Under control 19

Tahle kapitola se vám bude líbit! Mně se líbí moc! 💙💙💙(≧∇≦)/

---

Blondýn se probudil s příšernou bolestí hlavy. Měl pocit, že jsou v ní kusy střepů, které ho takto mučily. Otočil se na stranu, aby ho aspoň uklidnila přítomnost jeho přítele. Chtěl se schovat v jeho náručí a slyšet tep jeho srdce. Jenomže místo hřejivé lidské kůže nahmatal jen peřinu. Otevřel oči. Myslel si, že je Itachi jen o kousek dál od něj, jenomže na druhé půlce manželské postele nikdo neležel.

Rychle se podíval na hodiny a při tom náhlém pohybu zaskuhral bolestí. Co se děje? Je snad nemocný? Ne. Moc dobře věděl, co se dělo celé včerejší odpoledne, proto taky spal tak dlouho. Sexu v říji a s Itachim nemohlo už nic konkurovat. Ale proč ho tolik bolela hlava? Spal více jak deset hodin, mohlo to být tím?

Místo dumání nad příčinnou bolesti hlavy a vzpomínání na předešlý den si raději oblékl župan a vyběhl z ložnice ven. Bylo opravdu brzo ráno, takže by Uchiha ještě neměl být v práci. Znamenalo to, že bude v jídelně a bude snídat, nebo v obýváku sledovat televizi. Proč tedy tak spěchal? Proč se bál, že Uchihu zase dlouho neuvidí? Neměl z toho vůbec dobrý pocit. Itachi vstává brzo jen z donucení, ne sám od sebe.

Zastavil se u schodů. Nemohl uvěřit, že viděl Uchihu oblečeného do zimního kabátu. Takže přece jenom zase utíká.

"Kam deš?" zeptal se naléhavě. Ignoroval bolest hlavy, ale kvůli ní neměl ani trochu dobrou náladu. Měl strach, který se projevil jako vztek.

"Do práce. Slíbil jsem, že přijdu dřív," vysvětlil Itachi. Netvářil se, že by měl po včerejšku výčitky svědomí, ale nedokázal se blondýnovi podívat do očí, takže mu to vrtalo hlavou.

"A to tam budeš tejden? Jako minule?" vyhrkl bez přemýšlení. Věděl, že ho nesmí nechat odejít. I kdyby se měli hádat, Itachi musí zůstat v domě.

"Nezačínej zase," odbyl svého přítele a zavazoval si tkaničky u bot.

"Já začínám?! Nevím, kdo zase zdrhá! Už je to podruhý, co su v říji a ty se zase někde schováš, jen abys mi prý neublížil. Kdy ti sakra dojde, že to s tebou chci dělat i během říje?!" křičel po něm a přibližoval se. "Teď už sme i spoutaní, takže pokud nechceš, aby mi bylo při říji opravdu hodně blbě, budeme to spolu dělat při každé říji!" rozkázal se vztyčeným prstem. Stoupalo mu sebevědomí, protože věděl, že si nikdo nedovolí s kterýmkoli Uchihou takhle mluvit. Jenomže Deidara měl Itachiho plné zuby. Znal ten příběh s omegu, chápal, že se Itachi bál především sám sebe, ale bylo na čase se posunout dál od minulosti.

"Neotvírej si na mě pusu!" zahřměl černovlásek. To bylo poprvé, co projevil přirozenou Uchihovskou autoritu a aroganci. Připadal si jako svůj otec. Na toho by si ale nikdo nedovolil, byť jen zvýšit hlas, dokonce ani jeho synové.

Blonďák o několik kroků couvl. Takového ho neměl šanci poznat a přiznal si, že se téhle Itachiho stránky bál. Děsila jej představa, že by Itachi takový už zůstal, a to jen proto, že ho blonďák vyprovokoval.

"Řekl jsem, že jdu do práce dřív, protože jsem to slíbil! Včera jsem totiž kvůli NĚKOMU musel odejít a nechal jsem všechno na svých kolezích!" křičel po něm. Už teď toho litoval, ale mluvila za něj starost a strach z minulých zkušeností.

Sledoval ty nebeské, ty nádherné oči plné hrůzy. Uvědomil si, že to přehnal, ale jinak to nešlo. Mohl ho vážně zranit. Bylo i případů, kdy alfa nechtěně zabil omegu v říji. On takový nikdy nechtěl být. Řekl si, že než aby někoho zranil, raději bude bez přátel, bez lásky - úplně sám.

Kdyby mohl, vrátil by čas. Neodešel by z práce, nenechal by se zlákat Deidarovým svůdným hlasem a jeho feromony, neměl by s ním sex a teď by po něm nemusel křičet. Takhle riskoval, že blondýn zase uteče a tentokrát se opravdu nebude chtít vrátit. Co by ho vlastně přesvědčilo se vrátit? Itachi by ho stejně nešel hledat. Uzavřel by se před světem a chodil by jako tělo bez duše. Neunesl by, kdyby ho blondýn opustil. Až moc ho miloval.

