Zajat v čase (2/2)

Máte tu i druhý díl, samozřejmě. 💙

Zapomněla jsem napsat, že přemýšlím o přerušení, nebo úplném zrušení povídek na přání. Nedokáží splnit kritéria. x'D

---

Každým přírazem jako by mě trestal. Zadek jsem měl určitě červený, jak mi do něj narážely jeho boky, stejně jako nohy a záda od škrábanců a častého pleskání. Bylo to hrubé, ale mně se to líbilo. On skutečně znal moje tělo.

"Štěstí, že nejsi holka…" podotknul mezi steny a vzdychy. Už měl zase hloupé připomínky, které jsem opravdu netoužil poslouchat. "…dokážeš si představit, kolik bychom měli dětí?" uchechtl se.

Chytil mou erekci, kterou začal třít, zároveň zrychlil na tempu a přestal mluvit. Místo toho mu z úst uniklo několik hlasitějších stenů.

Sevřel jsem jeho ruku, která obepínala můj penis a sám si honil. Celou tu dobu jsem se cítil, jako bych prožíval jeden velký orgasmus, takže ruka na mém penisu to celé jen podtrhovala.

Zklamalo mě, když se hrudí natiskl na moje záda a už skoro vůbec nepřirážel. On už vyvrcholení dosáhl, já ještě ne. Proto jsem zavrtěl zadkem, aby pokračoval. Ještě chviličku a dosáhnu vytouženého orgasmu i já.

"Dej mi minutku… na vydýchání…" pravil unaveně a svalil se vedle mě. Takhle to přece nenechám!

Sedl jsem si mu obkročmo na klín a navedl jeho penis do svého konečníku. Vysmíval jsem se mu. Vím, jak je to po dosažení orgasmu nepříjemné, někdy se to podobá mučivé bolesti.

"Nebudeš si užívat jenom ty," zasyčel jsem. V rychlém tempu jsem se hodně nadzvedával a tvrdě dosedal. Líbilo se mi působit mu trochu bolesti. Koukat se na ten obličej zkřivený bolestí a strachem, že mu snad zlomím úd, bylo k nezaplacení.

Znovu jsem uchopil svůj penis a třel ho v rytmu dosedů. Leviho dlaně mě hladily po stehnech a břiše - kam ruce dosáhly.

Naposledy jsem tvrdě dosedl a otevřel pusu do kořán. Nebyl jsem schopen jediného slova, a že se mi chtělo křičet blahem! Tohle bylo o dvacet levelů výš než obyčejná masturbace.

"Nic? Ani kapka?" posmíval se černovlásek a prstem mě podráždil na žaludu. Měl pravdu, žádné sperma ze mě nevyteklo. Je tohle to, čemu se říká suchý orgasmus? "Tady někdo hodně masturbuje," smál se dál. To už mi vážně lezl na nervy. Opět.

"To není pravda," urazil jsem se a lehnul si vedle něj. Tělo jsem měl zesláblé a chtělo se mi spát. To je teda výdrž vojáka. Zároveň jsem byl šokován vlastním chováním. Sex s jiným chlapem se mi už od začátku hnusil, ale pak jsem zničehonic změnil názor.

Levi si opřel hlavu o moje rameno a sledoval mě. Cítil jsem jeho pohled, bylo to tak nepříjemné.

"Chtěl bys někoho poznat?" zeptal se s úsměvem, jako by věděl, že mi to udělá radost.

Ještě ten den jsem se seznámil se všemi, kteří se mnou cestují v čase. Všechny tváře jsem znal ze snů, ale na jména jsem si nevzpomněl, ani když mi je řekli.

Ta černovlasá dívka, co se celou dobu tvářila tvrďácky, nakonec nebyla moje přítelkyně. K ostatním byla chladná, ale všiml jsem si jejích pohledů. Na mě se dívala úplně jinak. Byla do mě blázen, ale byli jsme pouze kamarádi.

