V rukou zlého osudu 16

Lidičky, začnete si vzpomínat, co všechno se v tomto příběhu odehrálo, protože jsem se rozhodla tuto povídku co nejdříve dokončit. U UC nám zbývá poslední kapitola (speciály se mi moc psát nechtějí... xD), takže se chci věnovat této povídce, abych pak mohla rozjet další. 😍 Nezapomeňte hlasovat v anketě!

---

Od zásnub všechno rychle utíkalo. Den za dnem jsem se probouzel v posteli sám a Levi podle tradice na dva týdny zmizel a uvidíme se až na svatbě. Na jednu stranu jsem se nemohl dočkat, až ho uvidím a vezmu si ho, ale na druhou jsem nechtěl, aby ke svatbě došlo. Nemám strach ze svatební noci, spíš z našeho společného života - po svatbě. Nevím, jestli jsem připravený bydlet v jejich království.

Nespustil jsem oči ze svého odrazu v zrcadle. Měl bych oplývat štěstím a skákat radostí, ale já jen strnule stál a čekal, až mně švadleny přichytají svatební sako. Děsně jsem se bál, že něco pokazím. Jak rychle mám jít? Jak se mám tvářit? Mám chytit Leviho za ruku, nebo ji nechat svěšenou?

"Jsi připravený? Už je nejvyšší čas," přišla mě navštívit matka. Mým vzhledem byla nadšená a dost jistě i celou dnešní svatbou. Já ten pocit neměl.

"Jo," odpověděl jsem sklesle a sestoupil ze stoličky. Srdce mi bušilo jako o závod. Dnešek mi měl změnit celý život k horšímu. Pořád jsem si říkal, že to možná nebude tak hrozné. Možná, že se budu mít líp, jak tady. I když o tom značně pochybuju. Navíc nešlo jenom o mě. Celé království tímto přivedu do záhuby.

"Není to tak hrozné, neboj," zasmála se matka, když mě viděla třepat se nervozitou. Pouze jsem jí stiskl ruku a nechal se odvést před dveře kostela. Zavřel jsem oči a otevřel je společně s dveřmi. Všichni přítomní se na mě otočili a hlasitě projevovali úžas. Já se soustředil jen na Leviho. On zářil štěstím. Já měl ve tváři vepsanou bolest, strach a zklamání.

Ale toho si nikdo v tak důležitý moment nevšímal…

Po tom, co jsme si řekli své ano, vyměnili prstýnky a dali si první manželské políbení, jsme okamžitě nasedli do kočáru, ze kterého jsem mával všem poddaným z našeho království. To bylo naposledy, co jsem je viděl. Jak jsme minuli poslední domy z království, propadl jsem depresi.

"Tak moc ti to sluší," pochválil mě můj manžel a políbil mě na hřbet dlaně, které jsme měli spojené.

"Tobě taky," oplatil jsem mu lichotku s mírným úsměvem, pak jsem pohled opět stočil k okýnku.

"Můžeš to tu kdykoli navštívit," řekl Levi. "Nebo ti vadí, že budou oslavy až zítra a u nás?"

"To ne," vyvedl jsem ho z omylu. Dojedeme do jejich království pozdě v noci, proto jsou všechny oslavy o den přesunuty. Kromě svatební noci. Tu si s Levim můžeme udělat kdykoli se nám zachce. Nejlépe už dnes.

"Tak co se děje?" zeptal se starostlivě. Moc často jsem na něm tenhle výraz nevídal.

Sklopil jsem oči na naše spojené ruce. Miluju ho a jsem opravdu šťastný, že jsme se vzali, ale nemohl jsem jen tak přestat myslet na to, co čeká lidi v mém rodném království.

"Levi," oslovil jsem ho a zahleděl se mu do očí. Byl jsem odhodlaný mu všechno povědět. Pokud se naše království dá zachránit, pak je teď poslední šance. "Tvůj otec-"

"Měl jsi pravdu," skočil mi do řeči. Taktéž nasadil vážný výraz, to mě docela polekalo.

Naklonil se ke mně blíž, jako by nás měl někdo odposlouchávat. "Otec se tě snažil otrávit."

