Out of control 22

Lidičky, moc se vám všem omlouvám, že nejsem aktivní. :( Chci to co nejdříve napravit, ale nemůžu bohužel nic slíbit.

Proto děkuji všem, kteří trpělivě čekáte i vy s těmi lopatami, kterými mě nejspíš jebnete po hlavě.

Taky chci upozornit, že tato kapitola byla před chvilkou dopsána i dvakrát zkontrolována, no i přesto se tam může vyskytovat spousta chyb. :3

Enjoy~

---

Okamžitě jsem při tom doteku znejistil. Měl by mi být po tak dlouhé době cizí, ale vůbec nebyl. Jako by mě jeho ruka hladila každý den.

Černočerné oči na mě upřeně hleděly s něhou a rozkoší. Pak se ale lítostivě zaměřily na zem, i jeho ruka se stáhla. Nejen jeho vzhled se změnil, ale i chování. Do výtahu nastoupil jako borec, co úspěšně stoupá po firemním žebříčku směrem k nebi. A teď? Nejraději by se mi tu vybrečel na rameno.

"Měl bych jít," řekl jsem nenuceně a zvedl se. "Všichni tři jsou v pořádku, tak budu mít čisté svědomí," usmál jsem se při myšlence, že se těm dvěma narodilo miminko. Jsou v nemocnici, kde se o ně dobře postarají.

"Můžu tě doprovodit?" zeptal se naléhavě a taky se zvedl. Hned si uvědomil, že byl možná trochu prudký, proto semkl rty do jedné linky a znovu sklopil oči.

Hlasitě jsem polkl, ale nedal jsem na sobě znát žádnou nervozitu. "Jistě," přikývl jsem s menším pokývnutím. Netuším, co jsem tím zamýšlel. Že bych si ho pozval k sobě domů a tam bychom...? Ani náhodou, Naruto. Ještě by ti to dítě vykopal z břicha, ne? Ale proč by mě nemohl doprovodit? Aspoň mu ukážu, že se ho nebojím a přes to všechno, co se v minulosti stalo, jsem se přenesl.

Šli jsme pomalým krokem, nervozita by se dala krájet. Ticho přerušoval jen šelest listí, když zafoukal teplý letní vítr. Měl jsem léto asi nejradši. Všude se žilo naplno, každý si užíval života víc než v kterémkoli jiném ročním období. Léto bylo období života, řekl bych.

Sasuke po mně pořád pokukoval, snad jako bych si toho nevšiml. Znervózněl jsem ještě víc. Jeho přítomnost mi už naháněla hrůzu.

"Nemusíš zpátky do práce?" zeptal jsem se jen tak mimochodem, a trochu jsem ho tím od sebe i odháněl. Já jsem v práci dostal volno, protože Itachi byl se svou novou rodinou, takže nemám co dělat. Ale Sasuke k naší firmě nepatří. Ten se tam objeví jen někdy na chvilku, aby vyřešil mezifiremní vztahy.

"Volal jsem Orochimarovi a řekl mu, co se stalo. Takže mě pro dnešek pustil domů," odpověděl černovlasý. Při vzpomínce na událost ve výtahu vydechl všechen zadržovaný vzduch a prsty levé ruky si prohrábl vlasy. Pro nás oba to byla tvrdá zkušenost.

"Aha," usmál jsem se, ale nervózně. Znamená to tedy, že má čas trávit ho se mnou. "Jak se ti daří? Myslím... nemyslím v práci," zeptal jsem se, aby konverzace tolik nevázla. Přiznávám, že mě zajímá jeho osobní život. Má někoho? Daří se mu beze mně dobře? Potřebuje mě vůbec?

"Celkem dobře," usmál se na mě. Byl to ten zcela přirozený milý úsměv. "Ale..." začal a postavil se přede mě. Díval se mi do očí a já měl opět pocit, že se rozbrečí. "Bez tebe to je těžký," pošeptal neslyšně. Jeho ruce jemně chytily ty moje. Nechtěl na mě tlačit.

"Sasuke," oslovil jsem jej protestně. Pochopil jsem, kam tím míří, ale já nejsem te blb, kterým jsem býval. Už se jím nenechám očarovat jen proto, že jsme spříznění.

