V rukou zlého osudu 12

Kdo pozastavil tuhle povídku? No Mei to byla, ta sviňucha! Stejně hádám, ze se po téhle povídce malo komu stýskalo. :D

Nom, ale k dnešní kapitole. Někde jsem psala (zřejmě v komentářích, tam toho většinou naslibuju hory, doly, černej les), že se v této povídce dočkáte yaoi, na kterém si dám záležet (jedna z věcí, kterou jsem měla již od začátku naplánovanou a promyšlenou). A musím vám sdělit, že v téhle kapitole to nebude. :D Ale nebude zklamáni, tady vás trocha toho yaoi čeká. (≧∇≦)/

A! Nebudu vydávat samostatné článek, to raději napíšu sem. Možná si říkáte, proč jsem tuhle povídku pozastavila. Musím se přiznat, že od začátku prázdnin trpím nespavostí a teprve teď jsem šla za doktorkou (neseděla tam zrovna Tsunade, ale taky výborná medička to je :D). Čekám na výsledky, protože se zdá, že mám problémy se štítnou žlázou. Že skončím na operaci či co, to je mi jedno, tím vás nebudu zatěžovat. Největším problémem je nespavost. Spím maximálně (a to je opravdu co říct) šest hodin denně a to usínám v 3-5 ráno. Je snad pochopitelné, že se celý den cítím na sračky a nemám chuť ani na své oblíbené jídlo, natož psát povídky. Proto jsem se rozhodla na chvíli se soustředit jen na jednu povídku, jenomže to mě rychle omrzelo. Tímto se chci omluvit za malou aktivitu a špatnou kvalitu svých povídek.

No, moje výlevy z šutru z mého hrudníku zajímají malo koho, že? :D Už mi stačí jen dodat:

ENJOY~

---

Žena mi jméno stále nechtěla prozradit, ale já se jí už neptal. Nevadilo mi to, je to její volba. Stejně jako je na mně teď odejít. Zjistil jsem, že jsem u ní strávil dvě noci, kdy se mi snažila pomoct, jak to jen šlo. Bohužel ale neměla dostatek sil, aby mi pomohla hned. I tak jsem jí za všechno vděčný.

To maličké v košíku byl její syn. Neřekla mi, kdo je jeho otcem, ale na očích jsem jí viděl, že to nemluvně je celý její svět. Často jsem měl pocit, jako by na něj hlěděla se smutnýma očima, až mi jí bylo líto.

"Jak se Vám odvděčím?" starostlivě jsem na ni pohlédl. V rukou jsem svíral uzlík s pár lavičkami lektvaru, který mi měl skutečně pomoct otěhotnět.

"Slib mi, že budeš mít oči otevřené a nebudeš zbrklý. Jedině tak můžeš být skvělým králem," sevřela mi dlaň, kterou hned pustila. "Přeji ti hodně štěstí," usmála se na mě a pohoupala svého syna v náručí.

"To už... se nikdy neuvidíme?" posmutněl jsem.

"Uvidíme. Podruhé a naposledy," povzdechla si. Nevěděl jsem, jak si to vyložit. Ale čemu se pořád divím, že? Vždyť je to čarodějka, zná celý můj i svůj život dopředu.

"Pak tedy... na viděnou," zamával jsem jí a odcházel zpět do hlubokého lesa.

"Opatrujte se, Vaše Výsosti," zasmála se mi. Když jsem se ale otočil, abych jí naposledy zamával, všechno bylo pryč. Dům, její zahrádka i ona a místo ní se všude objevily stromy. Stále se takhle maskuje, aby jim nemohl nikdo ublížit. Najít její chalupu je nemožné. Objevuje se pouze, když je někdo v nouzi.

Udělal jsem pár kroků dopředu, ale když jsem se otočil směrem, kterým jsem šel, narazil jsem do stromu. Okamžitě jsem se chytil za čelo, jak mě bolela. Sakra, přísahal bych, že tu přede mnou žádný nebyl!

K mému překvapení to nebyl jenom jeden strom, co se změnilo. Ocitl jsem se na kraji lesa. Pár kroků a jsem v našich zahradách.

"Díky," usmál jsem se pro sebe. Nemusel jsem hádat dlouho, abych se dozvěděl, kdo mě dovedl domů.

