Se dvěma bratry | Kapitola 2.

Zdárek, lidičky! ^w^

Mei byla minulý týden na brigádě (nevím, jestli jsem se o ní zmiňovala), kterou si nemůže vynachválit a těší se, až pojede znovu. ♥ Teď prosím o trpělivost, protože mám teď fofry a není to kvůli dohánění školy. QnQ

Dvě věci - chci změnit design, ale to záleží, kdy budu mít čas, a nezabijte mě kvůli této kapitole, prosím! ^u^"

---

Celý den jsem byl nevrlý a mrzutý. Od čtyř hodin jsem už nespal. Raději jsem si sedl ke stolu a ještě trochu se učil pojmy ve slepé mapě. Nemohl jsem spát, jak jsem byl naštvaný. A Narutova přítomnost mě dráždila o to víc. Štěstí, že spal. Kdyby na mě jenom promluvil, už bych se vážně neudržel a jednu mu vrazil.

"Sasuke? Ty nespíš?" podivil se Itachi. Sedl na mou postel, odkud sledoval Naruta, jak klidně oddechuje.

"Ještě se učím, nemůžu spát. Ty by ses měl aspoň trochu vyspat," poradil jsem mu. V tom tichu jsem slyšel myšlenky, které se odrážely v jeho výrazu, který jsem v šeru těžko viděl. "Přestaň s tím," zarazil jsem ho dřív, než by cokoliv řekl. Nechtěl jsem zase poslouchat, jak je špatný rodič, že se ani neumí postarat o puberťáka. Omílal to pořád dokola, že to i jeho samotného muselo nudit a štvát.

Itachi si jen povzdechl a svěsil hlavu. Hleděl na své spojené ruce a hrál si s nimi.

"Nemůžeš za to," chlácholil jsem ho jako vždy. Vím, že mu to moc nepomůže, ale někdo mu to musí říct, když on sám si to neřekne. Pořád hází vinu na sebe. Místo toho, aby se snažil napravit Naruta, hledá chyby u sebe.

"Přemýšlel jsem," řekl tiše, aby Naruta nevzbudil. "Možná bude lepší, když mu to řekneme..."

"A co se tím změní?" zeptal jsem se trochu naštvaně. "Bude jenom víc nezvladatelný. Začne pátrat po svých biologických rodičích a dost možná uteče z domu, protože nejsme jeho pravá rodina. Je hloupost mu to říkat."

"Ale co jiného mám dělat?" zeptal se plačtivě, ale nebrečel.

"Ty nic," odpověděl jsem a sedl si k němu. S pohledem na Naruta jsem Itachimu stiskl rameno. "Ty už jsi toho udělal hodně."

"Tak proč se tak chová? Já to prostě potřebuju vědět. Jestli mu něco chybí, rád mu to dám," nabídl se hned. Asi si myslel, že Naruto chce herní konzoli, ale protože to neřekne nahlas, dává to najevo kamaráděním s Akatsuki, pitím a chozením za školu. To znělo pěkně hloupě.

"Asi mu nic nechybí. Možná je to naopak. Možná má něčeho přebytek a to mu zvedá sebevědomí," vyřkl jsem svou myšlenku, která Itachiho zaujala.

"Peníze," vydechl bratr. "V přepychu žil pořád, proč by začal teď?"

"Protože předtím tu byl táta," odpověděl jsem smutně. Vzpomínky na našeho přísného otce se mi málokdy vracely. Častěji jsem vzpomínal na mámu.

"Já to věděl," posmutněl znovu Itachi a hluboce si povzdechl. "Je to mnou. Nedokážu na něj být tvrdý."

Jenom jsem protočil očima. Tyhle kecy mě už vážně začínaly vytáčet. Slyšet to pořád dokola mě znechucovalo.

"Zkus mu dát volnou ruku. Možná, že když si ho nebudeš všímat, přestane."

"Myslíš, že to dělá kvůli mojí pozornosti?" zamračil se a podíval se mi do očí.

Pokrčil jsem rameny. Byl to jen další z odhadů, ale zkusit se to může. Upřímně jsem si sám nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad, ale nic jiného už mě nenapadlo. Ne nic, co bychom ještě nevyzkoušeli.

"Sasuke-kun?" oslovila mě spolužačka. Jak dlouho se už snažila získat moji pozornost? Nestávalo se mi často, že bych se ztratil ve vlastních myšlenkách. "Nemáš dneska po škole čas?" zeptala se vesele. Stála přede mnou růžovlasá dívka v bílé košili, fialovým svetříkem a kratší fialovou sukní. Musím uznat, že jí to slušelo.

