Se dvěma bratry | Kapitola 4.

Miláčci moji, z důvodu dohánění učiva teď budu dva týdny maličko méně aktivní. To vás varuji jen pro případ, kdybych se tu třeba měsíc beze slova neukázala. Jako že to zas ne, ale náhoda je blbec. xD

Chci i popřát Majo k druhému výročí na jejím blogu! Všechno nejlepší a ať jsi tu s námi dalších 100 let! 🎉🎈🎂🎁🎀 A tohle ber jako dárek, prosím tě, ok? Deidara v této povídce vůbec neměl být, ale děj mi to nezmění, tak proč ne. xD Ach, už jsem závislá na ItaDei jako ty. (≧∇≦)/ 💙💙💙

---

Naruto se o karnevalu samozřejmě taky dozvěděl, ale až do poslední chvíle nevěděl, že se na něj chystáme i my. Itachi se nejdřív netvářil, že by chtěl jít, ale nakonec jsem ho přemluvil. A protože se letošním tématem stal film, vyfasovali jsme černé obleky a černé brýle. Já jsem byl agent S a Itachi agent I. Sakura se převlékla za Alenku a musím říct, že jí to vážně slušelo. Ale moc se k nám nehodila. Kromě nadpřirozena neměli Muži v černém a Alenka v říši divů nic společného. Vedle sebe jsme vypadali opravdu zvláštně.

A Naruto? Toho jsme ignorovali. Nijak zvlášť se nepřipravil, jenom se oblíkl, aby vypadal stylově a šel za námi celou dobu jako ocásek. Překvapilo mě, že hned nešel za svou partou, když jsme tam dorazili. Jenom jim zamával z dálky, že je zdraví a tím to haslo. Byl jsem zvědavý, kam se dnešní večer bude ubírat.

Všichni jsme se posadili k jednomu stolu, odkud jsme prozatím jen sledovali dění. Zkontroloval jsem Itachiho. Vypadal uvolněně a docela se i bavil. Hlavou kýval do rytmu hudby a pokukoval okolo. Kdyby tu ale s námi nebyl Naruto a tím pádem by ho Itachi neměl na očích, nervózně by poklepával nohou a každou chvilku by přemýšlel o odchodu. Raději by se nervoval doma, v soukromí.

"Nazdar agente," oslovila nás jedna Locika, pohledem ale visela na Itachim. Ani mě nepřekvapilo, že se jedná o muže, takových transvestitů tu bylo hodně a samozřejmě to dělali jen z legrace. "Zatancujeme si?" usmál se blondýn šibalsky.

Itachi se už nadechoval, že odmítne, ale v tom jsem do toho vstoupil já.

"Agent I velmi rád tancuje," vrátil jsem mu úsměv a popostrčil bratra, aby se zvedl a šel na taneční parket.

"To ráda slyším," zaculil se blondýn a pohodila si vlasy ze strany na stranu. Až když jsem uviděl bratrův šokovaný a trochu i zděšený výraz, uvědomil jsem si, že dost možná není gay a já mu jen znepříjemnil večer. Tak doufám, že to zas tak zle nevezme a trochu se pobaví.

"Půjdeme taky?" zeptala se Sakura. Hned jsem přikývl a oba jsme se energicky zvedli.

"A já jsem vosk?!" vyjel po nás uražený Naruto. Ruce nechal rozevřené stejně jako ústa. Nechápal, jak jsme ho mohli celou tu dobu přehlížet.

Sakura se na mě lítostně podívala a povzdechla si. Mně Naruta líto nebylo. Za tohle všechno si stejně může sám, takže nějaké výčitky svědomí u mě nehráli sebemenší roli.

"Si běž taky zatancovat, ne? Co ti brání?" zasmál jsem se a odvedl Sakuru více doprostřed parketu. Měl jsem oči jen pro ni, ale hlavou se mi myšlenky točily kolem Naruta. Nechal jsem ho tam sedět samotného. Neměl jsem strach, že by něco vyvedl, s tím jsem počítal. Spíš jsem se bál, že by s někým začal tancovat a nakonec by s ním třeba i odešel. Kvůli tomu jsem po něm občas koukl, jestli tam ještě vůbec sedí.

Se Sakurou jsme se posadili celí upocení jako po maratonu. S úsměvy na tvářích jsme se ještě bavili o tanci, smáli se a ukazovali si prstem na nejzvláštnější, nejzábavnější a nejujetější kostýmy.

Taky jsem si všímal blondýna, jak jen uraženě sedí s rukama na hrudi, v obličeji zelený závistí a se vztekem v očích. Byl jsem rád, že žárlil na mou přítelkyni. Byla vážně pěkná, chytrá - kdo by ji nechtěl, že?

