Za (ne)přítele | Kapitola 19.

Lidičky! Ani nevím, jestli jsem ráda, že jsem po týdenní pauze zpět, aby pravdu řekla. Měla jsem čas na školu (kde stejně jenom přežívám, v klidu :D), na kroužek a přemýšlení. Nechci to tu moc rozvádět, ale mám zdravotní problémy, které mě dost omezují ve všem, co dělám. Už jsem byla na několika testech, ale nic se nenašlo. Doktorka taky naznačila, že by se mohlo jednat o něco vážnějšího než co mám.

Nechci tu kecat o svém zdravotním stavu, pak to vypadá, že si vás chci získat přes lítost. :D Jen abyste věděli, že si možná budu dávat přestávky od blogu častěji. QQ

Zde máte předposlední díl. Vyšel už dnes jako náhrada za minulou středu. :3 Enjoy~ 💙

---

Orihara se zřetelně nedokázal dostat z šoku, a proto opět neodpověděl. Nevnímal svět, jaký je ve skutečnosti, ale viděl přelud vymyšlený jeho mozkem, kterému věřil. Kdysi pro něj nebylo nic podstatnějšího než čísla a fakta, ale tenhle Izaya zmizel už dávno. Před nedávnem ho nahradil psychicky narušený člověk se sebevražednými sklony.

"Pojď," pobídl ho Shizuo a pomohl mu vstát. To se stalo prvním krokem, jak se dostat z šoku. Při chůzi pocítil bolest na svých předloktích. Myslí se vracel do skutečného světa.

Blondýn ho vedl do obýváku do přízemí. Musel mu ošetřit rány a nechtěl, aby byl blízko jejich dceři. Je jen otázkou času, kdy ublíží i jí.

"Shizuo…" vydechl černovlásek trhaně, když se probral z nervového otřesu.

Heiwajima na něj upřel svá lískooříšková kukadla, po chvilce ho ale nechal na pár desítek sekund o samotě. Musel dojít pro lékárničku do koupelny v horním patře. Uvědomoval si, že by ho neměl nechávat samotného, pokud nechce, aby dál poškozoval své tělo, ale jemu to bylo jedno. Jednalo se o úplně stejný případ jako před rokem s alkoholem. Jak si myslel, že před více jak dvanácti měsíci ztratil veškerou sílu na něj dohlížet a starat se o něj, teď se cítil dvakrát tak hůř. Jako by to byla jeho vina, že se Izaya chová přehnaně starostlivě a že si podřezal žíly.

Černovlásek se držel za zápěstí, snažil se tak zastavit tekoucí krev. Že si před něj sedl Shizuo, to zaregistroval, až když se ho blonďák dotkl. Natáhl ruce před sebe a nechal se ošetřit. Ze ztráty krve se mu motala hlava a i v sedě bylo těžké udržet rovnováhu.

"Nemůžu tu s ní být," promluvil Orihara, když se trochu uklidnil a mohl plynule mluvit. Hlas měl ale tichý, že ho Shizuo sotva zaslechl. Musel chvilku přemýšlet nad tím, co Izaya pověděl.

"Řekni mi proč?" zeptal se blonďák, oči ale neodtrhl od zakrvácených zápěstí. Rudá tekutina nepřestávala téct, nebylo lehké ji zastavit.

"Co když ji-!" vyhrkl Orihara. Jen při té myšlence se mu ze sebe udělalo špatně. Dech se mu začal opět trhat a z očí mu vytryskly další slzy.

"Izayo!" okřikl jej Shizuo a zatřásl s ním. Nechal obvaz spadnou na zem a rozrolovat se. Nemohl uvěřit tomu, že by to Izaya jen pomyslel. Opravdu by byl schopný zabít vlastní dítě? Heiwajima začínal věřit, že ano.

Oba páry očí se po dlouhé době setkaly. Na setinu vteřiny se vytratily veškeré pocity, pak se ale zase vrátily.

"Chci se jít léčit," sdělil rozhodně černovlásek.

Heiwajimovi spadla brada. Byl rád, že to řekl, ale zároveň se cítil hrozně. Jako by ho k tomu donutil. Bude to tak ale nejlepší. Jedině psychiatr by mu dokázal vysvětlit, že takové chování není normální.

"Miluju tě. Musíš mi to věřit, Shiz-"

"Já ti nevěřím," přerušil ho blondýn. Hlas se mu třásl, jako by se měl každičkou chvilkou rozplakat. "Mám brát pokus o sebevraždu jako důkaz lásky?"

