Out of control 23

Mei má čtyři dny volna, proto se věnuje psaní. Sice by v pátek měla jít do školy, ale vzhledem k tomu, že se jde na túru na Jeseníky nestalkujte mě, prosím a Mei má pohmožděný kotník, tak nikam nemůže. :3

PS: Z Naruta je opět schizofrenik... xD

---

Tím ale můj den plný překvapení nekončil. Jako asistent ředitele jsem neměl ani povolení dostat se do Itachiho počítače, proto bylo vyřizování telefonátů a schůzek trochu těžší. S Nejim to ale šlo jako po másle. Bez něj bych to tu nezvládl.

"Nesu zásilku!" ozval se poslíček za dveřmi. Už jsme s Nejim pomalu opouštěli kancelář, když vešel dovnitř, aby mi mohl předat krabici. Byla veliká zhruba jako menší skříňka, na které stojí televize, a hluboká na obě dlaně.

Udivilo mě, že něco tak velkého přišlo k nám. Možná je to dárek jako gratulace k narození miminka, pomyslel jsem si. Jenomže to by na kartonu nebylo napsáno moje jméno, ale Itachiho.

Netrvalo mi ani sekundu uhádnout odesílatele. Ten Sasuke se zbláznil nebo co? Pořád si myslí, že si mě koupí. Ale už dávno měl zjistit, že takový já nejsem.

"To ti posílá zase on?" podivil se Neji. Zatímco jsme pracovali, pověděl jsem mu úplně všechno.

"Jo," povzdechl jsem si a krabici odložil bokem. Měl jsem důležitější věci na práci než rozbalování dárků od někoho s velkým egem. Nemám o to zájem, ať už je to cokoliv.

"Nerozbalíš to?" začal Neji.

Pozvedl jsem obočí. Jak mohl vědět, nad čím přemýšlím?

"Ne," odsekl jsem a vložil pět zbytečných papírů do skartovačky. Nejraději bych to samé udělal s tím dárkem.

"To nejsi ani zvědavý?" podivil se.

"Ne," pokrčil jsem rameny. Pozdější uchechtnutí tomu dodalo na výsměchu. Taky to tak bylo myšleno. Kdyby tu Sasuke stál, vysmál bych se mu do obličeje za jeho naivitu. "Nezajímá mě, co chce. Já jeho nechci a to stačí," řekl jsem pevně a celou tu konverzaci ukončil.

Neji si jen povzdechl, vzal nůžky a špičkou rozřízl lepicí pásku podél tenké linie.

"Jestli chceš, nech si to," řekl jsem znuděně. Ani jsem se na svého kolegu nepodíval a na obsah kartonu už vůbec ne. Nezajímalo mě, co se v něm ukrývá. Určitě je to jen nějaká blbost, aby si mě získal.

"Naruto," oslovil mě Neji. Zněl ale jako při přednášení. "Doufám, že tohle přijmeš jako pozvání na společnou večeři. Budu čekat v devět v Ichiraku u stolu pro dva v zadním rohu. Budu čekat, dokud nedorazíš. Tvůj Sasuke."

Teprve v půlce dlouhovláskova vyprávění jsem pochopil, že předčítá vlastnoručně psaný vzkaz, jehož autorem byl mladší z Uchihovic bratrů. Ten dopis mě jako jediný zaujal.

"Je to blázen," okomentoval jsem Sasukeho osobu a převzal papír od Nejiho. Skutečně. Ten Uchiha se zbláznil, pokud si myslí, že mu skočím na špek.

"Wow," vyjádřil se Hyuuga k obsahu krabice a oči stočil na mě. "Asi bys měl jít," radil mi.

"Nevidím jediný dův-"

"Koupil ti nejdražší, nejluxusnější oblek, co v celém Japonsku můžeš sehnat," vysvětlil Neji. Neodvážil se na oblek v krabici sáhnout, i když byl zabalen do ochranné fólie.

Vstal jsem ze židle, abych se přesvědčil na vlastní oči. A opravdu. Na pár sekund se mi zastavil dech. Nebyl jsem na módu moc stavěný, ale musel jsem uznat, že tento oblek je nejúžasnější kus ze světa módy. Nemohl jsem uvěřit, že by Sasuke udělal něco takového kvůli mně. Mohl ho koupit sobě, aby po něm holky lítaly, nebo Itachimu jako dárek k narození dítěte. Ale on ho raději poslal mně.

"To nejde- to-! To si nemůžu na sebe nikdy vzít!" odmítal jsem. Cítil jsem se jako popelka, co právě dostala svoje šaty na ples. Opravdu mě ten oblek tak uchvátil? Ne. Pokud tohle Sasuke skutečně udělal, musí mě mít opravdu rád. Už jsem o tom začínal vážně uvažovat.

"Chtěl bych mít tvoje štěstí," ušklíbl se Hyuuga.

"Štěstím bych to nenazýval," ohrnul jsem nos. "Musím to vrátit," rozhodl jsem a krabici zase začal balit. Sice to byl dárek, který mě šokoval, ale já nejsem ten správný člověk, který si je může obléct. Navíc bych tím jen nahrál Sasukemu do karet.

