Out of control 12

Yeeey, kdo je rád, že vyšla nová kapitola? :3 Chci poděkovat všem, kteří čtou a komentují. :3 Další kapitolu čekejte zase někdy v budoucnu :D

Mimochodem - komu se mega líbí Deidara? :D Ono je těžké psát nepsisovně, ani si to nedovedete představit. x'D

---

Šel jsem domů rychlým krokem. Jaro se sice blížilo, ale stejně bych bez kabátu zmrznul, proto jsem se zahříval pohybem. Ale to nebyl jediný důvod mého spěchu. Chtěl jsem vidět Gaaru. Ještě jednou si s ním promluvit a přesvědčit ho, že už se nic z toho nebude opakovat, hlavně ať mě neopouští. Znám červenovláska dost dobře na to, abych věděl, že nepovolí. Prosím, ať se teď mýlím...

Otočil jsem klíčem v zámku, což byla známka toho, že můj bývalý přítel doma není. Vyděsilo mě to. A třikrát tolik mě vyděsily krabice a kufry připravené v chodbě k odběru a odvozu. Nečekal jsem, že Gaara bude jednat tak rychle. Neříkal do konce mé říje? Ta trvá týden a to, že jsem teď v relativním klidu, neznamená, že už je pryč.

"Jsi doma?" podivil se, když jsem vešel do obýváku. Nakonec doma by. Klečel u stolku, na němž stála televize, a roztřiďoval důležité papíry. Některé dal do krabice, některé nechal tam. Jednalo se především o dokumenty ohledně nábytku, bytu a tak podobně.

"Gaaro," posmutněl jsem. Tohle jsem nechtěl. Kam měl v plánu jít?

"Beru si jenom to nejnutnější. Na ten gauč ti budu posílat peníze, jak jsme se domluvili," povzdechl si a jemně se usmál.

Pamatuju si, jak jsme se k sobě tenkrát stěhovali. Ten gauč byla první věc, kterou jsme si koupili do nového společného bytu. Dohodli jsme se, že budeme platit splátky půl na půl.

"Gaaro," oslovil jsem jej znovu, a důrazněji. Naznačoval jsem mu tím, ať přestane.

"Taky... bych se rád zbavil všech našich společných fotek," řekl s upřímností a lítostí v hlase zatímco se koukal na naši společnou zarámovanou fotku.

Ta věta mi zlomila srdce. "Chceš vymazat naše vzpomínky?!" vyjekl jsem nekontrolovatelně. Už jsem cítil, jak začnu hystericky brečet a prosit ho na kolenou, aby to nedělal.

"Bude to tak lepší. Oba začneme nový život. Nový partner. Rodina... Snad se nám oběma poštěstí," usmál se.

Klekl jsem si k němu a položil mu ruku na rameno. "Ty chceš opravdu odejít?" zeptal jsem se nejistě. Doufal jsem, že když se mu zadívám hluboko do očí, rozmyslí si to.

Ale červenovlásek přikývl. "Já už ti nevěřím, Naruto," zavrtěl hlavou. "Přemýšlel jsem. Chápu, že jste spříznění a pokud jsi byl v říji, tak... tak se nedalo nic dělat, ale i tak... je to pro mě moc těžké." V očích se mu leskly slzy a jeho dlaň se dotkla mé. "Měl bys být s ním."

"To neříkej!" okřikl jsem ho tentokrát vztekem. "Vůbec nevíš, co za člověka on je! Než být s ním, to raději umřu!" řekl jsem čistou pravdu.

"Co když s ním ale čekáš dítě?"

"Čekám...?"

"Zabil bys ho?" zeptal se se starostí a možná i výsměchem v očích. Poukazuje na to, jak jsem chtěl vzít ty pilulky na potrat.

Hlava se mi zamotala, až se mi na vteřinu zatemnilo před očima. Na tuhle otázku bylo těžké odpovědět. Nechci jeho dítě, ale pořád by bylo mé. A taky - sice je tu opravdu minimální pravděpodobnost - by to maličké mohlo být Gaary. Snažili jsme se o něj tak dlouho...

"Tak vidíš..." povzdechl si a vstal. "Nikdy bys to nedokázal," řekl nakonec.

Klečel jsem tam a brečel. Nelitoval jsem sebe. Pouze mi bylo líto, že jsem Gaarovi tolik ublížil.

"Miluju tě..." zavzlykal jsem a složil tvář do dlaní. Modlil jsem se, aby mi alespoň tohle věřil, protože tohle byla pravda. Stále jsem ho miloval.

"Naruto..." oslovil mě, ale dál nepokračoval kvůli zvonícímu telefonu.

Zvedl jsem se a odešel do ložnice, kde jsem spadl na postel a začal brečet. Nenáviděl jsem se, dokonce jsem přemýšlel o sebevraždě, ale tyhle myšlenky okamžitě vymizely. Poprvé jsem byl skutečně zamilovaný a poprvé mám zlomené srdce.