Z těch slov mě zamrazilo. Zároveň jsem ale pocítil radost, protože jsme definitivně získal Leviho na svou stranu. Už mi věřil, že jeho otec není čestný člověk a dohodu nakonec poruší. A to jen kvůli bohatství!

"Poručil zabít čaroděje, protože zjistili, že jsi na ten jed přišel," pravil dál.

Tak takhle to bylo. Ten den, kdy jsem ve stáji poslouchal rozhovor dvou mužů o spáchané vraždě jednoho zrádce… zapadalo to do sebe. Vlastně jsem od té doby čaroděje neviděl, když nad tím tak přemýšlím. Proč by ho ale král nechal zabít? Jako důkaz, že mě chce tímto činem ochránit? Bylo to docela chytře promyšlené. Všechnu vinu by přebral čaroděj, který mi podával lektvar, a nikdo by nenabral podezření, žeže by pachatelem mohl být někdo jiný.

"Zabili ho…" zopakoval jsem překvapeně. "Pořád mi to ale nesedí, něco mi tu uniká," zapřemýšlel jsem se.

"Ne, neuniká, Erene," vyvedl mě z omylu a pevně mi sevřel dlaně. "Chtěl tě zabít, protože kdybys byl mrtvý, dalo by se to brát jako porušení dohody ze strany tvého otce, tudíž by byla válka a k vaším diamantovým dolům by se dostalo mnohem snáz," vysvětlil.

Zůstal jsem na něj koukat jako vyoraná myš. Znamená to teda, že…

"…král se mě dost možná pokusí zabít…" vydechl jsem. Ani mě to nepřekvapilo, ale pud sebezáchovy spustil strach o sebe sama.

"Musíme utéct," rozhodl černovlásek.

"To nemůžeme!" protestoval jsem. "Kdybychom utekli, zjistil by, že to víme a byl bys v nebezpečí i ty!"

"Jenom potřebujeme čas," vyslovil něžně a pohladil mě po tváři.

"Ten už není, Levi," zavrtěl jsem hlavou. "Pokud bychom utekli teď, při cestě do vašeho království - vlastně by se nám to ani nepodařilo, hned by si nás všimli. A v noci? I kdybychom utekli hned, co přijedeme, ráno by přišli na to, že jsme je zradili. Tak rychle se sem nedostaneme."

Můj manžel si zhluboka povzdechl, jak se snažil vymyslet plán. Bál se o mě, a to mě těšilo. "Proč se tě nepokusil zabít už dávno?" zamračil se a nepřítomně se díval na naše boty.

Jen jsem pokrčil rameny, ale musel jsem dát Levimu za pravdu. Kdyby se snažil zabránit našemu sňatku, proč do našeho království neposlal nějaké lidi, aby mě zabili jako dítě? A zase jsem přemýšlel, že já nejsem to, co král chce. Musí to být něco úplně jiného. Ne, nemluvím o dolech. Něco vzácnějšího…

"O co otci jde?" přimhouřil oči. "Pravda…" pošeptal a jemně i skousl palec, jak přemýšlel.

"Co?"

"Nejde o tebe, ani nejde o království. Naše vojsko je daleko silnější než vaše a upřímně si nemyslím, že by otec jen tak přistoupil na dohodu. Kdyby mohl, vtrhl by tam už dávno a vzal si, co chtěl."

"Něco hledá," podotkl jsem. Teď už to pasovalo. Ať už jsem přemýšlel nad jinými důvody, proč se tohle všechno děje, nemohl jsem najít nic, co by dávalo větší smysl.

"Ano," přitakal černovlásek. "…a doly to nebudou…"

Zadíval jsem se z okna a přemýšlel. Co je v našem království, po čem by král mohl toužit? Diamanty si mohl klidně vzít násilím, to by se - přesně, jak Levi říkal - neobtěžoval s nějakou dohodou o sňatku a už vůbec by nečekal několik let, než se s jeho synem můžeme vzít.