"Běž si lehnout. Před čtvrt hodinou jsem ti píchl injekci," poradil mu krátce. Tak proto ta bolest hlavy. Byly to pouze vedlejší účinky silných léčiv. "Já se vrátím kolem šesté. Možná dřív, možná později," dopověděl a otevřel dveře. Srdce mu vynechalo pár úderů, když jeho tělo uvěznily dvě snědé ruce.

"Budu čekat…" pošeptal blondýn do černovláskových zad. I několik sekund poté ho stále objímal a odmítal pustit. Tolik teď potřeboval utěšit od toho, kdo ho vyděsil.

Uchihovi spadla polovina kamene ze srdce. Měl aspoň malou jistotu, že blonďák zůstane doma a nepokusí se znovu utéct. Ta druhá polovina tam však zůstala a dál ho tížila. Bylo to svědomí.

Sevření povolilo a modroočko utekl do ložnice. Nechal svého milence odejít do zaměstnání v naději, že se opravdu vrátí a po celou dobu Deidarovy říje bude s ním.

Po pár hodinách odpočinku v posteli se cítil o dost lépe. Bolest hlavy ustoupila a on mohl téměř normálně fungovat. Říje taky nebyla tak silná díky lékům, i přesto se ale rozhodl zůstat doma. Sice teď nebude lákat žádné alfy kromě Itachiho, ale nechtěl riskovat, že se někde venku zhroutí vyčerpáním.

"Asi zavolám Shisuimu-san a Peinovi-san, že se dnešní plány ruší. Máte ještě nějakého učitele na dnešek?" zeptal se Hidan u Deidarovy postele.

"Na odpolko mám domluvenýho Iruku na japonštinu," sdělil unaveně a přetočil se na bok. Sledoval podlahu a promítal si, co se před pár hodinami stalo. Přepískl to. Ne - oba dva to přepískli a hluboce toho litovali. Vzpomínal taky na den, kdy utekl a Itachi si pro něj přišel. Ta slova nikdy nezapomene.

"Pane," oslovil jej sluha. Deidara nevnímal, jak Hidan telefonuje. Byl vtažen hluboko do svých myšlenek, proto mu byla realita ukradená.

Otočil se na něj se zvědavým pohledem.

"Pein-san trvá na schůzce a navrhl, že by přišel za Vámi," předal zprávu, která Deidaru vymrštila do sedu.

"Dělá si srandu? Řekls mu, že su nemocnej?" mluvil pološeptem, aby ho muž na druhém konci drátu neslyšel.

"Řekl, ale on na tom trvá."

Blondýn chvilku jen nehybně seděl a hleděl na svého sluhu, pak si od něj mobil převzal, aby sám zrzkovi vysvětlil, že to prostě nejde. Co si vlastně ten idiot myslel? Chtěl ho vidět jen kvůli tomu, že jsou spříznění.

"Haló?" ozval se.

"Deidaro?" Z jeho hlasu šla slyšet čirá radost.

"Jo, su to já. Hele, dneska to nejde. Uvidím, jestli mi v pátek bude líp a přišel bysem," vymluvil se. Docela začínal litovat toho, když řekl, že by v pátek přišel. Nechtěl ho už v životě vidět. Ne kvůli spříznění, ale především kvůli zrzkovu postoji k této skutečnosti.

"Za tři měsíce letím do Londýna a do té doby tě mám naučit základy angličtiny. Dostal jsem zaplaceno tak, že to vychází tak akorát. Pokud bys vynechal jedno setkání se mnou -"

"Dobrý, dobrý! Byla by to ztráta peněz, to vím," odbyl ho modroočko a snažil se najít jiné východisko. "A co se domluvit na jindy?"

"Jsem zaneprázdněný. Nejsi můj jediný žák." Deidara začínal mít pocit, že se dnes schůzce s ním nevyhne. "Ale zato jsi jediný žák, kterého chci opravdu vidět," řekl smyslně.

Tím v Deidarovi spustil poplašné zařízení. V hlavě mu začaly blikat všechny kontrolky a jemu nezbývalo než zmáčknout záchranný knoflík. Tím byl plán, o němž si myslel, že je dokonalý.

"Tak přiďte," dovolil nakonec. Na tváři se mu rozlil ďábelský úsměv.

"Vážně?" přesvědčoval se nadějně zrzek. Připsal si bod, že Deidaru nakonec přemluvil. Věděl, že jeho omega neodolá sladkým slovům od svého alfy.

"Vážně," potvrdil.

"Budu tam do půl hodiny!" zvolal nadšeně.

"Jistě," uchechtl se zákeřně a hovor položil. Stále se díval před sebe se záludným úsměvem a představoval si, jak mu zkazí všechny naděje a sny na nějaký vztah. Ukáže mu, že nikdy nebude moct být jeho.

"Deidaro-san?" promluvil na něj sluha. Nešlo si nevšimnout skrytých záměrů a dost se jeho výrazu ve tváři bál. Jako by blonďák ztratil rozum.

"Ano?" probudil se z představ a nahodil sladký úsměv. Hned si uvědomil, že by měl vrátit mobilní telefon.

