Out of control 13

Stvůřičky, další kapitola je zde! <3

---

Vrátil jsem se za Deidarou, který odnášel oba tácy do vozíků. Pomohl jsem mu a oba jsme se vraceli do mé kanceláře. Itachi zrovna přišel do bufetu, takže jsem mohl pomalu začít s prací. Než přijde, mohl bych to mít hotové a počkat jen na něj, aby mi zadal novou práci. Tedy pokud se mnou nebude chtít mluvit Deidara. Protože za tím to vypadá tak, že si chce se mnou povídat pořád.

"Co chtěl?" zajímal se a jen tak tak stačil mému kroku.

"Být kamarádi," nakrčil jsem znechuceně nos, "aby mě mohl přeříznout." Zastavil jsem u automatu na vodu. Cítil jsem potřebu pít, tak jsem vypil tři kelímky. Potřeboval jsem se uklidnit.

"Hajzl," zhodnotil Deidara. "No, ale možná to tak fakt myslel," dodal.

"On? Ne," zasmál jsem se a zapadl do své kanceláře. Hned jsem našel prášky na říji a zrovna jsem jimi nešetřil. Vysypal jsem si jich na dlaň asi šest, pak jsem je zapil.

"Ehm... nepřeháníš to?" zamračil se blonďák.

Hodil jsem po něm jeden ze svých podrážděných pohledů, který jen odrážel mou náladu jako zrcadlo. Tak se maximálně otrávím, a co? Stejně - kdo by se o to zajímal? Možná tak Uchiha Sasuke, protože jsem jeho omega. No a možná Itachi, domu v srdci uvízne snad každý.

"Nechcu za tebou chodit do špitálu," řekl ztěžka a podepřel si záda, která si protáhl.

"Prosím tě," protočil jsem očima. Při pohledu na něj jsem se musel zasmát. "Ještě nemáš břicho a už tě bolí záda?"

Blondýn semkl rty do jedné linie, jako by říkal: A co? Ale raději nic neříkal.

"To máš z toho, že pořád sedíš Itachimu-san na stole," povzdechl jsem si posměšně a začal se věnovat práci. Na vztek jsem si ani nevzpomněl.

"Heh. Sedím?" spiklenecky na mě mrkl. "Nejčastějc jsem v leže."

Na krátkou chvilku jsem otevřel pusu dokořán, pak jsem ji ale zavřel společně s očima. Neměl jsem nic říkat. Nemám nic proti jejich vztahu, vlastně jim to moc přeju, ale tohle jsem vědět nemusel. Aspoň pro příště budu mít na paměti, že je nemám rušit, až Deidara zase přijde.

Ale... zajímalo by mě, jak můžou být tak potichu...

"Už chápu, proč tě Itachi nechce vz-" zmlkl jsem. Uvědomil jsem si, že by se Deidara o tom firemním večírku neměl dozvědět. Pak by začal vyvádět, že ho Itachi nechce, protože ho nenávidí a o to jsem vážně nestál.

"Na ten firemňák, co? Jo, vim," postěžoval si. Vyvalil jsem oči. Netušil jsem, že se o tom dozvěděl. "Řekl mi to do očí. Nechce mě tam, že se prej neumím chovat," pověděl sklesle.

"A ty tam chceš?" zeptal jsem se. Jo, vím, ta otázka je trochu neinteligentní, ale chtěl jsem mít jasno. Deidara nijak k firmě nepatří, takže pokud ho někdo nepozve jako svůj doprovod, nemůže tam jít.

"Strašně!" vyjekl a zaťal ruce v pěsti. "Chcu vědět, jak taký večírky probíhaj. Všude žrádlo, chlast, snobští bohatýři, Itachi a ty!"

Svraštil jsem obočí. "Co jsi tím jako myslel? Tím Itachi a ty?" prohloubil jsem hlas, abych tomu puberťákovi aspoň trochu nahnal strach. Jenomže ten si toho ani nevšiml.

"Itachi není snob a ty nejsi bohatý?" zamyslel se. "Nebo je to naopak?" Moc dobře vím, že mě provokoval. A dařilo se mu mě vytáčet.

"Přemýšlel jsem, že bych tě na ten večírek vzal," sdělil jsem mu a pokrčil rameny.

Sledoval jsem, jak se rozzářil a místo modrých očí se mu třpytily hvězdičky.

"Jo! Jo! Jo! Jo! Jo!" opakoval dokola.

"...ale změnil jsem názor," mluvil jsem až nebezpečně pomalu.

