Under control 9

Zlatíčka, Mei je nemocná, tak píše! ^^ Je mi ale dost zle, proto je možné, že se v této kapitole bude objevovat spoustu a spoustu chyb. Já vím, píšu to pokaždé, ale dnes je to vážnější. :<

Samozřejmě napište, pokud najdete nějakou mega chybu!

ENJOY~

---

Příšerný zvuk budíku bodal Itachiho do uší. Ten se prudce posadil a budík vypnul. Cítil se tak vyčerpaný jako nikdy. V noci se několikrát probudil, jak měl noční můry. Kdy se jich konečně zbaví? Potřeboval by se pořádně vyspat, aby měl dostatek energie na celý dlouhý pracovní den. Hádal, že i dnes se v práci nezastaví. Bude muset obětovat i obědovou přestávku.

Jak zná ale svého mladšího bratra, ten mu určitě rád pomůže, jen aby se vyhnul domácnosti. Nevýhodou Sasukeho workoholismu je ta, že do ní zatahuje i ostatní. Ti ale naštěstí ještě nezkolabovali. Když neměli dodělanou práci, Sasuke ji potají dodělával, nebo poprosil někoho z jiného oddělení.

Posadil se na kraj postele, promnul si oči, aby lépe viděl na probouzející se krajinu, a protáhl se. Musel se ale přiznat, že si na dnešní noc nemohl stěžovat jako jindy. Dnes v noci měl i jeden krásný, líbezný sen. Hned, co se vrátil z práce, do náruče mu skočily jeho tři lásky - pes, dítě a manžel. Ano, skutečně se mu zdálo, že se oženil s mužem, což by před svými rodiči raději zamlčel. Nebyli sice proti omegám, nebo homosexuálním vztahům, ale ve společnosti byly tyto věci stále ještě tabu. Nemohli dovolit, aby někdo Itachiho pomlouval, pak by zbytečně ztratili obchodní partnery ve firmě.

Přešel k oknu a nadechl se. Celou noc nechal otevřené okno, aby se mu lépe dýchalo. Miloval slunečná rána, obzvlášť na jaře.

Přimhouřil oči, jak ho sluneční paprsky nepříjemně bodly do černých hloubek. Ta zlatá mu něco připomínala. Ano. Toho energického hocha, který určitě ještě vyspával ve své ložnici. Už nad ním nemohl více přemýšlet. Vše se jen opakovalo. Ačkoli se kvůli němu včera naštval, pořád byl okouzlen jeho krásou a snad i charakterem. Líbil se mu. Chtěl si ho zkrotit...

Přešel k šatníku, který chvíli prohrabával, aby našel čisté prádlo. Když ho zavřel, zadíval se do zrcadla připevněného na jeho dveřích. Ve dvoudílném pyžamu nevypadal jako následník ředitelova křesla, ale jako obyčejný chlap, co zabezpečuje rodinu. Měl rád, když nebyl ničím výjimečným, což se mu v životě častokrát nestávalo. Rodiče mu vtloukali do hlavy, že jako alfa má už tak vysoké postavení a je silnější, chytřejší - zkrátka lepší ve všem než ostatní.

Něco mu ale na svém odrazu v zrcadle nehrálo. Byly to vlasy. Když malinko pootočil hlavu, zůstal v šoku. Rukou si je prohrábl, jestli se mu to třeba nezdá. Nezdálo. Věděl, kdo za tímhle typicky Sasukeho účesem stojí.

Nemohl se ale zlobit. I když přišel o svůj skoro půlmetrový ohon, pořád vypadal dobře - ještě víc jako Sasukeho dvojče.

"Je snad kadeřník?" podivil se Itachi nad Deidarou. Nespletl se, když si pomyslel, že Deidara má zlaté ruce. V životě Sasukeho neviděl, ale ostříhal Itachiho přesně podle účesu mladšího Uchihy. Nebo mu je prostě náhodně ušmikl? To si nemyslel. Jedno ale věděl určitě - Deidara ho chtěl ponížit. Jaksi mu to ale nevyšlo. Itachi byl pořád stejně sexy.

Oblékl se, zčesal krátké vlasy a vydal se do ložnice spící blonďaté princezny. Ta neměla ani páru o tom, co se děje, neboť se unášela sladkými sny.

"Deidaro," oslovil jej přísně Itachi. Ten sebou jenom škubl, přetočil se na bok a spal dál. "Vstávej, okamžitě!" zdůraznil. Nezlobil se, opravdu ne. Jen musel tohoto rošťáka naučit slušnému chování.

"Mmm..." zamručel nespokojeně a přetáhl si peřinu přes hlavu.

"Proč jsi mi ostříhal vlasy?" zeptal se ještě v klidu.

