V rukou zlého osudu 14

Ehm... kapitola třináctá této povídky byla vydána 4. srpna. Mei se na konci října hecla a sepsala čtrnáctou. :D

---

Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře od svého pokoje. Levi čekal celou dobu na chodbě, abych se mohl převléci do svátečnějších šatů. Když mě uviděl, sjel mě pohledem od hlavy až k patě a pravý koutek úst se mu zvedl.

Zastyděl jsem se. Nadšení ze mě opadlo, teď mě přepadla nervozita. Klepal jsem se jak osika ve vánku, srdce mi zběsile bušilo a polykal jsem nasucho.

"Vypadáš úchvatně," pochválil mě černovlásek a nabídl mi rámě. Viděl jsem mu na očích, jak by mě nejraději políbil, ale před lidmi to nebyl dobrý nápad. Zatím bychom se neměli sbližovat více než je potřeba.

"Ty nejsi nervózní?" zeptal jsem se a zhluboka dýchal. Levi nevypadal vynervovaně. Šli jsme vedle sebe, on dokonce se šťastným úsměvem na tváři, zatímco já jsem se potil.

"Docela dost," přiznal se a zastavili jsme. Když se mi podíval hluboko do očí, projel mi mráz po zádech. Od pocitu horka mi to však nepomohlo. Držel mě za obě ruce a jeho úsměv o něco poklesl. "Erene, chci, abys věděl jednu věc," promluvil tiše, aby nás ostatní služebnictvo neslyšelo.

Zpozorněl jsem. Těchto seriózních konverzací jsem za poslední týdny absolvoval padesátkrát, proto mě bodlo na hrudi. Bál jsem se, že mi řekne něco, co se mi nebude líbit.

"Já si tě nebudu brát z povinnosti," pevně mi sevřel dlaně a udělal krok ke mně, "ale z lásky. A chci, abys na to pamatoval." Jak domluvil nahrnuly se mi slzy do očí. Nemyslel jsem si, že by to řekl první. Chci mu to říct určitě déle než on mně.

Utřel jsem si slanou kapku, která mi stekla po tváři. "Miluji tě, Levii..." řekl jsem pološeptem.

Černovlásek se usmál a svým kapesníkem mi utřel další a další slzy. "A proto pláčeš? To je to tak smutné?" zasmál se a přiblížil se. Byl jsem tak ohromně šťastný, že proud slz byl k nezastavení.

Levi se rozhlédl, jestli někdo není na chodbě. Někdo, kdo by nás mohl vidět. A hned, jakmile se z dohledu vytratila poslední služebná, jeho rty se okamžitě přisály na moje. Dal mi jen rychlý polibek, kdyby náhodou někdo přišel.

"Taky tě miluji, Erene," řekl s úsměvem, který jsem poslední dobou na jeho tváři zaznamenával často. Byl to ten šťastný.

Ještě mě objal, než jsme došli až do slavnostního sálu, kde na nás čekali rodiče. Všechno bylo krásně vyzdobené, že jsem si připadal jako dítě. Měl jsem chuť poskakovat a tleskat, jak velkou radost jsem měl. Nervozita sice zeslábla, ale už ve mně zakořenila, takže se jí hned tak nezbavím.

"Všechno nejlepší, zlato," popřála mi matka jako první. Měla ze všech čtyř nejšťastnější výraz.

"Všechno nejlepší," přidal se i otec a objal matku kolem ramen. Jako poslední se k přejícím přidala Leviho matka. Jeho otec mě jen propaloval svým typicky chladným pohledem. Nelíbilo se mu, jak jsem se držel Leviho paže.

"Děkuji. Děkuji vám všem," řekl jsem a podíval se na Leviho. Nemohl jsem být šťastnější. Dnešek byl opravdu nejvýznamnější den v mém životě. Těšil jsem se, až dojde na žádost o ruku. Bez prodlení odpovím ano. Tím jsem si už teď jistý.

"Doufám, že se ti náš dárek bude líbit," pověděla královna mile a poručila služebníkům, aby jej přinesli. Jednalo se obraz jejich rodiny - královny, krále a Leviho. Byl to skutečně nádherný obraz. Malíř musel byl velký mistr.

"Děkuji, je úžasný," pochválil jsem dárek. Byl jsem za něj opravdu vděčný. Nevím proč, ale na chvilku jsem si pomyslel, že je zbytečný. Po svatbě se přestěhuji do jejich království, tudíž je budu vídat každý den, a ještě se mám dívat na jejich obraz? Kdybych tak dostal obraz svých rodičů...

"Je to tvůj velký den. Užij si ho naplno," popřál mi otec. Oba páry se vydaly směrem na nádvoří, pozdravit své poddané a oznámit jim, že za několik okamžiků přijdu já - oslavenec. Oni o zásnubách nemají ani ponětí.

Zatímco otec začal krátký proslov, já se pevně chytil Leviho. Nervozita zase zesílila.

"Budu celou dobu s tebou," slíbil mi černovlásek a pohladil mě po ruce.