Toho večera Gaara odjel. Věci si vzal samozřejmě s sebou. Byl domluvený s nějakým kamarádem, že bude nějakou dobu u něj než si najde bydlení.

Z našeho společného bytu se stal byt jen pro jednoho opuštěného blondýna, který si za všechno může sám. Bude těžké vracet se do prázdného bytu, kde na mě nikdo nečeká. A zrovna teď, kdy mám v práci pravidelnou směnu a žádné přesčasy do noci. Mohl jsem přijít, odpočinout si v Gaarově náručí a trávit s ním víc času. Jenomže o tom si už můžu nechat leda zdát.

"Vypadáš blbě," zhodnotil blondýn u oběda můj stav po probdělé noci. Zajímalo by mě, co tu zase dělá. Přijde si sem každý den na oběd, který za něj platí Itachi a přisedne si ke mně. Pak se mnou mluví o všem možném. Dneska mi to trochu vadí.

"Nespal jsem," přiznal jsem se a nepřestával se vidličkou brodit v jídle.

"Se něco stalo?" odhadl a na ex vypil sklenici vody.

Povzdechl jsem si a příbor odložil. Nemělo smysl si hrát s jídlem, když jsem se ho nechystal ani ochutnat. Prošel jsem sem jen kvůli blondýnovu žebrání.

"Přítel mě opustil..." řekl jsem sklesle.

"Ou," vyjádřil se puberťák přede mnou. Viděl jsem mu na obličeji, že hledá slova, jak mě utěšit. Ale to bylo zbytečné. Můžu si za to sám, nezasloužím si lítost nebo pomoc od ostatních.

"Kdybych se nevyspal s Uchihou, všechno by bylo jinak. Nemusel bych brečet celou noc. Nebo bych mohl pracovat tvrději." Zavřel jsem oči a přehrál si několik vzpomínek s Gaarou. Jenomže do těch se mi pletly vzpomínky na služební cestu s Uchihou. Jeho úsměv, velké hřejivé ruce, rty, tělo, pen-

"Bude dobrý," usmál se jemně Deidara. "Vím, že mi teďka budeš chtít vrazit za taký kecy," uchechtl se, "ale to přebolí."

"Hm, díky," řekl jsem sarkasticky. Tohle jsem opravdu nevěděl, Deidaro.

Hned mi ho ale přišlo líto. Vždyť on se mě tu snaží jenom povzbudit a já bych mu nejraději řekl do obličeje, co si o něm myslím. Není to špatný kluk, jen ještě neví, jak správně jednat s lidmi.

"Promiň," vzdychl jsem smutně. "Nejraději bych se zahrabal do země, jak hloupě si připadám..."

"Naruto-san," oslovil mě s milým úsměvem až jsem se i podivil, "zulice sem se naučil jednu věc. Vysrat se na pocity, ty tahaj jenom dolů. Věř mi, že zítra ti bude líp. Ne sice nějak výraznějc, ale bude."

Jeho zářivý úsměv na konci proslovu mě donutil se začervenat. Je mladší než já a ví o životě mnohem víc než já. Kdyby byl na mém místě, popral by se s touto situací lépe.

"Děkuju, Deidaro," pokusil jsem se o úsměv, ale kvůli němu mi bylo ještě víc do breku.

"To nic," mávnul rukou. "Ti přeju, aby ses z toho co nejrychlejc dostal."

Přikývl jsem a utřel si pár slz. "Mluvme o něčem jiném. Co ty a Itachi?" nadhodil jsem nové téma. Na ty dva jsem byl opravdu zvědavý. Včera jsem čekal, že se pohádají, ale nic jsem neslyšel.

"Ehm..." blondýn zrudl a odkašlal si. "Šecko se vysvětlilo... nakonec mu docvaklo, že mám tajemství. Proto byl na mě taký, ale teď sme zas v cajku. Zas mě rozmazluje a tak," zasnil se.

"To je dobře," oddechl jsem si. Aspoň někomu se ve vztahu daří. "Takže jsi mu to řekl?"

"Co?" zeptal se trochu vyplašeně. "Nic sem mu neřek, pokud myslíš děcko."

"Cože? Myslel jsem, že-"

"Ještě mu to nemůžu říct. Cítím, že je brzo," starostlivě nakrčil obočí a ubrouskem si otřel ústa.

"Čeho se bojíš?" zeptal jsem se podezřívavě. Mám pocit, jako by se bál, že Itachi dítě nechce. Ale když vidím, s jakýma očima se na Deidaru dívá, vsadil bych klidně to nejdražší ve svém životě, že přímo touží po Deidarově dítěti. Troufám si říct, že ti dva spolu budou do konce života.

"No... má mě. Nepotřebuje další děcko na hlídání," pokrčil rameny a smutně se zasmál.

To už jsem se musel zasmát i já, ale posměšně. V tomhle má Deidara možná pravdu. Hlídat puberťáka a novorozence dá dohromady víc práce než pracovat tady ve firmě, haha.