Nejdřív jsem chtěl její nabídku odmítnout, ale pak jsem si vzpomněl, o čem jsme s Itachim mluvili. Když si Naruta nebudeme nějakou dobu všímat, přestane tak vyvádět, začne zase chodit do školy a uvědomí si, čí jméno nese. Vyhnout se teď domovu je dobrá příležitost.

"Končím ve tři, tak kde se sejdeme?"

V jejích zelených očích se zablýsklo a rty se roztáhly ho většího úsměvu.

"Já končím už ve dvě, tak bych tě ve tři počkala před školou," rozhodla. Upřímně jsem nevěděl, co odpovědět, tak jsem se jen usmál a přikývl. Kontroloval jsem se. Kdyby nešlo o dívku, ale třeba o kámoše, rovnou bych ho poslal do prdele. Začínala mě bolet hlava z nedostatku spánku, o to nevrlejší jsem byl. Musel jsem se ale snažit být hodný a milý.

Všechny přednášky jsem skoro prospal, test jsem doufám napsal na maximální počet bodů a celou tu dobu jsem si přál, abych už byl doma. Jenomže nemůžu, protože mě dívka pozvala ven, což je zároveň šance vyhnout se Narutovi.

Pozval jsem ji teda do kavárny, nechtělo se mi běhat někde venku. Navíc mi káva bodne, aspoň se trochu proberu. I když o to se už zřejmě postaral její pisklavý hlas.

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se jí, když servírka odešla s našimi objednávkami.

"Haruno Sakura," usmála se stydlivě.

"Sakuro," oslovil jsem ji, "musím říct, že mě docela znepokojuje, že mě znáš," vyřkl jsem. Sledoval jsem, jak jí z tváře spadl úsměv. Znervózněla.

"T-to protože jsi populární. Nejen mezi holkami, ale i někteří kluci tě obdivují. Jsi nejlepší ze školy," při té lichotce se zadívala kamsi na zem.

"Jo tak," kývl jsem hlavou. "Líbím se ti kvůli úspěchům."

"Nejenom!" vyvedla mě z omylu. "Jsi hezký… a chytrý…a - a… milý… každá dívka sní o tom, že s ní budeš… no…" koktala z rudými tvářemi. Prsty si hrála s pramínky vlasů.

"Chodit?" pozvedl jsem obočí. Ona jen sklonila hlavu a přikývla. "Nemám teď na randění čas, abych pravdu řekl. Moc starostí," přiznal jsem. Snažil jsem se uvolnit a nemyslet na svého mladšího bratra, když už jsme v té kavárně. Dám si kávu, pokecám se Sakurou a půjdu domů.

"Něco s Narutem?" optala se starostlivě. Přitom se ke mně naklonila, jako by to neměl nikdo jiný zaslechnout.

Zděšeně jsem se na ni podíval. Nedivil bych se, kdyby se teď začala smát, že jaký to dělám výraz.

"Ty ho znáš?" přimhouřil jsem oči. Chytil jsem se za lokty a opřel se o ně o stůl, čímž jsem se trochu přiblížil k dívce před sebou.

"Občas chodím ven s kamarádkou, která má v Akatsuki kluka," vysvětlila. Teď mi to bylo jasnější. "A Naruto o vás často mluví, když jsme sami," usmála se na mě, jako by mě chtěla utěšit.

"Jistě, že jsme naprosto příšerní bratři a že by bylo lepší, kdyby utekl z domova," protočil jsem očima. Tohle už jsme od něj taky slyšeli.

"Ne, ne!" skoro vyjekla. "Před ostatními o tobě a Itachim-san nemluví, ale když jsem s ním párkrát seděla na zábradlí před sámoškou, skoro bych řekla, že se nad vámi rozplýval. A nejčastěji se ptá na tebe, protože chodíme do stejné školy."

Potlačil jsem nutkání se ironicky uchechtnout. Takové hlouposti neuvěřím ani za milion. Celé dny posloucháme, jak jsme neschopni, že ho máme nechat na pokoji a že by se nejraději vůbec nenarodil. Prostě nevěřím, že by o mně a Itachim mluvil hezky. To k němu prostě nepasuje.

"Trápí se ze smrti rodičů," dodala tiše, skoro bych řekl, že lítostně.