"Co?!" Na čele se mu vytvořilo několik vrásek a v očích měl slzičky. "Prosím! Prosím! Prosím! Vem mě s sebou! Pokud nepudu teďkom, nebudu moct Itachimu už nikdy dokázat, že nejsu děcko!" klekl si na kolena a se spojenýma rukama na mě vrhal štěněčí pohled.

"Ale něco mi slíbíš," vztyčil jsem prst, aby mě dobře poslouchal. "Budeš dělat to, co ti řeknu já, nebo Itachi. Budeš mluvit slušně a žádné sprosťárny. Jasný?"

Blondýn horlivě přikyvoval a málem mi líbal nohy vděčností. Vidět někoho šťastného mi vrátilo úsměv na tvář.

Víkend nadešel rychleji než jsem vůbec předpokládal. V práci mi čas utíkal jako koně na dostizích, ale po příchodu domů se mi zastavil. Stále jsem byl zdrcený z Gaarova odchodu. Říkal jsem si, že se to prostě stává, člověk se za chvíli vzchopí. Přece nebudu brečet jako puberťačka.

Ale jinak to nešlo. Vyčítal jsem si to, nenáviděl jsem se. Už jsem se ani nemohl podívat do zrcadla, jak špatně mi ze sebe bylo.

Jedinou energií a radostí byl Deidara. Ten si ze života takovou hlavu nedělá. Usmívá se a do nekonečna mi vypráví své plány do budoucna. Byl jsem šťastný i za něj.

"Dobrý den," pozdravil jsem tři muže stojící u vchodu a předložil jim svou firemní kartu. V obleku jsem se cítil poněkud nepohodlně, nebyl jsem na něj zvyklý, proto jsem se často upravoval.

Deidara na tyto věci ani nepomyslel. Už nakukoval do velkého sálu, kde se hemžili lidi ve stejně společenských oděvech jako my dva. Někteří vypadali dokonce ještě důležitěji než ve skutečnosti byli.

Měl jsem doma dva obleky. Jeden černý, který jsem si vzal já, a jeden světle šedý. Ten jsem půjčil Deidarovi. Na nový oblek nemá ani jeden z nás peníze.

Že by si o ně řekl Itachimu? Ten nevěděl, že Deidaru přivedu. Proto mám z tohoto večírku trochu trému a zlé tušení. Před odchodem jsem si dal prášky, takže by s říjí neměl být problém. Že by to prostě bylo jenom z toho, že jsem vzal blonďáka s sebou?

Hádám, že pokud Deidara dodrží, co slíbil, každý si ho hned zamiluje, což mi taky celkem dělá starosti. Je mladý a krásný. Mohl by zde konkurovat ženám.

"Užijte si večer," popřál nám nejstarší z mužů u vchodu.

Poděkoval jsem a i s blondýnem vešel. Všude byli vážení lidé, dokonce jsem zahlédl i Orochimara. Co mě ale překvapilo nejvíc, bylo, že jsem zahlédl lidi ze Shizuoky. Dokonce i Kakashi.

"Tak jo," obrátil jsem se ke svému společníkovi. Pořád někoho hledal a já nemusel hádat koho. "Budeš se držet u mě, jasné? Nebudeš s nikým mluvit, dokud k tobě nepromluví. A nezapomínej-"

"...pozdravit, poprosit, poděkovat, uklonit se anebo se rozloučit," doplnil mě a konečně na mě upoutal svá modrá kukadla. Překvapilo mě, že mě poslouchá, i když byl myslí úplně mimo.

"Výborně," oddechl jsem si a naposledy se upravil. Měl jsem strach, že mezi ně vůbec nezapadnu a budu všem na očích. Vlasy jsem si před oblékáním do obleku zčesal dozadu, abych vypadal aspoň trochu galantně. Jenomže moje neposlušně rozčechrané vlasy horko těžko držely. Musel jsem použít tunu gelu.

Blonďák se svým účesem neměl žádné problémy. Vytáhl gumičku, stáhl si vlasy do culíku, trochu nageloval a měl hotovo. A právě tento vysoký účes odhalil světlou jizvu na zadní části krku. Hned jsem pochopil, proč na Itachiho nepůsobily moje feromony. On je totiž s Deidarou spoután právě díky tomu kousanci.

"Ňákej nervózní, ne?" zasmál se Deidara. Hned jsem ustal v činnosti a zvědavě se na něj podíval. Hned věděl, na co jsem myslel. "Ehm... vypadáš... nervózně," opravil se nejistě.

