Za (ne)přítele | Kapitola 11.

Moc se omlovám, že kapitolu přidávám až teď, opravdu jsem nestíhala. :/

Jak víte, blíží se nám Vánoce. Bohužel asi nebudu mít prostor pro psaní povídek na noťasu, proto budu psát na mobilu, na což jsem si odvykla, takže tam budou asi hrubé chyby, za což se předem omlouvám. :3

Užijte si dnešní opožděnou kapitolu! Věnuji ji všem, kteří tuto povídku čtou a komentují! <3

---

Od toho večera už jejich vztah nebyl takovým, jaký byl doteď. Opravdu se zdálo, že se sbližují a možná by se z nich i stali milenci, ale Shizuo to vzdal. Už opravdu neměl sílu se o něj pořád dokola bát. Když si Izaya chtěl kurvit život tímhle způsobem, budiž.

Heiwajimův uražený výraz byl jasně zřetelný. Orihara přece nebyl slepý a hned druhé ráno, jakmile si vzpomněl, co se včera stalo, mu došlo, že Shizuovi opravdu ošklivě ublížil, i když nevědomky. Už dlouho věděl, že pro něj blonďák chová nějaké city, a toho taky hodlal pořádně využít, jenomže tohle v plánu skutečně nebylo. Teď bude těžké ho přetáhnout zpět na svou stranu.

Zároveň si uvědomil, že ho zvláštně bodá na hrudi. Je to kvůli tomu, co mu Shizuo řekl? Mohlo ho snad hryzat svědomí? Nebo je to pocit viny, že mu ublížil?

Nemohl ale blonďákovi vyčítat jeho zlost. Sám byl na sebe naštvaný. Hravě by se tomu feťákovi ubránil, vždyť nebyl ani z poloviny tak silný jako Izaya, jenomže v momentu, kdy se k němu neznámý muž blížil a bylo jasné, co se stalo jeho cílem, jeho tělo se nedokázalo bránit. Dostal strach z toho, že mu bude ublíženo.

***

Jako každé ráno, i dnes vstával v posteli sám. Celé dny trávil v Heiwajimově bytě koukáním na televizi nebo prohlížením novinek na internetu. Nechtěl chodit ven mezi lidi. Cítil se průhledný a neměl potřebu se s někým vidět, i s cizím člověkem na ulici.

Taky by se zvyšovala šance, že by se náhodou setkal se svým spolubydlícím, který by se mu stejně vyhnul, ostatně jako doma. Obcházel ho velikým obloukem a přehlížel ho, nemluvil s ním. Choval se jako puberťák.

Orihara zbystřil, když práskly dveře. Bylo to jasné znamení, že se Shizuo vrátil z práce.

"Vítej doma," přivítal blonďáka a zívl. Celé odpoledne strávil u televize, až nakonec usnul na gauči. "Udělám večeři," povzdechl si, když viděl, že s ním Heiwajima pořád nechce mluvit.

Shizuo mlčky odložil nákup na kuchyňskou linku a odešel do ložnice převléct se do tepláků. Poslední dobou přicházel domů unavený a podrážděný, proto ho Izaya nechtěl moc provokovat, právě naopak - snažil se mu v domácnosti co nejvíce pomáhat. Stejně neměl nic jiného na práci.

Černovlásek zkoumal obsah nákupní tašky, zatímco přemýšlel, jak by Shizua donutil, aby ho už neignoroval. To ticho ho sužovalo a kvůli tomu se cítil i trapně. Jak ještě dlouho má v plánu trucovat?

"Do čtvrt hodiny bude večeře," oznámil mu, když vešel do obýváku. Shizuo seděl na gauči a pozorně sledoval televizi. Orihary za sebou se snažil si nevšímat. Ale nešlo to. Srdce mu to trhalo na kusy, ale ego křičelo, že ho má i nadále přehlížet. Měl to udělat už dávno. Měl se na něj prostě vykašlat a nechat ho se třeba otrávit alkoholem. Sám si to zvolil a pomoc odmítá.