Armin, mladý strašpytel, ale zato génius, mi vyprávěl všechno, co jsme spolu zažili. Jeho pisklavý hlas mi trochu lezl na nervy, ale věděl jsem, že si brzo zvyknu. Jeho vyprávění bylo opravdu poutavé.

Levi, Mikasa a Armin byli pro mě nejbližšími přáteli. Znovu se s nimi setkat ve mně vyvolávalo zvláštní pocit. Jako bych tu s nimi chtěl i nechtěl být. Zatím vyhrávalo to první, protože jsou spojeni s mou minulostí. Musel jsem se o nich dozvědět více. Věřil jsem, že mi to pomůže si na všechno vzpomenout. Ale zároveň mi hlas v hlavě našeptával, abych se jich stranil. Nevím, proč se takhle cítím, ale jistě to je způsobené zlými zkušenostmi z minulosti. Možná jsem v předchozím světě někoho ztratil a teď se bojím, že když se s někým sblížím, taky umřou.

"…Pamatuješ?" zeptal se blondýn s hvězdičkami v očích po dovyprávění celého našeho dobrodružství, jak jsme bojovali s obry.

"Nepamatuju…" zavrtěl jsem hlavou, "ale zdává se mi o tom."

Všem se zatajil dech. Levi jim určitě ještě před tím, než jsme se setkali, řekl, že trpím amnézií, ale že se mi vzpomínky z minulých světů přehrávají do snů, to jim zatajil.

"Takže jsi věděl, kdo jsme, ale zároveň nevěděl," poznamenal Armin.

"No…" zaváhal jsem. "Tak nějak…" přidal jsem i nejistý úsměv. Atmosféra se najednou obrátila o sto osmdesát stupňů. Dobrá nálada všech se jako mávnutím kouzelného proutku vytratila a nahradila ji lítost, nostalgie a sentimentalita.

"Venku už je tma, měli bychom jít všichni domů," rozhodl Levi, čímž celou situaci vlastně zachránil.

Všichni tři jsme s ním souhlasili. Sednou si do hospody na pivo můžeme kdykoli, ale tady jsme zkysli celé odpoledne a je na čase jít domů. Navíc je toho na mě trochu moc, musím o tom ještě přemýšlet. Po pěti letech stranění se ostatním jsem se ze dne na den spřátelil hned se třemi lidmi, které jsem předtím neviděl. Nevěděl jsem, co je to za pocit na mojí hrudi. Pozitivní, nebo naopak negativní?

"Doprovodím tě domů," nabídl se Ackerman, jak jsme vyšli z hospody. Neprotestoval jsem. Šli jsme pomalu a ani jeden z nás nemluvil, takže jsem mohl přemýšlet a popřípadě položit svému společníkovi otázku.

"My jsme byli milenci," zopakoval jsem, co se mi před pár hodinami potvrdilo.

"Snoubenci," opravil mě černovlásek.

"Jak se to stalo? Ve snu jsem tě žádal na obrovské zdi při západu slunce…" svěřil jsem se mu.

"Zasnoubili jsme se asi třikrát, ale nikdy se nevzali. Nebyl na to čas, vždycky jsi tak brzo umřel…" řekl smutně Levi a povzdechl si.

"Zní to, jako by to byla moje vina," podotkl jsem žertovně.

"Byla, ale ne úmyslná. Smrt nemůže nikdo předvídat. Ani já. Ani ty. Nikdo," jeho hlas se pomalu tlumil. Zatím jsme došli k vysokému domu, kde jsem bydlel.

"To je hrozný," zavrtěl jsem hlavou. "Proč tomu tak vlastně je? To jsem prokletý, nebo co?" zeptal jsem se trochu rozčileně.

"Já nevím," odpověděl Levi. Na obličeji jsem mu viděl, že by odpověď taky rád znal.

"A proč zrovna-"

"Ššš…" utišil mě prstem na rtech a milým úsměvem. "Máš moc otázek," zasmál se a políbil mě. Bylo to opravdu příjemné. Být s ním bylo příjemné. Ale pořád ve mně sídlil strach, že ho ztratím.

