Za (ne)přítele | Kapitola 18.

Lidičky, už nám moc kapitol této povídky nezbývá (tato je buď předpředposlední, nebo předposlední), připravte se na to hlavně psychicky. :D

Moc děkuji všem, kteří komentují a dodávají mi sílu do psaní! Teď nemám dobré období, co se týče fyzických sil, takže je možné, že teď v kapitolách nacházíte hodně chyb. Kdybyste našli nějakou hrubou, napište mi do komentářů! :33 Budu se to snažit co nejdříve spravit!

---

Blondýn si na mobilu projížděl nabídky prací. Do Ikebukura to bylo daleko, takže nemohl každý den dojíždět za Tomem, se kterým už stejně ukončil kontrakt, proto se rozhodl si najít práci poblíž domova. Peníze jim teď sice nechyběly, ale věčně jim pozůstatky na jejich kontech nevydrží. Izaya nebude moct ještě pár let pracovat kvůli péči o dítě, ale pak si jistě též najde novou práci. Pozici informátora už dávno pustil k vodě.

Prstem klepl na obrazovku, chvíli se začetl, a nakonec cosi napsal, pak schoval mobil do kapsy. Nebyl si ale jistý, jestli je to dobré rozhodnutí. Izaya se o sebe jistě postará. Alkoholismus i sebevražedné skony byly dávno za ním, o to už se nebál, ale co Shizuka? Bylo jasné, že s Izayou je něco v nepořádku a vůbec se to nelepší. Snažil se to přehlížet, vštěpit si do hlavy, že Orihara jen trochu panikaří, jako spousta jiných rodičů, když mají první dítě. Ale on takový nebyl. Mnohokrát nešel spát do postele a seděl u její postýlky, šel vynést odpadky do popelnice a vzal ji s sebou, protože se bál, že se jí doma něco stane. Shizuo si dovolil říct, že devadesát procent času, co spolu už žijí, si ho černovlásek absolutně nevšímá. Nejednou se stalo, že vypadal překvapeně, když uviděl Shizua sedět na židli, jak ho pozoroval, jak vaří. Byl překvapený, že vidí blonďáka ne v kuchyni, ale v celém domě. Přitom se na něj díval stylem: Ty tu ještě jsi? Neměl bys jet domů?

Heiwajima to nedával najevo, ale trápilo ho to. Jak už to vypadalo nadějně, že se zase sbližují, jejich vztah opět vychladl. Shizuo si tam nepřipadal jako doma, spíš byl návštěvou. Izaya ho možná v hloubi duše stále miluje, stejně jako Shizuo jeho, ale choval se k němu jako k vetřelci.

"Už spí," odpověděl Izaya. Seděl u postýlky a se spokojeným úsměvem sledoval svou dceru při spánku.

"Já vím," odpověděl Shizuo, přitom skrýval smutek. Jejich dcera spala už od doby, co si všichni dali společně oběd. Spí už několik hodin. Kdykoli ale Shizuo přišel ho ložnice, pronesl Izaya tuto větu. Jako by zapomněl, že ho Shizuo navštívil už dvakrát za toto odpoledne. "Chci si s tebou ještě promluvit," sdělil blondýn a posadil se na postel, zády ke svému milenci.

Černovláskovi zvadl úsměv na tváři. Tušil, čeho se jejich konverzace bude týkat, a vzrostl v něm odpor se Shizuem mluvit.

"Jde o nás?" zeptal se v naději, že budou mluvit o jejich vztahu než o tom, že Izaya potřebuje odbornou pomoc.

"Taky," potvrdil blondýn a povzdechl si. Neměl ponětí, kde začít. Taková sezení už dlouho neabsolvoval a věděl, proč je nesnášel. Promlouvat někomu do duše, přesvědčit ho o pravdě, zatímco on věří lži, neublížit mu a zachovat si s ním vztah bylo pro něj opravdu těžké. Snad nikdy v životě se necítil takhle nervózní. Viděl, jak Orihara reagoval na oznámení, že potřebuje psychologa. Jak bude reagovat teď, když ho chce Shizuo donutit jít aspoň na jedno sezení?

Černovlásek se posadil na druhý okraj postele, zády k Shizuovi. Nedívat se mu do očí bude snazší.

"Nevím…" začal Shizuo, avšak nemohl najít další slova. Chtěl říct vesměs to samé, co předtím Shinra, ale jiným způsobem. Kdyby se opakoval slovo od slova, Orihara by ho ani neposlouchal. Musel použít něco přesvědčivého.

"Myslíte si, že nejsem dobrý rodič," pronesl černovlásek pevně.

"To zas-" než stačil Shizuo protestovat, už zase mluvil Izaya.

