Under control | Speciál 2.

Lidičky! Tady máte druhý díl z pohledu Shisuiho! <3

Moc děkuji všem, kteří se do ankety zapojili, jste úžasní! <3 První kapitolovkou tedy bude SasuNaru (musím rychle vymyslet název, že? :D), pak bude následovat ItaDei. A pak se uvidí... :3

---

Z pohledu Shisuiho

Jsem Itachiho bratranec, takže ho znám od narození, což je už pěkná řádka let. Za tu dobu jsem se stal jeho nejlepším přítelem a můžu s klidným vědomím a svědomím říct, že ho znám nejlépe. Pokaždé, když ho něco trápilo, přišel za mnou. Když se chtěl s něčím pochlubit, byl jsem první, kdo to věděl. Byli jsme spíš bratři než bratranci, až takhle blízko jsme si byli.

Neměli jsme ani moc společných zájmů, prostě jsme si rozuměli, doplňovali se. Pamatuju si, že já na střední ujížděl na každé metalové skupině, na kterou jsem narazil, zatímco Itachi raději poslouchal klasiku - piano a housle. Teď se to samozřejmě změnilo. Oba jsme dospěli, naše zájmy se týkají jiných věcí.

Teda… u mě jeden zájem zůstal - ženy. Od nástupu do puberty jsem si jich možná až přehnaně všímal. Žádná se mnou ale moc chodit nechtěla, byl jsem možná až moc extrovertní a vlezlý a otravný a… darmo mluvit.

Itachi se o vztahy nikdy nezajímal. Vždy si vystačil sám. Pokud potřeboval pomoc, měl mě, rodiče a pár jiných přátel. Vlastně si nepamatuju, že by kdy měl holku. Ne, počkat. Jedna tu byla. A byla osudovou chybou.

"Za zkoušku nic nedáš!" přemlouval jsem bratrance, který zrovna skládal knihy ve školní knihovně. Když měl čas, pracoval tu jako dobrovolník, protože knihovník měl problémy se zády.

"Nejsem romantik jako ty. Ani se mi nikdo nelíbí," pokrčil rameny.

"Nemusí se ti hned líbit, zkus ji jen pozvat na rande, a pak si možná padnete do oka!" loktem jsem ho bodal do žeber. Nechtěl jsem být jediný, kdo pořád básní o krásných ženách. "Nebo ti mám domluvit nějakého kluka?" napadlo mě. Vlastně Itachiho sexuální orientace mi byla vždy neznámá. Zatím se jevil jako asexuál.

"Nikoho mi prosím tě nedohazuj, ty třeštidlo," zasmál se a vložil do přihrádky poslední knihu.

"I teta se mě ptala, jestli někoho nemáš," připomněl jsem. "A nebylo by super si někoho najít? Víc by ses uvolnil, nebyl bys pořád tak ve stresu."

"Shisui," podíval se na mě. Rty mu ale zůstaly v úsměvu. "Když ti pro jednou dovolím mi někoho dohodit, necháš toho pak?" pozvedl obočí. Četl ve mně jako v knize. Znal mě moc dobře, věděl, že budu rád, když budu jeho rádcem ohledně vztahů.

"Slibuju!" zvedl jsem ruku na důkaz přísahy.

Ještě ten den jsem začal pátrat. Najednou nebylo tak lehké najít vhodnou dívku, protože nebyla pro mě, ale pro Itachiho. Já bych si hned vybral, jenomže která by se líbila právě mému bratranci? Toť otázka.

Hledání mi zabralo týden, pak jsem to vzdal. Pro Itachiho asi neexistuje nikdo "pravý", či osudová láska. Bylo mi ho líto. Chápu, že existují lidi, kteří o vztahy nemají zájem a být single jim vyhovuje ve všech směrech, ale mně to přijde trochu osamělé. A co když toho bude později litovat? Teď je to pro něj možná výhodou, ale co když toho začne litovat, jak uvidí své bývalé spolužáky, přátelé, Sasukeho vychovávat děti se svou milovanou polovičkou? Aby nebylo pozdě.

Když jsem vcházel do třídy, všiml jsem si, že můj bratranec není v ní není. Věci tu sice měl, ale nebyl přítomen. Nijak zvlášť jsem to neřešil, třeba si jenom odběhl na záchod. Taky je přece jenom člověk.