Černovlásek tiše přistoupil k Heiwajimovi. Očima studoval jeho ramena a zlaté jemné vlasy. Natáhl ruku, aby se jej dotkl. Chtěl se omluvit. Mohl se pokusit vysvětlit, že to celé bylo jen nedorozumění. Ale bude ho Shizuo poslouchat?

Ruku zase stáhl k tělu a sklopil pohled na zem. Nepátral po příčině úzkosti v prsou. Moc dobře věděl, že se oba cítí stejně. Nebylo to poprvé, co se zamiloval, ale poprvé, co se bál lásku opětovat. Před blonďákem se už tak dost ponížil. Kdyby to Heiwajima věděl, asi by se mu smál. Tolik se bál projevit své city.

"Večeře," upozornil ho Shizuo, pohled stále na obrazovce.

Až teď si Izaya všiml syčení, které se z kuchyně už dobré desítky sekund ozývalo. Vystřelil jako raketa. Jediné, co měl v tu chvíli na mysli, bylo dostat hrnec z rozpálené plotny, proto si zapomněl chňapky a hrnec i s těstovinami a horkou vodou upustil na zem.

Rámus i Izayův krátký výkřik uslyšel blonďák. Lekl se a běžel za ním. Srdce mu bušilo strachem, že se Oriharovi něco stalo. Ten byl ale více méně v pořádku a vyděšeně se díval na blonďáka.

"Pr-promiň, hned to uklidím," řekl otřeseně a naházel na zem několik utěrek, ke kterým se pak sehnul a otíral jimi podlahu.

Shizuo si povzdechl, ale navenek nedal nic najevo. Zase ho ten zmetek vyděsil. Nejhorší na tom bylo, že si slíbil, že se na něj vykašle, jenomže teď sám sobě dokázal, že ho nedokáže jen tak nechat být. Pořád má o něj strach, pořád ho miluje… to mu nikdy nedovolí ho opustit a nestarat se o něj.

Taky si klekl a Oriharovi pomohl. Snažil se při tom tvářit naštvaně, aby Izayu aspoň trochu hryzalo svědomí, že zase něco podělal a Shizuo mu zase pomáhal.

"Nemusíš to dělat," řekl černovlásek. Měl na sebe takový vztek. Nikdy nedělal chyby u obyčejných věcí. Teď se zamiluje a hlava mu lítá v oblacích.

Shizuo jej chytil za ruku a dlaní ji otočil k sobě, aby na ni viděl. Tak se mu to přece jen nezdálo. Když utírali podlahu, blonďák si na Oriharových dlaních čehosi všiml.

Pohlédl na Oriharu.

"A ty se chceš ještě starat o dítě?" poznamenal nad Izayovýma popálenýma rukama a došel pro lékárničku. Jaké to pro něj bylo překvapení, když se vrátil do zatopené kuchyně a Orihara na něj hleděl jako na panenku Marii.

Promluvil na něj. Konečně na něj promluvil! Nedokázal ani popsat, jak šťastný byl. Po tolika dnech mlčení a ignorace se konečně ozval Shizuův hrubý hlas.

Blonďák se posadil na židli a gestem přikázal Oriharovi, aby přilezl k němu.

"Nejdřív to uklidím," namítl černovlásek a zrychlil na tempu. Nemohl dopustit, aby se voda dostala k sousedům.

"Nejdřív by sis měl uvědomit, co je přednější," poučil ho blonďák, ale z místa se ani nehnul. Pouze sledoval Izayu uklízejícího s popálenýma rukama. Určitě ho to muselo bolet, ale ani jednou bolestně nesykl. Na tváři se ale jeho "utrpení" rozpoznat dalo.

"Už to bude," oznámil Orihara. Rty se mu roztáhly do něčeho, co ani on sám na sobě dlouho nezaregistroval.

