Zajat v čase (1/2)

Lidičky! Tuhle povídku píšu už skoro měsíc, no není to skvělý? x'D A zároveň se chci omluvit, že jsem trochu pozměnilap příběh, než jaký byl požadován. ^^

Pár: Levi x Erene

Čeká vás: hardyaoi (asi xD), nevím, jestli je to přímo budoucnost, protože to je... no... však uvidíte...

Věnování: crazyhunters

---

Nočními můrami trpím už od nepaměti, ta dnešní byla ale obzvlášť děsivá a nejhorší na tom je, že si ji pamatuju. Bydlel jsem ve velkoměstě v malém bytě se spolubydlícím. Myslím, že to byl spolubydlící. Nepamatuju si jméno, vím jen, že byl o dost starší než já. Bylo ale divné, že jsme měli jen jednu postel. Jedna ložnice s jednou postelí. Teď, když o tom přemýšlím, možná to nebyl spolubydlící, ale milenec. To ale není možné, protože jsem měl přítelkyni. Nebydleli jsme spolu, ale každý den za mnou chodívala, starala se o mě a já jí to úplně stejně všechno oplácel. Proč bych teda spal v jedné posteli s mužem, když mám tak skvělou přítelkyni? Vím, že sny nedávají smysl a raději bych tohle neměl řešit, ale utkvělo mi to v hlavě, a ne a ne se toho zbavit. Nutí mě to pořád o tom přemýšlet. Co když to ale není sen ani noční můra, ale vzpomínka? To by situaci měnilo. Ne. Změnilo by mi to celý život.

Probudil jsem se v místní nemocnici z kómatu, v němž jsem strávil několik měsíců. Nikdo mě neznal, nikdo nevěděl, odkud jsem přišel. Prý mě našli u řeky s rozbitou lebkou, tak mě odvezli do špitálu, kde už se o mě postarali. U sebe jsem měl doklady, ale ani z jednoho se nedal určit můj původ. Adresa, kde jsem údajně bydlel, neexistovala, moje rodné číslo též ne. Jako bych neexistoval, jako bych nepocházel z tohoto světa.

Brzy jsem si našel práci i bydlení. Vzal mě pod křídla poručík Erwin Smith, díky němuž jsem se připojil k armádě a chvilku na to jsem si i dokonce koupil byt. Začal jsem tedy nový život, když jsem ztratil ten minulý, který ožíval každou noc. Sice mě to děsilo, protože často ty sny byly... opravdu hrůzostrašné, ale touha po poznání, co se stalo, než jsem se dostal do kómatu, každým dnem sílila. A tyto noční můry mě asi měli dovést k pravdě o mém původu.

Provedl jsem každodenní rutinní činnosti, jako hygiena, snídaně, obléknout se a hurá do práce. Takhle to šlo už pět let. Jak bych se jindy těšil, dneska bych raději zůstal doma. Ode dneška začínám s výcvikem nováčků. Popravdě mě nic horšího potkat nemohlo. Vůbec se divím, proč tímto úkolem pověřil Erwin zrovna mě. Vždyť nejsem jediný skvělý ze skupiny. Třeba Jean, to je rozený vůdce. Když se dozvěděl, že výcvik povedu já, začal mě nenávidět a dělat mi naschvály. Moc si jich ale nevšímám. Jsem zvyklý být terčem posměchu.

Rychle jsem vydechl zadržovaný vzduch v plicích, abych si dodal odvahu. Nasadil jsem kamenný výraz a vyrazil pozdravit nováčky. Už byli nastoupeni v řadách v pozoru a pozorně poslouchali Erwina. Takové ty kecy, jako že se správně rozhodli nastoupit do armády. Že naše vlast potřebuje ochránit, i když to tak nevypadá. Nebo že to bude dřina, ale že věří, že to společně zvládneme. Jak to tak vidím, z těch padesáti nových lidí se jich po měsíci zredukuje na polovinu, možná na míň. Spousta z nich vypadala, jako by sem přišla jen ze zvědavosti, pýchy, či donucení. Nikdo z nich, až na pár výjimek, se nemohl stát řádným vojákem - to je prosím můj upřímný názor, v který doufám, že se nestane.