Seděl jsem u okna, což v tento moment byla moje výhoda. Viděl jsem na celý školní dvůr, a především do kouta, kterému se přezdívalo vyznávací koutek. Téměř nikdo vás tam nemohl vidět, protože jediné dvě místnosti, odkud by byly viděny tváře zamilovaného páru, byla tato učebna a o patro níž sklad starých učebnic, kam pochopitelně nikdo nechodil. A v koutu rostl strom, který svými větvemi zakrýval pohled na zem, proto vidět ty dvě osoby z učebny bylo těžké.

Téměř okamžitě jsem si všiml, že tam někdo stojí. Zajímalo mě, o koho se jednalo. Nerad bych pak nabaloval něčí holku. Musel jsem vypadat jako blázen, když jsem různě pohyboval hlavou, abych našel mezi listím a větvemi mezírku. Šokovalo mě, když jsem uviděl tvář svého bratrance. Možná jsem se jen spletl, možná to není on. Jak říkám, vidět ty osoby je téměř nemožné.

Ale byl to on. Na krátkou chvíli se rozhlédl kolem sebe a všiml si mě. Zvedl jsem oba palce a zazubil se na něj. Něco mi říkalo, že tu zamilovanou holku neodmítne a začnou spolu chodit. Proto jsem mu chtěl dodat trochu odvahy.

A samozřejmě, jak by spolu začali chodit, byl bych pořád po jeho boku a radil mu. No není to báječné? Konečně si Itachi někoho našel a nebude sám.

Teda, to jsem si jenom myslel. Jak přišel do třídy, jeho výraz ve tváři nevypovídal o nějaké změně. Jako by se vůbec nic nestalo a den běžel úplně stejně.

"Tak co?" vyzvídal jsem.

"Co co?" zamračil se. "Jestli myslíš tu holku, tak nic," odbyl mě a otevřel si knihu.

"Nic?" vyjekl jsem, že se na nás otočila celá třída. "Jak nic?" ztišil sem hlas a přisunul se k Itachimu blíž. "Byla hnusná jak shnilý rajče?"

"To nebyla," pokrčil jedním ramenem.

"Byla hloupá? Špatně se oblíkala? Byla namyšlená?" vyzvídal jsem dál. Tím jsem Itachimu lezl na nervy.

"Nic z toho. Byla fakt pěkná a věřím, že i chytrá, když čte Harryho Pottera v originále. Líbila by se ti," usmál se na mě a obrátil list. Tak moc se snažil mě ignorovat, ale to prostě nešlo. Přistihl jsem ho, jak čte pořád jednu a tu samou větu dokola.

"Nejde o to, aby se líbila mně, ale tobě!" připomněl jsem mu a lehce jsem ho praštil do ramene. "Měl jsi ji aspoň někam pozvat-"

"Už jsem ti říkal, že randění není nic pro mě," umlčel mě. Věnoval mi jeden z varovných pohledů. Chtěl, abych přestal.

"Ale," začal jsem se šibalským úsměvem, "tys mi dovolil ti někoho najít," vztyčil jsem ukazovák.

"Však jsi to vzdal, ne?" zamračil se a už se zase věnoval knize.

"To je jenom pauza," vymluvil jsem se. Znovu se ve mně rozproudila touha vidět někoho po Itachiho boku. "Do měsíce ti někoho najdu. Fakt se ti bude líbit," slíbil jsem. "A dost možná se i zamiluješ," pošeptal jsem mu spiklenecky.

Itachi se tomu jen smál. Nevěřil mi, že bych mohl najít někoho, kdo by se mu určitě líbil. Ale já to dokážu!

Tak mě napadlo…

"Ty jsi alfa, že?" zeptal jsem se. O sekundárním pohlaví jsme moc nemluvili, proto jsem si vůbec nebyl, jestli je alfa, nebo beta.

V jeho očích se zaleskl šok. Úplně strnul, nebyl schopen se nijak pohnout.

"Jestli máš v plánu mi najít mou spřízněnou omegu, tak na to rychle zapomeň." Jeho hlas se prohloubil. Byl naštvaný. Ne. On byl vystrašený. Tohle jsem moc nechápal. Kdykoli padla jen řeč o omegách, naštval se a odvedl řeč jinam.

Ale na druhou stranu se mu nedivím. Kdybych byl alfa, trochu bych se bál, že bych potkal omegu v říji. Měla by na mě takový efekt, že bych si ji vzal klidně v přeplněném metru. Trochu děsivé jednat na základě zvířecích pudů.

"Já jenom tak, neboj se," poplácal jsem ho po zádech. Svá slova jsem myslel vážně. Pokud možno se budu snažit nevyhledat zrovna omegu.