Deidara neodpověděl. Moc dobře zaznamenal otázku, ale jeho mozek v polospánku nedokázal poručit rtům, aby ze sebe něco vydaly.

"Fajn, tak ti to oplatím," pokrčil rameny a stáhl z blondýna peřinu.

Jediné, co Deidaru šokovalo a přinutilo ho jednat, bylo jemné tahání za vlasy. To nemůže myslet vážně! Přece mu nemůže ostříhat vlasy stejně ohavným způsobem, jakým ho ostříhal on!

Okamžitě vyskočil na nohy a utekl od Uchihy na druhý konec místnosti. Poprvé uviděl černovlasého s krátkými vlasy na denním světle. To, co před chvílí sám popsal jako ohavnost, by teď nazval slušně odvedenou prací.

"Proč jsi mi je ostříhal, když nechceš, aby je někdo stříhal tobě?" zasmál se Itachi v duchu, v obličeji stále kamenný výraz.

Jak Deidara zjistil, Itachi si z něj jen utahoval. Místo nůžek používal dva prsty. Pochopil, že jej chtěl Uchiha jen postrašit, což se mu taky povedlo.

"Zasloužil sis to," řekl uraženě.

"Čím?" pozvedl obočí.

Deidara mlčel. Ani se neodvážil podívat se mu do očí. Kdyby mu řekl, že se k němu nechová hezky, lhal by. Uvědomoval si, že včerejší Itachiho výbuch byla výjimka. On takový jinak není.

"Já čekám," upozornil blonďáka a posadil se na jeho postel.

"Sem byl nasranej," odůvodnil trpce.

"To mi došlo," pokýval hlavou Uchiha. "Ale tohle už jsi přehnal, nemyslíš?" zamračil se na něj. Chvíli sledoval, jak Deidara zpytuje své svědomí, pak odešel a zanechal jej v místnosti samotného.

Jakmile zavřel dveře, musel se udržet, aby se nerozesmál. Sice ho blonďák připravil o kus jeho pýchy, ale vidět ho, jak toho potom lituje, bylo k nezaplacení. Itachi ho dostal tam, kam chtěl. Začíná si uvědomovat své chyby. Už chyběl jen krůček k tomu, aby je nedělal.

Deidara ze svého pokoje sledoval, jak Itachiho auto opouští garáž, pak bránu propojující ulici a Uchihův pozemek, dokud mu nezmizelo z dohledu. Zlobil se. Ne na Itachiho, ale sám na sebe. Nechal se unést emocemi, kvůli kterým teď má výčitky svědomí. Jak se by na jeho místě zachoval on sám, kdyby mu Itachi vlasy skutečně ostříhal? Asi by mu nikdy neodpustil.

Jenomže jeho šokovalo, že Uchiha to bral relativně v klidu. Myslel si, že jak to zjistí, vykope ho domu za doprovodu nadávek. Riskoval a to hodně.

Dopajdal do koupelny a zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Zkoumal své rysy, dlouhé řasy, modré oči, plné rty... Opravdu. Musel uznat, že byl hezký. To vše ale jen podtrhovaly jeho zlaté dlouhé vlasy, díky kterým si jej často pletli s dívkou.

Přemohla ho lítost. Neměl právo něco takového Itachimu udělat, zato Uchiha měl právo ho vykopnout. Ale neudělal to. Tak dobrým člověkem je.

Deidara nasucho polkl. Držel v ruce onen nástroj, kterým připravil Uchihu o havraní vlasy. Palcem přejel po čepeli. Zdály se být dost ostré na to, aby si jimi přeřezal žíly. Znovu zvedl pohled k zrcadlu a bolestí v srdci začal...

Následník ředitelova křesla si povzdechl. Sotva přišel do práce, každý civěl na jeho nový účes, mnozí si ho pletli se Sasukem. Byl zkrátka k nepoznání.

Rukou zaplul do krátkých vlasů. Byl to nezvyk. Dříve si je stahoval do culíku, aby mu nepadaly přes ramena na práci, teď si nemá pomalu na co sáhnout.

"Přinesl jsem ti-" jeho mladší bratr se zasekl v půlce věty, když ho uviděl. Zůstal nečinně stát a zírat na svého staršího bratra. "Přijdu, až tě ty pičoviny omrzí," oznámil pak a udělal čelem vzad.

"To ne já," překroutil očima Itachi a povzdechl si. Opravdu ho nenapadlo, že by to Sasuke vzal takhle.

"A kdo? Tvůj kadeřník?" zeptal se sarkasticky. Dost mu vadilo, že si jeho bratr nechal udělat stejný účes, jaký měl on sám.

"Je to komplikované," povzdechl si a opřel se do křesla.

Sasuke přišel blíže ke stolu, na který se částečně posadil a poslouchal Itachiho vyprávění, co se za poslední dny stalo.

