Under control 32 - KONEC

Důvodem, proč týden nic nevyšlo, jsou moje osobní problémy. Jo - a taky jsem nic extra nepsala, pouze tuto kapitolu. :'D

Děkuji všem, kteří tuto povídku komentovali a četli! 😍 Vím, že teď většina z vás pláče, že skončila, ale ještě nás čeká epilog a možná pár speciálů. 💙 Ale to podle toho, jak budu mít čas, náladu a taky podle vaší odezvy, kterou jsem si nemohla vynachválit. 💙 Ne, vážně, opravdu je tato povídka tak skvělá? Ráda bych, abyste mi do komentářů napsali plusy a mínusy těchto dvou sérií (OOC i UC). :3 Je to poprvé, co jsem psala vedlejší příběh jako samostatnou kapitolovku a musím se pochválit, že se mi obě série docela povedly. No ne? :3 *dala si facku za přehnanou samochválu*

Tak, teď jedna otázka, na kterou chci, abyste odpověděli všichni, kdo čtěte Osud. Mám ho dopsat? Nemám se raději vrhnout na kapitolovky, které máte v anketě? Jako že možná se k Osudu někdy vrátím, ale jak jsem psala - ztratila jsem nit, vůbec netuším, o čem jsem to vlastně chtela psát a celá povídka šla do háje. Proto si říkám, že ji raději zruším.

Užijte si poslední díl! :3 Slibovaný rozhovor mezi Deidarou a Fugakem. 💙

---

Mezitím, co se vařila večeře, se blonďák na chvíli připojil k diskuzi u jídelního stolu. Posadil se vedle Itachiho a naproti rodičům. Zarazil se, když viděl Sasukeho zase uzavřeného do sebe. Skoro vůbec nekomunikoval. Zato Uchihovi se nějak rozpovídali. Mluvili se svým starším synem o budoucnosti a o miminku. Dokonce naplánovali, že se o něj budou co druhý víkend starat.

"A pohlaví?" nadchla se Mikoto. V očích se jí třpytily hvězdičky, že se dočká vnučky.

"To ještě…" blondýn se nejistě podíval na Itachiho, "nevíme." Oba se trochu zastyděli. O svém dítěti nevěděli vůbec nic.

"A necháte se překvapit?" vyptávala se dál.

"Drahá," usměrnil ji její manžel a vřele se na ni usmál. "Teď je toho na ně moc, necháme je chvilku vydechnout," svůj pohled stočil ke svému budoucímu zeti. Usměv mu na tváři zůstal.

Sentimentální atmosféru v jídelně přerušilo pípání mobilu. Všichni přítomní sebou trhli, jak se polekali.

Sasuke vytáhl z kapsy přístroj a pod stolem si přečetl příchozí zprávu. V obličeji se mu mihla bolest a smutek. Jediný, kdo si toho všiml a kdo věděl, o co se jednalo, byl Deidara. Jistě, že mu psal Naruto, kdo jiný? Záhadou mu však zůstával obsah zprávy.

"Omluvte mě, musím jít," ospravedlnil se především u rodičů.

"Ty už odcházíš? V tak důležitý moment?" podivila se Mikoto. Byla na rodinné záležitosti velice citlivá. Podle ní by se nemělo vstávat od stolu, jakmile se k němu už usedne. Sasuke se ale matčinými zvyklostmi neřídil. Už od narození si dělával, co sám uznal za vhodné.

"Však vy to beze mě zvládnete," uchechtl se, pak věnoval své matce pusu na líčko, rozloučil se k otcem, bratrem i budoucím švagrem, a už ho nebylo.

Postarší žena se bříšky prstů dotkla místa, kde se ještě před pár sekundami dotýkaly rty jejího syna. Jak dlouho to je, co ji Sasuke naposledy byť jen objal? Její mladší syn dospíval tak rychle, že už při nástupu do třetí třídy si od rodičů držel menší odstup a osamostatňoval se, což bylo typické spíš pro lidi o tři třídy výš.

"Du omrknout večeři," sdělil blondýn a palcem ukázal směrem do kuchyně.

"Jdu s tebou," nabídl se Itachi.

"Ne, buď tady s rodiči," zamítl Deidara a zatlačil svému snoubenci na ramena, aby se posadil zpět na židli. Nemohl nechat hosty jen tak o samotě.

"Víte co? Půjdu s tebou já," zvolal zvesela Fugaku. Políbil svou ženu na ruku a rozkázal jí, aby Itachiho pořádně potrápila otázkami a plánováním ohledně svatby a rodičovství.