***

Po vyučování jsme šli zase do knihovny. Dneska měl Itachi odejít o něco dřív, proto jsem šel rovnou s ním. Kecat s ním se dalo všude. Pak jsem měl v plánu ho vzít pizzerie. Trošku jsem pozměnil svůj plán. Místo toho, abych mu někoho našel, vezmu ho rovnou do terénu. Sám mi o dané osobě řekne plusy a mínusy, pak bude hledání snadnější.

"Dám si salámovou. Anebo ne, dám si tu s papričkami," vybíral jsem pizzu ze seznamu. To už jsme vyšli z knihovny. Itachi se zdál mít dobrou náladu, venku hřálo sluníčko, prostě mi všechno hrálo do karet.

"Já si dám čaj. Nemám na jídlo nějak chuť," pověděl bratranec. Kdyby tak věděl, co s ním mám v plánu… musel jsem se pro sebe tiše zasmát.

Zničehonic se Itachi zastavil. Nechápal jsem, co se děje. Nestihl jsem ani otevřít pusu, abych se ho zeptal, když běžel upustil tašku a vběhl ho jedné třídy. Nikdo by tu neměl být, bylo dávno po škole.

"Co se děje?!" křikl jsem po něm. Hned jsem ale zmlkl, když jsem ve třídě viděl holku svíjející se na zemi. Byla napůl svlečená a osahávala se po celém těle. Omega! Pomyslel jsem si.

Sotva se Itachi pohnul, chytil jsem ho za rameno a chtěl ho odvést pryč. Prali jsme se už tolikrát, ale ještě nikdy neměl takovou sílu. Neměl jsem šanci ho udržet.

"Nech ji!" křikl jsem po něm v domnění, že se vzpamatuje. On si mě však nevšímal. Jen se snažil dostat z mého sevření, ale očima pořád visel na té omeze, která tiše prosila o pomoc.

"Vzpamatuj se!" zakřičel jsem z plných plic a vší silou Itachiho odstrčil. Udělal jen pár kroků bokem, ale rychle našel stabilitu a úder mi vrátil. Vyměnili jsme si několik facek a pěstí. Takhle agresivního jsem ho v nikdy nezažil. Pak mě uhodil opravdu silně a já spadl. To bylo poslední, co si pamatuju.

Probudil jsem se v nemocnici, kolem mě stáli rodiče, teta se strejdou a Sasuke. Hlavu jsem měl obvázanou a do ruky mi vedla kapačka.

Všichni samozřejmě byli zvědaví, jak mi je, jak se cítím a hlavně co si pamatuju. Moc jsem jim toho neřekl, chtělo se mi ještě spát, měl jsem rozházené myšlenky. Vlastně když se rozhlédnu, kde je můj druhý bratranec?

"Itachi?" položil jsem otázku. Ostatní po sobě nejistě koukali, jako by mi měli oznámit tragédii.

"Je doma. Nechtěl přijít," sdělila teta Mikoto soucitně.

"A… proč?" ptal jsem se dál. Nebylo mi jasné, proč by za mnou nepřišel. Kdyby se něco stalo jemu, taky bych za ním přišel.

"Vyčítá si to," řekl pro změnu strejda. Celou dobu měl založené ruce na hrudi a nepříjemně se mračil.

Dokázal jsem jen mlčky sledovat, jak se ostatní zatvářili. Sem tam se mi vybavila vzpomínka z té události. Vím, že tam byla omega. Taky vím, jsem se snažil Itachimu zabránit ji znásilnit. Jenomže ze zbytku toho dne si nic nepamatuju.

"Jak je na tom ta holka?" zeptal jsem se naléhavě.

"Je v naprostém pořádku. Její rodiče Itachiho žalovat nebudou," vysvětlil Fugaku. "Samozřejmě nás to něco stálo…" dodal jen tak mimochodem.

"Kdy - kdy půjdu domů?" Už jsem se zvedal z postele. Jenomže moje tělo ještě nebylo připraveno vstát, proto jsem si zase lehnul. Motala se mi hlava a začala pěkně bolet.

"To nevím," pokrčila máma rameny.

"Měl bys hodně odpočívat. Narazil ses hlavou o hranu stolu," přidal se táta.

Rukou jsem si přes obvazy nahmatal poraněné místo. Poznal jsem to podle bolesti. Já skončil v nemocnici možná s otřesem mozku. Ale jak je na tom Itachi? Začínám se o něj bát. Měl jsem nutkání ho hned vidět.