Podíval jsem se na ruku. Krev mi z čela netekla, takže jsem mohl v klidu pokračovat dál. I tak ale budu mít problém u králů, královen a Leviho. Dva, možná tři dny jsem se neukázal a teď si to napochoduji zpátky domů, jako by se nic nestalo. No dobře, stalo. Ta odřenina na čele.

Přišel jsem na nádvoří, kde pomalu nebylo ani živáčka. Vždycky tu prochází tolik lidí, že se pomalu divím, kde berou tolik práce. Teď prošlo jen pár jedinců. Navíc, řekl bych, až smutnou chůzí.

"Princ Eren!" zakřičela jedna služebná, aby na mou přítomnost upozornila celý zámek. Všem okolo se zastavil dech údivem, pak se jim tváře rozjasnily a všichni běželi ke mně. Ptali se mě, jestli jsem v pořádku, jestli nepotřebuji pomoct, přičemž mě opírali, kdyby se mi náhodou podlomila kolena.

"Erene?!" zakřičel černovlasý princ stojící na schodech vedoucích dovnitř zámku. Hrudník se mu pravidelně a rychle rozpínal a zase stahoval. To znamenalo, že sem běžel. Jen kvůli mně.

"Levi!" křikl jsem zpátky a šťastně se usmál. Rozběhl jsem se k němu, stejně jako on ke mně a střetli jsme se pod schody. Jenomže objetí, které jsem očekával a těšil se na něj, jsem se hned nedočkal.

"Jsi v pořádku?!" prohlížel si mě namísto chtěného objetí. "Co to máš na čele?!" odhrnul mi vlasy, aby se mohl podívat na odřeninu. Bylo naprosto k popukání sledovat jeho vyděšený výraz.

"To nic není," chytil jsem mu ruku do své. Chtěl jsem, aby se přestal soustředit na můj stav a zaměřil se na mě, což se mi taky povedlo. V očích jsem mu viděl starost a radost, že jsem zpátky a nic vážného mi není. Ale pod očima měl černé kruhy z předešlých dvou probděných nocí. Zaujalo mě to. Seděl u okna a bděl, jestli mě náhodou neuvidí? Čekal na mě? Jakýmsi způsobem mě to vzrušovalo.

"Jsi v pořádku..." objal mě kolem ramen a pevně stiskl. "Tak moc jsem se o tebe bál. Kde jsi byl?" šeptal mi do ramena.

Zavřel jsem oči nasával jeho vůni. Bylo příjemné a uklidňující ji zase cítit. "Zabloudil jsem v lese," řekl jsem prostě.

"Ehm!" vyrušili nás naši rodiče. Královny byly šťastny, že jsem se vrátil v pořádku a hned mne přišly zkontrolovat, ale otec a král nevypadali zrovna vesele. Věděl jsem, že mě čeká kázání.

Odtrhl jsem se od Leviho, který mě pořád držel za ruku. Odmítal mě pustit, i když jsem to vyžadoval. Tohle jsem musel podstoupit sám. Už nebudu utíkat od problémů a povinností.

"Proč jsi utekl?" zeptal se Leviho otec přísně. I když ve mně rostl hněv, nemohl jsem přemoct strach. Kdyby mohl, jistě by křičel, na to ale bylo okolo spousta lidí.

"Neutekl jsem. Šel jsem se projít a zabl-"

"Kdo ti pomohl?" ptal se dál.

"J-jedna žena. Potkal jsem ji... pomohla mi najít cestu zpátky," přesvědčoval jsem je. Nemohl jsem mluvit o tom, co jsem slyšel ve stájích.

"Musíme ji najít a odvděčit se jí," promluvila matka a krátce mě objala kolem ramen. "Jsem tak šťastná, že jsi zpátky."

"Žena?" zamračil se král. "Nemá náhodou hnědé krátké vlasy a pihy po celém obličeji?" pozvedl obočí. Jak to tak vypadá, zná ji. Najednou jsem dostal strach. Co když jí bude chtít nějak ublížit?

"Ne, byla starší - vlasy už měla šedé," lhal jsem.

Napětí v obličeji krále povolilo. Otočil se zády a odcházel zpět do zámku.

Otec se na mě krátce podíval a následoval jej.

Trochu mě zamrzelo, že na mě otec ani nepromluvil, ale hned, jak mě opět objal Levi, jsem se usmál. Důležité bylo, že jsem zpátky u svého milovaného.

"Musíš mi všechno povyprávět," rozhodl a vlepil mi dvě pusy na rty.

