Za (ne)přítele | Kapitola 20. [KONEC]

No a je to tady. Končí nám další omegaverze. To jste rádi, co? Já ano. :D Už jsem se konečně pohnula z místa a dokončila jsem jednu z povídek, kterých se chci zbavit. Už zbývá jen Osud a UC. :D :3

Mám teď objednanou povídku, kterou bych chtěla co nejdříve dokončit (mám jí sepsanou asi polovinu x'D) a doufám, že se k UC a Osudu brzo vrátím. <3

Jo a taky mám žádost o SB... jaj, nemám ani čas udělat diplom. -_-

Děkuji moc všem, kteří četli nebo komentovali tuhle sračku povídku. Jste zlatíčka, moc vás všechny miluju. <3

Jo! Od teď bych chtěla všechny povídky, co teď budou vycházet, nadepisovat tak, jak tady tuto povídku. :3 (Název povídky | Kapitola xy.)

---

Heiwajima seděl se svou dcerou v čekárně. Nebyla tam ani televize, ani časopis, který by si mohl přečíst, aby se zabavil. Většinu času, kterou strávil Izaya v ordinaci, si blondýn hrál se Shizukou. Ona byla teď jediná osoba, která mu dokázala vyloudit úsměv na tváři, jinak mu do smíchu vůbec, ale vůbec nebylo. Říkal si, že musí zůstat silný právě kvůli ní.

Trvalo dvě hodiny, než se dveře ordinace otevřely a ven vyšel uplakaný černovlásek s mužem v dlouhém bílém plášti.

"Počkej tady," rozkázal mu blondýn a Orihara poslechl. Pak i s doktorem a svou dcerou vstoupil do ordinace. Odmítl Oriharovi předat své dítě, nemohl riskovat, že se ji opět pokusí zabít. Kdyby si sám sáhl na život, už by to pro Shizua nebylo tak zdrcující. Izaya mu byl v tomhle ohledu opravdu ukradený. Navíc na chodbě jsou sestry, které by mu jistě poskytly první pomoc. U miminka by šance na přežití byla nulová.

"Nemám pro Vás dobré zprávy," začal doktor soucitně. "Stav pana Orihary je natolik vážný, že ho budeme muset hospitalizovat na našem oddělení. Nemůžeme riskovat, že se poslední událost zopakuje."

Shizuo pouze zavřel oči, pak pohlédl na svou dceru. Ta pro něj byla momentálně důležitější. Bylo mu líto, že se tohle všechno stalo a že Izayu zavřou do psychiatrické léčebny. Čekal, že se něco takového stane, že Izaya bude minimálně na práškách, ale jakmile to uslyšel, šokovalo ho to. Věděl ale, že to bude nejen pro Izayu, ale i pro samotného Shizua a jejich dceru nejlepší řešení.

"Na jak dlouho?" zeptal se a pohoupal dítětem na rukách. To se na pár sekund rozzářilo jako sluníčko.

"Minimálně tři měsíce, podle toho, jak se bude jeho psychický stav vyvíjet. Rád bych si promluvil i s Vámi, abych měl větší jistotu v tom, co mi řekl."

Shizuo přikývl. Odhadl, že Izaya neříkal pravdu. Chtěl si zachránit prdel předstíráním, že se nic z toho nestalo a Shizuo si to jenom vymyslel. Třeba. Jenomže to by mu bylo houby platné, protože na Shizuově straně stojí lékař, který sice není psycholog ani psychiatr, ale duševní poruchy a nemoci rozezná. Shinra. To už jsou dva proti jednomu.

"Představil Vás jako přítele, je to tak?"

"Ano." Ačkoli mu to bylo lehce proti srsti, přiznal to. Než vysvětlovat, jak se to mezi nimi vyvíjelo, raději zvolí nejkratší cestu. Už chtěl z celého areálu psychiatrické léčebny pryč. Ještě o hodinu déle a rovnou ho můžou zavřít na jednom z oddělení.

"A ta maličká," usmál se na miminko v náručí, "je vaše společná dcera. Říkám to správně?"

Další souhlas z blondýnovy strany. "Je to moje jediná radost v tomhle strastiplném období," usmál se na svou dceru i on. Otevřel pusu a svými rty sevřel její prstíky, které ke svému tátovi natahovala. Rychle se však odtáhl, aby na její obličejík nedopadly horké slzy. Už dlouho neplakal ze smutku. Už si ani nepamatoval, kdy to bylo.