"Jenomže... už mi začíná růst břicho. Za měsíc už to neskreju..." posmutněl a pohladil se tam, kde se vyvíjelo jeho dítě.

"Promiňte, že ruším," přidal se k nám Uchiha. Tentokrát to nebyl Itachi, ale jeho mladší a arogantní bratr.

Deidara se hned narovnal, jako by zrovna provedl něco nekalého. Sasuke si asi ničeho nevšiml, což bylo pro Deidaru dobře.

Rozbušilo se mi srdce vztekem. Netoužil jsem ho vidět, pouze by ve mně rostla touha ho zabít. Co tu dělá, když si obědy nechává nosit k sobě do kanceláře? Ani v rukou nenese tác, takže sem nepřišel pro oběd.

"Naruto, můžu s tebou na chvíli mluvit?" zeptal se mě starostlivě.

Pohlédl jsem na blondýna, se kterým jsem si vyměnil pohled. Deidara byl celý rudý z toho, jak náš jeho budoucí švagr málem uslyšel. "Poslouchám," pozvedl jsem obočí a pohodlněji se opřel o židli.

"Nemůžeme jít někam-"

"Ne, nemůžeme," odsekl jsem. Moc dobře jsem věděl, co na mě zase zkouší. Odtáhne mě do soukromí a pokusí se mě zase zneužít. Ale na to už mu neskočím.

"Ale tady-"

"Jsou lidi, správně," nadhodil jsem sarkasmus se stejně úmyslným úšklebkem.

"Tak dobře," souhlasil nakonec, poodstoupil od stolu a poklonil se mi. Záda rovná jako žehlicí prkno, ruce je napodobovaly. Úplně mi vyrazil dech a ostatním v bufetu zřejmě taky. "Omlouvám se! Vím, že jsem ti způsobil hodně problémů, a chci je taky odčinit!"

Rozhlížel jsem se okolo. Všichni přítomní si už pošuškávali, proč se mi omlouvá mladší syn ředitele firmy. Byli jsme středem pozornosti, o kterou jsem nestál.

"Přestaň...!" napomenul jsem ho a zatlačil mu na rameno, aby se narovnal a přestal mě ztrapňovat. Jenomže to nepomáhalo.

"Cítím se zodpovědný za to, že jsem se tě pokusil-"

"Hej!" okřikl jsem ho hlasitěji. Kupodivu zmlkl. Podíval jsem se na blonďáka, který se celé té situaci spíš šklebil. "Hned se vrátím," oznámil jsem mu, chytil černovlasého muže za rukáv a vedl ho pryč z dohledu ostatních. Zavřeli jsme se na pánských záchodech, kde nebylo ani živáčka, což mě znervózňovalo.

"Naruto," oslovil mě znovu. Přísahám, že jsem v životě na jeho obličeji neviděl takovou grimasu. Mohl jsem mu věřit, že ho to všechno mrzelo? "Kdybych pro tebe mohl cokoli udělat, stačí říct. Klidně mi zavolej ve tři ráno, pomůžu ti."

"Nevěřím ti, Sasuke," zavrtěl jsem hlavou. "A nemám v plánu ani začínat."

"To chápu," pokýval hlavou a upravil si kravatu. "Ale chci, abychom byli přátelé."

"Co?" vyjekl jsem nevěřícně. "Abys mi mohl být nablízku, že? Počkat si na mou říji a znovu mě ojet!"

"Tak to není!" křičel už i on. Věděl jsem, že se dá takhle snadno vyprovokovat, ale já se ho nebál. "A tenkrát to byla asi moje vina, ne?!" rozhazoval rozčileně rukama.

"Vím, že jsem za to mohl já! Oba jsme si nemohli pomoct, byla to prostě vina na mojí straně, ale já tomu nemohl zabránit! Jsem prostě omega! Tvůj omega a ty toho jenom využíváš ve svůj prospěch!"

Uchiha mě ze vzteku chytil za límec košile. "Já se do tebe ale zamiloval a chci ti být na blízku jako věrný přítel!"

"Ale já nechci," řekl jsem klidně se slzami v očích. "Myslíš si, že se mi omluvíš a všechno se napraví?" zeptal jsem se ho a utřel si slané kapky z tváří.

Černovlásek nechápal, o čem mluvím, i když si myslím, že to tuší.

"Kvůli tobě mě opustil Gaara," svěřil jsem se mu a odstrčil ho od sebe. Dělalo se mi z něj zle.

"To je mi líto," řekl prostě, jako by to čekal.

A přesně tohle jsem čekal já od něj. Lhostejnost. Je mu jedno, jak se cítím, protože tohle mu vyhovuje. Chce, abych byl sklíčený z rozchodu, pak mi nabídne pomocnou ruku, jen aby se mi dostal co nejrychleji do kalhot.

"Není," procedil jsem skrz zuby. "A přestaň mě už obtěžovat," požádal jsem ho a opustil toalety. Už jsem ho nemínil dál poslouchat.