Out of control 21

Lidičky! Mei se zbláznila!

Ano, ano. Vím, že jsem psala, že tohle bude poslední kapitola, ale tak nějak... no... prostě mi to nějak nevyšlo. xD MOžná bude předposlední, nebo dokonce předpředposlední (moc v to nedoufejte x'D).

Ejnoy~

---

Obličej jsem otočil zpět na zavřené dveře výtahu. Škvírou mezi nimi probliklo světlo, jak jsme míjeli jednotlivá patra. Periferním viděním jsem zahlédl Sasukeho. Stejně jako já si o Deidaru dělal starosti a při blondýnově slabším výkřiku na něj upřel pohled. Bylo mi to proti srsti. Možná jsme se dlouho neviděli, nebyli v kontaktu, ale stále si pamatuju, jak se choval. Netoužím, aby mu nějak ublížil.

Co když se ale změnil? Tomu se lze jen těžko uvěřit.

Odkašlal si, aby získal mou pozornost. Nejdřív jsem znejistěl, jestli to je na mě, nebo na Deidaru.

"Slyšel jsem, že jsi asistent ředitele. Gratuluju," řekl nenuceně. Moc dobře jsem ale věděl, že to byla jen přetvářka. Chtěl nějak nahodit konverzaci, aby mezi námi nepanovalo to trapné ticho. Měl jsem pocit, že se mnou chce mluvit, aby se o mně nenápadně dozvěděl víc.

"Děkuju. Musím ti taky pogratulovat k povýšení na zástupce," řekl jsem na oplátku. Moc věcí jsem si o něm nezjišťoval, většinu jsem se dozvěděl náhodou od kolegů, kteří Sasukeho přestup berou jako zradu naší firmy. Proto se zde drby o mladém Uchihovi šíří častěji, než když pracoval zde.

"Díky." Na tváři se mu objevil menší a hlavně krátce trvající úsměv směřovaný mně. Ponasnažil jsem se mu jej vrátit, ale nedokázal jsem se přetvařovat jako on. Byl v tomhle mistr. Kdykoli chtěl skrýt pocity, zamknul je to truhly, kterou schoval hluboko do svého nitra a vytáhl ji až v soukromí. To jsem na něm obdivoval.

Ozvalo se další bolestně zaúpění, tentokrát však bylo hlasitější a naléhavější. To už se Deidara musel přidržovat madla. Zhluboka dýchal, aby jej bolest přešla.

"Opravdu jsi v pohodě?" přiskočil jsem k němu a podepřel ho.

"Měli bychom zavolat zách-" začal Sasuke, ale jeho větu přerušilo silné trhnutí. Světlo ve výtahu zhaslo a po dalších pěti sekundách se rozsvítilo. Výtah však dál zůstal stát bez pohybu.

Zamračil jsem se a hledal příčinu, snad jako bych viděl skrz zdi a mohl s jistotou určit závadu. Zářivka svítila, tlačítka s čísly taky, jen jsme zůstali na místě.

"Co to sakra...?" pronesl Sasuke a zkusil zmáčknout čudlík s číslem nejbližšího patra. Ten se sice rozsvítil, ale nic se nestalo. Nakonec pomačkal všechny, ale bezúspěšně. Nezbývalo nic než zmáčknout červený čudlík, který by měl přivolat pomoc.

Přistoupil jsem ke dveřím a prohmatával jsem je rukama. Zachvátila mě panika. Co když se to s námi teď utrhne? Padali bychom z velké výšky, ze které mám fobii.

Jenomže ze strachu o naše životy mě vytrhl blonďákův výkřik. Já i Sasuke jsme se na něj podívali. Nevím, kdo z nás dvou byl bledší z toho, co jsme přímo před sebou viděli. Deidara klečel na podlaze, přidržoval se madla a druhou rukou se držel za břicho.

"Neříkej mi-" nedokončil Sasuke a přiskočil k němu. "No tak, vydrž," povzbuzoval Deidaru a poručil mu, ať si lehne. Už jen tohle bylo pro blondýna těžké. Křičel bolestí. Plakal. Prosil, aby to skončilo a to je teprve na začátku. Jak je možné, že rodí tak brzy? Doktoři se nespletli, nebo ano?

Uchiha vytáhl z kapsy mobil a hned zaklel po zjištění, že se ani nezapne.

"Vybitá baterka, kruci... volej záchranku," požádal mě a nabídl blondýnovi ruku, který mu ji začal drtit.

"M-mobil mám na stole v kanceláři," oznámil jsem a taky se sehnul k trpícímu Deidarovi.

