Out of control 11

Dětičky, omlouvm se, že mi to tak dlouho trvalo, ale moje zdravotní problémy ty kurvy jedny mě nechtějí opustit -.- Znamená to tedy, že povídky budou zase trochu opožděnější.

Dobře, přiznávám, že je taky na vině nová kapitolovka, kterou připravuju :3 Bude to něco jako pokračování téhle, ale o Itachim a Deidarovi :3 Možná napíšu i další pokračování na Gaaru a Shikamara, ale to si ještě rozmyslím... <3

---

"Ne... nechci domů..." mluvil jsem skrz chtíč.

"Takhlec tady nemůžeš zůstat," protestoval Deidara. Pořád se mě snažil přesvědčit, že teď musím domů, nejlépe do soukromí, abych se sám říje zbavil. Být v říji na veřejnosti je velmi nebezpečné a prášky taky ne zabírají hned.

"Zavezu Vás," nabídl se Itachi a pomohl Deidarovi mě odvést.

Mému stavu moc nepomáhaly pohledy a drby ostatních. Taky vím, že jsem některé lákal, že je jiní museli držet, aby se za mnou nerozběhli. Kvůli své identitě* jsem způsobil spoustu zmatku a hádám, že tohle mi ředitel neodpustí. Jsem za sebe přeci zodpovědný.

Po nasednutí do auta jsem Itachimu nahlásil adresu, kam mě měl zavést. Nebyla to adresa domu, kde bydlel Shikamaru. Ten byl určitě v práci a já nemám klíče od jeho domu. Pokud mi mohl někdo pomoct, pak jedině Sasuke, kterého jsem odpálkoval a se kterým nechci nic mít, nebo Gaara. Možná, že je to dobrá příležitost se usmířit, o čemž silně pochybuji. Budu mít ale šanci si s ním promluvit a všechno mu vysvětlit.

Itachi zazvonil na zvonek a nervózně čekal, dokud se ve dveřích neobjevil můj přítel. Můžu mu tak ještě říkat? Oficiálně se se mnou nerozešel, pouze mě vyhodil.

"Vy jste Gaara?" vyhrkl ze sebe, ale červenovlásek jej ignoroval. Přiběhl ke mně a začal mě kontrolovat.

"Naruto?" zamračil se a chytil mi tváře do dlaní. V očích jsem měl slzy, jak moc jsem trpěl, ale zároveň jsem v nich měl radost. Konečně ho vidím a můžu s ním mluvit.

Gaara poděkoval Itachimu a Deidarovi a zavedl mě do našeho bytu. Respektive mě položil na gauč. Budu muset těm dvěma pak taky poděkovat. Bez nich by mě cestou asi někdo znásilnil. Vsadím se, že by ve frontě mezi prvníma stál Sasuke.

"Vzal sis prášky?" ptal se mě a já ztěžka přikývl. Už jsem to nemohl vydržet. Rozepnul jsem si kalhoty, které byly už dost mokré, a začal masturbovat. Nejhorší bylo, že moje tělo toužilo po Sasukem a nikom jiném. Začínám se jako omega nenávidět ještě víc.

"Chceš to?" zeptal se Gaara povýšeně. Stál u mě a sledoval, jak sténám a vzdychám pod vlastní péčí.

"Ano..." zavzdychal jsem a zrychlil tempo, jenomže to mi nevydrželo dlouho. Gaara se vměstnal mezi moje nohy a obě ruce mi držel nad hlavou, zatímco mě líbal na krku.

"A chceš miminko?" nadhodil ironicky a svou pánví se pohnul proti mojí. Látka jeho tepláků mě nepěkně drhla, ale na to jsem se nesoustředil. Třepal jsem se na to, až ho vytáhne a zasune do mě. Vím, že budu muset zavřít oči a představovat si, jak to dělám se Sasukem, jinak mi bude ještě hůř.

"Chci!" vyjekl jsem a udělal se, ale to zdaleka nestačilo.

Gaara sevřel moje boky, které se samy od sebe hýbaly v pravidelném rytmu. Ještě chviličku mě bude takhle mučit a zešílím.

Jistě, že to dělá naschvál. Trestá mě za to, že jsem údajně zabil jeho dítě, ale to nebyla pravda. Pamatuju si, jaký strach jsem měl vzít si tu pilulku, proto jsem se jí ani můj jazyk nedotkl.

"Zabiješ ho znovu?" zeptal se a tvrdě do mě přirazil. Na jeho obličeji nebyla ani známka soucitu. Toužil mě potrestat tak, abych na to nadosmrti nezapomněl.

"Ne!" křik jsem lítostně. "Nezabil jsem ho!" snažil jsem se červenovláska přesvědčit, ale místo toho mi na tváři přistála jeho ruka.

"Lháři!" zakřičel po mně rozčileně a otočil si mě o sto osmdesát stupňů. Zezadu mohl nekontrolovatelně přirážet. Nebral na mě ohled. I když jsem býval v říji, vždycky si dával pozor, aby mi nějak neublížil. Teď jsem mu byl naprosto ukradený. "Zabil jsi ho a určitě ne jen jeho!" křičel a přitom brečel. Opřel svou hlavu o mé rameno a chvilku v přirážení ustal. "Když jsi ho nechtěl, měl jsi mi to říct..."