"Všechno v pořádku?" zeptal se starostlivě, když od něj zařízení přebíral.

"Samozřejmě. Proč by nebylo?" zasmál se a vylezl z postele. "Budem mít návštěvu. Pein-kun přijde do půl hodiny. Moh byste prosím poklidit v knihovně?" oznámil mu.

Hidan se pozastavil nad označením váženého učitele, ale nevyjadřoval se k tomu. Měl vlastní hlavu a došlo mu, že to byla pouhá ironie. Proto taky ten vražedný výraz.

"Tak?" zdůraznil blondýn a vysvlékl si župan, v němž se celou dobu válel v posteli. Přitom přímo před sluhou odhalil své nahé tělo, které Hidan mohl spatřit jen zezadu.

"Hned to bude," vyhrkl ze sebe. Okamžitě od svého pána odvrátil zrak, ale nebylo to tak lehké. Musel se ovládat, aby na něj nezíral jako na zjevení panenky Marie. Všiml si několika modřin a kousanců. Domyslel si, co se asi tak stalo. Nebylo to vůbec těžké, když s Itachim pořád flirtoval.

To se však nedalo říct o dnešním ránu.

"Kdyby přišel dřív, vyřiďte mu, že su ve sprše, tak ať chvilku počká," oznámil před tím, než zmizel v koupelně.

"D-dobře," zakoktal se a šel splnit jeho příkaz. Záviděl Itachimu takové štěstí na lásku.

Pein obdivoval drahou výzdobu v Uchihovic knihovně. Byla tmavá a jediné předměty oživující celou místnost byly zelené potahy na pohovce a křeslech a zlaté předměty jako sošky nebo rámy obrazů. Tmavé dřevo, z nějž bylo vyrobeno devadesát procent nábytku v knihovně, dodávalo na tajemnosti. Stejně jako mnoho knih poskládaných do poliček.

"Omlouvám se za zpoždění," řekl mile Deidara s tácem, na němž přinesl porcelán.

"To nic," usmál se Pein a přešel k němu. Celou dobu schovával za zády kytici červených růží, kterou mu věnoval.

"Děkuji," usmál se vděčně Deidara, ale bylo to jen ze slušnosti, tento dárek se mu nijak nezamlouval, spíš se mu hnusil. "Nevěděl sem, jakou máte rád kávu, tak sem udělal ovocnej čaj," vysvětlil a zavolal Hidana a požádal jej, aby kytici vložil do vázy s vodou.

"Ty sám? Nebo ti někdo pomáhal?" přimhouřil oko zrzek. Nemohl z něj spustit oči. Tolik mu slušela košile stejné barvy jako jeho oči a drdol svazující pouze vrchní polovinu blonďatých vlasů. Zbytek byl příliš krátký, proto se konečky dotýkaly jeho ramen.

"Sám. Nepotřebuju pomoc s přípravou horkého nápoje," zasmál se a posadil se na pohovku. Moc dobře věděl, že takhle zrzka svádí, stejně jako věděl, že si musí dávat pozor. Pokud to přežene, jeho plán nevyjde.

"Jednou z tebe bude skvělá manželka i matka," pochválil jej a přisedl si k němu. Na učitele a jeho žáka si byli až moc blízko.

"Ne," odporoval blondýn. "Budu manžel a otec. Su přece muž," poznamenal a podíval se mu do očí. Itachi by o něm určitě nemluvil jako o matce a manželce. Neměl tohle posměšné pojmenování pro omegy rád.

"O všech omegách se mluví jakoby o ženách," poučil ho Pein a zkousl si kuličku, která mu ležela na jazyku.

Jakmile Deidara tento piercing uviděl, jeho tvář se změnila na znechucenou. I kdyby ho miloval a neměl Itachiho, rozhodně by se s ním nelíbal. Ta ozdoba na jazyku byla odporná.

"Jestli chceš, sundám to," nabídl.

"Ne, to nebude třeba. Nebudu vám zasahovat do… zájmů…" Nevěděl, jak to mám popsat, ale vzhledem k tomu, že bylo celé jeho tělo poseto drobnými kovovými ozdobami, soudil, že označení zájmy bylo trefné.

"Pro tebe udělám cokoli," políbil ho na hřbet ruky.

Deidara znejistěl. Asi by měl začít se svým plánem dřív, než zrzka napadne něco horšího.

"Peine," oslovil ho, jako by ho znal už dlouho. "Je mi líto, ale musím tě zklamat," řekl soucitně a zadíval se mu pevně do očí.

"Nerozumím," zamračil se. "Vždyť jsme spříznění, patříme k sobě."

"Možná nás dal osud dohromady, ale ne láska," konstatoval a ruku z jeho sevření stáhl. "Miluju někoho jiného," přiznal se. I když měl původně v plánu ho pořádně potopit, teď to nemohl udělat. Nemohl být tak zlý, jak si přál.

"To nevadí," usmál se Pein. "Dám ti čas. Nastěhuješ se ke mně a časem na tu osobu zapomeneš," přisunul se blíž a rukama ho objal kolem pasu.