Under control 17

Omlouvám se, že začnu tak negativně, ale kdo nesnáší Vánoce jako já? :D

V této kapitole se nám to malinko zvrtne. Ha! (≧∇≦)/

---

Po půl hodině válení se v posteli konečně otevřel oči. Za okny svítilo slunce a svými paprsky oživovalo barevné listy na stromech. Nejeden člověk by měl radost z pěkného počasí, posledních pár týdnů se venku jen čerti ženili, proto to byla příjemná změna. A přesně tak se cítil i Deidara.

Blonďák se nadechl a otočil se na stranu, kde by měl ležet jeho milovaný. Ale neležel. Takhle to chodilo už přes dva měsíce. Deidara se probouzel sám v posteli, protože Itachi odcházel do práce. Oba byli smutní a zklamaní, že musí být odloučeni od toho druhého, ale povinnosti jsou povinnosti, těm se ani jeden nemohl vyhýbat věčně.

Vstal z postele. Už bylo dost lenošení, měl by se zatím připravit na soukromého učitele. Počínaje dneškem mu měl přibýt učitel na angličtinu. Ze školy si toho moc nepamatoval a taky mu cizí jazyky moc nešly. Měl docela strach. Seznámit se s novým člověkem, učit se něčemu, co ho nikdy nebralo...

Ale musel. Pořád dokola si opakoval, že to dělá pro sebe, aby měl zajištěnou dobrou budoucnost, ale cítil to úplně jinak. Měl pocit, že to dělá pro Itachiho, aby jej pak mohl pochválit a měl z něj radost.

Oblékl se a sešel schody do jídelny, odkud zavoněla snídaně. Na tu se dnes kromě Itachiho těšil nejvíc. Po včerejší promazlené noci mu pořádně vyhládlo.

"Dobré ráno," pozdravil Deidara služebnictvo a posadil se za stůl.

"Dobré ráno, pane. Spal jste dobře?" zeptal se zdvořile Hidan, zatímco mu naléval čaj.

Jak by ne, když byl po jeho boku Itachi. A nejen po jeho boku...

"Dlouho jsem nemohl usnout," zalhal a hodil očkem po Hidanovi. Tomu došlo, že se o nespavost zrovna nejednalo. Spíš Deidaru někdo udržoval vzhůru.

"Vypadá to, že se Váš vztah s Uchihou-san stal... promiňte tu upřímnost - více intimním," konec věty mu pošeptal do ucha.

Deidara se zalekl. Bylo to Hidanovou blízkostí, nebo tím, co právě vypustil z úst? Vypadá to, že vztah Itachim byl neutajitelný.

"Nikomu to neřeknu. Ani nikdo jiný z tohoto domu. To vám slibuji," pokorně se poklonil muž s vlasy sčesanými dozadu.

"Proč tě to vůbec zajmá?" podivil se Deidara trochu nervózně. Hidanovi věřit mohl, pár dalším sluhům taky, ale co když se prokecne zbytek?

Sluha se usmál.

"Znám Itachiho-san dlouho. Dalo by se říct, že patřím do jejich rodiny. Dříve jsem pracoval pro jeho otce, to Itachi teprve dospíval. Jednou ale na vlastní kůži zažil to, co později jeho mladší bratr. Sílu říje. Tu slečnu ani neznal a málem ji znásilnil kvůli feromonům. Zatímco v Sasukem zanechala podobná událost nenávist k omegám, na Itachiho padl strach. Strach ze sebe sama. Nikdy nikomu neublížil a tenkrát to málem udělal. Od té události nechtěl chodit do školy, nechtěl se ukazovat na veřejnosti, a dokonce se..." odmlčel se a kousl se do rtu. Asi by mu to neměl říkat, zašel příliš daleko.

"Se?" naléhal Deidara. Hltal každé Hidanovo slovo. Historky o Itachiho minulosti upoutávaly jeho pozornost. Jen škoda, že jich bylo tak málo. Itachi o nich nechtěl mluvit a jediný, kdo by je mohl vyprávět, byl Hidan. Ten se k tomu ale taky zrovna neměl.

"Už jsem řekl příliš a Vy byste se měl nasnídat," usmál se. "Tím příběhem jsem jen chtěl naznačit, že všichni - i jeho rodina - ztratila naději, že si vůbec někoho najde. Natož omegu. Proto jsem rád, když ho vidím tak šťastného," dopověděl sluha a odcházel do kuchyně. Blonďák ho však zastavil.

"Má víc než jednoho kámoše? Nikdy totiž o nich nemluvil, ani se s nikým moc neschází…" napadlo blondýna. Hlavně ho zajímalo, jak si s nimi vybudoval ten vztah. Jak těžko se k Itachimu dostává.

"Má hrstku přátel, kterým může věřit. Ale moc se s nimi kvůli práci nestýká," vysvětlil Hidan a zmizel z jídelny. Zanechal v Deidarovi pořádný zmatek, a hlavně spoustu otázek, které si blonďák pokládal cestou k novému učiteli.