Erwin mě představil, chvilku ještě mluvil o výcviku, který nás společně čeká, a já si zatím prohlížel nové ksichty. Zarazil jsem se. Ve třetí řadě stálo pár lidí, které jsem odněkud znal. Počkat... Ano, jsou z toho snu, který se mi zdál minulou noc. Je tohle to, čemu se říká déjà vu?

Zaujal mě však muž, z něhož jsem nemohl spustit oči. Díval se na mě. Jeho pohled mi rozházel hormony, díky čemuž jsem nedokázal řídit svoje emoce. Všechno se to ve mně míchalo. Cítil jsem smutek, štěstí, radost, dokonce i zklamání zároveň. Za pět let to bylo poprvé, co se mi něco takového stalo. Okamžitě jsem poznal, že se mi ten muž líbí.

"Erene, je to tvoje," předal mi slovo nadřízený.

Probral jsem se z transu a začal svou řeč. Ještě se mi nestalo, abych byl nesoustředěn. Správný voják musel být stále ve střehu.

Po rozchodu jsem si oddechl. Cvičit nováčky bude teprve dřina. Zvlášť, když tam budou ti tři. Černovláska byla ve snu moje přítelkyně, v realitě byla mnohem krásnější a chladnější. Blondýn vypadal opravdu plaše, úplně jako ve snu. I když toho moc nenamluvil, byl skutečně chytrý. No, uvidíme, jestli i tohle platí v realitě.

Ten poslední - ten černovlasý muž… vlastně nevím, co bych k němu řekl. Snad jen, že na mě působí egoisticky. Mám ale dojem, že se mi v noci zdálo o úplně jiném člověku. Ten ve snu byl laskavý, něžný, vstřícný… tohle byl jeho totální opak. Tak uvidíme, jak se mu zítra ráno povede běh na pět kilometrů…

Spokojeně jsem vydechl, až jsem rozehnal obláčky páry. Chodit do sprch hodinu po skončení směny je geniální nápad, za který se chválím pokaždé, když se je navštívím. Většina vojáků - ať už těch nových, či stálých - sem chodí hned, co odbije konec výcviku. Buď jdou do rovnou do kasáren, nebo do sprch. Dokážete si představit, jak nepříjemně tu musí být, když se pod deset sprchových hlavic nacpe přes dvacet lidí? A to ta místnost nemá ani patnáct metrů čtverečních…

Nerad se sprchuju s ostatními. Nejsem jediný se zjizveným tělem, ale za to jsem se nestyděl. Nechci se s nimi sbližovat. Tížil mě pocit na prsou, že bych neměl. Jakmile vidím jejich úsměvy a přátelská gesta, pohltí mě pocit samoty. Jsem přesvědčený, že jsem v minulosti někoho ztratil a bojím se, že kdybych se s někým sblížil, určitě bych trpěl stejně jako tenkrát. Tím se vysvětluje mé chladné chování vůči ostatním.

Leknutím jsem sebou trhl a málem uklouzl, když mě z myšlenek vytrhl divný zvuk. Způsobil ho ten nový černovlasý chlap, o němž se mi zdálo.

"Já tě pak nebudu pomlouvat, neboj," zasmál se a pustil na sebe horkou vodu.

Zůstal jsem na něj civět jako na zjevení Panny Marie. Musím říct, že je dobrej. Uběhl pět kilometrů, a ještě měl dostatek energie na překážkovou dráhu. Ze skupiny nováčků zatím exceloval.

U mě osobně taky exceloval. Prohlížel jsem si jeho tělo, kterého jsem se nemohl nabažit. Kde k němu přišel? Přál bych si na něj sáhnout, tolik mě přitahoval. Bylo to normální? Jakože… se mi líbí cizí chlap, kterého vídám jen ve spánku.

"Co tak koukáš? Nemáš vlastní?" zasmál se znovu. To už si mě všiml, jak mu v duchu hodnotím rozkrok.

"Neměl byste takhle mluvit se svým nadřízeným, pane…" naschvál jsem nedokončil větu. Takhle ho donutím říct mi jeho jméno, aniž bych se ho na něj musel ptát.

"Ackerman. Levi Ackerman," sdělil.

Mým tělem prošla ostrá bolest a před očima se mi zjevila vzpomínka. Já a Levi jsme seděli na masivní zdi, odkud byl nádherný výhled na okolní svět, a pozorovali jsme západ slunce. Byly to jeho narozeniny a oba jsme to nechtěli slavit nějak extra, proto jsme si jen my dva zašli na večeři a sednout si sem. Pak jsem ale vstal, pronesl několik slov, poklekl a požádal ho o ruku.