"Promiňte…" omluvil se a slzy rychle setřel. Cítil se tak slabý, že Izayovi nedokázal pomoct. Pořád si přemítal v hlavě dobu, kdy spolu bydleli. Mohl udělat něco jinak? Měl být na něj trochu milejší? Některých činů se měl raději vyvarovat. Možná za jeho dnešní stav může právě Shizuo.

Ano, obviňoval se. Neměl čekat, až se jejich dítě narodí. Měl za ním jet hned, a i dřív se měl o něj lépe starat.

"To je v pořádku," řekl psychiatr vlídně a podal mu krabičku kapesníků, kterou Shizuo vděčně přijal. "Vlastně bych se divil, kdybyste se nerozplakal."

"Myslel jsem, že to mezi námi bude jenom lepší, ale zatím to vypadá tak, že jsem to všechno způsobil i zhoršil," svěřil se. Instinktivně začal Shizuku hladit po zádičkách.

"Nemůžu to vyvrátit, ale ani potvrdit," povzdechl si lékař. "Pokud byste potřeboval, můžete mě kdykoli navštívit. Tady…" vzal papírek, něco na něj napsal a podal ho blondýnovi, "je číslo přímo na mě. Můžete se kdykoli objednat a klidně vezměte s sebou i dceru, pokud neseženete hlídání."

Shizuo hned svěsil ruku, kterou od doktora přijal kontakt.

"Já nepotřebuju pomoc," řekl sebevědoměji, pak pohlédl lékaři přímo do očí. "Hlavně pomozte Izayovi."

Muž se zavrtěl na křesle, aby ho méně bolela zadnice, nahnul se nad stůl, na nějž spojil ruce. Výraz v obličeji naznačoval, že to, co se chystá říct, se Shizuovi nebude zrovna dvakrát líbit.

"U Vašeho přítele se vyvinula schizofrenie. Není však v tak silném stádiu, že by úplně ztratil rozum. Podle toho, co mi vyprávěl, se z toho přeludu dokáže dostat. Věřím, že proti tomu bude i sám bojovat. Věřím i tomu, že bychom ho mohli propustit přesně za tři měsíce od nastoupení na naše oddělení. Ovšem, je tu ještě jeden problém…" lékař si odkašlal. Shizuo celou tu dobu velmi pozorně poslouchal. "Nemůžeme s určitostí říct, jestli je u něj sebepoškozování důsledkem schizofrenie, nebo ne. Pokud ano, tím líp pro něj. Pokud ne, je pravděpodobné, že si ho tu necháme déle."

Blondýn ukončil oční kontakt a několikrát přikývl. Minimálně dvanáct týdnů bez Izayi. Postarat se o sebe a Shizuku zvládne, ale oba budou velmi osamělí.

"Můžu ho navštěvovat?" položil poslední otázku.

"Jistě. Návštěvy jsou na onom oddělení každý den. Od devíti do jedenácti, pak od dvou do čtyř. Za přítomnosti sestry, či doktora, samozřejmě."

Shizuo ze sebe už nedokázal vyslovit ani hlásku. Postavil se, slušně poděkoval a odešel. V čekárně seděl černovlásek, kterému se stáhl žaludek, jakmile si Shizua všiml. Už o ničem z toho, co dnes zaznělo, nechtěl mluvit. Ale znal Heiwajimu. Menší konverzaci o psychiatrické léčebně a jeho stavu se nevyhne. Neměl by si ale na nic stěžovat, může si za to sám.

Do příchodu domů ani jeden na toho druhého nepromluvil. Až když si vyzuli boty a pověsily bundy na věšák, blondýn rozhodl, že černovlásek mu uvaří, zatímco on půjde uspat Shizuku. Černovlásek souhlasil. Oba se cítili moc trapně na to, aby spolu hned mluvili. Navíc nebylo o čem mluvit. Vše bylo rozhodnuto, netřeba jakékoli zbytečné otázky. Vše se mezi nimi vytratilo. Nemohli si důvěřovat a najít společné téma, které by neurazilo, nerozesmutnilo nebo nenaštvalo toho druhého, bylo opravdu těžké, až marné. A mluvit o počasí by znamenalo definitivní konec jejich vztahu.

"Nakrmil jsem ji a už spí," oznámil Shizuo, když přišel do kuchyně. Dlaně zabořil do zadních kapes u kalhot a sledoval Izayu, který s ním na tři vteřiny navázal oční kontakt. Pak s nuceným úsměvem přikývl a věnoval se vaření. Shizuova přítomnost ho znervózňovala.

Blondýn se k němu přiblížil. Pozoroval jeho černé vlasy, jak ho lechtají na zadní části krku.

