Under control 7

Já se opravdu šíleně moc omlouvám za neaktivitu, lidičky! :< Ve škole je toho opravdu hodně už na začátku a já se ho právě snažím chytit, abych pak nemusela nic dohánět.

Důvod, proč dlouho nevyšla kapitola UC je prostý - nejdříve jsem chtěla dopsat OOC což se mi tak nějak nepodařilo a až pak psát UC. No... tak jsem teda tohle rozhodnutí zrušila.

Taky! Píšu jednorázovku (čti: Měla to být jednorázovka ale- Ups! Osm stran je na světě...) na NaruSasu omegaverzi. Sice není nic moc, ale vzhledem k tomu, že je to jednorázovka na víc částí, nějak jsem se do ní pustila. :D Budu se ji snažit dopsat do narozenin Majo. :3

Teď mi nezbývá popřát hezké čtení téhle kapitoly. :3 Doufám, že se vám bude líbit! (čti: Nezmlaťte mě prosím!)

Enjoy~

---

Itachi se zhluboka nadechl a rychle vypustil všechen vzduch zadržovaný v plicích. Věděl, že ho za velkými dubovými dveřmi čeká jistý někdo. Nevěděl, jestli ho chce dneska vidět. Všechnu energii nechal v práci a ten energický kluk mu zrovna nepomůže si odpočinout.

Ale zároveň se těšil. Měl radost z dobrého skutku, který udělal. A taky věřil, že se mu to nakonec vyplatí. Bude na něj pyšný, až jej uvidí s listinou, že dodělal školu a bude moct jít pracovat. Doufal, že i jednou založí rodinu.

Stiskl kliku a stlačil ji směrem k zemi. V předsíni jej někdo nečekal, což mu bylo podivné. Vždy tu byl minimálně jeden sluha, který mu pomůže vysvléknout kabát. Teď tu však nebyl nikdo, takže si jej sundal sám a pověsil na věšák.

"Haló?" ozvalo se domem. I přesto nikde nebylo ani živáčka. Nejdřív ho napadlo, že se něco stalo. Přepadení?

Přešel do pracovny, kde si odložil věci a rozvázal kravatu. Přesně v tu chvíli zaslechl hrát hudbu. Nejdřív si myslel, že se to ozývá z venku, jenže pak si všiml třesoucího se lustru. Přesně nad ním se nacházela jeho ložnice, ve které by neměl nikdo být.

Zamračil se. Okamžitě věděl, kdo by se bez Itachiho dovolení vloupal do jeho ložnice kromě sluhů. Ti byli bez viny, protože ti si nikdy nic takového nedovolili. A už vůbec by nesahali na Itachiho nejdražší předmět z celého domu - stereo. Pracovali u něj jen lidi, které dlouho a důvěrně znal. Často se jednalo o sluhy z jeho dětství.

Vydal se tedy do druhého patra. Zastavil se před svou ložnicí. Už nebylo pochyb, že hudba vychází z jeho sterea. A taky nepochyboval o pachateli. Stačí jen otevřít dveře a uvidí ho.

Klika cvakla a dvojité dveře se otevřely. Nikdo z přítomných si toho dobré tři sekundy nevšiml, dokud nepocítili jemný průvan. Sluha, který seděl nejblíže, zbledl jako stěna a upozornil ostatních šest lidí na přítomnost nového hosta jejich zábavy.

Itachi zůstal stát s pusou otevřenou dokořán. Nevěřil vlastním očím. Přivede nějakého ztřeštěného kluka, který takhle zblbne celé služebnictvo.

Deidara stojící na posteli z ní opatrně seskočil. Sundal si brýle a květinový náhrdelník, který si Itachi dovezl z Havaje před třemi lety. Vypůjčil si Itachiho oblečení, ve kterém se promenádoval a skákal na Uchihově peřinách.

"Odejděte," řekl klidně služebnictvu, které doposud sedělo na zemi a hodnotilo Deidarův výstup. Kdyby tak Itachi věděl, že tohle není první lumpárna za dnešek. "A ty," ukázal výhružně na Deidaru, "mi okamžitě vysvětli, co to provádíš."

Blondýn se mu vysmál do tváře. To Uchihu urazilo, ale nikdy - ani teď - neztrácel chladnou hlavu. Jeden prostořeký kluk jej nemůže dostat do varu.

"Byla nuda," pokrčil Deidara rameny. Květinový náhrdelník schválně hodil na postel. I kdyby byl z porcelánu, hodil by ho, aby vytočil muže před sebou.

"To sis nemohl najít jinou zábavu? Dole mám tablet, počítač, plno knih a jiných blbostí na zábavu!" vysvětlil trochu hlasitěji. Chtěl ho trochu postrašit. Jak jinak by si měl získat jeho respekt? Zřejmě bude muset přitvrdit. Tomuhle chlapci to nepůjde vysvětlit pouze klidným hlasem a vyvoláním soucitu.