Nejistě jsem se na něj podíval. Nebyl jsem jediný vystresovaný. I jemu se třepaly ruce a začínal se potit. Náš lid znal krále i prince a jejich počáteční chování na ně zrovna dojem neudělalo. Levi se změnil, což je jenom dobře, ale král... král je pořád stejný. Hádám, že nikdo nebude oslavovat zásnuby, spíš mě budou litovat, že jsem se s Levim zasnoubil. Nikdo neví, že se změnil.

Na požádání otce jsem vyšel ven, už bez doprovodu Leviho. Sice nestál přímo vedle mě, ale byl mi nablízku.

Dav lidí mával, jásal a pískal, aby mě pozdravili a popřáli mi k narozeninám.

Zvedl jsem ruku a několikrát s ní zalomcoval. Tím jsem je rozbouřil ještě víc, obzvlášť mladé dívky, které dychtily po mé pozornosti.

"Jdeme je pozdravit blíž, co říkáš?" navrhl otec a poručil mi, ať jej, jako matka, následuji do kočáru. Projížďka celým královstvím byla naplánována společně s Levim a jeho rodinou. Oni ale pojedou v druhém kočáru. Nebál jsem se, že se mi něco stane. Nechtěl nechávat Leviho osamotě se svými rodiči, zvlášť otcem.

Nastoupil jsem do kočáru, nasadil nucený úsměv a nechal se vozit po království. Dnes mi bylo patnáct let. Ode dneška bych se měl chovat zodpovědněji a měl bych se připravovat. Chápete, následník trůnu.

Ano, to sice každý očekává, ale ještě neví, že nebudu kralovat tady. Sem se možná už nikdy nevrátím. To záleží na Leviho rodičích.

Po pár hodinách sedění v nepohodlném kočáru jsem uvítal pevnou zem. Nohy mi šly nejdřív šejdrem, ale netrvalo jim dlouho, aby se zorientovaly a nasměrovaly si to k mému nastávajícímu, který měl zpočátku stejný problém.

Hned, jak mě uviděl, se mu na tváři rozlil šťastný úsměv a přišel mi políbit hřbet ruky. Nemusel to dělat, ale chtěl. To mě nadchlo.

"Omluvte mě, Vaše Veličenstvo. Na chvíli se vzdálím," poklonil se mi a udělal několik kroků dozadu. Nepřestával se usmívat. Vůbec mi nedošlo, že by se polibkem na hřbet loučil. Zatrnulo mě. To mě opouští? Nechá mě tu samotného?

"Čeká nás oběd, Erene," řekla matka a už mě vedla do velkého sálu plného šlechticů a služebnictva. Hudba hrála, že jste ji mohli slyšet až ven na nádvoří, a všichni zvesela tancovali.

To zvládneš, Erene. Levi nemůže být po tvém boku pořád, to už si uvědom a nechovej se jako malý kluk, co potřebuje chůvu. Čeho se vlastně bojíš? Jsou to tvoje narozeniny, které probíhají úplně stejně jako každý rok.

Posadili jsme se k obrovské tabuli, u které už několik lidí sedělo, a začali jsme jíst oběd. Bez Leviho jsem se trochu ostýchal jíst před ostatními. Jindy mi to nedělalo absolutně žádný problém, teď jsem se bál otravy.

Ale ostatní vypadali šťastně, proto jsem musel být také šťastný. Hlavně kvůli rodičům a rodičům Leviho. Nesměl jsem dát najevo, že mezi námi panují nepokoje.

Pravda, oni tu jsou, tak proč tu není Levi? Pochybuju, že by ho otec nechal jen tak odejít. Apeloval, aby byl pořád se mnou. Co kdybych mu třeba utekl s někým jiným?

"Kde je princ Levi?" zeptal jsem se. Snažil jsem se znít zvědavě, ale nejistota mi změnila hlas na pisklavý. Polkl jsem, když se na mě stočil králův chladný pohled. Klid. Zachovat klid...

"Šel se nadýchat čerstvého vzduchu," odpověděl král místo královny, která se nadechovala k odpovědi. Takže Levimu nařídil, aby tu nebyl, to z jeho odpovědi vyplývalo zcela jasně.

"Chápu," usmál jsem se. "Jistě se mu po tak dlouhé projížďce kočárem udělalo nevolno. Bylo mu takhle nevolno i při cestě do našeho království?" zeptal jsem se s úšklebkem. Moc dobře vím, že Levi byl v naprostém pořádku.

Králi se nelíbilo, jak jsem s ním mluvil. Nedělal ale scény, pouze mě propaloval pohledem.

"Nemá rád přeplněné plesové sály s živou hudbou a veselými lidmi," zavrčel. Začínal chápat, že se ho nebojím a klidně se proti němu i postavím.

"Mluvíte o princi, nebo o sobě, králi?" uchechtl jsem se. Popichoval jsem ho.

Král zrudl vzteky a já už jen čekal, když po mně začne řvát. Kdyby do toho nezasáhl otec, všichni by věděli, že jsem překročil hranice královy trpělivosti.