"Kch," uchechtl se mladší Uchiha. Bylo to po dlouhé době, co někdo mohl spatřit úsměv na jeho tváři. "Puberťák? Omega? Hahah!" začal se smát. "Ty ses zbláznil!"

"Asi jo..." přikývl Itachi. "Ale... kdybys ho viděl! On je tak- tak-! Nemohl jsem ho tam nechat a teď už ho nemůžu vykopnout!" zasnil se nad blonďatým stvořením.

"Prostě ho ojeb a vyser se na něj. Od toho omegy jsou," poradil mu, úsměv mu z tváří dávno spadl.

Taková mluva se Itachimu pochopitelně nelíbila. Takhle je rodiče nevychovali. Je možné, že se se Sasukem něco děje? Něco doma?

"Pokud vím, Sakura je taky omega," připomněl nevrle starší Uchiha.

"Jo, ale má rodinu, domov a práci, jenomže on nemá vůbec nic. Víš kolik se za takového omegu dostává? A pokud je pěknej-"

"Nemůžu uvěřit, že tě přezdívají géniem, když máš tak hloupé kecy," skočil mu do řeči. "Nic takového udělat nemůžu a rozhodně to neudělám!" pronesl slib, který se s ním táhl od doby, co poznal Deidaru.

"Běž s tím hrdinstvím do háje, Itachi. Dřív nebo později ho stejně přeřízneš," mávl nad ním rukou, odevzdal mu svou dokončenou práci a odešel.

Itachi si promnul kořen nosu. Proč zrovna on musel mít za bratra jeho? Myslel si, že rodiče je oba vychovávali stejně.

Vina není ale jenom v rodičích. Sasuke nenávidí omegy od doby, co se mu stala jedna nepříjemná příhoda. Bylo mu teprve patnáct, když byl v blízkosti nezletilé omegy, která byla v říji. Kdyby se na místo nedostavilo několik lidí, zřejmě by ji znásilnil. A že k tomu neměl daleko od té doby se snaží omegám vyhýbat, ale jedna se k němu přece jenom dostala. Jaká ironie, že se dokonce budou brát.

***

Černovlasý muž zaparkoval auto a hlavu si opřel o opěradlo. Měl dnes náročný den. Hlavně přemýšlel o tom, co řekl jeho mladší bratr. Dříve takový nebýval. Teprve až začal pracovat a být workoholikem, byl také chladnějším a uzavřenějším a až doteď si Itachi myslel, že by nikomu neublížil.

Odpoutal se a vystoupil z auta. Teď ho čeká druhá vlna starostí - Deidara. Tušil, že ten klučina zase něco provede. Nalil mu med do postele? Namazal podlahu, aby pořádně klouzala? Modlil se, aby to Deidaru konečně přešlo.

Otevřel dveře a zůstal překvapeně stát. Na schodech vedoucích do druhého patra seděl Deidara opřený zády o zábradlí s tabletem v rukách a cosi si prohlížel. Když si všiml Itachiho přítomnosti, elektroniku odložil na schod a postavil se. Nepodíval se mu do očí, litoval toho, co provedl.

"Čekal sem na tebe," řekl tiše, při tom si nervózně mnul dlaně.

"Opravdu? To se podívejme," podivil se hraně Itachi a s pomocí sluhy si odložil kabát. Nemohl spustit oči z blondýnova nového účesu. "A copak jsi mi chtěl?" ptal se dál.

"Omluvit se," střelil pohledem do strany, jak se černovlásek přibližoval. Ten právě obdivoval Deidarovy zlaté a nyní už krátké vlasy.

"Ty jsi kadeřník, nebo co?" zeptal se a prsty se v nich prohrábl. Měl je pěkně zastřižené, takže nevypadal směšně. To samé platilo i o Itachim. "To je úžasné... Ty jsi úžasný," zavrtěl nevěřícně hlavou.

Blondýn se začervenal. "Přestaň s tím. Su kluk a ti nejsou úžasní! Navíc sem to udělal kvůli tobě!" urazil se. Srdce se mu dočista splašilo.

"Kvůli mně?" užasl Uchiha.

"Já-... totiž... chci se omluvit... a- a- vím, že omluva ti vlasy nevrátí-"

"Tak ses taky ostříhal..." odhadl s úšklebkem starší a položil mu ruku na rameno. "Teď je to fér," dodal tiše a mile.

Asi udělal někde ve výchově chybu. Chtěl sice, aby se omluvil a trochu toho litoval, zpytoval své svědomí, ale netušil, že si Deidara potrpí na důkazu, že svá slova myslí vážně.

BONUS

(No není k uňuňání?)

A zapomněla jsem přidat i Itachiho... xD