"Mám vlastní způsob zábavy," pokrčil znovu rameny Deidara a posadil se na postel. Bolela ho levá noha, jak ji celou dobu zatěžoval.

Teprve teď černovláskovi došlo, že Deidara se z žádného trestu nepoučí. Když na něj bude křičet, blondýn mu to vrátí dvakrát tak víc.

"Zabav se jak je ti libo, ale přestaň se ostatním hrabat v jejich věcech! Co kdybych tam měl něco osobního, hm?!" pozvedl obočí.

"Třeba robertka?" zašklebil se a udělal pár kroků dozadu.

"Co?! Ne!" vyjekl rozrušeně Itachi. "Jsem přece alfa!" připomněl mu.

"To vůbec neva. Aj ňácí alfové rádi péro v prdeli," vysmíval se mu dál.

Itachi udělal naštvaně několik kroků k němu. Nechtěl mu ublížit, pouze mu ukázat, že on se urážet nenechá. A povedlo se. Deidara sice zůstal sedět pevně jako skála, ale v očích se mu mihl strach. Strach z toho, že mu bude opět ublíženo. Přesně tak, jak mu ubližovali několik let.

"Proč to vlastně děláš?" zavrtěl nevěřícně hlavou. "Pomohl jsem ti a dal ti domov. Až budeš mít nohu v pořádku a já nebudu mít tolik práce, klidně tě budu brát na výlety a budu s tebou trávit čas. Je tohle tvoje díky? Zatím se mi to nezdá," pravil zklamaně. Hleděl do těch modrých očí, které se částečně změnily. Ano, viděl lítost schovanou za frajerskou maskou. Itachi mu pomohl sáhnout si do svědomí.

"Mám ti děkovat za další zlý zkušenosti?!" začal po něm křičet Deidara. "Pročs to udělal?! Proč tady vlastně su?! Pokud mě chceš znásilnit, tak to už konečně udělej, ale přestaň si se mnou hrát! Jsi horší než ti úchyláci z ulice!"

Uchiha se zasmál a promnul si čelo, jak ho bolela hlava. "Kdy už si konečně přestaneš myslet, že ti chci jenom ublížit?"

"Přestaň se smát! Myslím to vážně!" křičel po něm naštvaně Dei, ale Itachiho to jen víc rozesmálo.

"Deidaro," oslovil jej a zmírnil svůj smích. "To, že jsem alfa, neznamená, že tě chci jenom pro pobavení. Pomohl bych komukoli v nouzi, v jaké jsi byl ty," vysvětlil jemně Itachi.

"Nechci tu být," řekl upřímně a bez váhání blondýn. Sklopil své modré oči plné žalu.

Mohl po Itachim křičet jakkoli hlasitě, nejrůzněji mu nadávat, klidně ho i zmlátit - nic by mu neublížilo tolik, jako právě tato věta. Pochopil, že se Deidara stále bojí. Nedává to najevo, ale ne moc hluboko v něm převládal strach. Už z ulice věděl, že mu lidé budou ubližovat, ale tenhle muž po jeho těle netoužil. Netušil, co od něj očekávat.

Uchiha si tiše povzdechl a klekl si k němu. Vzal jednu jeho dlaň do svých a úplně ji zakryl. I přes roky strávené na ulici byl hřbet Deidarovy ruky hebký. "Nechci tě tu držet násilím. Chci ti jen pomoct," pravil upřímně a zadíval se mu do blankytných očí.

"Co z toho máš?" zeptal se. Každou otázkou ho zkoušel, ale na tuhle byl obzvlášť zvědavý.

Černovlasý muž se usmál. "Dobrý pocit," odpověděl. Palcem ho pohladil po hřbetu dlaně. To, že si přál, aby jej mohl mít po svém boku, mu raději zatajil.

"Dobrej pocit?!" vyjekl blonďák. "Jenom?!" Nemohl uvěřit vlastním uším. Kdyby ho chtěl alespoň pro peníze nebo na sex! Ale pro nějaký bezvýznamný pocit?

"Deidaro, to je mnohdy víc, než všechna bohatství světa," vysvětlil modroočkovi.

"Toe blbost," zavrtěl hlavou. Odmítal přijmout fakt, že by tohle všechno někdo dělal kvůli dobrému pocitu.

Nastalo mezi nimi ticho, Itachi už nevěděl, jak ho přesvědčit. Bál se, že ho Deidara jednou opustí a on tak nebude moct sledovat, jak dospěje.