Izaya sklopil oči. Tuhle reakci od Shizua nečekal. Myslel si, že ho obejme, odpustí mu a řekne, že to bude dobrý. Ne, že se na něj naštve a svalí na něj veškerou vinu. Takhle to Izaya viděl. Shizuo byl v tento moment zrádce.

"Miluješ mě?" zeptal se se slzami v očích. Jako by mu měly pomoct získat si Shizuovu lítost.

Blondýn ukončil oční kontakt, sebral obvaz, který opět namotal, a pokračoval v bandážování Oriharových předloktích. Tahle otázka - jestli něco k Oriharovi cítí - ho už podruhé zaskočila.

"Já nevím…" řekl tiše a pokrčil pravým ramenem. Jeho city mu ale nebyly lhostejné. Měl ho rád, ale Izaya ho jen utvrzuje v tom, že tohle není láska. Možná jen pouhá lítost.

"A… nenávidíš mě?" opět položil otázku, na kterou už Shizuo neodpověděl. Zalepil konec bandáže, aby se nemohla rozvázat a držela na ruce. Krev už prosakovala skrz.

"Asi ti je jasné, že tě nenechám se k ní přiblížit," řekl chladně blondýn a uspořádával věci v lékárničce. Všechno vracel do bílé plastové krabice s červeným křížem.

"Chápu," přikývl Orihara. Jeho hlas by zaznamenal snad jen člověk s dobře vyvinutým sluchem.

"Na co jsi myslel?" položil otázku, ale z pouhé zvědavosti. Ptát se ho, proč si pořezal zápěstí jak puberťák, co chce zaujmout okolí, se mu zdálo zbytečné.

"Kdy?" nechápal Orihara. Když ale blondýn kývl hlavou k rukám, došlo mu, na co se ptal. Vzpomínal, co se dělo, moc si toho kvůli šoku nepamatoval.

Pohádali se. Shizuo na půl hodinu odešel. Co se ale dělo s ním samým?

Chodil po ložnici sem a tam, občas do něčeho lehce praštil pěstí. Co si to Heiwajima vlastně myslí?! Že ho donutí chodit ke cvokaři, aby byl lepší rodič? Však Izaya je výborný rodič! A tohle je od Shizua i Shinry opravdu zrada. Oba ho velmi zklamali.

Jeho zrak se upnul na postýlku, v níž spalo dítě. Nedokázal a ani nechtěl si bez ní představit život. Konečně má, čeho dosáhl. Má dítě, potomka, človíčka, který nese část jeho genů, které později předá dál. Tolik ji miloval. Už teď fantazíroval o budoucnosti - jak ji bude doprovázet do školy, bude jí pomáhat s úkoly, poradí ji ohledně prvních lásek a samozřejmě ponaučí o návykových látkách a sexu. Těšil se, až ji uvidí dospívat.

Jak si ji tak prohlížel, uviděl v její tváři něco podivného. Viděl v ní Shizua. Rysy zdědila po blondýnovi, stejně tak lískooříškové oči. Izayovi nebyla skoro vůbec podobná. Jediná podobná část těla byly vlasy, i když na její malé hlavičce vyrůstalo spíš jen tmavé chmýří.

"...Je naše, ne jenom tvoje."

Při vzpomínce na tuto větu ho znovu zamrazilo, stejně jako předtím. Stalo se to, čeho se moc bál už od samého počátku - Heiwajima si ji přivlastňuje. Tak přeci mu ji chce vzít! Vštípí černovláskovi do hlavy, že je to dcera obou dvou, tudíž na ni mají oba dva stejné právo. A po čase se vrátí domů z práce a oba zmizí, ne?

Ne, ne, ne, přesně o tomhle chodu myšlenek mluvil Shizuo. Přesně kvůli tomuto mají Izayu za blázna. Musel začít uvažovat jinak. Ano, Shizuka je i Shizuova dcera. Ano, oba dva na ni mají stejné právo. Ne, Shizuo nemá v úmyslu ji unést. Izaya ví, že ho Shizuo miluje, i když se v poslední době trochu hádají. Vždyť je ta láska opětována.

Pohladil ji dvěma prsty po vyboulené líci. Podobala se na Heiwajimu. Zprvu se mu to líbilo, ale po pár sekundách ho ovládla žárlivost. Jako by si ji tímto Heiwajima přivlastnil! Ona není jeho! Shizuka má jen jednoho rodiče a tím je Izaya! Nikdo jiný!

Začal ji nenávidět. Stejně jako teď nenáviděl Shizua. Už se ani nemohl podívat na tu nechutnou spící tvářičku. Ten tvor se neměl nikdy narodit.