"Do prdele!" zaklel ještě víc. Vstal a začal bouchat na dveře. "Tady jsme! Pomoc! Potřebujeme záchranku!" volal, ale nikdo se neozval. Naštvaně kopl do dveří a vrátil se zpět k Deidarovi.

"Bojím se...!" řekl plačtivě Deidara a dál mi drtil ruku.

"Já vím, ale všechno bude dobrý, uvidíš," snažil jsem se ho uklidnit. "Představ si, že za pár hodin si ho budeš chovat v náručí a-"

"PÁR HODIN?!" vykřikl vystrašeně a spustil ještě hysteričtější pláč.

"Deidaro, musíš se uklidnit," pravil Sasuke klidně. I on už měl nervy na pochodu a netušil, co dělat nebo co říkat, aby Deidara tolik neplakal. Ale ať už jsme mu řekli cokoli, nepomáhalo to.

"Možná půjde ven rychle," usmál jsem se jemně, ale to už mě Deidara neposlouchal. Trpěl obrovskými bolestmi, které ho dostávaly až do mdlob.

"Nesmí omdlít!" poručil Sasuke.

"A co jako mám dělat?!" křikl jsem na něj úplně stejně. "Než nás tu vůbec najdou a vyprostí, on asi- asi...!"

"To nedovolím!" křikl Sasuke odhodlaně. Sundal si sako a vyhrnul rukávy na košili. Dokázal jsem jen sledovat, jak Deidarovi sundává prádlo od pasu dolů. Instinkty mi veleli, abych Deidaru bránil před znásilněním, ale hned mi došlo, že Sasukemu o tohle nejde.

"Musíme ho udržet při vědomí," řekl klidně a roztáhl mu nohy. Blondýn nijak nereagoval. Dál plakal a neposlouchal, co mu říkáme. "No tak tlač!" zopakoval Sasuke. Už neměl nervy se pořád opakovat. Pokud Deidara sám nezabere, dítě z něj nedostaneme.

"Haló?" zavolal kdosi z venku a zabouchal zřejmě do země. Byli jsme zaseknutí těsně pod čtvrtým patrem. Kdyby tu otevřeli dveře, možná bychom se ven dostali. Netuším, kolik místa na únik budeme mít.

"Haló!" odpověděl jsem a šel ke dveřím. "Zavolejte někoho, ať nám pomůže ven! A zavolejte Itachiho!" poručil jsem. Hlas oznámil, že rozuměl a odešel.

"Itachi..." zakvílel Deidara.

"Ano, za chvilku tady bude," řekl Sasuke a usmál se. "Nemusíš se ničeho bát. Hlavně teď musíš tlačit!" povzbuzoval ho dál.

Vytáhl jsem papírové kapesníky a otíral jimi blondýnovu upocenou a uplakanou tvář. Tolik se bál, že jsme ho nemohli uklidnit. Já i Sasuke jsme dobře věděli, že Itachiho poslechne. Jenomže ten ne a ne přijít. Bojím se odhadnout, kolik minut uběhlo než ten člověk odběhl pro pomoc. Modlil jsem se ale, ať se rychle vrátí.

"Lásko?!" křikl ředitel firmy a všem se nám ulevilo. Hlavně mě a Sasukemu, protože Deidara otevřel oči a otočil hlavu ke dveřím výtahu.

"Itachi...!" zasténal a spustil další slzy.

"Ničeho se neboj, jsem tady."

"Itachi...!" zopakoval a několikrát zalapal po dechu. "Já se bojím!" Cítil jsem, jak mi ještě pevněji sevřel ruku.

"Neboj se! Poslouchej, co ti kluci říkají! Už je tu elektrikář, za chvilku budete venku!" povzbuzoval ho. Slyšeli jsme, jak se páčidlo snaží dostat mezi škvíru ve dveřích ve čtvrtém patře. Zároveň se Itachi ptal jeho majitele, jak to vypadá a především jak dlouho to potrvá.

"Deidaro, musíš tlačit, dobře?" řekl znovu Sasuke. Překvapilo mě, když blondýn krátce přikývl. "Naru, drž mu bradu na hrudníku."

Krátce jsem se zamračil nad tím oslovením, ale neřešil jsem to a poslechl ho. Zároveň jsem Deidarovi říkal, jak má dýchat. Vypadá to, že Itachiho hlas jej uklidnil. Sice nebyl přímo s námi v kabince, ale celou dobu na něj mluvil a to bylo důležité.

"Už jenom kousek!" řekl šťastně Sasuke.

