V rukou zlého osudu 15

Vůbec si mě nevšímejte... jako bych tu nebyla, ano? Jenom se divte, jak se tu mohla žčistajasna objevit patnáctá kapitola osudu. :D

---

Vzdychal jsem korunám stromů, které ovíval jarní vítr, zatímco jsem se nechal líbat na krku. Pánví jsem se pohyboval proti Leviho ruce, která držela obě naše přirození a jemně je třela. Mazlili jsme se. Líbali. Vzdychali a sténali. Jediný, kdo nás mohl slyšet a pozorovat, byl šeptající les...

"Co by dělali, kdyby to zjistili?" zeptal jsem se s hlavou v oblacích ležící vedle Leviho. Zakryli jsme své genitálie kouskem oblečení, abychom... ehm... se nenachladili.

"Huh," uchechtl se Levi, "matky padnou do mdlob, otcové se nás pokusí zabít. Jinak si to představit neumím..." zasmál se a otočil hlavu ke mně. Cítil jsem jeho pohled, proto jsem přestal věnovat pozornost modrému nebi a sledoval jeho tvář. Nedokázal bych s určitostí říct, jak se cítil. Ve tváři měl hodně pocitů - od štěstí až po smutek.

"Slib mi něco," řekl jsem mu vážně a lehnul si na něj. Nohy jsem upevnil kolem jeho boků. "O svatební noci... nebudeme... ech, jak to říct..." znervózněl jsem. Ještě stále mi dělalo problém otevřeně mluvit o intimních záležitostech. A tohle byla jedna z věcí, kterou bych nejlépe popsal pomocí vulgárních výrazů. Ty se mi však protivily.

"Nechceš... přímo sex?" zeptal se opatrně a posadil se. Rukou mě pohladil po upoceném obličeji.

"No, to... chtěl bych... abychom se nepokoušeli... o dítě," vykoktal jsem ze sebe a prosebně k němu zvedl oči.

"Moment," zasmál se Levi, "sex ano, dítě ne?" pozvedl obočí. Žádal po mně vysvětlení, ale já mu zatím nechtěl říct, proč ještě nechci dítě.

"Zlobíš se?" kníkl jsem. Nemohl jsem přivést dítě na svět za těchto okolností. Brzy bude válka, při níž bude umírat hodně lidí. Nechci vidět umírat vlastní dítě.

"Ne, ne, to tě nesmí ani napadnout," vyvedl mě z omylu. "Jenom mě to hodně překvapilo..." vydechl zadržovaný vzduch v plicích. "Ale hádám, že máš pravdu. Sám jsem se dlouho připravoval na to, že budu rodič, že jsem totálně zapomněl na tebe a tvůj názor." Usmál se na mě a objal mě kolem pasu.

"Děkuji, Levi," oplatil jsem mu úsměv a ruce jsem mu obmotal kolem krku. On se mnou možná souhlasí, ale rodičům se to líbit nebude. Proto jim to musíme zatajit. "Hlavně to neříkej rodičům," dodal jsem a zasmál se při představě, jak by matky zbledly.

"Chápu," pošeptal mi do ucha. Cítil jsem, jak je opět vzrušený. A to mě jenom objímal.

***

"Taková nezodpovědnost!" křičel můj otec. Jakmile jsme se vrátili, služební nám oznámili, že nás všude hledali. To totiž není jen tak, když se ztratí oslavenec. "Taková drzost vůči všem hostům!"

Stáli jsme v knihovně, protože trůní sál byl přeplněný hosty. Tady se otcův křik alespoň tolik neroznášel a nikdo nemohl vědět, že nás kárá.

"Drahý, hlavně, že jsou v pořádku," zastala se nás matka. "Mohlo se jim taky něco stát!" Vím, že to říká jen proto, že tohle má být můj velký den a ten by se neměl kazit.

"Uvědomuješ si, jak nás všechny zostudili?! Mají se věnovat hostům a plnit povinnosti a ne tam - někde - něco!" máchal rukama.

Trochu jsem se začervenal. Kdyby tak věděli, co jsme dělali, asi by nám utrhli hlavy. Přesně, jak říkal Levi. Před svatbou bychom se neměli tolik sbližovat.