"Pojď sem," pošeptal jsem. Neměla šanci mě slyšet i kdybych mluvil obvyklou hlasitostí. Spíš mi šlo o to, aby mou artikulaci zachytil Naruto. A pak i to obtočení ruky kolem růžovlásčina krku a polibek na rty. V tomhle momentu jsem neřešil slib, že to budeme držet v tajnosti, jako spíš donutit Naruta zakročit. Chci, aby si uvědomil, že on není středem mého vesmíru a nebudu skákat, jak on píská. Já mám svůj vlastní život, který on svým chováním už prostě neovládal.

Po pár sekundách se zvedl a zamířil k baru. Moje oči se upnuly na něj, že jsem dokonce i přerušil polibek se Sakurou.

Blondýn se usadil na vysokou barovou židli, zvedl ruku se vztyčeným prstem, aby upoutal pozornost barmana, a objednal si pití. Ani mě nepřekvapilo, když se mu do ruk dostal alkohol. Teď ho budu muset víc hlídat.

"Nechtěl jsi to držet v tajnosti?" uculila se Sakura a svinula se mi v náručí.

Probral jsem se z transu. Uvědomil jsem si, že jsem se na Naruta díval jako na halucinaci.

Jemně jsem se na ni usmál, aby si nemyslela, že se víc zajímám o svého mladšího bratra, jak o svou přítelkyni. Dlaň jsem položil na její líci a znovu ji políbil, tentokrát jsem do toho přidal i jazyk. Hrál jsem si s jejími rty a zkoušel, jak bude reagovat na různá gesta. Když jsem jí zkousl spodní ret, tiše vzdychla. A co teprve, když jsem pak po něm přejel jazykem!

Druhou rukou jsem bloudil po Sakuřiném těle, až mi nakonec zůstala na jejím stehně. Hladil jsem ji, mačkal a hlavně jsem se snažil držet na uzdě. Pořád jsme byli na veřejnosti, spousta lidí se na nás každou chvilku otočila. Stále jsme byli někomu na očích.

I když jsem se už viděl, jak ji svlékám, narazil jsem na malý zádrhel. Ať už jsem udělal cokoli, nevzrušovalo mě to. Žádné motýly v podbřišku jsem necítil. Na jednu stranu to bylo dobře, přece jenom jsme na veřejnosti a je lepší, když mi nestojí. Na druhou mě to vyděsilo. Co když jsem impotentní? Nebo mě jenom nevzrušuje sexuální styk s někým jiným a až do konce života budu odkázán na masturbaci?

Dech se mi zadrhnul, tělo se na dvě sekundy paralyzovalo a ruka, která doteď laskala růžovlásku přes sukni, bleskem uchopila horní končetinu mé přítelkyně, která už útočila na můj rozkrok. Samozřejmě, že mě to vyděsilo. Jednak by zjistila můj problém, jednak jsme si to nemohli rozdat na veřejnosti.

"Bylo to moc rychle?" zeptala se omluvně. Stiskla mi rameno v utěšujícím gestu. Připadal jsem si opravdu hloupě. Jako bych byl já holka a ona naléhala na mě.

"Tak trochu," přikývl jsem. "Jsme mezi lidmi," připomněl jsem jí. Pořád jsem měl ale na paměti, že jsem toto celé začal já.

Naklonila se ke mně, její poprsí se dotýkalo mojí hrudi. Naschvál položila moje ruce na své boky. Byl jsem podvědomě donucen sáhnout jí na zadek.

"Tak můžeme jít jinam," zavrněla mi do ucha a špičkou jazyka mi přejela po čelisti. Srdce mi bušilo strachem a na hrudi jsem cítil nepříjemný tlak, který mi bránil v dýchání.

"S-skočím pro pití," vymluvil jsem se. Počkal jsem, dokud ze mě zklamaně neslezla, teprve pak jsem se vydal k baru, kde už Naruto neseděl. Jen, co jsem se dostal z šoku, jsem se kolem sebe ohlédl, jestli ho neuvidím, ale on jako by se do země propadl. Zato jsem uviděl něco jiného a více šokujícího. Agent I si zřejmě užíval dost zábavy s Locikou v chodbičce na záchody. Pevně se na blondýna tiskl, zatímco ho dravě líbal a jemně se vrtěl do rytmu hlasité hudby. Pochybuju, že by nebyl střízliv, Itachi je hrdý abstinent.

Objednal jsem čtyři sklenky limonády. Když jsem se vracel ke stolu, Itachi a neznámý mladík byli ti tam. Zmizeli úplně stejně jako Naruto. Teď ještě aby zmizela Sakura a byl jsem nahranej.

"Všechno v pořádku?" zeptala se mě starostlivě. Prsty s nalakovanými nehty na modro mi přejela po paži. Bylo to takové opatrné gesto, jako by se bála, abych neutekl.

"Jo. I Itachi se, jak koukám, baví," zasmál jsem se a posadil se vedle ní. Necítil jsem se v její přítomnosti dobře. Mohl jsem se hanbou propadnout.

"A… Naruto?" zvedla obočí. Zdálo se mi, že se snaží vynutit konverzaci, aby ta nepříjemná atmosféra kolem nás zmizela. Jenomže čím víc budeme mluvit o nesmyslech, tím se to jen zhorší a já se budu moct jít rovnou zahrabat.