"Ale to nemusíte," zaprotestoval Deidara. Neodvažoval se být s ním v jedné místnosti. Vzpomínal si, kdy naposledy byly zavřeni sami, aby si mohli promluvit. To po něm Fugaku křičel, že je proti jeho vztahu s Itachim a přeje si, aby se co možná nejdříve rozešli, jinak to udělá on.

"Žádné ale. Víš, jak dlouho jsem nestál za plotnou?" zasmál se a podržel svému budoucímu zeťákovi dveře do kuchyně. Ještě před tím, než oba zmizeli, se Deidara nejistě podíval na svého snoubence. Jako by ho prosil, ať ho zachrání, dokud není pozdě. Jenomže ten samý výraz spatřil i na Itachiho tváři. Před oběma stál nepříjemný rozhovor.

"Opravdu to zvládnu sám," usmál se Deidara a odkryl z hrnce pokličku. Sotva vzal do ruky vařečku, kterou měl v úmyslu zamíchat omáčku, zastavil ho Uchihův hlasitý povzdech. Ještě před chvilkou se smál, teď nasadil vážný, až skoro ublížený výraz. To nevěstilo nic dobrého.

"Měl bych to spíš udělat přede všemi, aby má slova měla skutečnou váhu, ale potřebuju si s tebou nejdřív promluvit," po posledním dořečeném slovu si odkašlal. Narovnal se, aby vypadal důstojně. Trochu tím blondýna postrašil, což ale neměl vůbec v úmyslu.

"Uchiho-sama," začal Deidara, když se chvilku nic nedělo. Než se začnou zase hádat, byl odhodlaný mu zopakovat svá včerejší slova. "Vlastně ani nevím, co bych Vám řekl, jenom bych se opakoval. Možná… byste rád slyšel, co jste nevěděl," hrnec opět zakryl pokličkou a ztlumil plamen modrého ohně.

"Nevěděl?" Fugaku se trochu zamračil. Deidara mluvil, jako by měl tajemství, které ví jen on sám a chce ho teď sdělit i svému budoucímu tchánovi.

"Já Itachiho nenáviděl a odháněl ho od sebe. Nechtěl jsem tu být. Ani tento palác mě nepřesvědčil, abych zůstával s alfou pod jednou střechou-"

"O tom vím a o tom chci mluvit," skočil mu do řeči starší muž. Pohodil rameny, jako by mu to mělo pomoct mluvit klidněji a rozvážněji. "Myslel jsem, že jsi podvodník a byl jsi mi podezřelý už od první chvíle, co jsem tě uviděl. Mikoto možná věřila tomu, že jste přátelé, ale já vás prokoukl. Pokaždé jsem viděl, jak Itachi v tvé přítomnosti, nebo když o tobě jen mluví, znervózní. S lidmi pokaždé vycházel za dobře, proto mě jeho neobvyklé chování přinutilo přemýšlet, a přišel jsem ke dvěma závěrům." Přistoupil k Deidarovi blíže a vztyčil ukazovák. "Buď jsi omega, z nichž on má mnohdy až panickou hrůzu, nebo-" vztyčil i prostředník, "je do tebe zamilovaný. A z těch dvou věcí jsem si přál, abych měl pravdu spíš v té druhé možnosti…" Na jeho obličeji se mihl nepatrný úsměv, který ale Deidara zaznamenal. Srdce mu bušilo, že by ho uslyšeli i Itachi a Mikoto za dveřmi. Zároveň se ale zaradovalo. Když si to přeformuloval, Fugaku si už od setkání u Sasukeho lůžka přál, aby byl Itachi zamilovaný. Bylo naivní si to myslet, ale přeneseně to tak vyznělo.

"Já vím, co se před lety stalo," potvrdil Deidara. Oči sklopil k zemi jako důkaz lítosti.

Uchiha byl trochu zaskočený, co všechno Deidara ví. Ještě není ani členem rodiny a už znal tolik intimních záležitostí.

"Pak jistě chápeš, proč jsem vás chtěl rozdělit, jakmile jsem se dozvěděl, že jsi omega a Itachi to s tebou myslí vážně."