"Tak vidíš, už to máš skoro za sebou," chlácholil jsem mladého blondýna a pohladil ho po spocených vlasech. V momentu, kdy se Deidara uvolnil, jsem věděl, že je po všem. Stočil jsem zrak k Sasukemu a dítěti. Vidět to malé od krve ve mně vyvolalo zvláštní pocit. Na jednu stranu bych brečel štěstím, na druhou se mi chtělo zvracet.

Ale pak mě zaujal Sasukeho pohled na to maličké. Sledoval jej s něhou, jeho rty se roztáhly do šťastného úsměvu. "Ahoj..." pozdravil ho a vložil prst do jeho malé dlaně, která se přestala trhaně pohybovat.

"Co se děje?!" zakřičel nervózně Itachi po čtvrt minutě ticha.

"Máš syna!" zakřičel jsem směrem ke dveřím, pak jsem se otočil zpět na vyčerpaného blondýna. "Máte chlapečka..." oznámil jsem mu potichu a odhrnul mu upocené vlasy z čela. Blondýn otevřel oči a zvedl ruce. Mám dojem, že nemá daleko ke ztrátě vědomí.

"Chci ho vidět..." pošeptal.

Sasuke se k ničemu neměl. Stále hleděl na miminko, mluvil na něj a hrál si s ním. Jeho chování mě naprosto šokovalo. Odkdy se chová tak mile? Čekal jsem, že se po porodu na něj nebude chtít ani podívat. Dobře, možná za to může momentální situace. Kdyby Deidara rodil normálně v nemocnici, ani jednou by jej nenavštívil. To jsem si myslel.

"Sasuke?" oslovil jsem jej nejistě. Uchiha sebou trhl, že rozplakal svého synovce. Pak se zasmál, zabalil ho do svého saka a položil ho Deidarovi na hruď. Byla úleva slyšet ten dětský pláč. Vzápětí na to se rozplakal i Deidara. Objal tělíčko svého dítěte a pořád dokola opakoval "děkuju".

Usmál jsem se a podíval se na Sasukeho, který se mého pohledu všiml. Rozbušilo se mi srdce, když jsem ho viděl chovat se úplně jinak. Jeho pohled nebyl chladný a kamenný. Hřálo mě to u srdce.

Už jsem chtěl něco říct, když výtah sebou trhl a rozjel se směrem nahoru. Všichni tři jsme se lekli nečekaného pohybu.

Dveře se otevřeli a jako první do nich vletěl starší Uchiha. Hned kontroloval, jestli je jeho manžel v pořádku, poté se rozbrečel úplně stejně jako blondýn.

"Miluju tě... miluju tě..." opakoval Itachi a oba dva je objímal.

Mezi dveřmi stála snad celá firma. Všichni přihlíželi této dojemné situaci a zničehonic začal tleskat. Věděl jsem, že to patří především Sasukemu, já bych si na to netroufl, ale on neváhal ani na chviličku a jal se role porodní báby.

Odcházel jsem z nemocničního pokoje, kam krátce po našem vyproštění převezli Deidaru i s malým Mahirem záchrankou. Oba byli naprosto v pořádku a doktor ještě chválil Sasukeho, že to zvládl. Porody bez doktora či asistenta prý málokdy dopadnou dobře. Deidara měl velkou šanci chytit infekci, ale to se naštěstí nestalo. Všichni tři teď odpočívají. Nevšiml jsem si, že by Itachi aspoň na chvíli spustil oči ze svého manžela či svého syna.

Odešel jsem s dobrým pocitem. Už se nemusím strachovat, že se něco stane. Už jsou v bezpečí.

Na chodbě o pár metrů dál s hlavou v dlaních seděl Sasuke. Nevypadal zrovna vesele. Dokonce si ani převlékl zakrvácenou košili.

"Dobrá práce," pochválil jsem jej a podal mu flašku s čistou vodou, kterou jsem před chvilkou koupil.

"Díky," usmál se krátce a flašku si převzal. Hlavu si opřel dozadu o stěnu a zavřel oči. "Taky sis vedl skvěle. Kdybys tam nebyl, asi bych panikařil víc," přiznal se se smíchem.

"Já?" podivil jsem se a posadil se vedle něj. "Jak jsem na tebe měl vliv?" zasmál jsem se. Byl to přece nesmysl.

"Když jsi na mě zakřičel, naštval jsem se. Musel jsem ti dokázat, že jsem lepší než ty," mluvil klidně. "Promiň..."

Svraštil jsem obočí. Choval se úplně přirozeně, což se mi úplně nezamlouvalo. Byl milý a hodný. Takového ho neznám.

Otočil na mě hlavu a povzdechl si. Jeho ruka se dotkla mé a mnou probil silný elekterický šok.