Se dvěma bratry | Kapitola 3.

Kdopak se nám to vrátil? :D Ani jste v to nedoufali, že? Další týden na brigádě, tentokrát v dalekých Nových Křečanech na severu Čech. :3 Bylo to skvělý, ani se mi nechtělo domů. :D

Tímto se zároveň omlouvám za neaktivitu, která bude ještě chvilku trvat. Nejdřív musím dohnat věci do školy, pak se teprve začnu věnovat blogu. :3 Děkuji za pochopení. ♥

A! Přemýšlela jsem, že bych k této povídce přihodila druhou, a tou bude ItaDei, protože byla v anketě (pamatujete?) na druhém místě. 😍 Nebude to ale hned. :3

Tato kapitola se vám bude líbit. :D Hehehe...

---

Domů jsem přišel jak znovuzrozený. Kolem mě poletovaly endorfiny a nemohl jsem se přestat usmívat. Co chvilku jsem si prsty přejel po rtech, které mě ještě brněly z líbání.

"Jsem doma," oznámil jsem po příchodu. Zul jsem si boty a rozepl mikinu. Ani jsem neměl šanci se podívat na schodiště, kam jsem měl v plánu jít, když z obýváku vyšel můj starší bratr. Vrásky na čele mi napověděly, že Naruto není doma a Itachi si zase dělá starosti. Nejraději by mu už volal, že má přijít domů.

"Kde jsi byl?" zeptal se ze zvědavosti. Byl překvapen, že jsem přišel tak pozdě, normálně chodím po škole rovnou domů.

"Byl jsem s kamarádkou venku," přiznal jsem se. Zatím pomlčím o tom, že jsem s ní začal chodit. Pár dnů, možná týdnů to budeme držet v tajnosti, než se lépe poznáme a trochu si na sebe zvykneme.

"Kamarádkou?" podivil se Itachi. Vykulil na mě oči a jistě nevěděl, co si má myslet.

"Kamarádkou," potvrdil jsem a pohodil rameny. Věnoval jsem mu krátký pohled s úsměvem, aby si všechno mohl domyslet. Když se ale zeptá přímo, budu zapírat.

"Počkej, počkej," zamával rukama, jako by mi mával. "Kamarádkou?" hlas mu přeskočil, jak tomu nemohl uvěřit.

"Ano, Itachi!" zdůraznil jsem a stoupal po schodech. "Byl jsem s kamarádkou v kavárně a docela jsme se zakecali. Promiň, měl jsem ti dát vědět, že přijdu později," vysvětlil jsem a zmizel v pokoji. Myšlenky na Sakuru mě asi dlouho neopustí a vůbec mi to nevadilo. Když zavřu oči, cítím se, jako by tu byla se mnou. Její doteky, její vůni, ten pisklavý hlas, když se příjemně baví… Nerad bych něco zakřikl, ale asi jsem se zamiloval. Že by to mohlo být jen chvilkové pobláznění jsem okamžitě zavrhl.

Sotva jsem se převlékl do tepláků, už mi zapípal mobil s novou zprávou. Nemusel jsem hádat od koho byla, když jsme si před několika desítkami minut vyměnili čísla a Facebooky. Mohli jsme být pořád v kontaktu.

Sotva jsem viděl její jméno, zase jsem se začal usmívat. Zkousl jsem si ret a také jí napsal zprávu. Takhle to šlo asi půl hodiny, než jsem uslyšel bouchnutí dveří. Střelil jsem pohledem po digitálních hodinách na displeji a nestačil se divit. Jak je možné, že se Naruto dostavil domů tak brzy? Moc se mi to nezamlouvalo, proto jsem se raději omluvil Sakuře, že musím jít něco vyřídit a hned se vrátím, a šel zkontrolovat, proč můj mladší bratr přišel domů ještě před osmou hodinou.

Sotva jsem otevřel dveře, uslyšel jsem Itachiho, jak ho vyslýchá. Jak vidím, on ho nedokáže ignorovat, jak jsme se domluvili. Docela mě to naštvalo, ale zároveň jsem to chápal. Itachi je prostě až moc starostlivý.

"Jenom se ptám, kde jsi byl, není na tom nic špatného."

"Musíš mě furt kontrolovat?!" osopil se na něj blonďák.