"Erene, jsi příliš troufalý a drzý!" zvýšil na mě hlas. Hned se ale rozhlédl kolem sebe, jestli jej nikdo nezaslechl. Nerad by je upozornil na to, že se hádáme i na moje narozeniny.

"Omlouvám se," řekl jsem pokorně se sklopenou hlavou. Moudřejší ustoupí.

Král se zase uklidnil a pokračoval v požívání pokrmů připravených na stole. Náš konflikt se tedy odložil na dobu neurčitou. Bylo mi ale jasné, že si mě později odchytí, aby mi mohl říct svůj názor na mě v soukromí.

"Vážení přítomní, Vaše Veličenstva," oslovil nás otec. Byl jsem zase ponořený do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, kdy se postavil. "Tímto bych vás jménem svým chtěl přivítat na patnáctých narozeninách svého syna, prince Erena," začal svůj proslov. Samozřejmě, že dav začal nadšeně tleskat. "Dnes je velmi důležitý den, proto s námi zůstaňte až do večera, kdy na nás čeká ohňostroj. Přeji vám příjemnou zábavu!" usmál se na všechny přívětivě a znovu se posadil. Přišlo mi divné, že mluvil tak krátce. Když jsem se ale podíval na krále, pochopil jsem, že z něj měl otec strach. Začíná se to pěkně zamotávat...

Matka pozvedla číši a všichni ostatní ji napodobili. "Na Erena."

"Na Erena!" zopakovali lidé a společně jsme se napili.

Když jsem pokládal pohár, zahlédl jsem černovláska v otevřených vchodových dveřích. Nabádal mě, abych šel k němu, a pořád kontroloval, aby ho nikdo neviděl. Počkal jsem ještě chvilku, kdy se zase rozehrála hudba a panstvo se opět rozskotačilo. Nikdo mi nevěnoval pozornost, proto jsem se nepozorovaně vytratil. Procházel jsem chodbou a šeptal Leviho jméno, aby se mi ukázal.

"Tudy," šeptal zase on a opět zmizel za dalším rohem. Na jeho tváři jsem zaznamenal šibalský, hravý úsměv. Takového ho neznám. Ale líbí se mi. Přidal jsem do kroku a běžel za ním.

"Erene, tu jsem," šeptal z temné komory. Byly v ní schody vedoucí na hradby a do sklepení.

"Levi, kde jsi byl?" zeptal jsem se ho. On mě místo odpovědi vtáhl dovnitř, zavřel za námi dveře a začal mě líbat. Vášnivě a naléhavě. Přestal, pouze když jsme se potřebovali nadechnout. Nebyl se mnou jen pár hodin a už mi chyběl. Co až bude jezdit do jiných královstvích a já se budu muset postarat o království sám? Budu bez něj osamělý...

"Nemůžu se dočkat..." pošeptal a naposledy mě políbil.

"Dočkat čeho?" zeptal jsem se, ale on mě umlčel. Pak mě chytil za ruku a vedl do sklepení. Začínal jsem mít strach, protože tam byla tma a zima. Nařídil mu král mě zabít?

Ne. Na konci dlouhé chodby v podzemí se nacházel tajný vchod, který mu ukázal Jean, který hlídal zvenčí. Byl jsem opravdu překvapený.

"Ať vás nikdo nevidí," poradil nám a tajný vchod opět uzavřel. Tak tohle mají oba za lubem. Unést mě daleko za hory, za lesy? To se mi víc než zamlouvá.

Za hory, za lesy to zrovna nebylo, ale na místo, kde jsem Leviho potkal poprvé. Všude byly naaranžované květiny, dokonce i kmeny obepínaly věnce, nad námi vidělo několik květinových pásů jako lijány. Dohromady do vypadalo kouzelně a pohádkově. Rozkvetlé sakury tomu všemu dodávaly na romantice.

"Všechno nejlepší, Vaše Veličenstvo," popřál mi Marco, který se zrovna odlepil od kmene. Čekal na nás, do té doby to tu zřejmě hlídal. A teď odcházel směrem k Jeanovi.

"Já... já nemám slov..." vydal jsem ze sebe uchváceně.

"Nemusíš nic říkat," usmál se na mě Levi. Cítil jsem jeho ruku, jak mi přejela po zádech, až mě nakonec celá objala kolem pasu. "Chtěl jsem být chvilku s tebou, když tě pak dva týdny neuvidím," zavrněl mi do ucha, do kterého mi párkrát vzdychl.

"To je pro mě?" zeptal jsem se hloupě. Bylo očividné, že je tohle narozeninový dárek od Leviho.

"Pro tebe všechno," pošeptal a znovu se mi přisál na rty. Mírně jsme se houpali v bocích, zatímco naše jazyky vedli nelítostný souboj o nadvládu.

Jeho dlaně mě osahávaly po celém těle. Když nějaké místo přejely podruhé, zatoužily jej pohladit na holé kůži. Tak jsme se pomalu svlékali...