"Gaaro..." oslovil jsem ho, ale víc jsem neříkal, protože začal znovu přirážet. Měl jsem co dělat, abych nezačal brečet bolestí. Nalubrikovaný jsem byl dostatečně, ale Gaara se zasouval příliš hluboko. Narážel tak přímo na lůno, které v poslední době dostává opravdu zabrat.

Pomalu jsem otevřel oči a odvrátil jsem hlavu, jak mi paprsky zapadajícího slunce svítily do očí. Musel jsem po sexu odpadnout. Poslední dobou mám špatnou výdrž.

"Jsi vzhůru?" zeptal se Gaara a přinesl čaj. Nemusel jsem se ptát, jestli byl pro mě, nebo ho udělal pro sebe. I když byl naštvaný, pořád mě miloval.

Opatrně jsem se posadil. Naštvaný výraz na Gaarově obličeji mě děsil. V životě mi nebylo tak trapně z vlastní blbosti.

"Nevzal jsem si ho," začal jsem a sevřel hrnek s horkou tekutinou.

Červenovlásek ke mně zaujatě stočil pohled. Nevěřil mi. Přesně, jak jsem si myslel.

"Měl jsem strach si ten prášek vzít. Bál jsem se... že.. že-"

"To je jedno," skočil mi Gaara do řeči a položil mi ruku na stehno, které jemně hladil. "Je mi jedno, jestli jsi to udělal, nebo ne. Ale chtěl jsi. S tím se nesmířím," zavrtěl hlavou a ruku z mého stehna stáhl. "Zůstanu s tebou do konce tvé říje. Pak... odejdu..." rozhodl definitivně.

"Ne, prosím," propadl jsem zoufalství. "Gaaro, prosím! Už to nikdy neudělám, slibuju!" přesvědčoval jsem ho. Když jsem mu chtěl dát ruku na rameno, uhnul.

"Já už ti nevěřím ani slovo, Naruto," pronesl hořce. "Bude to tak lepší," zvedl se a odešel do ložnice, kde se zavřel a otočil klíčem v zámku.

Přiběhl jsem ke dveřím a snažil se je otevřít. I když jsem klikou lomcoval zbytečně, pořád jsem to zkoušel. "Vyslechni mě, prosím!" žádal jsem ho, to už jsem rukou bušil do bíle natřeného dřeva. "Nikdy před tebou nebudu nic skrývat! Nikdy ti nebudu lhát! Prosím! Prosím, neopouštěj mě!" svezl jsem se po dveřích a začal se utápět v depresi. Nenáviděl jsem se za to, jak jsem všechno takhle zamotal. Jenom kvůli osudu. Jenom kvůli tomu, že Gaaru miluju, jsem nechtěl otěhotnět s Uchihou. Ale... nemůžu mu říct úplnou pravdu. To nejde. To by mě opustil hned teď. Mohl bych to uhrát na znásilnění, což se omegám v říji stává, ale tak prolhaný nejsem. "Gaaro," oslovil jsem ho. Nemůžu mu to tajit. Už ne. Musí poznat pravdu. "Gaaro, vyspal jsem se s Uchihou," přiznal jsem se. Ani jsem nečekal na reakci a pokračoval dál: "Stalo se to kvůli říji a ani jeden z nás se nemohl ovládat, prostě- prostě se to stalo... proto... ty pilulky..." slovo od slova jsem tišil svůj hlas, až jsem jen zůstal sedět s rukou a čelem opřenými o dveře, za kterými se schovával červenovlásek.

"Už nic neříkej..." uslyšel jsem. To bylo naposledy toho dne, co jsem Gaaru slyšel i viděl. Bylo to mi všechno líto.

Vyspal jsem se na gauči, protože Gaara mě nenechal si jít aspoň pro pyžamo. Do práce jsme tedy musel v nevypraných věcech a... no... cítil jsem se v nich opravdu nesvůj. Každý den jsem si bral čistou košili a jinou kravatu, ale pro dnes jsem to musel vydržet v těch samých, jaké jsem měl včera. Doufám, že Gaara přestane trucovat a vyjde z ložnice. Pochopím, když mě bude ignorovat, ale tu ložnici bych opravdu potřeboval.

Hlasitě jsem si povzdechl a dvěma prsty jsem přejel po jménu napsaném na balíku. Kvůli Sasukeho přeložení si poslíček spletl kancelář a dal balíček do rukou mně. Nechtěl jsem Sasukeho ani vidět, ale kdo jiný by tohle vyřídil než já? Pouze mu to předám, pak rychle zmizím.

Zaklepal jsem na dveře a nejistě vešel do kanceláře. Ulevilo se mi, ale byl jsem i trochu zklamaný, když jsem místo černovlasého muže uviděl růžovlasou ženu. Úplně mi vypadlo, že do kanceláře výše postavených se chodí přes kanceláře sekretářů.