Míjeli jsme lesy. To znamenalo, že za chvíli už nespatřím ani nejvyšší věž hradu. Sledoval jsem vysoké zelené rostlinstvo a přitom mě cosi zabolelo na hrudi. Ozvala se i stará rána, kdy jsem se chytil do medvědí pasti, po které díky neznámé ženě nezůstala ani jizva. To místo ale pálilo, jako by rána byla stále čerstvá…

Mezi holými kmeny jsem zahlédl osobu. Ne, byl to jen přelud vytvořený mou vzpomínkou, žádná osoba tam nestála. Pomohlo mi to ale si něco uvědomit.

"L-Levi," oslovil jsem ho vyděšeně. Asi jsem přišel na tu věc - spíš člověka -, kterou jeho otec tak moc chce.

"Napadlo tě něco?" vyhrkl a chytil mě za ruku. Dřív, než jsem mu odpověděl, jsem zahlédl ještě něco. Tentokrát to nebyla osoba a ani přelud. Přes jednu větev na kraji lesa byla přehozená tmavě červená látka, která mi připadala povědomá. Ano, vím, o co se jedná!

"Zastavte kočár!" nařídil jsem a zakřičel to několikrát po sobě. Ještě za jízdy jsem vyskočil a běžel k lesu. Za mnou se okamžitě rozeběhl Levi a jeho rodiče jen přihlíželi, jestli jsem se nezbláznil.

"Co se děje?" zeptal se můj manžel, když jsem držel látku v rukou. Užasle jsem po ní přejížděl prsty.

"Proč stojíme?!" zakřičel nevrle král a došel k nám.

"Omlouvám se!" hluboce jsem se poklonil. "Vi-viděl jsem tento plášť a nemohl jsem ho nevzít. Tolik se mi líbí." Samozřejmě, že jsem lhal. Jediná ozdoba na tkanině byl zlatě vyšívaný lem, ale ten tomu celému dodával spíš na honosnosti.

"Tohle?!" zavrčel král.

"Můžu to používat jako…" zasekl jsem se, ale snažil jsem se nepanikařit. "J-jako pokrývku na trávu, až někdy vyrazíme na ryby, aby se nám nezašpinily šaty." Přidal jsem i mírný úsměv.

Poznal jsem, že se to králi nějak nezdá. Musel prokouknout, že se jedná o lež. A dost možná i ví, co je to za kus hadru.

"Budiž. Ale je to naposledy, co zastavujeme!" rozkázal a vrátil se do kočáru, co celou dobu jel za naším.

Podíval jsem se na svého manžela, jemuž jsem věnoval mírný úsměv. S tímhle máme vyhráno, Levi!

"Co to mělo znamenat?" podivil se černovlásek, když se povoz opět rozjel. Nebyl z mého výstupu nadšený, jen jsem tím rozzlobil krále.

"Levi, tohle nám moc pomůže!" zaradoval jsem se. Naschvál jsem si na chvíli přehodil plášť přes hlavu, abych mu ukázal, co vzácného jsem to vlastně sebral. Podle jeho šokovaného výrazu jsem byl skutečně neviditelný.

"Odkud se to vzalo?" zeptal a chytil látku do rukou. Prohlédl si ji z obou stran, jako by nikdy nic podobného neviděl.

"To je to," začal jsem vážně. "Víš, jak jsem se jednou ztratil a vyprávěl jsem o té ženě, co mě našla a pomohla mi?" Černovlásek se zamračil, pak přikývl. "Král ji zná. Zeptal se mě, jak vypadala a přesně ji popsal. On chce ji," vysvětlil jsem.

"A proč?" Bylo docela komické, jak jsme vždy postoupili o krok dál, ale naskytla se nám další otázka. Tahle ale byla poslední. Jakmile vyřešíme tohle, budeme vědět, jak všechno vyřešit. Pokud to teda půjde.

"To… nevím… ale ten plášť nám pomůže. Nebyl tam náhodou. Dala ho tam ona," na tváři se mi usídlil menší úsměv. Šance na záchranu celého království se zvýšila.

"Jen tak ti na kraj lesa pověsí neviditelný plášť? To nevěděla, co to má v rukách, že se ho zbavila?"

"Věděla. Jen nám chce pomoct," vysvětlil jsem. "S tímto se můžeme kdykoli vypařit a nikdo nás neuvidí..." usmál jsem se na kus látky. V duchu jsem děkovat ženě, která mi dost možná podruhé zachránila život.