"Dobře, ale teď... musím ještě něco vyřídit. Počkej mě v mém pokoji," stiskl jsem mu ruku a jeden z polibků mu vrátil.

"Museli jsme kvůli tobě zrušit oslavy!" křičel po mně otec. Zavolal si mě k sobě do knihovny hned po tom, co jsme se všichni společně naobědvali. Věděl jsem, že to takhle dopadne a byl jsem na to připravený. "Víš, co si o nás teď budou šeptat lidé?! Umíš si to představit?!"

"Ano, otče, já vím. A upřímně se omlouvám." Klečel jsem před svým otcem s hlavou sklopenou.

"Ani si neumíš představit," šeptal, "jak moc král zuřil." Krátce jsem zvedl hlavu zvědavostí, hned jsem ji zase sklopil.

"Ještě jednou se omlouvám," zopakoval jsem a sklopil hlavu níž.

"Jdi mi z očí," povzdechl si a posadil se do křesla. Rukou si promnul vrásčité čelo.

"Neměli bychom mu věřit," řekl jsem pravdu, když jsem se postavil. Nebál jsem se říct svůj názor.

Otec na mě upřel svůj přísný pohled. "Pomátl jsi se?! Víš, o kom mluvíš?!" opět se rozkřičel.

"Víš, komu svěřuješ celé své království, otče?" zvýšil jsem hlas. Jedině tak mě mohl vyslechnout. "Ten muž je nečestný. Poruší vaši dohodu, sotva odjedeme do Titánova království!"

"Tak dost!" umlčel mě. "Jaké máš důkazy, že tohle tvrdíš, hm?!"

Pokorně jsem sklopil pohled k zemi. Bez důkazů mi prostě nevěřil. "Mám důkaz," pronesl jsem sebevědomě a vzhlédl jsem. "Po svatbě se ukáže pravda. Ale to už bude možná pozdě."

"Erene," posmíval se mi otec. "Ta ženská, o které jsi mluvil, ti asi vymyla mozek. Král tak pyšný, přísný a spravedlivý by nikdy neporušil slib, který kdy dal," stál si za svým. Ale já věděl, že nemá pravdu.

"Jak myslíš, otče," poklonil jsem se a opustil místnost, ve které jsme se dosud nacházeli.

Přišel jsem do své ložnice, kde mě čekal můj nastávající. Ležel na posteli a posiloval mozek knihou. Když mě spatřil, rozzářil se.

"Jak to šlo?" zeptal se ze zvědavosti.

Lehnul jsem si k němu a unaveně vydechl. "Aspoň se vyřval," uchechtl jsem se a Levi mě napodobil.

"Připadáš mi... jiný... vyrovnanější," svěřil se mi.

"Jo... Ta žena mi pomohla dívat se na svět těma správnýma očima," zavzpomínal jsem si. "Dala mi taky tohle," ukázal jsem na menší pytel s lektvarem. "Pomůže nám to k potomkovi." Otočil jsem hlavu na černovláska, který se netvářil nadšeně.

"Vždyť už nic dalšího nepotřebuješ. Jeden lektvar máš!" zamračil se.

Posadil jsem se, abych mu lépe viděl do očí. "Levi..." začal jsem opatrně, "to mi nemělo pomoct. Mělo mě to otrávit," řekl jsem pravdu a čekal na jeho reakci. Myslím, že mi nebude věřit. Sám to říkal - chovám se jinak.

"Otrávit?!" vyjekl. "Tušil jsem, že tomu zloprckovi nemáme věřit!" zanadával a posadil se na kraj postele. Byl připravený vystartovat a zabít čaroděje z jejich království.

"Levi," uklidňoval jsem ho. "Možná za nic nemůže," rozmlouval jsem mu jeho vraždu.

"Co tím myslíš?" zamračil se černovlásek.

Sklopil jsem oči k zemi. Nevěděl jsem, jak tohle Levi přijme. "Myslím... že mu to nařídil tvůj otec."

Levi vykulil oči. Věděl jsem, že se naštve. Sice je král kruťas a mám vážné podezření, že se mě pokusil zabít, ale pořád je to Leviho otec.

Jak jsem na to přišel? Už od začátku se čaroděj choval divně. Jako by přede mnou něco tajil. Pouze mi řekl, abych vypil ten lektvar a hodně odpočíval. Zdálo se mi divné, proč je mu tak trochu proti srsti, že mi ten lektvar musí dávat.