Psal jsem mu, nespočetněkrát mu volal, ale ani jednou se mi neozval. Po propuštění jsem se ho snažil ještě několikrát kontaktovat, ale zase jsem to nehrotil. Napadlo mě jít k němu domů, ale jistě je otřesen z toho, co se stalo, že chce být chvilku o samotě, aby se z toho vzpamatoval, proto jsem se smířil s tím, že se uvidíme až zítra ve škole.

Jenomže to mě v tu chvíli nenapadlo, že by do školy nepřišel. Nakonec jsem nad tím mávl rukou. Třeba jen potřebuje víc času, pomyslel jsem si. Ale můj strach o něj byl opravdu silný. Proto jsem ho třetí den o nehody navštívil. Otevřel mi Sasuke s tetou a oznámili mi, že Itachi je schovaný ve svém pokoji.

"Itachi?" zaklepal jsem na dveře a přiložil k nim ucho. Nic se nedělo. "Jestli tam jsi odpověz. Nebo - nebo vejdu," trošku jsem mu pohrozil. Sotva jsem stlačil kliku, ucítil jsem, jak se mi vzepřela v ruce.

"Nechoď sem," prosil mě bratranec zevnitř. Bylo zvláštní slyšet jeho uplakaný hlas.

"Nesu ti sešity na opsání a úkoly," našel jsem hned dokonalou výmluvu. Nedokázal jsem upřímně říct, že jsem měl o něj strach, necítil by se o nic líp.

"...díky…" téměř pošeptal.

"Kdy půjdeš do školy?" zeptal jsem se opatrně. Bez odpovědi. "Itachi, ta holka je v naprostém pořádku a já taky. Nikomu se nic vážného nestalo. Nemusíš se obviňovat." Rukou jsem sjel po dřevěných dveřích.

Uslyšel jsem, jak se o ně něco z druhé strany otřelo. Domyslel jsem si, že se o ně Itachi opřel a sjel po nich až na zadek.

"Co pro tebe můžu udělat?" nabídl jsem se. Teď jsem byl odhodlaný pro něj udělat cokoli na světě. Kdyby mi řekl, ať skočím z okna, skočil bych, kdyby mu to pomohlo.

Nic. Zase ticho.

"J-já jdu dovnitř," oznámil jsem. Očekával jsem další protest, ale nic se nestalo. Itachi jako by tam nebyl.

Opatrně jsem stlačil kliku a dveře otevřel. Hned se ale zasekly, něco jim bránilo se otevřít aspoň do poloviny. Na tři sekundy se mi zatmělo před očima. Vůbec mi nedocházelo, že se dívám na svého bratrance v bezvědomí. Měl jsme pocit, jako by to byl jen kus nábytku a já jen přemýšlel, jak se tam dostal.

Věděl jsem, že mu musím pomoct, ale tělo se mi nedokázalo pohnout. Moje rty vyslovily jméno osoby ležící mně pod nohama, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Jako bych byl němý. Přemlouval jsem se někoho zavolat, jenomže já nevydal ani hlásku. Moje rty se hýbaly, ale nemohl jsem mluvit.

Dělej, nebo umře! Udělej něco! Křičel jsem po sobě v duchu. Hromadilo se ve mně něco podobného jako šílenství, možná šílenství samo. Navenek jsem vypadal jako socha, uvnitř jsem měl vztek sám na sebe.

Zničehonic jsem začal křičet. To byl první krok, jak jsem se dostal z šoku a přinutil se pohnout. Dřív, než jsem se vůbec sehnul k Itachimu, byl jsem odstrčen strejdou. Teta plakala a stejně jako strýc klekla k Itachiho tělu. Křičeli, ať odvedu Sasukeho pryč. Já ho ale jen držel za ramena, aby se k Itachimu nepřibližoval a pořád dokola ho utěšoval slovy, že všechno bude v pořádku. Sám jsem těm slovům nevěřil. Nemohl jsem říct, co se bude dít a jak to dopadne.

O skoro hodinu později jsme všichni seděli v čekárně. Itachiho po vypumpování žaludku převezli na pokoj a nějakou dobu dělali testy, proto jsme museli čekat, až vyjde lékařka a řekne nám, co se s ním stalo.

Dokola jsem si četl dopis na rozloučenou, který Itachi před svým činem zanechal.

Ať už to čte kdokoli, chci, aby vyřídil mé rodině, že jsem je moc miloval. Už se na sebe nedokážu ani podívat do zrcadla, aniž bych viděl zrůdu, která ublížila jinému člověku. Než žít s tímhle osudem, raději zemřu.

