," protestovala. Nechala se odvést ke dveřím, dokonce jsem jí pomohl obléct její svetřík.

"Ten si poradí," odfrkl jsem si při zavazování tkaniček.

"Ne, Sasuke. Zůstaň tu s ním. V tomhle stavu by tu neměl zůstávat sám. Nejen kvůli tomu, že je opilý, ale… je to prostě Naruto, znáš ho, a líp než já," stiskla mi dlaň.

"Nejde jenom o Naruta, nemůžu tě přece nechat jít v deset večer samotnou domů," vysvětlil jsem svoje obavy.

Růžovláska se zasmála.

"Vždyť je ještě trochu světlo. Jestli máš ale o mě takový strach, můžeš mi zavolat taxi." To znělo přijatelně. Budu mít klidné svědomí, že přijde domů v pořádku, navíc mám stále Naruta pod dohledem.

Ode dveří jsem jí zamával a jakmile se mi taxi ztratil ze zorného pole, zavřel jsem hlavní dveře a pomalu se vydal po schodech nahoru. Doufám, že si to aspoň trochu užila. Jen škoda, že nám to Naruto zkazil.

Tak mě napadá, kde je Itachi? Ne, že bych měl o něj strach, vždyť je dospělý, zodpovědný, postará se o sebe. Jsem jen zvědavý, co asi zrovna provádí.

Naposledy jsem šel zkontrolovat Naruta a přinesl jsem mu sklenici vody. Seděl na posteli jako hromádka neštěstí. V okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly, uhnul hlavou na stranu. Vážně, on je ještě děcko.

"Jdi se osprchovat, jestli ti je líp," nařídil jsem mu nekompromisně a dal mu sklenici vody. Překvapivě ji bez řeči přijal. Ale díky by neuškodilo.

"Miluješ ji?" zeptal se napůl omámeně. Jazyk se mu ještě pletl.

Tahle otázka mě zaskočila.

"Co je ti do toho," odvětil jsem nepřátelsky. Nemohl jsem přimět své nohy odejít, proto jsem zůstal stát ve dveřích. Sledoval jsem svého mladšího bratra, jak v sobě dusí vztek. "Líbí se ti Sakura?" pozvedl jsem obočí. Škodolibost ve mně jen rostla. Musel jsem se krotit, abych se nezačal usmívat. Pomsta je vážně sladká.

"Jo…" přiznal smutně.

Do hrudi mě udeřila obrovská bolest. Měl jsem chuť odejít, schovat se někam do kouta a čumět do zdi. Proč, když jsem si přál mu ublížit tím, že chodím s holkou, kterou on má rád, mám místo toho zlomené srdce? Však Sakura chodí se mnou, má ráda mě, ne Naruta. Proč žárlím?

"Bereš mi úplně všechno," procedil skrz zuby. Sundal z postele nohy a chystal se na ně postavit. Moje instinkty už předem věděly, že mu musím pomoct. A právě včas. Když odlepil zadek z matrace, okamžitě se mu podlomila kolena.

"Nikdy jsem ti nic nevzal," konstatoval jsem. Chápu, že je naštvaný, že chodím se Sakurou, ale proč řekl všechno? To je pro něj Sakura tak důležitá?

"Vždycky jsi byl lepší, a kvůli tomu jsem měl trauma!" rozkřičel se. Naše obličeje si byly opravdu blízko vzhledem k tomu, že jsem držel jeho ruku kolem svého krku. Cítil jsem se nejistě. Viděl jsem každý detail jeho obličeje.

"Trauma?" podivil jsem se. "O čem to teď mluvíš?"

"Kdykoli jsem se o něco pokoušel, rodiče mě vždycky srovnali s tebou. Cokoliv jsem udělal, ty už jsi udělal dávno a líp. Proto jsem nikdy neměl žádný úspěch, vždycky jsi to byl ty, ten úspěšný. A já byl jenom ve tvém stínu…" Po tváři se mu skutálela slza, kterou se neobtěžoval setřít. "A teď -" znenadání se odmlčel a rozbrečel. Jeho tělo ztratilo veškerou oporu kromě mojí. Pomohl jsem mu bezpečně se posadit na zem vedle postele a dřepl si před něj.

Nevěřil jsem vlastním očím. To je už hodně dlouho, co jsem ho viděl brečet. Napadlo mě, jestli netrpí depresí, a proto se chová, jak se chová. Najednou mi ho bylo líto. Nikdy jsem si nemyslel, že by mohl žárlit. Z mého pohledu to bylo tak, že rodiče měli raději jeho.

"Mám Sakuru rád, ale -" potvrdil jsem mu.

"Už drž hubu," osopil se na mě. "Nehodlám tě poslouchat."

To mě naštvalo, protože jsem se mu chystal vysvětlit, jak přesně to mezi mnou a Sakurou je. Místo toho jsem ho prudce chytil za paže a jemně s ním ze vzteku zatřásl.

"Tak co ti mám říct, aby ses uklidnil?! Nebo co mám udělat?!" zvýšil jsem hlas.

Vteřinu na to jsem dokázal jen kulit oči. Svět se mi okamžitě zastavil a já začínal panikařit. Tohle musí byt jen sen. Tohle není možné!