Odešel do koupelny si opláchnout obličej. Motala se mu hlava. Potřeboval všechny ty myšlenky spláchnout pryč. Když se ale podival do zrcadla, spatřil svého starého známého, opět s úsměvem od ucha k uchu.

"Zbav se jí," poradil mu jeho vlastní odraz.

"Cože?" zamračil se. Nepotřeboval to slyšet znovu proto, že špatně rozuměl. Chtěl to slyšet, aby v něm žárlivost i nenávist s ní spojená dosáhly maximálního bodu a on se nebál své dceři i příteli ublížit. Když bude nadále naslouchat přeludu, nebude pak mít výčitky svědomí. Je to jako kdyby ho někdo vyhecoval.

"Zab je. Oba dva," pravila dál halucinace.

"Ale já je miluju," bránil se, ale tato slova neměla žádnou váhu. Pomáhalo mu to vyrovnat se s pozdější vinou.

"Ale oni tebe ne. Shizuo přišel, aby ti ji sebral. Teď se to snaží zakecat, že jste rodina a měli byste zůstat všichni při sobě. Ve skutečnosti mu jde jenom o to mimino. TVOJE mimino, Izayo," jeho hlas se pomalu vytrácel a z přeludu se stal opět obyčejný odraz v zrcadle.

Černovlásek neváhal a otevřel šuplík, kde hravě našel nůžky. V šuplíku se nenacházelo moc věcí, ale nůžky ležely na vrchu. Jako by věděli, že si pro něj Izaya přijde. Jako by na něj čekaly.

S pohledem na postýlku a ostřím v ruce vešel do ložnice. Zab ji. Zbav se Shizua, znělo mu stále v hlavě.

Jednu ruku položil na dřevěný rám postýlky, druhou zdvihl do vzduchu. Nic mu nebránilo zabít svou dceru. Než se smířit s tím, že je jeho dítě i někoho jiného, raději se smíří s jeho smrtí!

"...Tolik mě to mrzí..." kníkl Orihara a utřel si nos do obvazu.

Heiwajima nemohl několik desítek sekund dýchat. Že je s Izayou něco v nepořádku - to ví i Shinra. Jenomže nepočítal s tím, že by se z Izaya stala časovaná bomba.

Vstal a udělal pár kroků. Potřeboval se trochu vzpamatovat. Zatímco on byl někde venku a přemýšlel, jak se s Izayou udobřit a najít společné téma, jeho přítel držel zbraň nad jejich dcerou a chystal se ji zabít.

"Nemůžu jí ublížit. Víš, že to nedokážu, znáš mě!" vzlykal mladší.

"To jsou lži..." řekl Shizuo polohlasem.

"Nelžu! Miluju ji stejně jako tebe! Věř mi to!" stále prosil. Jeho zoufalý hlas však lezl Shizuovi na nervy.

"Nemůžu ti věřit!" křikl na něj. Neodvažoval se k němu otočit čelem. "Ty jsi... Chtěl jsi ji zabít..." vyřkl ztěžka. "Zabít i mě..."

"Shizuo-"

"A proč ses tedy podřezal?!" bouchl pěstí do zdi, ale slabě. Neměl v úmyslu rozbít celý dům.

"Já jsem-" vzlykal Orihara, "jí nechtěl ublížit..." přiznal černovlásek.

Shizuo zavřel oči, aby se na chvilku dostal z reality. Chtěl věřit tomu, že tohle je jenom zlý sen. Jeho přítel si raději rozřezal zápěstí, než aby zabil své dítě. Co když to takhle vůbec nebylo? Může mu tuhle báchorku věřit?

"To už překročilo všechny meze," řekl a konečně se k němu otočil čelem. Výraz, který měl na obličeji, Oriharu vyděsil. Ještě nikdy ho neviděl takhle naštvaného. Ne. Nebyl to jenom vztek. Heiwajima byl zlomený z toho, co se mohlo stát.

"Já- já-" zahekal Izaya, "půjdu se léčit..." rozhodl za sebe. Spíš to znělo, že to řekl ken proto, aby Shizua částečně uklidnil.

"Jo," přitakal blondýn a sebral lékárničku, kterou měl v plánu odnést. Hned ve dveřích se však zastavil. Teď ho opravdu nenáviděl, i přesto ho však nedokázal nechat v místnosti samotného. Nejraději by ho objal, ale jen proto, aby se sám utěšil, že to jednou skončí a budou normální rodina.

"Hned zítra pojedeme za psychiatrem a ten rozhodne, co s tebou. Dokud nebudeš v pořádku, k Shizuce se nepřiblížíš ani na pět metrů," rozkázal přísně a odešel. Každý krok do druhého patra mu lámal srdce. Proč to muselo zajít tak daleko?