Under control 10

Jsem totálně vyčerpaná, zavírají se mi oči, padá mi hlava, měla jsem se učit do dějepisu a zeměpisu, a místo toho jsem napsala tento díl. No nejsem hodná? :D

Tuhle kapitolu věnuju všem, kteří komentují.

---

Nejednou se stávalo, že Itachi musel pracovat i z domova. A tak tomu bylo i dnes. Hned, co si vzal něco menšího z lednice, usedl za svůj pracovní stůl a pustil se do nevyřešených problémů s firmou. Někde se stala chyba, kterou Sasuke objevil, a on má za úkol ji najít. Jenomže kde? Musí projít přes stovku papírů a najít ji. Už teď se mu nechtělo.

Někdo zaklepal na dveře. Ani nestihl povolit vstup, a ve už dveřích stál krátkovlasý blonďatý mladík se štěněčím pohledem.

"Napadlo mě... jestli bysi nechtěl pomoct," pokrčil rameny. Opravdu se cítil provinile za to, co Uchihovi provedl. Sám se cítil trapně kvůli krátkým vlasům. Byl zvyklý na dlouhé a od doby, co mu Itachi řekl, že je krásný, připopisoval právě největší část svému blonďatému porostu na hlavě.

"Ehm," zarazil se černovlasý a očima pátral po stole. Byl zaskočen blonďákovou změnou chování, že mu chvili trvalo než něco našel. "M-můžeš tohle seřadit podle abecedy," podal mu dva plné boxy obsahující několik složek. Je to sice maličkost, kterou mají normálně za úkol sekretářky, ale i tak jim to všem pomůže.

Deidara si k tomu sedl k zemi. Nic neříkal a hned se pustil do práce. Nestěžoval si, což bylo od něj nečekané. Právě protest a odmlouvání šli s Deidarou ruku v ruce. Opravdu si Deidara sáhl do svědomí?

Jak ho tak Itachi pozoroval, hlavou se mu honily různé myšlenky a ovládaly jej zvláštní pocity. Bylo mu ho tak moc líto. Pořád byl tak mladý a kolikrát byl v ohrožení života? Kolikrát mohl během vteřiny umřít jen proto, že odmítal sex s alfou?

To se ale naštěstí nestalo. Na světě není tolik lidí, jakým je Itachi. I v moderni době se na omegy pohlíží jako na otroky, jako na "lidi, kteří jen ovlivňují alfy svými feromony a nejsou schopni nic kromě sexu". Tak se jim říkalo a říká už hodně, hodně dlouho.

"Kolik ti bylo, když jsi začal bydlet na ulici?" zeptal se jej opatrně. Nerad by ho viděl plakat nad minulostí, která pro něj byla jistě hodně bolestivá.

Deidara zkameněl. Zastavil se pro něj celý vesmír. Za léta na ulici zapomněl na vše, co bývalo před ní. Všechny vzpomínky na rodiče, školu, domov... vše se mu vybavilo při Itachiho nynější otázce.

"Dvanáct..." řekl neslyšně. Položil na zem složku a pohodlněji se posadil. Byl k Itachimu bokem, proto s ním nenavazoval oční kontakt. "Rodiče mě nenáviděli za to, že su omega. Stejně jako lidi ve škole. Šikanovali mě a to sem eště neměl ani první říji. Když to přišlo... zhoršilo se to..." posmutněl při svém vyprávění.

"Neměl jsi nikoho?" zeptal se nevěřícně Uchiha. Odpovědí mu bylo zakroucení hlavou.

"Nikoho..." zopakoval smutně a povzdechl si. "Ve dvanácti sem utekl z domova, páč mě nikdo neměl rád a já už to nedokázal snášet. Jenomže co dobrého čeká mladého kluka a navíc omegu na ulici?" vyřkl hystericky otázku. Cítil, že opět propadne záchvatu pláče, proto schoval obličej v dlaních. "Byl sem jenom děvka pro uspokojení ostatních! Proč mě lidé nenáviděli za to, jakej su?! Já se takovej už narodil! Nemůžu za to!" plakal.

Itachi si k němu pohotově přiklekl a objal ho. Hladil ho po zádech a vlasech a utěšoval ho.

"Muselo to být těžké," pravil soucitně. Jemu samotnému se objevily slzy v očích. Nedokazal si představit, čím si tento kluk musel projít.

"Bylo to děsivé..." dodal blonďák a Uchihovo hřejivé objetí oplatil. Uchihovo teplo a rychlý tlukot srdce jej uklidňoval. "Nejseš první, kdo mě vzal k sobě dom. Ale seš první, který mi opravdu nechce ublížit," pravil s červenými tvářemi, které Itachi nemohl vidět.