"Kdyby moje holčička mohla mluvit, určitě by si nestěžovala. Nejsem nejlepší rodič na světě, ale o to se ani nepokouším. Chci pro ni jen to nejlepší. Jsem dobrý rodič," s pohledem na postýlku se usmál. Klepal nohou o podlahu. Cítil potřebu se zvednout a zkontrolovat, jestli jeho dcera něco nepotřebuje. Nebo hůř - jestli tam vůbec pořád leží a spinká. Kdyby to ale udělal, Shizuo by si o něm začal opět myslet, že blázní. Podle něj to není normální rodičovská reakce.

Blondýn mlčel. Nemohl mu vyvrátit, že Izaya byl skvělým rodičem. Svou dceru v žádném případě nezanedbává, ale věnuje se jí až příliš.

"Já se o vás jen bojím," přiznal se starší muž a promnul si obličej. Opustila ho veškerá odvaha o tom s Izayou mluvit.

"Proč?" nechápal černovlasý a prudce se otočil. Vyznělo mu to, jako by měl někdo přijít a pokusit se je zabít.

"Já… nevím…"

"Jak nevíš? Pokud se něčeho bojíš, musíš mít nějaký důvod," vysvětlil sarkasticky černovlasý. Jak viděl Shizuova záda a vycítil, jak ho něco tíží na srdci, přiblížil se a zezadu ho objal kolem pasu. Hlavu si přitom položil mezi jeho lopatky. "Nejsi jediný, kdo je nešťastný," zamumlal mu do mikiny. "Takovými otázkami mě přesvědčuješ, že mi nevěříš…" ruce přesunul výš na Shizuovu hruď, kterou sevřel ještě pevněji. Každý jiný člověk by si už stěžoval, že ho tak silné stisknutí bolí, avšak Shizuo byl Shizuo.

"To… to je právě to. Nevěřím," odpověděl blondýn. Cítil, jak ho cizí ruce pouští a teplo Izayova těla se vzdálilo. Přesně v tento moment mu ublížil, čemuž se celou dobu snažil vyvarovat.

"Co dělám špatně?" zeptal se Izaya naštvaně. Smutek hodně rychle nahradil vztek.

"Jsi na ni upnu-"

"Už jsem říkal, že takový je každý rodič!" připomněl svou předchozí odpověď důrazněji.

"Podívej se na mě," už i blondýn se otočil čelem. "Chovám se snad jako ty? Je to moje první dítě, často nevím, co mám dělat, když pláče, ale nesedím u ní dnem i nocí! Vím, že když se něco stane, mám poblíž vysílačku, díky které hned vím, jestli je nebo není vzhůru!"

"Nedá se tomu věřit! Co když se zničehonic vybijí baterky?!" Jejich hlasy se začaly zvyšovat. Ani jeden ale nekřičel, aby nevzbudily své miminko.

"Víš vůbec, k čemu je to malé zelené světýlko pod reproduktorem?!" pozvedl obočí. Docela by pochopil, kdyby se teď Izaya urazil. Tak trochu mu naznačil, že jeho inteligenční kvocient nedosahuje ani průměrných hodnot.

"To se mám jako celou dobu dívat na to světlo, jestli ty vysílačky fungují správně?!"

"Už si vymýšlíš kraviny," upozornil ho blondýn a musel se zasmát. Opravdu byl Izaya tak hloupý? "Dobře teda. Když nevěříš elektronice, zkus věřit aspoň mně. Jsme tu dva a vždycky máme otevřené dveře do ložnice. Už jsme se i přesvědčili, že její pláč slyšíme i ze sklepa, copak si nepamatuješ?" instinktivně položil svou ruku na jeho. Pak ji hned stáhl, jako by je udeřil slabý elektrický proud způsobený třením. Nechtěl se ho nijak dotýkat.

"To byla jenom náhoda," vymluvil se Orihara.

"Co je na tom náhodného? Jakože kdyby se teď rozbulela a my byli ve sklepě, tak už ji neuslyšíme? Co je to za blbost?!"

"Nedovolím ti mi ji vzít!" zakřičel Izaya a vyskočil na nohy. Vzápětí toho ale litoval, protože probudil Shizuku. Neváhal a vzal ji do náručí. Na Shizua se ani nepodíval. Blondýn ho velice zklamal.

Heiwajima zůstal stát, jako by do něj blesk uhodil. Myslel si, že i tohle období má Izaya za sebou.