"Neblázni! Vždyť on do toho musel vrazit tak čtyři výplaty, jen aby ti to mohl dát!" přesvědčoval mě Neji. Na to, jaký byl kliďas, teď docela vyváděl.

"Ale-"

"Nebuď hloupý a zkus mu dát šanci," řekl vážně s mírným úsměvem. Vím, že se teď Sasukeho zastává jen kvůli tomu obleku.

Část mého já ale souhlasila. Kdyby se skutečně změnil, klidně si ho i vezmu. Ale to bude záležet na jeho názoru na moje těhotenství. Nenechám si své dítě nijak vzít, nenechám si ublížit a v žádném případě to maličké nedám k adopci.

Cestou do Ichiraku jsem stále sledoval hodiny. Měl jsem zpoždění, ale nevadilo mi to. Chtěl jsem Sasukeho chvilku potrápit myšlenkou, že nepřijdu. Bude to působit dojmem, že jsem se rozhodl na poslední chvíli. A že se mi sem vůbec nechtělo.

Taky jsem se pořád rozhodoval, jestli si vezmu svůj oblek, nebo ten od Sasukeho. Nejdřív jsem se rozhodl pro ten luxusnější, ale co kdybych si ho zašpinil? Pak jsem tedy sáhl po svém, který mi ve skříni visí už pěkně dlouho. Ale toho od Sasukeho mi bylo líto. Po dlouhém rozvažování jsem si nakonec oblékl ten, který mi dnes přišel poštou.

Vstoupil jsem do malé restaurace. Hned při vchodu mě pozdravili číšníci a servírky. Nemusel jsem se po Sasukem ani rozhlížet, ten na mě hned zamával.

Byl jsem nervózní. Neviděl jsem ho zase tak dávno na to, abych s ním neměl o čem mluvit, samozřejmě když nepočítám včerejšek. Mámě spoustu nepříjemných věcí, které by se daly rozebírat, tím bychom ale jen obviňovali jeden druhého.

"Ahoj, zlato," pozdravil mě a věnoval mi rychlou pusu na líčko, kterou mě šokoval. Nečekal jsem, že se budeme chovat jako milenci.

"Ahoj..." vrátil jsem mu rozpačitě pozdrav.

"Sluší ti to," pochválil mě, zatímco mi držel židli, abych se mohl posadit. Odkdy je tak milý?

"Díky." Vím, že to řekl jen jako narážku na ten oblek. Byl rád, že jsem jeho dárek přijal. "Omlouvám se za zpoždění," řekl jsem netečně. Bylo to pouze ze slušnosti.

"Zas tak pozdě nejdeš. Je teprve půl desáté," mávl nad tím rukou.

"Tím jsem nám zkrátil společně strávený večer plný vysvětlování," řekl jsem zahořkle. Jen jsem ho viděl, srdce mi bušilo, chtělo mi vyskočit z hrudi. Připisoval jsem to vzteku.

Ale on se nenechal rozviklat.

"Chápu, že se zlobíš," semkl rty do linky a šťastný úsměv mu povadl. Jsem rád, že ti to došlo, pomyslel jsem si. "Vím, že jsem udělal obrovskou chybu. Upřímně toho lituju..." pronesl srdceryvně.

"Je to všechno?" pozvedl jsem obočí. Chtěl se mi jen omluvit, ne? To už máme za sebou. Sice mu nikdy neodpustím, ale možná s ním budu vycházet za dobře.

"Ne," zavrtěl hlavou. "Vím, že čekáš dítě," pousmál se, ale snažil se mluvit dál seriózně, "a já ho chci s tebou vychovávat," zmlkl a čekal, jak na to budu reagovat.

"Prosím?" naklonil jsem k němu hlavu, abych lépe slyšel, protože jsem začínal přemýšlet o tom, že si zajdu k ušnímu.

"Neříkám to proto, abych tě dostal do postele. Ani proto, abys se mnou zůstal. Myslím to vážně," řekl naléhavě. "Jen mi dej šanci a já se o vás postarám. Nemusíme se brát, pokud nebudeš chtít. Nemusíme spolu ani bydlet," navrhl.

Musel jsem se zhluboka nadechnout a vydechnout. Mozek mi nepřijímal dostatek kyslíku, proto se mi začala točit hlava.

"Máte vybráno?" přišel číšník.

"Vodu," poprosil jsem.

"Ty nebudeš jíst?" podivil se Sasuke. Raději jsem mlčel a nechal ho, ať nám objedná místní specialitu. Měl jsem hlad, ale na druhou stranu jsem s ním nechtěl trávit moc času.

"Co vlastně chceš slyšet?" zeptal jsem se jej, když číšník odešel i objednávkou.

Černé oči se setkaly s vínově červeným ubrusem. "Nemůžu od tebe cokoliv chtít," polkl a zavřel oči, které se nakonec zabodly do mého ublíženého výrazu. Vidět ho utápět se v takové bolesti se mě dotklo. Neměl bych se za nic obviňovat, ale opravdu jsem si teď dával za vinu, že se trápí. Sakra, Naruto, vždyť je to jeho vina! Může si za to sám.