"Tohle není kontrola, jen se ptám. Zeptal jsem se i Sasukeho, kde byl, když přišel později domů. Prostě mě to jenom zajímá," pokrčil Itachi rameny. Nebyl naštvaný, vážně se ptal jen ze zvědavosti. V očích mu svitla naděje, že by se Naruto vracel domů ještě před setměním, a to pravidelně.

Moje onyxové oči se setkaly s nebesky modrými. Bylo v nich překvapení a zvědavost, jako předtím v Itachiho kukadlech.

"A tys byl kde?" zamračil se na mě a pohodil hlavou.

"To mě musíš furt kontrolovat?" vrátil jsem mu s uchechtnutím. Ta škodolibost se mi zalíbila, že ji budu asi používat častěji. Na hrubý pytel hrubá záplata, chlapče.

Naruto se narovnal a už se nadechoval, že mi něco řekne. Kromě pohoršeného výrazu a pár nesrozumitelných zvuků z něj nevyšlo vůbec nic. Pohledem pořád přeskakoval ze mě na Itachiho, jako by nevěděl, na koho má začít dřív křičet.

"Měl bys jít do sprchy, smrdíš kouřem," poradil mu Itachi. Zdálo se mi to, nebo jsem viděl malilinkatý úsměv? Upřímně, my Uchihové dokážeme být svině a malinko z toho bylo i v Itachiho nitru.

"Budu dělat, co chci já! Přestaňte mi rozkazovat! Nejste moji rodiče!" zakřičel z plných plic. Vůbec bych se nedivil, kdyby na nás zavolal nějaký soused policajty.

"Jsem jako tvůj rodič, Naruto," řekl klidně Itachi. "Po smrti rodičů se o tebe starám já, jsem tvůj zákonný zástupce," vysvětlil mu, jako by to říkal poprvé.

Blonďák udělal několik kroků k němu a stoupl si na špičky, aby vypadal vyšší a vypnul hruď. To už jsem zakročil i já a sběhl pár schodů. Zastavil jsem se ale uprostřed, protože Naruto se nechtěl prát, nebyl tedy důvod se do toho míchat. Měl v úmyslu Itachiho jen zastrašit.

"Moji rodiče jsou mrtví!" zavrčel nebezpečně Itachimu do tváře. Ta se hned změnila na znechucenou a šokovanou.

"Naruto," oslovil ho přísně a chytil ho za paži. A blonďák si samozřejmě hrál na chudinku, že ho to strašně bolí, ať ho pustí. "Tys kouřil?!"

Tahle otázka mě bodla do hrudi. Nevěřícně jsme s Itachim čekali na odpověď, která se k nám několik sekund nedostala.

Došel jsem ke svým dvěma bratrům a postavil se vedle Itachiho, abych viděl Narutovi do očí. Cítil jsem ten nechutný pach, který jsem nesnášel už od dětství.

"Je to pravda?" zeptal jsem se přísně. "Kouřils?!"

Naruto se vytrhnul Itachimu ze sevření.

"A co? Může vám to být u prdele, jsem skoro dospělý! Můžu si dělat, co chci!" rozhodil rukama, pokrčil rameny a aby toho nebylo málo, smál se. Smál se mně a Itachimu, že se o něj staráme a chováme se kvůli tomu jako blbci.

Z krátkodobého transu mě dostala hlasitá rána. V první vteřině jsem nevěděl, co se stalo, ale rychle jsem se vzpamatoval. Itachi pomalu svěsil ruku podél těla a blondýn se chytil za bolavou tvář.

"Dokud mám za tebe zodpovědnost, tak si nebudeš dělat, co chceš! Jestli ti tak otravujeme život, prosím! Táhni z domu! Ale ani já, ani Sasuke ti pak prdel zachraňovat nebudeme, chlapečku, protože sis to zvolil sám!" křičel na vyjeveného blonďáka. Jako bych slyšel otce, nemohl jsem věřit vlastním očím a uším. Vůbec jsem nevěděl, že Itachi umí křičet. "Vypadni do pokoje a opovaž se mi ukázat na očích! U mě jsi skončil!" ukázal prstem na náš společný pokoj, pak se otočil ke mně. Upřímně? Málem jsem se podělal strachy, když se na mě podíval. Srdce se mi málem zastavilo, jak děsivě vypadal. "Přestěhuj se do mé ložnice. Já budu spát v obýváku," rozhodl a odešel do kuchyně.