O rok později

Jak jinak strávit rok než se svým milovaným přáteli? Bez nich si už nedokážu nic představit. Trávili jsme spolu veškeré svátky, chodívali jsme ven, na výlety, oslavovali jsme narozeniny… a s Levim jsme začali bydlet spolu. Moji paměť to však nevrátilo a noční můry pokračovaly dál. Můj snoubenec mi poradil, abych si všechny sny, tedy pokud si je zapamatuju, zapíšu na papír nebo do bloku, a on to pak se mnou probere. Pomáhal mi tak se vyznat v jednotlivých snech, bylo pak snazší rozeznat, co jsem se ve kterém světě naučil a co jsem získal. Vše do sebe zapadalo jako kostičky z lega a můj život začínal mít obrovskou váhu. Nechtěl bych se ho vzdát. Jenomže brzy se mělo všechno opět změnit.

Stál jsem před skupinou nováčků, kteří se měli účastnit první mise. Vybráni byli pouze ti, co měli už z dřívějška bohaté zkušenosti, nebo pokud byli výjimečně dobří. A já jsem je měl vést. Nebylo to poprvé, co jsem stál v čele svého týmu, ale bylo to poprvé, co v mém týmu byli i tři pro mě nejdůležitější lidé. Věděl jsem, že se odtamtud nemusíme vrátit.

"…Vyrážíme zítra v pět hodin ráno od hlavní brány. Pozor! Rozchod!" domluvil Erwin a sám odešel kamsi do háje. Měl jsem chuť se rozběhnout za ním a domluvit mu, aby Mikasa, Armin a Levi byli z této mise stáhnuti, jenomže to by nebylo profesionální. Musím udržet své emoce na uzdě a nemíchat osobní život a kariéru. Věřím, že ti tři to zvládnou. Mikasa stejně jako Levi neudělali jedinou chybu při výcviku, proto byli vybráni pro tuto misi. Armin sice nevynikal v oni, v čem oni, ale zato byl nejchytřejší z celé té skupiny padesáti lidí. Všichni měli vysokou šanci na úspěch.

Trvalo několik hodin, než nás letadlo dopravilo na určené místo. Celou dobu jsem byl nervózní a poklepával jsem nohou. Bál jsem se a nemohl jsem spustit oči z Leviho. Ten si z toho nic nedělal. Věřil sobě, mně i ostatním. Já byl ale na pochybách. Něco mi říkalo, že nic nedopadne tak, jak by mělo a jak by si každý přál.

Po přistání v táboře nám rychle vysvětlili taktiku a momentální situaci. Měli jsme osvobodit jednu vesnici, ve které bylo zadržováno několik lidí. Teroristi ovládali většinu území a bylo čím dál těžší se bránit, proto poslali pro nás.

Armin nás seznámil s veškerými postupy a propočty, aby vše klaplo. Nikdo nic nenamítal, na něj jsme se opravdu mohli spolehnout. Už jen, aby nikdo neudělal chybu. Museli jsme si to zapamatovat jako herec scénář a provést stejně skvěle, jak byl ten plán navržen.

Leželi jsme nenápadně za menším kopcem a dalekohledem sledovali dění ve vesnici. Čekali jsme na správnou chvíli. A když přišla, hodili jsme tam tři kouřové bomby, které především odlákaly pozornost. Vběhli jsme tam a tím se rozdělili. Měli jsme asi minutu, než kouř vymizí. Během toho jsme měli zajmout co nejvíce teroristů a dostat se k rukojmím.

Schoval jsem se za jeden dům a do ruky vzal další kouřový granát. Ušima jsem kontroloval situaci, zatímco si vedle mě sedl parťák. Přesně tak to Armin naplánoval. Já a Levi jsme měli osvobodit zajatce ze tří domů na východě. Jenomže když jsem se ohlédl, nebyl to Levi. U hlavy mi držel palnou zbraň jeden z našich nepřátel a rozkazoval mi, ať se zvednu a jdu s ním. Samozřejmě jsem musel zahodit veškeré zbraně. Bránit jsem se nemohl. Hned se k němu přidali další tři chlápci a všichni na mě nepřestávali mířit.