Jenom jsem krátce kývl hlavou. Právě kvůli tomu to všechno začalo. Pro mě i Itachiho bylo hodně těžké se přes jejich náhlou smrt přenést, že jsme si ani nevšimli, že Naruto se přes to nepřenesl vůbec. Popravdě ale netuším, co tímto chováním sleduje.

"Byl to obrovský šok," povzdechl jsem si. Nepamatuji si přesně, jak jsme se dozvěděli, že naši jsou mrtví. Někdo nám to přišel oznámit, asi někdo z rodiny, nevím. Mluvil pomalu a soucitně. Říkal, že se naši nevrátí. Havárii soukromého letadla nikdo nepřežil. Já a Itachi jsme se to dozvěděli jako první, oznámit to Narutovi bylo těžší.

"Chceš o tom mluvit?" položila mi ruku na předloktí a jemně po něm přejela palcem.

Opatrně, aby se neurazila, jsem ruce stáhl do klína. Chránil jsem si své soukromí a svůj osobní prostor víc než cokoliv jiného. Fyzické doteky, zvlášť od cizích lidí, mi naháněly až hrůzu. Jako kdyby se mi hned dostali pod kůži a zničehonic o mně věděli úplně všechno.

"Není třeba," zavrtěl jsem hlavou. Každý den jsem o tom mluvil s bratrem doma, nemusím to řešit i jinde a s někým jiným. "Ani není o čem mluvit. A vůbec, nechme to tak. Co se stalo, stalo se, už s tím nic neuděláme…" povzdechl jsem si.

"Dobře, promiň," usmála se omluvně. Jak tam tak seděla se sklopenýma očima a rudými tvářemi, pohltilo mě nutkání ji alespoň obejmout. Byl jsem zmatený. Myslel jsem, že jsem gay a jsem zamilovaný do svého mladšího bratra, ale zřejmě jsem se zmýlil.

"Raději mluvme o tobě. Jestli ti teda nevadí, že se o tobě něco dozvím," podepřel jsem si hlavu dlaněmi a nespustil z ní oči.

Po celou dobu v kavárně, co jsme si povídali a pili kávu, se skoro pořád jen nervózně smála a pohledem uhýbala do strany. Byla do mě blázen a mně se to líbilo. S ní jsem měl pocit, že se nemusím pořád jen starat o mladšího bratra, ale můžu se i bavit a najít si přátelé nebo lásku. Kéž by to dokázal i Itachi.

Po dvou hodinách jsme z kavárny odešli. Sluší se, aby kluk doprovodil holku domů, proto jsem šel s ní, i když bydlela docela daleko. Pěšky to trvalo přes deset minut, tramvají necelé tři. Ukecal jsem ji, abychom se prošli a trochu si ještě popovídali. Pořád jsme měli o čem mluvit, i když jsme neměli nic společného. Dokonale jsme se doplňovali. To nebyl ale jediný důvod, proč jsem zvolil delší cestu. Jednoduše jsem ještě nechtěl domů, kde na mě čekali problémy, starosti a rozčilování. To se budu raději procházet po městě.

"Děkuji za pozvání. Příště jsem na řadě já," usmála se a vystoupala tři schody k hlavním dveřím menšího dvoupatrového domu. Zřejmě byla i bohatá, ale nepřipadala mi rozmazlená, za což jsem si i ní napsal velké plus. Podle pozemku jsem ale odhadl její rodiče. Museli být perfekcionisti, když tolik dbali na vnější vzhled jejich bydlení.

"Počítám s tím," kývl jsem hlavou.

"Tak tedy…" začala nejistě a udělala dva malé krůčky ke dveřím, "dobrou noc, Sasuke," rozloučila se.

Spěšně jsem ji chytil za ruku. Ještě jsem nechtěl, aby odcházela. Bál jsem se vrátit domů. S ní jsem byl volný. Navíc ve mně vyvolávala divný pocit. Byl jsem milován.

Vystoupal jsem ty tři schody a ocitl se před ní. Byla o něco menší než já, proto jsem musel mít mírně skloněnou hlavu. Dlaň jsem položil na její tvář a o něco se přiblížil. Ucítil jsem její ruce na svém břiše, ale nesnažila se mě odstrčit. Jako by se jen ujišťovala, že kdybych se pokusil utéct, aby mě mohla zastavit.

Políbil jsem ji, a to naprosto spontánně. V břiše se mi rozletěli motýli, ale to bylo všechno. Líbil se mi ten pocit. Líbilo se mi být si s ní tak blízko.