"Chápu, ale bylo to hloupé," založil ruce na hrudi. Jeho obličej zakryly stíny, hlas se prohloubil. Fugaku byl šokován, jak se Deidara opovažuje s ním takhle mluvit, ale ještě nedával nic najevo, protože to teprve mělo přijít. "Itachi vám řekl, že mě miluje a chce se mnou vztah. To asi znamenalo, že svůj strach z omeg aspoň z části překonal. To je přece skvělé, ne? Vidět syna, jak se zbavil vlastního strachu a úplně sám. Já o tom v tý době neměl ani tucha. Nevěděl jsem, že se mě straní jen proto, že mi nechce ublížit. Myslel jsem, že se mnou nechce mít nic splečnýho, protože jsem jenom kluk z ulice. Jenom nějakej bezdomovec."

"Itachi o tobě vždy mluvil velmi pěkně," připomněl Uchiha. Vzpomněl si přitom na sebe za mlada, když usiloval o srdce své milované Mikoto, která ho i několik měsíců po dohodnuté svatbě stále neměla ráda. Uchiha Fugaku byl jako kluk velmi rozmazlené a arogantní dítě - to pak po něm zdědil jeho mladší syn. Vyjít s ním bylo téměř nemožné, stejně jako říct, co asi cítí. Vždy si myslel, že všechno získá, když si na to jen ukáže prstem. S Mikoto to ale takové nebylo. Právě ona obměkčila jeho srdce z kamene a nevědomky ho donutila se chovat přívětivěji, tolerantněji a bojovat o to, co chce. Vždy byla laskavá, ochotná pomoct a nikdy by nikomu neublížila. To zase zdědil Itachi.

"On…" Deidara mu úsměv opětoval. Spíš se culil a červenal jako puberťačka. "…byl vždycky velmi pěkný…" přiznal trochu tišeji. Pak opět nasadil vážný výraz. "On i já jsme si prošli škaredýma věcma. Možná proto si tak rozumíme a proto se tak milujeme," pokrčil rameny, ale na tvář se mu opět vrátil úsměv.

Uchiha vypadal spokojeně, ale přeci jen se mu v obličeji mihl jakýsi temný stín. "Prý jsi našel svého alfu," začal opatrně a blonďák zbledl. "Je to pravda?"

Mladší z mužů zalapal po dechu. Trochu ho znepokojilo, že to Itachi řekl otci.

"Je," potvrdil. Dokázal si živě představit, jak už ho Fugaku obviňuje z nevěry.

"Taky mi řekl, že ses dokázal postavit osudu," dodal s menším úsměvem. To Deidaru překvapilo. "Nevěděl jsem to. Kdybych se to dozvěděl dříve jak včera, vyhledal bych toho muže a donutil ho o tebe usilovat, jen aby ses dostal od mého syna. Chci se ti za vše omluvit," řekl a mírně se uklonil. "Měl bych svou omluvu ještě pronést před ostatními-"

"Nechte to tak," zadržel ho Deidara. Neměl rád pocit nadřazenosti. "Co se stalo, stalo se, udělejme za tím tlustou čáru a kašlem na to," nervózně se zasmál. Sám věděl, že to jen tak smazat nepůjde. Ta ošklivá slova, co mu Fugaku řekl, si bude pamatovat do konce života.

"Řeknu ti poslední věc," slíbil Uchiha. Chytil Deidaru za ruce, které schoval ve svých dlaních a přiložil si je k hrudníku. Skoro to vypadalo jako milostné gesto. "Je pravda, že tvoje těhotenství mě jako první donutilo změnit názor, a bude mi chvilku trvat, než si zvyknu na tvou... řeč a vystupování. Chci ale, abyste byli šťastní - abychom všichni byli jedna rodina. Po tom, co jsi řekl, že budu dědeček, a taky po pár jiných věcech, se na tebe dívám jinak. Jisté pochybnosti tu ale jsou, které bych si přál, aby co nejdříve zmizeli. Tak co? Dáš starému, zlému, ubrblanému dědovi šanci tě lépe poznat?"

V jeho úsměvu Deidara rozpoznal Itachiho. Byli si tak podobní, že by momentálně řekl, že Fugaku není Itachiho otec, ale bratr.

"Jistě, že ano," přikývl.

"A taky... mohl bych tě odvést k oltáři?"

Blondýn podruhé zalapal po dechu, oči mu málem vypadly z důlků. To netušil, že se za minulostí tak lehce udělá tlustá čára a vše za ní se smaže. Byl ale rád. Ne. On byl šťastný. Už teď mu Fugaku byl víc otcem než jeho biologický rodič, kterého by dnes už ani nepoznal.

"Uchiho-sama," oslovil ho vlídně, "budu jedině rád..."