Proč by se mi vybavilo něco takového?! Tohle, že se v minulosti stalo?! Nesmysl! Absolutní nesmysl! Už změna prostředí napovídá, že to nedává žádný smysl!

"Je ti dobře?" zeptal se starostlivě a přistoupil ke mně. To už jsem se opíral o zeď a zhluboka dýchal. Tak tohle je na mě silné kafe. Předtím jsme žili ve velkoměstě, a teď najednou v době, kde se kolem měst ještě stavěly obrovské hradby? Nerozuměl jsem tomu a toužil, aby tohle všechno skončilo.

"Už půjdu," oznámil jsem a měl se na odchodu. Doma budu asi hodně přemýšlet.

Přemýšlení se ale konalo především pozdě v noci, kdy jsem se probouzel z dalších nočních můr. Byl v nich Levi a já. Ať už se stalo cokoli, byli jsme spolu. Nakonec se stalo, že mě zabili. A on byl u mě. A pak jsem se probudil.

Jeden sen střídal druhý, pak přišel třetí - úplně stejně nesmyslný jako ty dva předchozí. Věděl jsem, že to mělo nějakou spojitost, na kterou jsem ale nemohl přijít. Každý ten sen se odehrává v jiné době, v jiném prostředí, na různých místech. Lidé jsou ale pořád stejní, a to mě mate. Proč si představuju, jak jsem s neznámými lidmi v různých částech světa?

Po pár dnech, kdy se noční můry staly nesnesitelnými a já se potřeboval pořádně vyspat, jsem se rozhodl navštívit toho, kdo je mi z těch snů nejblíž. Možná, že když ho poznám, vše se vyjasní.

Nechal jsem se jím pozvat dovnitř. Nedával to příliš najevo, ale já na něm poznal, že je šťastný, že jsem přišel. Neptal se, co bych si dal k pití. Automaticky mi udělal čaj.

"Co tě ke mně přivádí?" zeptal se ze zvědavosti. Když pokládal hrnek s horkou kapalinou na stolek přede mně, všiml jsem si zlatého prstenu na prsteníku. Už předtím jsem ho viděl - ve snu. O to divnější to vše bylo.

"Jenom se seznámit," odpověděl jsem prostě místo poděkování. Posadil se naproti mně se svým hrnkem, z něhož hned upil.

"To je zvláštní. Slyšel jsem, že se lidem spíš vyhýbáš," pozvedl obočí. Neočekával odpověď, ani se mi nevysmíval, že mě nachytal.

"Klidně půjdu," odpověděl jsem trochu uraženě. Tento člověk se mi začínal zamlouvat.

"Promiň, nechtěl jsem tě naštvat. Jen mě překvapilo, proč bys ze všech svých kolegů z práce přišel zrovna za mnou. Navíc za nováčkem." Další věta, která mě uváděla do rozpaků. Nemohl jsem mu říct pravdu, vypadal bych jako šílenec.

"Líbíš se mi," přiznal jsem. Ona to nebyla tak úplně lež. Vážně se mi líbil.

"Ty mně taky," usmál se jemně a položil hrnek s kávou. Spojil ruce pod bradou, opřel si o něm hlavu a nahnul se blíž ke mně. "Udržíš tajemství?" pošeptal tajemně. Z toho hlasu mi naskočila husí kůže. Nikdy jsem nepomyslel na to, že by se mi mohl líbit muž. Docela mě mé city děsily. Co kdyby se mě pokusil znásilnit? Jakože asi určitě bych ho přepral, ale co kdyby? Jedna moje třetina by se bránila, druhá se poddala a ta třetí s ním dokonce spolupracovala. Takhle mě nikdy nikdo nepřitahoval.

Naklonil jsem se k němu přes stůl. "To bych jinak nemohl být voják," poznamenal jsem drze.

On se ještě přiblížil. Dal bych ruku do hodně, že už neseděl, ale stál a jen se opíral o stůl. Byl mi blízko. Jeho neklidný dech mě lechtal na rtech. Zrak se mi pomalu rozostřoval, proto jsem přivřel oči.

"Popravdě… tě miluju…" pošeptal, pak se posadil na židli.

Srdce mi poskočilo nervozitou. Co teď? To se jako snažil si mě podmanit, a pak to jen tak zahodit?