"Nevím, toho jsem už neviděl, jak odešel," pokrčil jsem lhostejně rameny.

"A ty se bavíš?" Nakrčila obočí a smutně sklopila oči.

"Jo, je to tu dobrý!" řekl jsem naléhavě. "Jestli máš na mysli… tohle před chvílí… to jsem zpanikařil, promiň. Nechtěl jsem tě urazit nebo ranit."

"Možná jsem na tebe byla moc rychlá. Vůbec se nemusíš omlouvat. Jsme spolu jenom pár dní a navíc jsme si řekli, že to zatím nikomu neřekneme, takže je to pochopitelný," usmála se a pohladila mě po zádech. Vážně lidi, já se asi fakt zabouch. Každé její gesto ve mně vyvolávalo zvláštní pocit útěchy a uspokojení.

"Vynahradím ti to, neboj," mrkl jsem na ni a ťukli jsme si spolu. Oba jsme se uvolnili a zapovídali se. Zase jsem byl v jiném vesmíru. Bez problémů, beze stresu, bez starostí. Jenomže tuhle idylku přerušil můj močový měchýř. Naruto ani Itachi se neukázali, proto jsme všechny sklenky s limonádou vypili jen my dva.

Omluvně jsem políbil Sakuru a odešel na záchod vykonat potřebu. Celou cestu jsem si pobrukoval, i u pisoáru s penisem v ruce mě dobrá nálada neopouštěla.

V kabince za mnou začal někdo masivně zvracet. Z těch dávivých zvuků mi bylo zle, že bych se k němu hned přidal. Ale raději jsem si zvolil útěk. Stačilo si už jen umýt ruce a vypadnout.

Jenomže to bych nesměl ve zvracejícím rozpoznat svého mladšího bratra. Když plakal mezi nepravidelnými dávícími intervaly, moje uši vyslaly informaci do mozku, že se jedná o Naruta.

"Naruto?" oslovil jsem ho nejistě. Taky se mohlo stát, že se mýlím a pěkně bych se ztrapnil. Sehnul jsem se, abych zjistil, jestli je to opravdu on. A byl. Tohle oblečení poznávám.

Vsoukal jsem se za ním do kabiny a sledoval ho, jak sedí nad záchodovou mísou. V tu chvíli mě popadl vztek a raději jsem odvrátil zrak ke stropu, jinak bych ho asi seřval. Jak se mohl tak rychle opít? Podle špatné motoriky šlo hned vidět, že se totálně zřídil. Vždyť jsme tu nebyli ani půl hodiny!

"Tak pojď," nařídil jsem mu a chytil ho pod paží. Hned se mi vysmekl a zase zvracel do záchodu. Trochu jsem v duchu panikařil. Na tyhle Narutovy stavy byl odborník Itachi, jenomže ten tu zaprvé není, zadruhé má jako chůva padla a zatřetí se o Naruta dokážu postarat i já sám. Vím, co v takových situacích dělat, ale nevím, jak se chovat. Zvlášť, když jde o Naruta.

Chvíli jsem tam s ním pobyl, dokud se jeho žaludek nezbavil většiny chlastu. Pak jsem Naruta podepřel pod paží a snažil se s ním jít za Sakurou. Musel jsem ho odvést domů a starat se o něj, ale nejdřív jsem musel růžovlásce vysvětlit situaci.

"Panebože!" zhrozila se Sakura, jakmile nás uviděla. Především Naruta.

"Odvedu ho domů," řekl jsem hned. "Kdyby se ptal Itachi, řekni, že se Narutovi udělalo zničehonic zle a já šel s ním domů."

"Nemám jít s vámi?" strachovala se. Celou dobu kontrolovala Naruta, jestli je vůbec při vědomí.

"Nechci tě připravit o karneval, vím, jak ses těšila," usmál jsem se omluvně. Asi bych si to vyčítal, kdyby si to tu kvůli nám neužila.

"Tohle je důležitější, půjdu s vámi!" sebrala si svetřík, který si pak následně oblékla.

"A co Itachi?"

"Napadne ho, že jsme šli domů, ne? A když tak máte mobily, může ti zavolat."

Pořád jsem hledal nějakou výmluvu, aby s námi nemusela jít. Styděl jsem se za svého mladšího bratra. Už vůbec jsem nechtěl, aby věděla, jak to vypadá u nás doma. Ne kvůli nepořádku, to nehrozilo, ale spíš kvůli vzájemnému chování mezi mnou a Narutem. Doma to je pořád jenom křik, napětí, vztek a hádky. Bojím se, že Naruto něco vyvede a v důsledku toho Sakura uvidí jednu z mých zlých stránek.

Zavolali jsme si taxi, byl to nejrychlejší a momentálně jediný způsob, jak se bezpečně dostat domů. Venku navíc začalo lít jak z konve, to si už vůbec nedokážu představit, jak bych vláčel opilého Naruta.