"Za sebe i Erena se hluboce omlouvám, králi," poklonil se můj černovlásek. "Slibuji, že nic podobného se nebude opakovat. Princi nebylo nejlépe, byl velmi nervózní, a proto mě poprosil o procházku," zalhal. Jak to tak vidím, má to všechno dokonale vymyšlené.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se otevřely dveře a dovnitř někdo vešel. Podle chůze a tmavých barev na oblečení jsem rozpoznal Leviho otce. Neměl jsem takový strach jako spíš vztek. Sotva vešel do místnosti, měl jsem chuť mu zakroutit krkem. Kdyby to jen šlo...

"Potrestal jste je dostatečně?" zeptal se mého otce.

"Doufám, že ano," sdělil králi, avšak stále se díval na nás. "Pokud se to bude opakovat, váš trest bude daleko horší!" zvýšil hlas a za doprovodu matky odešel. Musel hosty uklidnit, že jsme nebyli uneseni a jsme v pořádku.

Pořád ale s námi zůstal král. Propaloval mě pohledem a zatínal pěsti.

"Pojď," pobídl mě Levi, "hosté tě rádi uvidí," usmál se a za ruku mě vedl ven z knihovny. Všiml jsem si, nevraživého pohledu, který svému otci věnoval. Bránil mě. Pouhým očním kontaktem mu sděloval, že mně věří víc než jemu. A to se králi samozřejmě nelíbilo.

Po příchodu do sálu jsme hned byli obklopeni lidmi a zahrnuti otázkami, co se nám vlastně stalo. Říkal jsem jim to, co řekl Levi mému otci. Dámy se mě zastávaly, že je toho na mě moc, že bych se neměl moc namáhat a raději bych měl odpočívat. Muži se o mě zase tak nestarali.

"Princi Erene," oslovil mě známý mužský hlas. Lidé se rozestoupili a mně se naskytl pohled na prince Erwina. Toho jsem tu opravdu nečekal.

"Vaše Výsosti," vydechl jsem překvapeně a poklonil se mu, stejně jako on mně. "Nečekal jsem, že přijedete." Byl jsem opravdu rád, že tu je. Kromě té jedné nehody, kdy jsem odmítl jeho žádost o ruku, jsem si s ním velmi dobře rozuměl.

"Nějaké plány se zrušily a se svolením Vašich rodičů jsem Vám přijel ještě jednou poblahopřát k narozeninám." Ten zářil. Viděl jsem mu na očích, jak by mě nejraději svíral v náručí a šeptal sladká slova.

"To je od Vás velmi milé, princi. Až budete mít narozeniny Vy, nezapomeňte mě pozvat, moc rád přijedu," usmál jsem se. Zase jsem cítil, jak jsem se dostával do jiného světa. S ním jsem se dokázal vytratit z reality a povídal bych si s ním do konce života. Byl jediný, který mi ve všem rozuměl. Byli jsme jako dvojčata, a proto bychom si nemohli nic začít. Nejde tu jen o patnáct let starou domluvu o mém sňatku s Levim, nebo city, které k němu chovám, ale manželství s Erwinem by nefungovalo. Byli jsme si až moc podobní, měli jsme spoustu stejných zájmů, že by nás ten druhý brzy omrzel, nemohli bychom se doplňovat a celý vztah by byl nudný.

"Erwine," oslovil hosta můj nastávající. Jeho tón hlasu naznačoval, že by ho tu nejraději neviděl.

"Levi," usmál se na něj. I v jeho očích se objevila nenávist, což pro mě bylo zvláštní. Připomnělo mi to odmítnutí Erwinovy žádosti o ruku a Leviho záchranu. Ti dva se přes to nedokáží přenést. "Pořád stejně chladný..." konstatoval blondýn.

"Nápodobně," zavrčel nazpátek Levi. "Neměl bys být jinde?" pozvedl posměšně obočí.

"Zrušilo se to," odpověděl ihned host.

Jejich konverzace mě zaujala, ale společně se zvědavostí šla ruku v ruce obava. Subjektem jejich nenávistné konverzace jsem byl samozřejmě já. Už jsem jen čekal, kdy mě každý chytne za jednu ruku a budou se o mě přetahovat.