Zhluboka jsem si povzdechl a nasadil výraz, který mu jasně říkal, že si se mnou nemá hrát.

"A?" pozvedl jsem pravé obočí. "Proč mi to říkáš, když nemáš v úmyslu to ani dokázat?"

Levi se zničehonic zasekl. Díval se na mě těma svýma děsivýma očima, jako bych ho naštval. Odložil hrnek, který měl v plánu si přiložit k ústům a za mikinu si mě přitáhl blíž k sobě, své rty nalepil na moje. Polibek trval sotva tři sekundy, ale vyvolal ve mně pocity, jichž se jen tak nezbavím. Jako by byly jen schované hodně hluboko a až teď se probudily.

"Nemusím ti nic dokazovat. Ty tomu věříš," pošeptal.

Zalapal jsem po dechu pod náporem vzrušení. Jeden jediný polibek a má mě podmaněného. A to si říkám voják? Nejraději bych si jednu lisknul.

Dlaň jsem mu položil na tvář a vyžádal si další políbení, tentokrát delší a hlubší. Čím víc jsem ho líbal, tím víc se mi vybavovaly všechny sny a začínaly do sebe zapadat. Vzpomínal jsem si na něj. Jak jsme se drželi za ruce, jak se na mě usmíval, jak mě hladil… promítalo se mi to před očima, jako na plátně. Miloval jsem ho.

O pár minut později už jsme seděli na posteli a navzájem se zbavovali oblečení. Sténal jsem a vzdychal pod každým jeho pohybem. Nebylo pochyb, že jsme někdy byli milenci. Ale zajímalo by mě, kdy se to někdy stalo. V minulém životě? Nebo je to skutečně jen shoda náhod.

Naše divoká líbačka se najednou pozastavila. Černovlásek si opřel čelo o mou odhalenou hruď a vydýchával se ze vzrušení. Rukama zastal na mých bocích, až jimi vystoupal po břiše na ramena. To, co jsem slyšel, byly vzlyky?

"Levi-"

"Už tě nechci ztratit," pošeptal a objal mě kolem pasu. Hlavu si položil na mou hruď a poslouchal rychle bijící srdce.

"Ty mě znáš, že ano?" zeptal jsem se se zájmem. "Víš, co se stalo, než mě našli s rozbitou lebkou." Nemohl jsem si pomoct, ale taky se mi spustily slzy. Při nástupu do armády jsem prošel několika testy, v nichž byl i test ovládání emocí. Teď bych neuspěl. Cítil jsem svíravý pocit na prsou, nebyl ale způsoben Levim. Ten pocit mě ovládal.

"Stalo se toho hodně na to, abych ti to všechno vyprávěl," utřel si slzy a konečně na mě pohlédl.

"Já mám výdrž. A tvůj hlas se mi dobře poslouchá," usmál jsem se jemně. Prsty jsem přejel po jeho líci. Znal jsem ty rysy, stejně jako to tělo. Jen jsem nevěděl odkud. Ale Levi to ví…

Posadil se a já naproti němu. Očima nenavázal kontakt, to znamenalo něco špatného. "Je těžké to vysvětlit, tak doufám, že to pochopíš," začal. "Jsi takový časový klíč."

Zaujatě jsem pozvedl obočí. Neměl jsem ponětí, co tím myslí.

"Žili jsme v době s mamuty, taky jsme zažili trojskou válku i superobří stvoření podobná nám lidem. Vím, že ti to zní nesmyslně, ale věř tomu. Teleportujeme se ze světa do světa, když umřeš. Já, ty, naši přátelé… všichni. Je jen otázkou času, kdy se v tom novém světě shledáme. Teda pokud znovu neumřeš…"

Zůstal jsem na něj civět, jako když poprvé vidíte mentálně postiženého člověka. Bylo to zcela absurdní, nikdo by mu takovou hloupost nevěřil. Ale měl pravdu. Tohle všechno byly mé vzpomínky a ta bolest na hrudi byly pozůstatky lásky, kterou mi do hrudi zasel on.