Usmál jsem se. Zatím si připadám jako jeho chůva. Chudák Itachi. Tohle musí trpět?

"Taky bych řekl," přidal se k nám mladší syn ředitele firmy.

Zavřel jsem oči. Krev mi vařila v žilách. "Itachiho najdeš támhle. Povídá si s příbuznými," sdělil Deidarovi, který nevypadal, že by mě chtěl opustit. Ani on Sasukemu nevěřil.

"To je dobrý. Jen běž," přesvědčil jsem ho. Nemohl jsem uvěřit, že jsem si teď zařídil lístek k Sasukeho přítomnosti.

"Myslel jsem, že nepřijdete," řekl nahlas svou myšlenku a promíchal zlatavou tekutinu ve skleničce.

"Přišel jsem jen kvůli tomu, aby mohl přijít Deidara," snažil jsem se mluvit klidným hlasem, ale pouze pohled na tohoto člověka mě rozčiloval.

"Itachi nebude rád. A přišli jste docela pozdě," konstatoval a přiblížil se.

"A?" vyštěkl jsem po něm, ale hlas jsme nezvyšoval. Srdce mi pumpovalo litry krve, jaký vztek mě v tu chvíli ovládal.

"Copak jste dělali?" pošeptal mi do ucha.

Už jsem to nevydržel a odstrčil ho. Odmítal jsem nechat se obtěžovat namyšleným bezmozkem jako je on.

Beze slova jsem odešel do velkého sálu, kde se všichni bavili. V tomto jsem k nim nezapadal. Sotva jsem přišel, už mě rozčiluje ten nafoukanec! Jak se pak mám bavit?

"Naruto!" uslyšel jsem své jméno, ale hlas oslovujícího nezněl zrovna dvakrát klidně nebo radostně. Byl to Itachi a za zápěstí s sebou vedl Deidaru.

"Itachi-san! Dobrý več-"

"Proč jste ho vzal s sebou?" I když nekřičel ani nijak zvlášť nezvyšoval hlas, byl děsivý.

"Provedl něco?" zamračil jsem se a střelil pohledem po blondýnovi, který byl z Itachiho chování otrávený.

"Ne, ale bojím se, že brzy ano," vysvětlil důvod své obavy.

"Ručím za něj. Pokud něco vyvede-"

"Nic nevyvedu a přestaňte se ke mně oba chovat jako k malýmu děcku!" přidal se do naší konverzace blondýn.

"Půjdeš domů," zdůraznil Uchiha po dvou vteřinách překvapení.

"Ne," odporoval jsem. "Teda... promiňte mi to, ale je správné, aby tu Deidara dnes byl. Potřebuje vědět, jak to na takových akcích chodí, aby jste se příště nemusel chovat takhle přehnaně."

Po skončení se myšlenky jsem si uvědomil, komu a jak jsem to řekl. Uchiha byl překvapený a já čekal, že mě každou chvílí seřve.

"O-omlouvám se!" poklonil jsem se. Litoval jsem, jak jsem s ním mluvil. Itachi mi nejednou pomohl a vždy byl ke mně hodný. Nemám právo s ním mluvit takhle.

"Proč jsi mi o tom neřekl?" obrátil se na svého milence.

"Zakázal bys mi to," řekl Deidara sklesle. "Vím, že su- jsem nevychovaný a někdy máš chuť mě kuchnout, ale chci tu být. A..." začervenal se, "příště bych chtěl jít s tebou jako tvůj... partner," vzhlédl k Itachimu se svýma nebeskýma očima.

To už jsem se začervenal i já. Něco tak dokonale krásného a roztomilého jsem v životě opravdu neviděl.

Uchiha se nadechl a zase vydechl, pak se obrátil ke mně a Deidarovu ruku pustil. "Teď za něj přebírám zodpovědnost já," oznámil a otočil se k Deidarovi, kterému upravil kravatu. "Nic neproveď, ano?"

"Slibuju, že budu jako kozel. Eh- teda beránek!" opravil se se smíchem.

"Pořád mám pocit, že mi něco uniká," pověděl podezřívavě. V ten moment jsem viděl, jak blonďák zbledl. A ještě víc, když se Itachi dotkl jeho tváře. "Sluší ti to," pochválil jej a odešel.

Když se Deidarův pohled přesunul z Uchihy na mě, povzdechl jsem si. Hned mi na očích viděl, co jsem mu chtěl říct. Musel už mu konečně sdělit, že bude otcem.

"Dneska..." pokýval odhodlaně hlavou. "Už mu to musím říct."