Očima jsem těkal z jednoho na druhého. Leviho chladná grimasa mě nijak nepřekvapila, zato Erwinova byla pro mě novinkou. Nepamatuju se, že by se takhle někdy tvářil. Jako by chtěl Leviho zabít přímo před zraky všech přítomných.

"Půjdeme?" nabídl jsem černovláskovi, chytil jej oběma rukama za paži a natiskl na něj i svůj hrudník. Musel jsem tu jejich telepatickou válku překazit.

"Jak si přejete," usmál se na mě a políbil mě na hřbet ruky. Naschvál to udělal pomalu. Vyžíval se v Erwinově bolesti a žárlivosti. "...můj princi..." dopověděl s pohledem na blonďákovi. Jemně sevřel dlaň, kterou jsem zavěsil za jeho loket, a odváděl mě ke švédským stolům. Předstíral, že si soirée užívá a z předchozí konverzace, kdy se málem zabili, si nic nedělal, ale já jsem do něj viděl. Žralo ho, že tu na něj narazil. Po nečekané návštěvě ho už nikdy nechtěl vidět.

"To už nedělej, vzbudíš rozruch," poradil jsem mu. Byl jsem z toho nervózní. Teď budu muset mít minimálně jednoho na očích. Nechci riskovat, že se někde dostanou do rvačky.

"Neměl si začít," odvětil Levi a pokrčil rameny, jako by to nebyla jeho vina.

"Nejde o to, kdo si začal. Oba jste se chovali jako pitomci-" Hned jsem si přiložil ruku k ústům. Nesluší se, abych takhle mluvil mezi tolika lidmi. Pro jistotu jsem se ještě rozhlédl, jestli mé uniklé slovíčko někdo nezaregistroval. Vypadalo to ale, že mi nikdy nevěnoval pozornost, mohl jsem si opět oddechnout.

"Přijel jako host, tak to prosím respektuj," požádal jsem ho nakonec.

Levi vložil do úst kousek uzeniny. Díval se na mě... řekl bych vzdorovitě, až nadřazeně.

"Moje chyba, omlouvám se," sklonil hlavu na důkaz, že svou omluvu myslí vážně. "Ale nemůžu slíbit, že se to nebude opakovat. Jestli se k tobě jenom přiblíží, vyzvu ho na-"

"Nikdo nikoho na nic vyzývat nebude. Jsem oslavenec, vidíš, kolik lidí sem dnes kvůli mně přišlo? Všichni by mi chtěli poblahopřát a to znamená, že se ke mně dostanou blíž jak na deset metrů. To platí i o něm, protože je jedním z nich," vysvětlil jsem mu. Musel jsem z něj dostat slib, že se nic podobného už nebude opakovat. Nepřežil bych další přednášku a řev. Už tak jsem byl vystresovaný z celého toho hemžení tady. Levi mě před všemi těmito lidmi požádá o ruku a já mu musím říct ano. A pak svatba. Společný život. Všechno začíná od toho bodu.

Se západem slunce jsme se všichni přesunuli ven nádvoří, kde na nás čekaly nachystané rachejtle. Měl jsme z nich trochu strach, aby se někomu nic nestalo. Přece jenom, jak se to zapálí, nepůjde to kontrolovat.

Mé obavy byly však naprosto zbytečné. Jakmile se na obloze objevil první barevný květ, s úžasem jsem sledoval pouze oblohu a držel Leviho dlaň. Tenhle moment byl pouze pro nás dva. Jako bychom existovali jenom já a on.

"Přátelé," oslovil všechny Levi. Pustil mou ruku a poklekl přede mnou s diamantovým prstenem v ruce. Spousta lidí zůstala v šoku, čemuž se docela divím. Opravdu o tom nevěděli, nebo jim otec zaplatil, aby se tvářili překvapeně? "Princi Erene, vezmete si mě?"

Zkontroloval jsem jejich výrazy. Skutečně byli dojati a čekali na mou odpověď, stejně jako Levi, ke kterému jsem stočil pohled.

"Ano," usmál jsem se na něj. Ačkoli mě při polibku strhl proud radosti a štěstí, na hrudi mě bolelo. Tuhle bolest jsem moc dobře znal a věděl jsem, že se časem zvětší.