"Mě-měl by ses naučit vařit. Až tu nebudu, budeš si muset vařit sám," sdělil mu s nuceným smíchem. Vzpomněl si, když bydleli spolu a několikrát nechal vařit blondýna. Ani to nevypadalo dobře, ani to tak nechutnalo. Byl docela zvědavý, jak si bez něj Shizuo povede.

Svým způsobem mu to dělalo radost. Cítil se pro Shizua potřebný.

Kolem boků se mu omotaly Heiwajimovy ruce. Na chvilku si myslel, že má opět halucinace, ale cítil teplo vycházející ze Shizuova těla - to byl důkaz, že se jedná o realitu.

Znejistěl. Takhle blízko si dlouho nebyli. Co když se k tomu blondýn donutil? Jen chce Izayu uklidnit, že všechno se spraví. No a co, že to bude lež? Účel to splní, ne? Aspoň Orihara uvidí, že se o něj aspoň trochu zajímá.

"Mrzí mě to…" pošeptal Heiwajima plačtivě. Jednu ruku nechal na Izayovém boku, jen si jej přitáhl blíž k sobě. Druhou dosáhl až na rameno. Tím se ujistil, že mu Izaya neuteče. Celý ten týden budou jenom spolu.

"Nemusí," odvětil zklamaně černovlasý. "Je to celé moje vina. Osm let jsem tě nenáviděl, pak jsem dlouhou dobu popíral, že tě miluju. Nevěřil jsem ti, ani jsem nechtěl. Já-" odmlčel se. Těžko se mu vzpomínalo na minulost. "Před pár lety jsem začal až moc žít sexuálně. Za týden jsem se objevil v posteli s téměř pěti chlapi. Když mi Shinra oznámil, že jsem v tom… začal jsem panikařit. Nemohl jsem mu říct, že spím s kdejakým týpkem. Proto jsem mu řekl, že mě znásilnili, když jsem šel v říji domů…"

Tak tady byla pravda. V prvním těhotenství nehrálo roli znásilnění ani přítel, jak si myslel Shizuo.

"Když jsem si začal zvykat na roli budoucího rodiče, přišel jsem o to. Dál už to znáš… Ale…" pokračoval, "i když jsi posléze byl jediný, se kterým bych kdy chtěl dítě, začal jsem uvažovat jinak. Už by nebylo moje, ale naše. A to… to ze mě udělalo tohohle člověka." Otočil se k Shizuovi čelem. "Nemůžeš za to. Je to prostě v mojí hlavě," utěšil ho pohlazením po tváři.

"Nechci, abys odjel," vyslovil Shizuo tiše, jako by to mělo narušit sentimentální atmosféru.

"To já ta-"

"Izayo," skočil mu do řeči. Schválně pár sekund nemluvil, aby si získal veškerou Izayovu pozornost. Potřeboval, aby se pořádně soustředil na otázku a pozdější odpověď.

Chytil jeho dlaně a položil si je na líce. Jejich rty se téměř dotýkaly. V obou se rozproudil pocit vzrušení.

"Miluješ mě?" zeptal se ustaraně. Jeho hlas zněl, jako by se měl každou chvilkou rozplakat.

V Izayovi se probudilo zvláštní mravenčení v podbřišku, které zažil - ani si nepamatoval kdy naposledy. Rty se mu samovolně roztáhly do úsměvu, který byl následně zahnán pláčem.

"…miluju…" kníkl a sám Shizua políbil. Ani si nevšiml, kdy ho blondýn posadil na kuchyňskou linku. Teď pro něj existovaly jen Shizuovy doteky, vzdechy a slast, kterou si navzájem užívali. Takhle něžný Heiwajima nikdy nebyl. To svou sílu nepoužíval tak dlouho, že změkl, nebo měl na paměti slib, který ho nutil ovládat se? Netušil a bylo mu to jedno. Myšlenky se mu točily kolem budoucnosti, která je čeká.

Hned mu došlo, že tento sex není z vlastního donucení. Shizuo ho miluje, i když to momentálně nechce přiznat, protože mu Orihara tolik ublížil.

Blondýn ho zády opřel o dolní skříňku, kde se schovávaly hrnce a pokličky na ně, a něžně přirážel, zatímco ho nepřestával líbat na rty a objímat ho. Miloval poslouchat jeho hlas, když sténá jeho jméno a slova lásky. Miloval jeho.

O PŮL ROKU POZDĚJI

Před bránou psychiatrické léčebny stál blondýn s obrovskou kyticí rudých růží. Opíral se o auto, které mu pomocí magie vyčarovala Celty. Každou chvilkou by měl přijít jeho milovaný Izaya. Těch šest měsíců se viděli hodně málo. Asi měsíc byl Izaya na klinice pro lidi se sebevražednými sklony, pak ho ale přesunuli na oddělení pro duševně choré, jako třeba schizofreniky - případ Izayi. Tam už návštěvní hodiny byly jen po dohodě s primářem. Víckrát jak dvakrát týdně se na návštěvy chodit nesmělo.