"Naruto, já se změnil," přesvědčoval mě a stisk jeho rukou zesílil. "Chci ti to dokázat, ale nemůžu, když mi nedáš šanci. Prosím," žadonil.

Povzdechl jsem si nad jeho tvrdohlavostí. Dnes jsem si všiml, že je jiný, takže mi možná nelže. Ale riskovat nebudu.

"Ne, Sasuke. Už jsem ti jich dal příliš na to, abych ti dával další," odpověděl jsem a vyprostil se ze sevření jeho rukou. "Měj se hezky," popřál jsem mu a šel dál směrem domů.

"Chci ho!" křikl na mě po několika vteřinách ticha. To už jsem byl pár desítek metrů od něj.

Otočil jsem se na něj a nahodil nechápavý výraz. "Když ho chceš, tak si ho kup! Prachů máš dost!" křikl jsem zpátky, aniž bych věděl, o čem přesně mluví. Chce se mnou chodit, aby získal zpátky místo v bratrově firmě? Nebo se chce přese mě dostat k Deidarovi? Měl by mluvit zpříma, jinak mu nerozumím.

Znovu jsem se otočil a šel trochu rychleji. Nechal jsem ho tam stát. Co jiného bych měl udělat? Nechat ho, ať mi dál ničí život? Takovou chybu už neudělám. Možná ke mně bude hodný pár dnů, týdnů, možná měsíců, ale nevydržel by dlouho a zase by mě psychicky týral.

Jenomže tím útěkem jsem neublížil jenom černovláskovi, ale hlavně sobě. Po několika týdnech od posledního setkání jsem na něj čím dál tím víc myslel a bylo mi i celkem líto, že jsem ho opustil. Kolik nocí jsem probrečel, že jsem mu dal košem. Ano, zasloužil si to a bylo to mé nejlepší rozhodnutí v mém životě. Ale nevědomky jsem si ublížil.

Ráno jsem přišel do kanceláře totálně vyčerpaný. Večer jsem sledoval komedii, pak jsem nemohl usnout, tak jsem pouštěl jiné filmy. Nakonec jsem usnul kolem čtvrté ráno. Nejraději bych si nafackoval. Musím pravidelně spát, jinak by to mohlo ublížit dítěti. Vím, že jsem těhotenství před Sasukem ututlal a ani nemám v plánu mu oznamovat, že bude táta. On to dítě nechtěl, takže to ani nemusí vědět.

Itachi mi na pár dní svěřil chod celé firmy, aby mohl být s rodinou. Docela jsem se zděsil, když mě o to poprosil a v první chvíli jsem odmítal. Slíbil mi ale, že to bude jen do konce týdne, což jsou tři dny. Ty by měly proběhnout bez komplikací. Doufám v to. Prý mi přijde pomoct Neji, což je Itachiho bývalý asistent a dobrý přítel. Ten rozumí všem těm ředitelským záležitostem, ale hlavou tu teď budu já.

Otevřel jsem dveře od své kanceláře, abych si odložil své věci, než vejdu do té Itachiho. Tam na mě bude jistě čekat plno vyřizováni.

To by mě ale nesměl zastavit buket žlutých gerber. Zůstal jsem v naprostém šoku, když jsem je viděl na stole. Jen tak tam ležely a koukaly na mě.

Uslyšel jsem drhnutí dveří o koberec, ale neotáčel jsem se. Nemohl jsem spustit oči z těch květin. Kdo by mi je poslal? Asi tuším...

"Ahoj, jsem Neji," představil se neznámý. Otočil jsem se k němu, abych si s ním podal ruku.

"Ahoj. Naruto," též jsem se představil. Připadal mi sympatický, ale ty jeho průhledné oči mi naháněly hrůzu. Potkáváme se na chodbě, ale až teď se seznamujeme.

"Itachi mi o tobě hodně povídal," začal, ale hned zmlkl, když uviděl kopu žlutých květů na mém stole. "Vidím, že tu máš obdivovatele," zasmál se.

Mávl jsem nad tím rukou, jako by to bylo zcela běžné. Popravdě je tohle poprvé, co jsem dostal tolik květin. Ani od Gaary jsem jich za celou dobu našeho vztahu nedostal tolik.

"Jsem moc rád, že budeme spolupracovat na třídenním vedení firmy," řekl jsem upřímně.