"Přejete si?" odtrhla oči od počítače.

"Ehm... Sas- tedy, Uchihovi-san přišel balíček," vysvětlil jsem důvod své krátké návštěvy.

"A proč k vám na oddělení?" podivila se a krabici převzala. Raději ještě zkontrolovala adresu, jestli jsem se jen nespletl.

"Přišel nějaký mladý poslíček. Určitě nevěděl, že je Uchiha-san zde," pokrčil jsem rameny.

"Dobře, děkuji tedy. Hned mu to předám," pokývala hlavou.

Už jsem byl na odchodu, ale naschvál jsem se pozdržel, abych alespoň na krátkou chvilku zahlédl svého alfu. Jenomže jsem nepočítal s tím, že naše pohledy se setkají. V momentě, kdy pootevřel pusu překvapením, jsem se vypařil. Šel jsem zrychleným krokem, až jsem pomalu běžel.

Zavřel jsem za sebou dveře a posadil se hned za tiše hučící počítač. Srdce mi bilo, snad z toho spěchu? Ne. Spěchem to nebylo.

"Naruto?" polekal mě Itachi, který zvesela vykoukl ze dveří své kanceláře. "V sobotu večer se koná firemní večírek a rád bych tam byl... s někým," řekl trochu nervózně. "Smím Vás pozvat?"

Nad jeho otázkou jsem se pozastavil. Stalo se snad něco mezi ním a tím pubertálním blondýnem? "Ehm, pane... odpusťte, že se ptám, ale nechtěl byste raději jít s Deidarou?"

Černovlásek si povzdechl a posadil se mi na pracovní stůl. "Poslední dobou... spolu nevycházíme. Nevím, je takový... takový... něco mi tají a nechce mi to říct a to mě právě nutí myslet si, že mi nevěří," svěřil se mi s nejistotami. Hned mi došlo, že naráží na Deidarovo těhotenství. "Je to moc nepochopitelné?"

"Ne, ne!" rozhodil jsem rukama. "Pochopil jsem to hned."

"Slíbili jsme si, že si budeme říkat všechno. A on má teď tajemství," protočil naštvaně očima. Takového ho neznám. Vždycky to byl kliďas a mírumilovný člověk a teď se mi tu bude vztekat? Nebo se brzy rozpláče?

"Pane... Deidara se mi taky s něčím svěřil, ale neříkejte mu, že to víte," začal jsem šeptem.

"On Vám to řekl a mně ne? No, super..." zanadával.

"On se jen bojí," zastal jsem se blonďáka. Tak trochu jsem poukazoval na Deidarovu nedospělost. Většina puberťáků se tváří jako největší borci, ale v nitru jsou vystrašenými ratlíky.

"Čeho?" uchechtl se Uchiha.

"On... si myslí, že ho nemáte rád kvůli tomu, jak si stěžuje na povinnosti," vyzradil jsem mu. O těhotenství jsem se rozhodl pomlčet. To už bude pouze na Deidarovi, kdy mu oznámí, že spolu čekají rodinu.

"Jashin, to je blboun," zakryl si oči dlaní, ale zasmál se. "A já čekal, že mě bude chtít opustit!" Jeho grimasa se změnila na šťastnou. Muselo se mu ulevit. "No... ale to nic nemění na věci, že ho nemůžu vzít na ten večírek."

"A proč ne? Pokud je to večírek pouze pro dospělé, pak by mohl, pokud by měl doprovod, ne?"

"Nejde o věk," zavrtěl hlavou. "Jeho chování je... prostě ho nemůžu vzít. Budou tam vážení a vysoce postavení lidé. Pokud by něco vyvedl, neměl bych z ostudy kabát jen já, ale všichni, kdo se na večírku podíleli. Navíc... otec by asi zešílel..." podrbal se na krku.

"Uchiha-san ví o Vašem vztahu s Deidarou?" zeptal jsem se zvědavě.

"No... jo..." pokrčil ramena. Než ale začal vyprávět, vešel dovnitř ten, o kom jsme si povídali. My o vlku, vlk za rohem.

"Čáu, jak to de? Přišel sem se tě zeptat, estli ti je líp," začal s úsměvem.

"Jo. Myslím, že už je to pryč. To mi připomíná," postavil jsem se a oběma se uklonil, "chci vám oběma poděkovat za to, jak jste se o mě postarali."

"Za nic, Naruto. Je povinnost si navzájem pomáhat," usmál se na mě a seskočil z mého pracovního stolu.

"Jasně," dodal Deidara. "Hej, nemáš odpoledne čas? Chtěl by sem jít kina a možná-"

"Ty nemáš čas," odpověděl za něj Itachi. Všiml jsem si, že od doby, co blonďák vešel do dveří, z něj černovlásek nespustil oči.

"Co? Ale jo, mám," odvětil trochu naštvaně Deidara.

Uchiha se sebral a zmizel v kanceláři. Dal Deidarovi jasně najevo, aby ho následoval. Aj, tohle bude asi hádka.