"Nemusíš být nervózní," posmíval se mu Shinra. Všiml si, jak blondýn klepe nohou o zem.

"Nejsem nervózní," odsekl Shizuo a povzdechl si. Samozřejmě, že lhal. Cítil se jako na prvním rande.

"Ah, už jde!" zvolal brýlatý. V ten okamžik se Shizuo narovnal, upravil si vlasy sčesané dozadu a vyhlížel svého černovláska.

"Pff - naletěls!" smál se lékař, až se za břicho popadal.

Shizuo odložil kytici, vyhrnul si rukávy a prolupal si prsty. Nesnášel, když si z něj někdo dělal dobrej den. Vracel se zpět do starých kolejí. Už se dal lehko vyprovokovat, ale zatím nepoužil svou monstrózní sílu, aby někomu ublížil. Pouze tím vyhrožoval.

"Tak jo! Tak jo! Tak jo! Tak jo! Omlouvám se! Byla to největší blbost, co jsem kdy udělal!" hájil se brýlatý, aby si zachránil život.

"To je mi přivítání," protočil očima sarkasticky černovlásek.

Nikdo z nich nemohl věřit vlastním očím. TOHLE že je ten schizofrenik? Ten alkoholik? Skoro-sebevrah? Ne. Nikdo by nevěřil, že si něčím takovým Orihara Izaya prošel. Sarkasmem a ironií opět hovořil zcela plynule, dokonce si znovu oblékl svou bundu s kožíškem. Byl to ten Izaya, kterého zná celé Ikebukuro.

Shizuo neschopen slova sebral kytku z kapoty auta a podal mu ji. Nikdy nevěřil, že se někdo dokáže po léčbě v psychině změnit na sto procent. U Izayi asi vynaložili hodně úsilí.

"Měli mě propustit už před dvěma týdny. Jenomže těch posledních čtrnáct dní si mysleli, že nejsem vyléčen," vysvětlil černovlásek a strčil ruce do kapes.

"Stalo se něco?" zhrozil se blondýn. Prodloužili mu léčbu o dva týdny - to muselo být vážné.

"Konečně jsem se stal zase sám sebou," pokrčil rameny.

"Jo," došlo Shizuovi. "Vždycky jsi byl psychicky narušený…" uchechtl se. Tento vtípek se mu však mohl stát osudným. Kolem jeho tváře proletěl rychlostí blesku kovový předmět, který mu uřízl kus zlatých vlasů.

"Kdes…?" šokem nedokázal dokončit větu. Úplně zapomněl, že je jeho přítel mistr v zacházení s jakýmikoli noži.

"Už bys mě neměl podceňovat. Jsem přece Orihara Izaya, ne, Shizu-chan?" zasmál se. Pohledem ho provokoval.

Heiwajima se usmál. Upravil si vytažené rukávy, aby mu hned nespadly, jak bude toho skrčka mlátit. Přesně tenhle Izaya mu chyběl. Přesně tohoto zmetka nenáviděl natolik, až bez něj nedokázal žít.

Chytil ho za bundu a přitáhl si ho blíž k sobě.

"A já jsem Heiwajima Shizuo," zazubil se. Před očima se mu objevila představa, jak z toho skrčka mlátí duši.

Jenomže než vůbec pomyslel na napřažení pěsti, jejich rty a jazyky vedly nelítostný souboj o nadvládu.

"Ehm…" odkašlal si Shinra. Tím je zastavil v divoké líbačce. "Nerad vás ruším, ale jsou tu poblíž děti. V jejich přítomnosti - to je přece nemravné!" poučil je.

Izaya pohlédl do okna od auta, kde si v autosedačce hrála jeho dcera. Srdce se mu rozbušilo ještě rychleji a z očí se spustily slzy radosti.

"Vyrostla," pověděl užasle.

"Na rozdíl od tebe," poznamenal Shizuo hravě. O sekundu později toho trochu litoval, neboť mu Izaya uštědřil ránu loktem do břicha.

"Miluju tě," řekl přesný opak toho, co měl v plánu říct a co by se k jeho tónu hlasu lépe hodilo.

"Já tebe taky…" zasípal Shizuo, když se pokusil narovnat.

"Oba vás miluju…" černovlásek propukl v pláč, že ho Shizuo musel schovat ve své náručí.

…A raději sklonil hlavu, aby zlaté vlasy zakryly proud slz…