"To je šílený," zavrtěl jsem hlavou a nakrčil nos, jako bych ucítil nepříjemný zápach. Z toho přemýšlení se mi lehce motala hlava. Chytil jsem se za ni, abych si aspoň trochu utříbil myšlenky, a prsty jsem nahmatal jizvu skrytou za hnědými vlasy. "Co se stalo posledně?" zeptal jsem se, i když jsem ještě nebyl plně přesvědčen, že říká pravdu. Na svou minulost jsem se ptal už tolika lidí, ale nikdo mě neznal, tudíž mi nemohl nikdo odpovědět. A já sám to nevěděl, ale vše, co Levi vyslovil, o tom se mi po nocích zdálo.

"Byli jsme na prázdninách ve Francii. Bylo nám tam oběma nádherně, že jsme se nechtěli vůbec vracet zpátky do Británie, kde jsme pár let žili. Jenomže začala druhá světová válka. Utíkali jsme před nepřáteli a schovávali se, kde to jen šlo, ale v té době nebylo moc míst, kam by se dalo schovat. Pár dní jsme nocovali v opuštěném městečku, a když jsme se rozhodli pokračovat v cestě, začaly nálety. Zabil tě kus zdi, jak spadl jeden dům. Všude bylo... moc krve... a já se nedokázal pohnout z místa..." posmutněl, jako by si to vyčítal. Jeho výraz ve tváři se však náhle změnil. "Ale bylo to jiné..." přimhouřil oči, jak se snažil si vzpomenout. Asi.

"Jak jiné? V čem jiné?" nechápal jsem. Každou chvilkou jsem očekával smích, že jak jsem mohl skočit na něco tak bláznivého. Ale on se tvářil pořád stejně. Myslel to vážně.

"Viděl jsem tě umírat asi dvacetkrát, ne-li víckrát. Ale pokaždé, když se objevíme v novém světě, z toho starého si nic nepřineseš. A teď jsi byl nalezen s rozbitou lebkou. Je to divné," zapřemýšlel se.

"Znamená to něco?" pozvedl jsem obočí. Chtěl jsem vědět všechno důležité, zbytek mě nezajímal.

"Já nevím. Dle mého názoru to je předzvěst toho, že se jednou nikam neteleportujeme. Ty umřeš a my budeme dál žít ve světě, v němž jsme se ocitli. Nejhorší je, že to nevím jistě, ani kdy se tak stane. Pokud se tak vůbec stane," povzdechl si a zahleděl se mi do očí. Pak mě pohladil po tváři. Viděl, jak se cítím, všechny moje pocity se mi odrážely ve výrazu.

"Chtěl bych si vzpomenout," vyslovil jsem své přání a nechal se políbit. "Pět let žiju v představě, že jsem z jiného světa," dořekl jsem. Levi se tiše zasmál.

"Tak trochu jsi…" potvrdil mi. Nemyslel to ale vůbec špatně, ani posměvačně. Z očí mu nezmizelo štěstí, které teď cítil, že mě našel a mohl mi tohle vyprávět.

Znovu mě políbil a zatlačil mi na hruď, abych si lehnul. Rukama sjel po mé hrudi přes břicho až k lemu kalhot. Opravdu pomalu je stahoval i s trenkami.

"Bojíš se?" zeptal se zvědavě a udělal mi cucflek na krku.

Nevěděl jsem, jak odpovědět. Už jsem byl zcela nahý, takže mě opustila část nervozity. Bylo mi ale trapně. Ležím pod chlápkem, kterého asi nejspíš znám, ale vůbec to nevím. Co když jen využívá mojí amnézie, aby se se mnou vyspal? Ale všechno to sedí, musí to být pravda.

Navíc... si nepamatuju, že bych kdy měl sex. Za těch pět let, co jsem se adaptoval do tohoto světa, jsem nebyl schopný si najít přátelé, natož přítelkyni nebo známost na jednu noc. Nikoho jsem nepotřeboval.

Takže se sexem nemám žádné zkušenosti. Zním asi jako patnáctiletá holka, ale je to pro mě něco nového. Otevírám někomu vrata do svého soukromí, které si tak pečlivě střežím. Ale zároveň jsem po tom dychtil. Nechat někoho, aby mě ovládal, podmanil si moje tělo i mysl. K vojákovi se tyhle myšlení nehodí, vím to. Ale netoužit po tom bylo mučivé.

"Nebudu se ti smát, za to, jak tvoje tělo vypadá," promluvil něžně a polibky putoval dolů po napnuté pokožce. "Já ho totiž znám nazpaměť," pošeptal a zpracovával mě rukou. Líbal mě na stehně, přitom se mi vyzývavě díval do očí.