Pohled upřel na svět za oknem auta. Toužil se dozvědět o Itachim víc. Hidan vždycky něco nakousne, ale nakonec to přeruší a nedokončí. Jak se pak má o Itachim něco dozvědět?

"Shisui?" oslovil řidiče a poposedl si na kraj zadního sedadla.

"Ano?"

"Jak dlouho se znáš s Itachim?" optal se zvědavě. Shisui byl jediný Itachiho přítel, kterého Deidara zatím poznal. Za tu dobu, co s ním bydlí, viděl Shisuiho jen dvakrát, ale nikdy ne na víc než půl hodiny.

Černovlasý se uchechtl a na krátkou chvíli se zadíval do zpětného zrcátka.

"Už od dětství. Proč se ptáš?"

Deidarovi poklesla čelist. Nečekal, že by se s Itachim znali až tak dlouho. Navíc je jeho zaměstnavatelem, proto si myslel, že se poznali v práci. Ale zase tím líp pro Deidaru. Odpovědi na své otázky mohl hledat jednoduše jen u jedné osoby, která Uchihu zná velmi dobře. To mu ušetří hodně času.

"Chci o něm vědět všechno," pronesl nadšeně blonďák.

"Haha," zasmál se krátce černovlasý. "Tak to je hodně široký pojem, to tvoje všechno. Ptej se na konkrétní věci," pobídl ho.

"Tak jo," zvolal energicky modroočko a zamyslel se. "Co je jeho nejoblíbenější jídlo?" Než se začne ptát, ujistí se, jestli Shisui Itachiho skutečně zná.

"Vždycky byl mlsoun. Pamatuju, jak jsme kradli sladkosti ze spíže. Hmpf, nebo vánoční cukroví, to pak teta vždycky nadávala, že neměla dát co na stůl, když přijela návštěva. Sežral několik tabulek čokolád za týden, ale nikdy nepřibral ani gram, zmetek..." zavzpomínal řidič.

"Teta? Jakože vy ste něco do rodiny?" nechápal blonďák.

"Naši otcové jsou sourozenci, takže Itachi a Sasuke jsou mí bratranci."

"Proč tě tak teda nepředstavil? Řek jenom, že se menuješ Shisui, ale moh se zmínit, že ses jeho bratranec," nafoukl tváře.

Uchiha pokrčil rameny a povzdechl si. V očích se mu usadila nostalgie, kterou Deidara okamžitě vyčetl ve zpětném zrcátku.

"To je těžký. On se hodně změnil. Někdy v pubertě měl nehodu, která ho pak ovlivnila. Přestal vyváděl lumpárny, uzavřel se, byl v depresích a tak. Hodně to ovlivnilo jeho veškeré vztahy," vyprávěl Shisui se zamračeným výrazem.

"To s tou holkou omegou?" optal se zvědavě blonďák.

Černooký si jej pohledem přeměřil.

"Kolik toho vlastně víš?" přimhouřil oči. "Kdo ti to řekl?"

"Hidan občas něco kecne..." zamumlal blonďák. Trochu se styděl, že tak moc vyzvídá.

"To mě mohlo napadnout," zasmál se Shisui. "Ten taky neřekne, co neví," zavrtěl nevěřícně hlavou.

"Řek vesměs to samý, co ty. Jenom mi něco nechtěl říct. Něco s tou holkou, jak se Itachi uzavřel, nechtěl chodit do školy, mezi lidi a tak," vzpomněl si. "Že se dokonce... něco!" Tolik to potřeboval vědět a Shisui by mu mohl pomoci.

Černovlásek se nejistě podíval do zrcátka, pak zastavil u patníku a otočil se dozadu k Deidarovi. Ten měl z něj trochu nahnáno. Jeho jindy veselé oči zvážněly.

"Přesedni si dopředu," poručil mu.

Deidara nechápal důvod, ale rád to udělal. Podle jeho milence na předních sedadlech seděli jen dospělí, proto se tolik nadchl, když mu Shisui přikázal změnit sedadla. Pak pokračovali v cestě.

"Ale necháš si to pro sebe, jasný?" poučil blonďáka před dalším vyprávěním. Jeho hlas utichl, jako by je někdo tajně odposlouchával. "Itachi má dodnes před očima ten příšerný den. Šli jsme domů, když v tom jsme v prázdné třídě uviděli nějakou holku. Byla to omega a byla v říji. Já jsem beta, proto na mě její feromony neměly žádný efekt, jenomže Itachiho totálně ovládaly a já dělal všechno proto, aby té chuděře neublížil. Poprali jsme se, že tekla krev, já skončil v bezvědomí a druhý den jsem ho nemohl zastihnout. Nezvedal telefon, ani nechodil do školy. Když jsem po pár dnech přišel k němu domů, otevřela mi teta se Sasukem. Oba nevypadali šťastně a v celém domě jsem cítil zvláštní atmosféru. Došlo mi, že s nimi Itachi nemluví. Bál jsem se o něj. Vyběhl jsem schody a běžel do jeho pokoje, abych mu řekl, že to není jeho vina. Ta holka byla v pořádku, já ostatně taky, nebyl tedy důvod se kvůli tomu dál trápit. Nikdy ale nezapomenu, co jsem viděl, když jsem otevřel dveře..." na sekundu zavřel oči. Bylo pro něj bolestivé vzpomínat, ale blonďák tolik dychtil po pokračování, že snad ani nedýchal.