Po těchto slovech ho černovlasý natiskl víc na sebe. "Už nedovolím, aby ti kdokoli ublížil..." pronesl. Litoval, že ho nepoznal dříve. Mohl jej vzít pod svá křídla mnohem dříve a nemusel by se tak dlouho trápit.

"Promiň..." omluvil se a utřel si slzy do Uchihova trika, "že sem tě ostříhal..." odtáhl se, aby mu omluvu mohl říct do černých očí.

"To nic," mávl nad tím rukou Itachi. "Naštvalo mě to, ale chápu, že jsi měl vztek."

"Neměl sem právo-"

"Už o tom nemluvme," umlčel ho Itachi a jemně se usmál. Byl tak rád, že se o Deidarovi dozvěděl aspoň něco. Bylo to znamení, že mu blondýn začíná důvěřovat.

Starší muž zčervenal, když se na něj blondýn taky usmál. Byl opravdu jako anděl.

"Uvařím ti večeři!" rozhodl se Deidara zvesela a rychle se zase vrátil k práci. Čím dřív ji bude mít hotovou, tím dřív mu může donést talíř s jídlem.

"No... už se těším," zasmál se Itachi. Nebral ho však vážně, věděl, že mu bude muset někdo pomoct, protože Deidara určitě nikdy nestál u sporáku. Nemohl ale říct, že se netěšil na jeho zklamaný výraz, přál si znovu jej obejmout a utěšovat jej. Až se sám sebe děsil...

"Prosím, pane," poklonil se, když oddělal poklop z talíře. Trochu se zastyděl, když si Itachi prohlížel pokrm. Nevypadalo to zle. Dokonce to i pěkně vonělo. Vzal lžíci, na kterou nabral polévku a ochutnal ji.

Deidarovi bušilo srdce, jak čekal na vyhodnocení své práce. A to Uchihovi zatajil, že mu nikdo nepomáhal. Zakázal všem služebníkům mu do toho kafrat, a vzhledem k tomu, že Itachi byl celou dobu zavřený ve své pracovně, nemohl o tom tušit. Co by asi řekl na to, že se Deidara začal chovat jako pán domu?

"Hmm..." zamručel zamyšleně. "Není to vůbec špatné," usmál se na něj.

Deidarovi se rozbušilo srdce ještě víc, že si myslel, že mu vyskočí z hrudi. Měl takovou radost z pochvaly, že málem zapomněl dýchat. Měl ale na paměti, že by se mohl zlepšit.

"Chutná ti to...?" přesvědčoval se, jako by mu Uchiha lhal.

"Je to dobré," potvrdil Itachi lehkým přikývnutím. "Kdo ti pomáhal? Hidan?"

"Ne," zavrtěl blondýn hrdě hlavou.

"Hmm... Kisame?" ptal se dál. Hlavním kuchařem byl Hidan, ostatní už neměli do vaření co mluvit. To už byli pouze pomocníci.

"Ne-e," zase zavrtěl hlavou. "Já sám!" pochlubil se mladší.

Itachi se na polévku podíval jako na nějaký blivajz ze sáčku. Nevěřil, že tak skvělou polévku zvládl uvařit úplně sám. Kdyby se jednalo o instantní polévku, pak by nad ním jen mávl rukou a zasmál se. Ale nebylo normální, aby kluk, co nikdy v životě nestál u sporáku, dokázal uvařit tak svkělé jídlo.

"Jak ty to děláš?" zeptal se nevěřícně Uchiha a na chvíli odložil příbor.

"Co?" nechápal Deidara.

"Na co sáhneš, to je bezvadné!" žasl nad ním. "Nevěřím, že ti nikdo nepomáhal," zavrtěl ještě jednou hlavou a dal blondýnovi poslední šanci se přiznat.

"Fakt! Hidan to dosvědčí!" bránil se Deidara.

Černovlasý se dokázal jen usmívat a kulit oči, co si to domů přivedl za člověka. Někoho takového v životě nepotkal.

"Ehm... pudu dodělat ty složky," řekl po několika minutách ticha blonďák a pomalu se pajdal směrem k Uchihově pracovně.

"Děkuji za večeři," usmál se na něj vděčně a pustil se do jídla. Z každou lžící, kterou si vložil do úst, mu poskočilo srdce radostí. Cítil z pokrmu lásku, s níž ho Deidara připravoval.