"Zbláznil ses?" zasmál se a postavil se na nohy. "Možná je přísný a nemá nikoho v lásce, ale proč by tohle proboha dělal?!" rozkřičel se na mě.

"Proč by to dělal ten čaroděj?" položil jsem mu taktéž otázku. Čekal jsem, že bude mít další argumenty, ale překvapivě neřekl půl slova. "Levi-"

"Co chceš, abych udělal?" zeptal se mě naštvaně. Jeho vztek se přenesl na mě. Je nespravedlivé, jak zavírá oči před realitou! "Obvinit vlastního otce a navíc tak mocného krále? To nejde," pohodil rameny.

"Já vím. Jen chci, abys byl připraven na den, kdy tvůj otec bude něčím horším než mocným králem," pravil jsem potichu a vstal z postele. "Teď prosím odejdi," požádal jsem jej. Snažil jsem se, abych nezněl, jako že ho tu nechci. Potřeboval jsem být sám, když mi nikdo nevěřil.

"Prospi se. Pak tě vezmu na projížďku," povzdechl si a otevřel dveře.

"Počkej!" zavolal jsem na něj a rychle k něj doběhl. Omotal jsem mu ruce kole krku a věnoval mu dlouhý procítěný polibek. Tak moc mi chyběl. Myslel jsem, že už ho nikdy neuvidím.

Černovlásek mě vzal do náruče a položil mě na postel. Došlo mi, kam tím míří. Cítil jsem, jak v mé ložnici houstne erotická atmosféra.

"Levi, tohle-"

"Jenom trošku..." vzhlédl ke mně se svým odhodlaným výrazem. Pak sobě i mě stáhl kalhoty. Okamžitě jsem stáhl nohy k sobě a přirození si zakryl rukama. Pokoušelo mě se na něj podívat. V životě jsem neviděl jiného nahého muže a teď tu jednoho mám. Vím, že bych si mohl už pomalu zvykat, ale cítil jsem se tak trapně, že jsem věřil tomu, že to bude nemožné.

Prsty mě polechtal na hřbetech ruk, které následně chytil svými dlaněmi a položil je vedle mojí hlavy. Přál jsem si, aby se tam dolů nedíval.

"Ššš," utěšoval mě a znovu líbal tentokrát s jazykem, který mi strkal snad až do krku. Obě ruce se přesunuly na naše přirození. Společně je třel o sebe.

Sledoval jsem jeho narudlé tváře, plné rty, slastí poháněný výraz a poslouchal jeho steny a své jméno. Tohle se nedalo popsat, i kdybych mluvil sto jazyky.

"Levi," oslovil jsem jej. Sebral jsem odvahu a uchopil jeho naběhlý penis do své ruky. Třel jsem ho, chtěl jsem vidět ten výraz s mou péčí.

"Takhle ne," zastavil mě. Vedl mou ruku, každý prst po svém údu a určoval si tempo. To samé opakoval s dlaní na mém přirození. Cítil jsem, že jsme spojeni.

Trochu mě vyplašilo, když začal hlasitě vzdychat a sténat, že jsem si nevšiml svého hlasového projevu. Choval jsem se úplně stejně. V návalu orgasmu jsem zaťal všechny svaly v těle a nadzvedl pánev. V životě jsem se necítil tak unavený a uspokojený.

Levi se mi opřel čelem o rameno a stejně jako já se vydýchával s prožité extáze. "Erene..." usmál se a políbil mě na krk. "Tohle jsem chtěl... s tebou..." Mluvil ztěžka. Dechem mě lechtal na místě, kde mi před chvilkou zanechal mokrý flek.

"Zdálo se mi o tom..." přiznal jsem se a krátce se zasmál. Nemůžu uvěřit, že se tohle doopravdy stalo. To, o čem jsem poslední dobou snil, se mi opravdu vyplnilo. Měl jsem strach, to ano. Ale překonal jsem ho. Nic mi nebrání milovat Leviho dál.

Přeju si ho poznat víc...

"Zbytek až o svatební noci," usmál se šibalsky a natáhl si kalhoty. Zase jsem zrudl jako rajče a napodobil ho dřív, než mě začne okukovat.

Přisedl si zpátky ke mně na postel a naposledy mě vášnivě políbil. Pak opustil pokoj. Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho očích viděl... lásku?