Když Naruto rozpojil naše rty, několik sekund jsme se dívali do očí tomu druhému. Pak jsem to byl já, kdo se svými rty dotkl Narutových, ale už ne v motýlím polibku. Chytil jsem ho za tvář a polibek pořádně prohloubil. Dostalo se mi protestu, kvůli nezkušenosti a snad i stydlivosti z druhé strany. Pro něj to byla novinka. Podle toho, jak mě políbil, soudím, že se s nikým ještě nelíbal. Mně se to ale líbilo, a moc. A to byl ten problém.

"Dost," ukončil jsem to naléhavě. Dlaň jsem ponechal na jeho tváři, abych si užil moment, kdy jsem se ho mohl takhle dotýkat. Toto si zapamatuju navěky. Pootevřené rty vlhké od výměny slin, načervenalé tváře a přivřené nechápavé oči mě fascinovaly. "Tohle se nemělo stát, jasný? Nikomu o tom neřekneme, nikdy se to nestalo," rozhodl jsem a zvedl se. Hned jsem si nadával do kreténů, debilů a já nevím čeho všeho. Jak jsem to mohl dopustit?

"Ty ji miluješ, že jo?" nadhodil, spíš bych řekl, že zavrčel. Na tváři měl nespokojený a smutný výraz.

"Co má s tímhle Sakura společného?" zeptal jsem se a rozhodil rukama. Už mě vážně štvalo, jak se pořád ptal na Sakuru.

"Už vypadni!" zakřičel na mě. "Všechno jsi zkazil! Je to tvoje vina, ty debile!" křičel a plakal. Vysoukal se zpátky na postel, přitáhl si peřinu k bradě a do ní utíral své slzy.

Srdce mi ještě zběsile bušilo z předchozího polibku, teď se pomalu svíralo lítostí z pohledu na mého mladšího bratra.

"A když se s ní rozejdu?" řekl jsem klidně. Sám sebe jsem překvapil, že jsem to řekl. Proč bych to dělal?!

Očividně jsem ho zaskočil. Přestal vzlykat a upřel na mě svůj pohled.

"Proč bys to jako dělal?" nechápal. Částečně se mu ale ulevilo.

"Kvůli tobě," hlesl jsem. Čím víc času jsem s Narutem trávil, tím víc se moje pocity zase začínaly vyjasňovat a já si přiznal, že Naruta skutečně miluju. Ale co Sakura? Vůči ní určitě taky něco cítím, tím jsem si jist. Je možné milovat dvě osoby?

"Ty bys to udělal?" Ten zájem mě ubíjel. Nechtěl jsem, aby se ti dva dali dohromady. Vlastně jsem nechtěl, aby si Naruto někoho našel.

Mlčky jsem přišel k němu, srdce mi bušilo hlasitěji a rychleji díky nervozitě. Posadil jsem se k němu a zahleděl se mu do očí. Teď jsem si nebyl jistý, co že to přesně dělám.

"Proč jsi mě políbil?" zeptal jsem se pevně. Sledoval jsem, jak blonďák rudne a odvrací zrak. "…když se ti líbí Sakura…" dodal jsem zhnuseně.

"Lhal jsem," zamumlal. Bylo to alkoholem, nebo něčím jiným, že jsem mu sotva rozuměl? "Vždycky jsem měl zájem o tebe…"

"Naruto," vyhrkl jsem, možná zbytečně přehnaně. Mozek mi nařizoval, abych tyto jeho myšlenky utnul hned na samém počátku. Jenomže mi srdce zaplesalo a to bylo krapet silnější. I tak jsem to ale nemohl nechat jen tak. "Uvědomuješ, co říkáš? Jsme bratři, tohle mezi námi nemůže být." Výborně, doufám, že to pochopí. Teď už jenom, aby to někdo řekl i mně, abych to taky pochopil.

Ztuhnul jsem, když Naruto zavrtěl hlavou. Nic ale neříkal. Pouze si lehnul, přikryl se peřinou a pokoušel se usnout. Znamení, že naše konverzace skončila.

Proč se cítím zklamaně, když vím, že ke mně Naruto taky něco cítí? Aha, možná proto, že to nikdy nemělo vzniknout, je to zakázané. Sasuke, nejsi náhodou génius?

"Nikdy se to nestalo," zopakoval jsem a s popřáním dobré noci jsem odešel.

Ve své ložnici jsem složil hlavu do dlaní. Ruka mi pokračovala přes havraní vlasy, které jsem si na zátylku trochu rozcuchal. Pak mi promasírovala krk a spojila se s pravačkou. Vůbec nevím, co se ve mně odehrávalo. Chodím se Sakurou, ke které možná něco cítím. Miluju Naruta, který dost možná něco cítí ke mně, ale nemůžeme spolu být, protože jsme bratři. Potřeboval bych teď nějakého odborníka na vztahy. Rád bych věděl, jestli mám raději poslouchat srdce, což je pro mě šťastnější, ale problematičtější varianta, nebo rozum a utápět se ve vlastních negativních myšlenkách. I když pochybuju, že bych by se Sakurou nešťastný, jenomže ona není Naruto.

Zhrozeně jsem se vzpřímil, polil mě studený pot. Když Naruto ke mně něco cítí, znamená to tedy, že ví, že nejsme bratři? Nebo si je vědom toho, že je tohle považováno za incest?