"Sasuke?" oslovil mě mladší bratr. Když jsem viděl slzy v jeho očích a bolestný výraz, otočil jsem se na podpatku a šel splnit Itachiho rozkaz. První jsem přestěhoval peřiny, pak věci do školy a jako poslední oblečení. Ozdoby a drobné blbůstky jsem tam nechal, to přeci nebudu potřebovat každý den.

Skříň v ložnici byla naštěstí dost velká pro dvě osoby. Dříve patřila především mámě než tátovi. Její oblečení zabíralo dvě třetiny prostoru. Moje a Itachiho oblečení zabíralo sotva polovinu.

"Na půdě je nějaká menší skříňka, pokud si dobře pamatuju," oznámil Itachi a prohrábl si rozpuštěné vlasy. Ty si pak svázal do culíku. "Jak udělám večeři, pomůžeš mi ji dát dolů a já si do ní dám věci," kývl na mě a odcházel.

"Itachi," zastavil jsem ho. Rukou jsem mu pokynul, aby vešel dovnitř a zavřel dveře. "Není to trochu moc?" zeptal jsem se, ale jen z pocitu viny. Třicet procent mě Naruta litovala, zbylých sedmdesát se mu smála, jak se mu karty obrátily.

"Vím, že si to budu později vyčítat, ale tohle už bylo moc. Nebudu už jen čekat s čím dalším přijde," sdělil s povzdechem. Ta facka, kterou Naruta obdaroval, ho mrzela, a hlavně bolela daleko víc než blonďáka.

"Udělals dobře," postavil jsem se za něj a přidal úsměv. "Jestli chceš, můžeš tu zůstat a já budu -"

"Ne, ne, Sasuke. Jen hezky zůstaň tady," usmál se na mě a položil mi ruku na rameno. V ten samý moment se mu v očích objevily slzy. Nedokázal jsem víc než ho obejmout. Nepamatuju si, že bych ho kdy viděl plakat. Možná ještě jako děti, ale to je hrozně dávno. Cítil jsem, jak se mu třepou ramena, a slyšel, jak vzlyká. Už je toho na něj opravdu moc. Pokud to takhle bude dál pokračovat, zhroutí se.

"Udělám večeři," nabídl jsem se. "Ty se zkus prospat," poradil jsem mu a pomohl mu dojít k posteli, na níž jsem ho položil.

"Co jsem udělal špatně?" zeptal se už po milionté. Tohle bylo ale poprvé, co mě ta otázka nenaštvala, ale rozesmutnila. Cítil jsem, co Itachi kvůli Narutovi prožívá.

"Není to tebou," utěšil jsem ho a odešel do kuchyně. Naruta jsem ten den nepotkal, zato jsem ho slyšel, jak v pokoji tiše pláče, stejně jako Itachi. Rychle jsem uvařil večeři, o které jsem pochyboval, že si ji někdo kromě mě dá, proto jsem toho nevařil tolik. Snědl jsem svou porci a zase si psal se Sakurou. Neměl jsem ale vůbec náladu se s ní bavit. Myšlenkami jsem byl zase u svých bratrů. Jenomže co v tuto chvíli můžu dělat? Všichni tři si teď potřebujeme vyčistit hlavy.

/Už víš o tom karnevalu? Je to v baru Ichiraku, mám dojem./ napsala mi. Zdálo se mi to, nebo mě tam bude chtít zatáhnout?

/O tom nic nevím…/

/Je to největší událost za poslední dva roky. Půjdeme spolu? Je to teď v sobotu./

/Ještě nevím, ale s největší pravděpodobností půjdu./

/Jupííí, moc se těším!/

Musel jsem se usmát těm dvanácti srdíčkům, která mi napsala, a docela jsem se těšil taky. Zase budu s ní a nebudu muset řešit Naruta a jeho vylomeniny.

Hned jsem se ale zasekl. Když to nebudu muset řešit já, pak u toho bude muset být Itachi. To jsem nechtěl. Co kdybych ho přesvědčil, aby šel na ten karneval s námi? Mohl by vzít i několik kámošů. Jak je to vlastně dlouho, co se naposledy bavil?

Napsal jsem Sakuře, že s námi půjde i můj starší bratr. Čekal jsem, že ji zklame, že nebudeme sami, ale ona byla o to víc nadšenější. Na Itachiho se vážně těšila.