Hleděli si do očí a oba se rozechvěli jako struny na kytaře. Itachimu se do tváří nahrnula krev. Nikdy neviděl krásnějšího člověka. Ani ženu, ani muže, ani dítě. Pokud byl Deidara takhle krásný, jak krasné budou jeho děti?

Deidara byl první, kdo udělal další krok. Sehnul se k černovlasému. Pěkně pomalu, aby jej nevyplašil. Za ty dny zjistil, že ve flirtování je Uchiha až moc zdrženlivý. Něco bylo ale špatně. Zprvu si myslel, že tímto vyzkouší jeho trpělivost. Když mu byl ale až moc blízko, pohltila jej nervozita a on se nezmohl pohnout dál.

Itachi se podivil a jeho obočí krátce cuklo. Věděl, že se jedná o další zkoušku. Deidara si chtěl být jistý, že ani po krátké předehře, jímž mělo být políbení, se Itachi bude kontrolovat. Ale on to najednou nedokázal. Uvědomoval si, že tohle nesmí, slíbil mu to. Slíbil to především sobě. Jak to ale mohl nedodržet, když ho ten blonďák tak přitahoval? Už si představoval, jak ho drží v náručí, víská ve vlasech a společně se smějí.

Deidara hlasitě polkl. Dostal strach. Ne z toho, že by mu Itachi ublížil. Bál se sám sebe. Co se to s ním děje? Proč mu najednou nedokázal věnovat ani jeden hloupý polibek? Jindy by mu to nedělalo problém, prostě by si jen nasadil drsňáckou masku a nechal se klidně i ojet, jen aby dokázal, že má pravdu. Ale s Itachim to nedokázal. Proklínal ho za to, že mu Uchiha pomohl sáhnout si do svědomí a začít litovat všeho, co mu řekl a co si o něm celou tu dobu myslel.

Černovlasý ho chytil za tvář. Jemně po ní přejel a sám se hlavou přiblížil. Modré i černé oči zakryla oční víčka. Cítil jeho zrychlený dech na svých rtech. Jejich líce se o sebe otřely, stejně jako nosy. Rty dělily jen milimetry.

Blonďatý chlapec sevřel zápěstí dospělého muže, který se jej pokoušel políbit. Nedával tím najevo, že by se měl odtáhnout. Vyslal tím jasný signál, že má povolení.

Ale Itachi nemohl. Jen, co se jejich rty na setinu sekundy dotkly, rychle vstal a postavil se Deidarovi zády. Nedokázal to. Nejraději by si nafackoval za svou naivitu. Na chvíli si pomyslel, že jeden polibek přece Deidarovi neublíží. Jak tohle jen mohl dopustit? Měl vztek sám na sebe.

Modroočko zůstal sedět a nic nechápal. Všechno bylo tak dokonalé a nic tu chvíli nemohlo narušit. Už byli tak blízko od nevinného polibku, který byl chtěný z obou stran. Ale za Itachiho rozhodl rozum a svědomí.

"Proč?" zeptal se Deidara trochu naštvaně. Zklamání se změnilo ve zlost. Bral to jako osobní urážku. Když je tak pěkný podle Itachiho, proč ho teda nechce políbit? Lhal mu? Takhle teď přemýšlel.

"Já-" začal Itachi. Několikrát zalapal po dechu při myšlence, co momentálně chtěl udělat. Málem všechno zničil kvůli vlastní touze. "Neublížím ti," řekl pevně. Jediný, komu to chtěl dokázat, byl právě on sám. Čím déle měl Deidaru na očích, čím víc se na něj zlobil, tím víc se v něm probouzela lítost a potřeba vynahradit mu ztracené roky prožité na ulici.

"Vím," řekl lítostivě Deidara. To donutilo Itachiho se otočit zpět na toho krásného chlapce. Myslel si, že špatně slyší. Že by ho nakonec přesvědčil o svém dobrém úmyslu mu pomoct? "Je to tvoe rozhodnutí," povzdechl si. Nakrčil obočí a zakryl si blankytné oči svou dlaní. Tolik ho ranilo, když ho Itachi odmítl. Avšak ještě nemohl tento pocit popsat. Bylo to něco zcela jiného než fyzická bolest. Tohle zažil před dlouhou dobou, když ho rodiče nechtěli a on se rozhodl opustit domov. Nebo když po pár dnech na ulici ztratil batoh, jenž si vzal s sebou. Byla to jediná vzpomínka na rodiče. I přesto, jakou nenávist k němu chovali, je on pořád miloval.

A dnes už by je ani nepoznal.

"Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo," řekl černovlásek a prohrábl si vlasy.

"Dobrý," odsekl Deidara. Už o tom nechtěl mluvit, nechtěl ho ani vidět, jak naštvaný na něj byl. Však on mu to vrátí.