"Byl tam?" zeptal se tiše Deidara.

"Byl," přikývl Shisui. "Na posteli ležel dopis na rozloučenou a jeho bezvládné tělo na zemi. Věděl jsem, že musím někoho zavolat, ale tělo mě neposlouchalo, tak jsem začal křičet, bylo to nejjednodušší. Přiběhla teta se strejdou a cosi mi přikazovali, že abych odvedl Sasukeho, nebo co. Ale ani jsem se nepohnul. Sledoval jsem to jako hororový film. Viděl jsem, jak mi před očima umírá bratranec..."

"On se zabil?" vydechl užasle Deidara. Při každém Uchihově slovu více a více propadal do fantazie, že zapomněl, že se jednalo o realitu.

"Ne, ty pako, to by tu nebyl," protočil Shisui očima, ale zasmál se nad Deidarovou hloupou otázkou. "Předávkoval se. Pokusil se zabít."

V Deidarově hrudi se ozvala ta známá tupá bolest, kterou pocítil už tolikrát. Nikdy by si nepomyslel, že by se Itachi dokázal takhle trápit. Už kolikrát slyšel, že nejlaskavější lidi skrývají hodně smutku a bolesti, ale až teď tomu začal plně věřit.

"Ale nikomu neříkej, že to víš. Kdyby se to dozvěděl on… děsně toho lituje. Málem skončil v psychině a tím pošpinil rod Uchihů - to pořád tvrdí. Obviňuje se za něco, za co nemůže, nebo za co by se už dávno neměl obviňovat."

"To znám," přitakal blonďák a sklopil oči. Rád by poznal Itachiho před tím, než se změnil. Opravdu byl takový rebel? Možná byl i tak namyšlený jako Sasuke, kdo ví.

"To už stačí, mě bys jít. Pein-san čeká," spráskl ruce, aby uvolnil rostoucí napětí. "Vyzvednu tě v jedenáct."

"Ne," protestoval Deidara, což Shisuiho překvapilo. "Půjdu pěšky," oznámil a mírně se usmál. Čím víc lenošil, tím víc si uvědomoval, že mu chybí pohyb. Jeho tělo potřebovalo nějakou aktivitu.

"Je to daleko a Itachi mě zabije, jestli se ti něco stane," protestoval na oplátku Uchiha. Ale copak se dalo odolat těm modrým štěněčím očím? Každý by podlehl. "Hlavně mi slib, že se ti nic nestane." Vztyčil ukazovák, jako by jej napomínal.

"Máš to u mě!" zvolal blonďák a už ho nebylo.

"Hej! Ten slib!" zakřičel za ním černovlasý, ale to už byl Deidara v budově.

"Třetí patro, dveře vlevo. Třetí patro, dveře vlevo. Třetí patro, dveře vlevo," opakoval si pořád dokola. Byl nervózní, že se musí poznat s novým člověkem, zvlášť, když se snažil udělat dobrý dojem. Čím víc se snažil, tím hůř to dopadlo.

Přišel ke dveřím a zaklepal na ně. Zhoupl se na špičkách a vypustil veškerý vzduch z plic.

Úplně strnul, když uviděl vysokého namakaného muže s piercingy po celém obličeji. A ten účes! Typický kulturista, co poslouchá metal.

"Ahoj. Deidara, je to tak?" pozdravil ho mile. Hlas se mu ale také třásl.

"J-jo," zakoktal se blonďák. "Menuju se Deidara, těší mě," podal mu nervózně ruku.

Zrzek se zasmál. "Mě taky."

Při vzájemném doteku se v obou něco pohnulo a vycházelo to z hloubi duše. Tep srdcí jim synchronizoval, stejně jako dech. Pro oba se v ten moment změnil svět.

Deidara rukou ucukl. Byl v šoku, ale hlavně měl strach.

"Já věděl, že tě najdu," vydechl úlevně soukromý učitel a chytil blonďáka za ramena. "Už jsem se bál, že zůstanu bez svého omegy…" objal ho.

Deidara bohužel cítil, jak Peinovi je. Cítil tu úlevu, tu radost, štěstí… Ale moc dobře si byl vědom, že to nejsou jeho vlastní pocity, protože ty jeho byly přesným opakem…