Sledoval jsem, jak kolem ležela mrtvá těla nepřátel i našich kolegů. Jen pár z nich bylo zajato. Stejně jako Levi i Mikasa.

Když jsem viděl Ackermanovu tvář, zděsil jsem se. Není to ani pět minut, co jsme zahájili akci, a tak rychle se to posralo. Selhala taktika? Ne. Museli mít někde schované posily, Armin by se nemýlil.

"Kdo je velitel?" zeptal se muž, který držel klečícího, spoutaného Leviho za vlasy s nožem u krku.

"Já!" vykřikl černovlásek. Věděl jsem, proč mě kryje, ale neměl na to právo.

"Já jsem velitel!" řekl jsem místo něj a za to jsem dostal zbraní po hubě. Asi nemá cenu se s nimi hádat.

"Okamžitě odvolej svý lidi, nebo tu chcípnete!" zatahal ho za vlasy.

"A když to udělám, stejně nás zabijete. Jaký je v tom kurva rozdíl?" uchechtl se Ackerman. Třásl jsem se strachy.

"Ne. Pustím všechny tady tyto a dám jim minutu náskok, než je moji muži začnou pronásledovat. Zní to fér?" zeptal se chlápek slizce.

"A co uděláš s ním?!" zakřičel jsem, čímž jsem si zasloužil jeho pozornost. Jenom se uchechtl, zaklonil Levimu hlavu a přiložil mu ke krku nůž.

"Odvolej je. Aspoň budou mít nějakou šanci na život. A tady toho," ukázal na mě, "si najdu sám." Jeho smích mě znechucoval.

Setkal jsem se s Leviho pohledem. Viděl jsem v nich vzdor a lásku, která přes tuto zlou situaci nabývala jen na síle.

"Ne," řekl Levi a zavřel oči. Očekával smrt.

Pak mě něco napadlo, ale muselo by se to stát hodně rychle.

Vstal jsem ze země, na které jsem se už dlouho válel a běžel jsem k Levimu. Poslední, co si pamatuju před tím, než se všechno zahalilo do temnoty, byl Leviho zděšený výraz a křik.

Když jsem znovu nabyl vědomí, nechtěl jsem otevřít oči. Bál jsem se, že uvidím bojiště, mrtvá těla, krev… že není po všem.

"Erene…" uslyšel jsem jeho vlídný hlas a dotek na ruce. "Už můžeš otevřít oči," pravil dál.

Poslechl jsem. Skláněl se nade mnou a jemně se usmíval, jako by se nic nestalo.

"Levi?" oslovil jsem ho nejistě. "Kde… kde jsme?" rozhlédl jsem kolem a posadil se. Všude kolem nás bylo bílo a… naprostý klid a mír.

"Netuším," pokrčil rameny a pohladil mě po tváři. "Ale hlavní je, že jsme spolu."

"Takže… jsme mrtví?" zeptal jsem se trochu zděšeně a on přikývl.

"Chtěl jsi, abychom se dostali do jiného světa, že? To bylo chytré," pochválil mě. "Ale dostal jsi nás sem. Řekl bych… že to je nebe… i když to tak nevypadá…"

"Jo…" vydechl jsem a po chvilce prohlížení jsem Leviho objal. "Tolik jsem se bál, že tě zabijí…"

"Však zabili," konstatoval Ackerman. "Ale to je jedno. Teď budeme spolu navěky věků…" slíbil a políbil mi ruku.

Srdce se mi rozskočilo radostí. Nevím, jak nebe funguje, ale rozhodně se s Levim plánujeme vzít. Dlouho jsme putovali v neznámu, a i přesto, že jsme nic nenašli, jsme pokračovali dál. Nic jsme však ani nehledali. Drželi jsme jeden druhého za ruku a to nám stačilo.