"Já taky! Popravdě jsem k tomu byl trochu skeptický, když mě Itachi o to požádal," začervenal se. "Vlastně jsem byl skeptický i k jeho vztahu s Deidarou..." přiznal. "Ale to už je jejich věc. Hlavní je, že jsou šťastní, ne?" usmál se mile.

"Máš pravdu," přitakal jsem a pohladil se po břiše. Už se nemůžu dočkat, až si i já pochovám to své miminko. Ale to musím ještě pět měsíců vydržet.

"Nebudeme dlouho kecat," rozhodl Neji a vešel do ředitelny. Já jsem vzal buket gerber a rozmýšlel, co s nimi. Nebo spíš, co si myslel Sasuke, když mi je posílal. Že mu pak skočím kolem krku?

"Žluté gerbery... to znamená 'odpusť mi'," pravil dlouhovlásek.

Po jeho slovech jsem začal důkladně zvažovat, jestli si je nechám, nebo je vyhodím. Tímhle se mi chtěl Sasuke omluvit. Přišlo mi to jako romantické a krásné gesto, že bych mu tu poslední šanci dal.

"Nebo taky značí zradu," dopověděl Neji a pokrčil rameny.

"Tak ti děkuji," řekl jsem ironicky. Uvědomil jsem si, že na mě čeká spousta Itachiho práce, neměl bych tu rozmýšlet nad hloupými květinami. Stejně mi je Sasuke poslal jen proto, aby mě zase dostal do postele. Neměl bych o něm ani přemýšlet. Itachi spoléhal, že s Nejim povedeme firmu bez problémů, a přemýšlením nad Sasukem by mě mohlo rozhodit.

Ale to nebylo tak lehké, jak jsem si zprvu myslel. Čím víc jsem na něj chtěl zapomenout, tím víc se mi pletl do ostatních myšlenek. Bodlo mě u srdce pokaždé, když jsem si živě představil jeho tvář.

Zazvonil telefon, který jsem pohotově zvedl. "Uchiha corporation, u sluchátka Uzumaki Naruto," oznámil jsem. Naznačil jsem Nejimu, že to vyřídím a on ať si v klidu zajde na oběd.

"Co na ně říkáš?" zeptal se posměšně Sasuke. Už jenom při poslechu jeho hlasu se mi v břiše rozletěli motýli.

"Proč jsi je posílal?" Snažil jsem se znít naštvaně, ale moc se mi to nedařilo. Musel jsem se usmívat jako měsíček na hnoji. Líbilo se mi, jak se mi dvořil.

"Já se ptal první," dupnul si. Choval se jako rozmazlené děcko.

Protočil jsem očima. V tomhle se vůbec, ale vůbec nezměnil. Jako vždy musel mít pravdu a poslední slovo. Tentokrát ale nemluvil tak povýšeně, ale klidně, vlídně, až bych si myslel, že mi volá jeho starší bratr.

"Líbily..." přiznal jsem. "Ale už to nedělej, nemám je kam dávat. Tady být nemůžou," požádal jsem ho.

"Tak ti je budu posílat do bytu," řekl jednoduše.

Co tím jako myslel? Že mi je bude posílat pravidelně každý den?

"Sasuke, přestaň," napomenul jsem jej.

"Tak pojď se mnou na večeři."

Zůstal jsem stát jak opařený. Najednou mi vypověděl mozek i ústa, takže jsem jen trhaně dýchal.

"Nechci tě do ničeho nutit, jen bych byl rád, kdybys mě vyslechl. O nic jiného nežádám..." Slyšel jsem smutek vycházející z jeho úst, že mě to rozesmutnilo.

"Promiň, Sasuke, ale nejde to," odmítl jsem.

"A proč?" ptal se bolestně.

"Nechci s tebou mít nic společného. Budeme pouze pracovníci ve stejném oboru, kteří se nebudou scházet mimo schůze," stanovil jsem pravidlo, ale samotného mě to ranilo.

"Naruto-"

"Měj se," dopověděl jsem lítostivě a sluchátko položil. Musel jsem zavřít oči, jak se mi do nich draly slzy. Kdyby nebyl tak hloupý a tenkrát to všechno nepokazil, rád by mi skočil do náruče a nechal jím hýčkat, osahávat, rozvášnit. Ale jemu se už nedá věřit.