Musel jsem oční kontakt ukončit. Jednak kvůli slasti, a jednak kvůli tomu, že se mi vybavila vzpomínka přesně o této situaci. Jako bych se jen vracel v čase.

"Nemusíš to dělat," konstatoval jsem se snahou kontrolovat své vzdychy, abych mohl plynule mluvit.

"Já chci," odpověděl černovlásek a vzal mě do úst. Bylo to zcela jiné, než když si to dělám rukou. Měl jsem tendenci přirážet pánví, ale krotil jsem se. Pořád jsem se trochu styděl, že se s někým intimně sbližuju.

Vyjekl jsem, když mi cosi studeného zajelo mezi půlky, a prudce jsem se posadil. Levi okamžitě přestal, aby zjistil, co se stalo.

"C-co to děláš?" zeptal jsem se zmateně. Už jsem našel příčinu toho nepříjemného pocitu. To prsty na jeho pravé ruce se snažily dobýt do mého konečníku.

"Nechceš?" pozvedl obočí. Nešlo přeslechnout zklamání v jeho hlase.

"Ne!" zareagoval jsem trochu horlivěji. "Je to… potupující…" začervenal jsem se. Nechat si do zadku strčit jeho pohlavní orgán? S tím pochopitelně nesouhlasím.

Levi se ale zasmál. sáhl po kapesnících a utřel si ruku od lubrikantu. "Jako když jsme to dělali poprvé…" zavrtěl hlavou. "Ale v tu dobu ti ještě nebylo dvacet," mrkl na mě.

"Cože?" vydal jsem ze sebe. "Ty seš úchyl!" obvinil jsem ho a začal se oblíkat. Pořád jsem si mrmlal pod vousy, jak jsem mu mohl vůbec věřit.

"V posteli jsi větší zvíře ty, věř mi," smál se. Nesnažil se mě zastavit v odchodu. I když jsem si oblékal kalhoty (mimochodem to šlo s erekcí pěkně blbě), seděl na posteli a smál se.

"Jo, ty pedofile," řekl jsem ironicky. Už jsem se viděl doma, jak se z toho všeho vyspím.

"Počkej," prosil mě. Tón, který použil mě obměkčil. Přestal jsem se snažit zapnout si kalhoty a s rukama na hrudi jsem čekal, co mi chce říct. "Nechtěl jsem se ti smát. Omlouvám se," objal mě zezadu a stáhl si mě do klína. Svými rty se přisál na mou šíji, kterou i trochu zkousl. Rukama mi zaplul až do trenek a pokračoval, kde přestal.

Zaklonil jsem hlavu a nechal se jím opečovávat. Dlaněmi jsem přejížděl po jeho stehnech, občas jsem se dostal až k rozkroku, ale tahle poloha mi toho moc nedovolovala.

"Vím, kde to máš rád. Víš to taky?" zeptal se provokativně. Ani jsem se nenadechl k odpovědi, a už mě povalil na matraci na břicho. Zatahal mě za boky, abych na něj vyšpulil zadek. Na jazyku se mi usadilo pár sprostých slov, kterými jsem ho chtěl nazvat, ale jakmile mi stáhl kalhoty a začal osahávat zadek, zavřel jsem hubu. Líbilo se mi to. Opravdu věděl, co mám rád a co mě vzrušuje.

Tentokrát jsem ho nechal, ať si se mnou dělá cokoliv, co chce. Vlastně to ani nebylo špatné. Nebolelo to, jen to byl zvláštní pocit, později blažený. Jsem voják - jeden z nejlepších u nás v armádě - a jen tak něco mě nezlomí, i kdyby mě hodiny mučily. Jak to, že on mě dokáže ovládat jen dvěma prsty?

Chytil mě oběma rukama za boky. Poznal jsem, co teď mělo přijít. Nejvtipnější na tom bylo, že jsem se už vůbec nebál. Důvěřoval jsem mu, i když mě ještě před chvílí urazil.

"Bylo ti šestnáct," pravil přes zaťaté zuby. Nijak jsem na to nereagoval, moje mysl se momentálně soustředila jen na jeho erekci, jak se do mě zasouvá. "…takže mě nenazývej pedofilem…" slyšel jsem v jeho hlase vztek. Možná se opravdu zlobil, ale pořád byl něžný a ohleduplný.