"Co je tak úsměvné?" optal se Heiwajima nechápavě a okouzleně. Izayův úsměv mu rozbušil srdce. Miloval jeho vlídnou a milou stránku, která se bohužel objevovala jen zřídkakdy.

"Přijde mi to vtipné," řekl Izaya a všechny mokré kusy látky hodil do dřezu. Pak to vyždímá a pověsí, teď musel spěchat, ať Shizuo dlouho nečeká.

"A co?" ptal se dál blonďák.

"Jaké jsem nemehlo," pokrčil rameny a zasmál se. Do prázdného hrnce sesbíral všechny těstoviny a vyhodil je do koše. "Promiň," řekl nakonec a zády k Shizuovi se opřel o kuchyňskou linku.

"No tak si uvaříme něco jiného, no," protočil Heiwajima očima.

"To jsem nemyslel," zavrtěl hlavou černovlasý. Chtěl se mu podívat do očí a omluvit se, ale nešlo to. Tolik se za sebe styděl. "Už od začátku mi pomáháš a já to pořádně nedocenil. Pořád ti nějak ubližuju, i když nechci. Tys… měl pravdu. Myslím jenom na sebe a na svou budoucnost. Zvykl jsem si, že se o mě ostatní lidi nezajímají, proto jsi mě často bezdůvodně rozčiloval. Jak jsem… zase… potratil… opravu jsem se chtěl zabít, abych už nemusel snášet tu bolest, a přitom bych ji zanechal v těch, co tu zůstanou. Jsem takový sobec." Zavřel oči, aby zadržel slzy, až mu Shizuo začne říkat, že měl pravdu.

Místo zbytečných slov ho Shizuo chytil za zápěstí, aby mu mohl ošetřit dlaně. Velmi šetrně mu na popáleniny nanesl vrstvu masti, a přitom se na černovláska ani nepodíval. Stále si ponechával svůj chladný výraz.

To Izayu trochu zklamalo, ale ani nečekal, že by mu Shizuo odpustil. Už od začátku omluvy si nedělal velké naděje. Přepískl to.

"Taky nejsem bez viny," uchechtl se blonďák. "Vlastně jsem tě donutil se mnou zůstat a vyhrožoval ti, že ti ublížím -"

"Byl jsi ke mně milý," přerušil jej Orihara. "A…" pohlédl na svou dlaň, kterou Shizuo už obvazoval, "…něžný…" pošeptal s ruměncem ve tvářích. Při pohledu do lískooříškových očí si uvědomil, že se v životě doopravdy nezamiloval. A pak přišel Shizuo, do kterého se zabouchne po osmi letech nenávisti.

Heiwajima palcem přejel po obvázané dlani a opatrně ji schoval ve svých. Ke vzniklému klubku se přidala i čtvrtá, obvázaná ruka.

"Máš studené ruce. Cítím to i přes ten obvaz," zasmál se Orihara a snažil se ty velké drsné ruce zahřát.

"Ty tvoje zase hoří," zasmál se i blonďák, pohlédl mu do očí. "Tys měl taky pravdu…" pošeptal a přiblížil se k němu. Jejich rty dělilo jen pár milimetrů.

"V čem?" nechápal Izaya opojen vášní.

"Že tě mil…" Ani nedopověděl větu, a už černovláska líbal na rty. Byly jako droga, nemohl se od nich odtrhnout. Těch několik dní, možná týdnů, co ho ignoroval, mu nejvíc chyběl Izayův dotek. Vychutnával si každý moment. Co když Izayovi zase šibne a půjde se ožrat? Musel využít každé chvilky.

Opatrně ho položil do peřin a natiskl na něj své polonahé tělo. Nepřestával ho líbat a osahávat. Znovu poznával to tělo, jehož rysy málem zapomněl, stejně jako steny a vzdychy, své jméno vycházející s Oriharových úst, které se opět chvěly pod drsnýma ledovýma rukama.