"Miluješ mě?" řekl jsem pološeptem. Znal jsem odpověď, ale musel jsem ji slyšet.

"Miluju," odpověděl bez váhání. "Miluju tě celým svým srdcem, celou svou duší i tělem. Vším... co mám."

Zavřel jsem oči, abych se nemusel dívat na jeho bolestný obličej. Hormony mi zrovna moc nepomáhaly, byly na jeho straně.

"Už mi nikdy neposílej dárky," rozkázal jsem, ale spíš to znělo jako požadavek.

"Dobře," souhlasil. Byl překvapená náhlou změnou tématu, ale kdybych to neudělal, zůstalo by mezi námi viset trapné ticho. "A smím tě i zítra pozvat na večeři?" zeptal se opatrně.

Nechápavě jsem se zamračil. "Ten oblek stál málo, co?" pravil jsem sarkasticky.

"O peníze si starost dělat nemusíš," usmál se jemně.

"Já ale nemám tolik času, Sasuke, a ty určitě taky ne," protestoval jsem. Nechtěl jsem se s ním vídat tak často pouze formálně.

"Zrovna zítra-"

"Zítra přijdu k tobě a ty něco uvaříš," rozhodl jsem. Sledoval jsem, jak se mu na tvář vrací šťastný úsměv. Pokud si myslí, že je tím mezi námi všechno vyřešeno, tak se šeredně plete. Dám mu šanci, po které tolik touží, ale jen jedinkrát udělá chybu a končím s ním navždy.

Nevím, jak se to mohlo stát, ale téměř po celou dobu jsme se náramně bavili. Dost mě překvapilo, když se zeptal i na Gaaru a na moje těhotenství. Měl jsem pocit, že se neptá, protože o mně usiluje, ale protože chce vědět, jestli se mi daří. Skutečně se o mně zajímal a dělal si starosti.

"Můžu tě doprovodit?" zeptal se jemně a otevřel mi dveře, když jsme vycházeli z restaurace.

"No..." protáhl jsem a sklopil oči. Nebyl jsem si jistý, jestli to byl nejlepší nápad.

"Jenom k paneláku, slibuju," zvedl ruce, jako by se bránil.

"Přestěhoval jsem se, víš to?" zeptal jsem se jej, abych si to trochu otestoval. Kolik si toho o mně zjišťoval?

"Ne, to jsem nevěděl," zavrtěl hlavou. "Chceš svou adresu nechat přede mnou utajenou?" zasmál se tiše.

Podezíravě jsem si ho přeměřil pohledem. "Ještě si to rozmyslím..." řekl jsem hraně uraženě. Nevím, co to způsobilo, ale okouzlil mě. Dnes byl milý, vnímavý, laskavý a vůbec naprostý opak od Sasukeho, kterého jsem znal jako svého nadřízeného. Bojím se, že tahle jeho povaha nebude mít dlouhého trvání.

"Dělám si srandu!" zasmál jsem se a dloubl mu loktem do žeber, když jsem viděl jeho zasmušilý výraz.

Úlevně se usmál a společně jsme vyšli k mému domovu. Táhlo na půl dvanáctou, když jsme došli k paneláku, kde jsem bydlel. Ani cesta se neobešla bez živé konverzace. Měli jsme si toho tolik co říct a přitom jsme se nemuseli hádat. Bylo to zvláštní.

"Tak tedy... dobrou noc," řekl s úsměvem. Nedalo se ale říct, že by se měl k odchodu.

"Dobrou noc," vrátil jsem mu úsměv i milý tón hlasu.

Nadále jsme stáli na ulici, hledíce si do očí. Zafoukal vítr. To bylo jediné, co jsem zaregistroval. Pak Uchihu, jak se ke mně přibližuje. Chytil mě za záda v oblasti bederní páteře a přitáhl si mě do polibku. Mohl jsem ztropit scénu, že překročil hranici, kterou jsem mu jasně vysvětlil u večeře, ale důvod, proč jsem to neudělal, byl ten, že se mi to líbilo. Moc mi chyběl, i když je to zmrd.

Pověsil jsem se mu kolem krku a nechal se líbat. Ačkoliv mé hormony prosily o větší sblížení, černovlásek nic víc neudělal.

"Děkuji za nádhernou noc," pošeptal do polibku, jen co se odtrhl, a pohladil mě po tváři. Otočil se a odcházel. Nemohl jsem uvěřit tomu, že opravdu dodržel své slovo a doprovodil mě jenom k budově.

Doběhl jsem jej a chytil za dlaň. Neměl bych běhat, já vím. Ale teď deset metrů mi nemohlo ublížit. Zvlášť, když mé srdce nechtělo, aby odcházel. Zase jsem se choval tak, co mi často vyčítal. Jednou řeknu tohle a o pět minut později onohle. Teď jsem si ale jistý, že chci Sasukeho po svém boku.