Itachi

Absolutně netuším, co bych bez Itachiho dělal. Vždyť je jako můj bratr! Pořád nás pojí rodinné pouto.

Byl jsem tak hluboko v myšlenkách, že jsem si nevšiml doktorky, dokud nezačala mluvit. Zvedl jsem se na nohy a poslouchal každé její slovo, ale moc jsem ji nevnímal, nevěděl jsem, co přesně říká. Očima jsem utkvěl na dveřích, za kterými podřimoval bratranec. Kdybych mohl, hned bych tam vběhl a seděl u jeho postele tak dlouho, dokud by se neprobral. Pak bychom si promluvili.

Když nám doktorka povolila vstup do Itachiho pokoje, Itachiho rodiče a Sasuke na nic nečekali a nahrnuli se dovnitř. Já jsem se ani nepohnul. Ještě před sekundou jsem se viděl u jeho postele, a teď mi mysl říká, že bych tam neměl chodit. Nemám na to právo. Proč jsem měl pocit, jako by to byla moje vina? Vím, že nebyla. Jenom jsem se tak cítil, protože jsem byl první, kdo ho našel a nebyl jsem schopný mu hned pomoct.

Od té doby jsme se přestali tolik vídat, ale pořád jsme si rozuměli. Prohodili jsme pár slov o tom, že to není jeho vina a měl by na to zapomenout, což pro něj bylo nemožné. Pak už jsme o tom nemluvili. I když se stranil lidí a skoro vůbec s nikým, ani se mnou, nemluvil, pořád se mnou trávil čas.

"Dobrý den, Shisui-san," přivítal mě Hidan, Itachiho hlavní sluha. To už jsme dál v příběhu. Itachi i já jsme vystudovali střední a oba jsme zaměstnáni ve firmě jeho otce. Někdy jsem k němu zajel, abych ho jen pozdravil, protože v práci se moc nevídáme, každý děláme v jiném oddělení.

"Dobrej. Je tu Itachi, že?" zeptal jsem se. Určitě byl doma. Neměl jednání a pracovní doba skončila před dvěma hodinami.

"Ovšem, ale… je zaneprázdněný…" To, co jsem viděl na Hidanově tváři, byl šibalský úsměv?

"Však ho nijak zvlášť nezdržím," oznámil jsem podezřívavě. Nespouštěl jsem z Hidana oči, dneska byl velmi podezřelý.

"Najdete ho v obýváku. Přinesu vám něco na pití," sdělil Hidan. Vzal mou bundu, kterou pověsil na věšák. Pak se vytratil.

S otazníky nad hlavou jsem došel do obýváku, kde jsem svého bratrance nenašel, zato tam hrála televize. Už jsem se chtěl vrátit, když jsem zaslechl chrapot. Zdálo se, že Itachi vytuhnul, když se díval na televizi. Proč ne? Vždyť můj bratranec tvrdě dře.

Obešel jsem si pohovku, na které jsem uviděl Itachiho, jak leží na nějaké blondýnovi. Šokovaně mi spadla čelist. Podle toho, jak se objímali, šlo jasně rozpoznat, co se mezi nimi odehrává.

"Překvapený?" pošeptal Hidan a vrazil mi do ruky sklenici s džusem, na který jsem neměl ani pomyšlení.

"…kdy…?" vydal jsem ze sebe. Před očima se mi mihla vzpomínka ze střední. Stará rána na hlavě se znovu rozbolela.

"Asi dva měsíce. Ale není to tak, jak to vypadá. Jsou teprve ve fázi poznávání se, ještě se ani nevyznali," vysvětlil sluha.

"A ten kluk je kdo?" ukázal jsem prstem na neznámého blondýna.

"Itachi-san ho přivedl domů, když se ho pokusili znásilnit na ulici."

"Cože?! Itachi si vzal domů omegu?!" málem jsem vyjekl. Hlas mi ale přeskočil a koutky úst se mi zvedaly. Tohle bylo znamení, že se Itachi ze svého traumatu dostává.

"Neuvěřitelné, já vím," šeptal dál.

Dokázal jsem na ně jen hledět. To bych toho kluka teda rád poznal, když Itachiho úplně změnil.

"Asi ho přijdu pozdravit jindy," oznámil jsem, vypil džus na ex a opustil Itachiho dům. Spadl mi obrovský kus ze srdce, že se téměř patnáct let stará vzpomínka vytrácí. Konečně bude Itachi šťastný.