Šokem se mu sevřel žaludek a málem upustil kovový příbor. Nemohl uvěřit tomu, že se právě Deidarovy rty přitiskly na jeho tvář.

"Nemáš za co..." řekl těsně u jeho ucha a odpajdal pryč z místnosti. Když Itachi spal, bylo lehké mu věnovat jeden odvážnější polibek. Teď na pusu na líčko musel sbírat hodně odvahy.

Přišel do pracovny, ale nezačal hned tam, kde přestal. Zakryl si červenou tvář do dlaní a tiše vypískl. Tak trapně mu snad nikdy nebylo. Ale nelitoval toho. Dokonce by si to zopakoval.

Uchiha zůstal omámeně sedět. Ohlídl se za odcházejícím blondýnem, to už ale zahlédl jen sádru na noze. Kontroloval své životně důležité funkce. Kdyby nemyslel na to, že musí dýchat, nedýchal by. Oči mu málem vyschly, jak oční víčka nevykonávala svou úlohu. Byl zkrátka v naprostém šoku.

Jen ten malinký dotek mu pomohl si něco uvědomit. Ačkoli na to nechtěl pomýšlet a už vůbec si to nemohl připustit, zamiloval se. Zná toho kluka pouhé tři dny a už se do něj zamiloval. Znamená to, že je to Itachiho první láska?

Podepřel si hlavu oběma rukama a zabral se do svých myšlenek. Možná on se zamiloval, ale Deidara jej políbil jen z vděčnosti. Bere to jako hru. Má možnost přijmout lásku, tak ji musí také opětovat a nejjednodušší cesta je objetí a polibek. Zdá se, že těmto dvěma případům bude Uchiha čelit často.

Po příchodu do pracovny nalezl blonďáka, jak stále roztřiďuje složky podle abecedy. Ano, bylo jich hodně, ale už se blížil k cíli.

Když se jejich pohledy setkaly, oba dva se na toho druhého usmáli. Deidara byl první, kdo přerušil jejich oční kontakt. Předstíral, že se soustředí na práci, ale očkem pokukoval po svém společníkovi.

Itachi se posadil zpět za svůj stůl. Srdce mu vyvádělo jak splašené, nemohl se v Deidarovy přítomnosti pořádně koncentrovat na hledání chyby. Četl jeden odstavec znovu a znovu, a bezvýsledně. Netušil, o čem se v něm psalo. Přemýšlel nad Deidarovou budoucností, ve které viděl i sebe.

Sebe? Je snad blázen? To by se musel stát zázrak, aby se do něj Deidara zamiloval. To po něm samozřejmě nemohl chtít. Dokud ale budou přátelé, bude šťastný.

Znenadání mu zazvonil mobil. Oba dva sebou trhli, jak se lekli hlasitého vyzvánění.

"Ano?" ozval se do sluchátka své nastávající švagrové.

"Itachi," začala vážně, "Sasuke zase zkolaboval," povzdechla si. Černovlásek si dokázal představit, že Sakura kvůli jeho bratrovi zase proplakala dva balíčky kapesníků.

"A kde je?" zajímal se hned starší Uchiha a zvedl se ze židle. Nebylo to poprvé, co mu volali, že jeho mladší bratr upadl do bezvědomí. Ať mu kdokoliv jakkoliv radil, nedal si říct. Raději všechen svůj žal a samotu zabíjel prací.

Sakura mu nadiktovala adresu nemocnice, zatímco spustila pláč. Znal ji. Byla k jejich firmě nejblíže, proto byl mladší Uchiha převezen právě tam.

"Uklidni se, hned tam budu, ano?" uklidňoval ji po telefonu. "Jsem tam za třicet minut!" zvolal a zavěsil.

"Co se stalo?" zeptal se Deidara jako malé dítě.

"Můj mladší bratr je v nemocnici," řekl rychle Itachi a běžel si obléknout bundu a obout boty.

"Ty máš bráchu?" podivil se Dei. Byl celkem nadšený z další informace o Itachim.

"Rád bych vykecával, ale musím jet," omluvil se Uchiha. To by ale nebyl Deidara, kdyby ho nechal jen tak odejít.

"Chci jet s tebou!" vyřkl své přání a oblékl si svou novou bundu.

Itachi se jen pozastavil nad jeho pohotovostí. Nemohl mu ale bránit. Teď šlo o vážnou věc, takže doufal, že Deidara nic nevyvede. Celkem se ale bál reakce především jeho rodičů na fakt, že si domů přivedl nějakého neznámého mladého omegu, který nemá žádné vychování.