"Nechápu, proč si pořád myslíš, že ji chci unést, nebo co si to přesně myslíš. Ale je to taky moje dcera - to jsi ode mě taky hodněkrát slyšel, že?" zeptal se smutně a postavil se za něj. Jejich těla se téměř dotýkala. "Přijel jsem, abychom byli celá rodina pohromadě. Opustil jsem práci a slíbil ti, že se vyvaruju veškerého násilí. Všechno dělám jen pro tebe a naši dceru, ale ty stále trváš na svém, že já TI ji chci vzít. Kdy si ale uvědomíš, že se o ni nemůžeš přít jako nějakou věc? Je naše, ne jenom tvoje," domluvil a opustil ložnici. Šel se projít na čerstvý vzduch, utřídit si myšlenky. Zanechal Izayu samotného s jejich dcerou a doufal, že i s pocitem viny. Snad se probudí Izayův zdravý rozum, když se chvilku popere se svým svědomím.

Nakonec se posadil na lavičku u cesty do lesa a pozoroval klidné moře a západ slunce. Tohle místo ho hned okouzlilo, sotva sem přijeli. Všechno tu k Izayovi pasovalo. Moře bylo na jednu stranu klidné, na druhou se na něm tvořily divoké vlny, které nelítostně stáhnou svou oběť do zapomenutých hlubin. Lesy vypadaly zvenčí jako tiché království divoké zvěře, ale uvnitř panovala tma a chlad. To přesně sedělo na Izayu. Jako by nemluvil o moři ani lesu, ale o Oriharovi. Když nepočítal ten vztah před rokem, byly spolu už pár týdnů, i přesto ho Shizuo neznal tak dobře, aby dokázal předvídat každý jeho pohyb, každou jeho činnost, kterou se chystal udělat. Bál se, že nakonec bude muset odejít, zapomenout na černovláska a někde začít žít život bez Orihary. S dcerou se chce ale v každém případě stýkat. Nedovolil by Izayovi, aby si ji nechal jen pro sebe. Shizuo ji nemá rád o nic míň než on.

Píchlo ho u srdce, když si to představil. Žít odděleně? Nikdy! Možná je Izaya blázen a nejspíš potřebuje psychiatra, ale blondýn ho miluje. Nedokáže ho opustit, ani svou dceru.

Venku na lavičce strávil půl hodiny, víc nevydržel. Zapadající slunce ubývalo na síle a zvedal se chladný vítr. Ten od moře bývá chladný. Přišel domů s pocitem, že by se měl Izayovi nějakou dobu vyhýbat. Až oba vychladnou, pořádně si promluví. Nebudou mluvit o terapii, stejně to nikam nevede. Důležité teď je, aby dali do pořádku svůj vztah. Minimálně kvůli Shizuce.

Sundal si bundu, vyzul boty. Měl v plánu jít do kuchyně a něco uzobnout, když uslyšel tichý pláč, který nepatřil miminku. To totiž svůj pláč netlumí.

Vystřelil do druhého patra jako raketa. U zavřených dveří do ložnice seděl Izaya se zakrvácenýma rukama na uších a houpal se zepředu dozadu. Oči vytřeštěné, jako by viděl strašidlo, z úst, co se chvěly, vycházely tiché bolestné steny.

A vedle něj ležely nůžky celé od krve...

"Izayo, co se stalo?" zeptal se ho hned blondýn a zatřásl mu ramenem, aby se probral z šoku. Ale Orihara nereagoval. "COS JÍ UDĚLAL?!" zakřičel na něj. Když nedostal odpověď ani teď, vtrhl do ložnice, aby se přesvědčil sám na vlastní oči, jestli je jeho dcera skutečně mrtvá.

Vzal její tělíčko do náručí. Nemohl tomu uvěřit. Lískooříšková očka se na něj zvědavě koukala a rtíky se pohybovaly, jako by mu chtěla něco povyprávět. Krev nikde, miminko neutrpělo žádné zranění, mohl si tedy oddechnout. Kdyby jí Izaya opravdu ublížil, určitě by ho na místě zabil.

Pak se ale zarazil. Když Shizuce nic není, odkud se vzala ta krev na Oriharových rukách?

Položil svou dceru zpět do postýlky a vrátil se k Izayovi, který doteď nezměnil polohu. Pomalu si klekl k němu, vzal nůžky a po podlaze je poslal daleko od nich. Teď nehrozilo, že by je Izaya použil jako zbraň proti Heiwajimovi.

"Co se stalo?" zeptal se starostlivě. Zdroj krvácení už našel a nemohl uvěřit, že to Izaya udělal. "Dýchej pomalu a zhluboka," poradil mu. Chytil mu jednu ruku a důkladně si prohlédl čerstvé řezné rány na zápěstí. Nebyly hluboké, ale bylo jich hodně. "Co se stalo?" zeptal se znovu.