Out of control 10

Yeey! Musím se přiznat, že se mi Deidara jako nevychovaný teenager líbí :3 :D Co vám? Mělo by to asi zůstat tajemství, ale po téhle povídce vás čeká jednorázovka/ delší epilog/ možná druhá série, kde hlavními aktéry budou Itachi a Deidara :3

---

Znovu jsem zkontroloval čas. Úplně jsem prací zazdil přestávku na oběd, která započala před pěti minutami. Obvykle jsem hodiny přímo hypnotizoval a nemohl se dočkat, až nastane třičtvrtěhodinová přestávka. Jenomže tenkrát jsem se těšil, až si odpočinu od tyrana z vedlejší místnosti. Platí tu totiž pravidlo, že o obědové přestávce vás váš nadřízený nesmí obtěžovat s prací. Můžete si o ní povídat, můžete ji rozebírat, ale nesmí vás nutit pracovat. To zavedl sám Itachi. Když s tímto nápadem přišel, všichni se mu smáli. Ale teď je za to každý rád.

Poskládal jsem složky na sebe, abych na stole neměl tolik nepořádku, co se vizuálního vjemu týče. Protáhl jsem se a vydal se ke dveřím. Hádám, že touhle dobou bude v bufetu plno a budu si tak muset stát frontu. Jaká to otrava.

Otevřel jsem dveře a vrazil do přicházející osoby. Oba jsme zůstali stát jako solné sloupy.

"Sas-" chtěl jsem jej oslovit, ale nenacházel jsem odvahu. Díval jsem se do očí tomu, kvůli kterému mám pomíchané pocity. Upřímně, nemohl jsem se ani pohnout. Chtěl jsem mu říct tolik věcí a zase nemůžu. Byl jsem opět naprosto paralyzován.

"Naruto," vyslovil moje jméno. Už jenom to jedno slovo mě rozechvělo. Jeho oči se neklidně třepotaly a to se mi jenom díval do očí.

Vypadal překvapeně, zřejmě počítal s tím, že už budu pryč, takže mě nepotká.

"Já-"

"Sasuke?" podivil se Itachi, který s blondýnem vyšel ze své kanceláře. "Zrovna jdu na oběd, takže pokud něco máš, dej mi to na stůl."

"Ne, potřebuju si s tebou jenom o něčem promluvit. Nezdržím tě dlouho," slíbil a věnoval mi poslední pohled.

"Dobře. Naruto, můžu vás poprosit? Vezměte zatím Deidaru s vámi na oběd," požádal mě Sasukeho starší bratr a spolu s ním se zavřeli v kanceláři.

Přikývl jsem a podíval se na blondýna, se kterým jsme si předtím nepadli do oka. Jeho ego ho opustilo, teď vypadal jako malé, zrovna pokárané dítě.

"Su Deidara," řekl nuceně modroočko, ani se mi nepodíval do očí. Zda se, že z dohledu Itachiho mu rychle stoupá arogance.

"Naruto," prozradil jsem mu své jméno a už ho vedl do bufetu.

"Kolik ti je?" zeptal se mě neslušně. Měl jsem chuť mu neodpovědět za tu jeho nevychovanost.

"Dvacet pět," povzdechl jsem si. Na oplátku jsem se zeptal já na jeho věk.

"Devatenáct," našpulil pusu. "Sem myslel, že nebudeš tak starej," zamumlal si pod vousy, které neměl.

"Co prosím?" pozvedl jsem obočí. Jsem kliďas, ale tahle osoba mě vytáčí doběla.

"Že sem myslel, že si mladší. To je lichotka, měl bys poděkovat," poučil mě a strčil ruce do kapes.

"Já bych měl ještě děkovat za to, že mě tu urážíš?!" zavrčel jsem na něj.

"Kdy sem tě urazil? Ó, pardon. Pán pracuje u Uchihů, pán se cítí bejt významnej," pohodil hravě hlavou. Ten skrček překračuje meze.

"Ty nemáš ani ponětí o tom, jak se cítím!" zvýšil jsem hlas, ale hned jsem se ztišil, jak se na nás otočilo několik hlav. "Promiň," řekl jsem upřímně a prohrábl si vlasy, "včera mě vykopl přítel, proto jsem..." povzdechl jsem si. Měl jsem pocit, že jsem na to na pár hodin zapomněl a tím se mi ulevilo. Dost mě ale rozhodilo náhlé setkání se Sasukem. A tento hajzlík mi brnká na poslední nervy.

"Tak to mě mrzí," projevil bezelstně lítost. "Oba to teď nemáme lehký, jak to tak vidím," řekl a sklopil hlavu až mu pramen blonďatých vlasů spadl do obličeje.

"Chceš si o tom promluvit?" nabídl jsem mu.

"Co to změní?" odfrkl si pohrdavě. "Slova jsou pro slabochy."

"Pokud si to myslíš, nic nebude fungovat. Vztah je založen právě na upřímné zpovědi. Pokud si nemáte co říct, všechno půjde do kytek."

Sice jsem to řekl, ale cítil jsem se kvůli tomu hrozně. Já, kterého včera vykopl přítel ze společného bytu, tu radím skoro dospělému člověku, jak by měl vést svůj vztah.

Blonďák na mě upřel svá smutná kukadla. Viděl jsem na něm, jak mu došlo, že něco dělal špatně.

Sesedli jsme si k sobě. Očekával jsem, že všechna místa v bufetu budou zabraná, ale naštěstí jsem se mýlil.

"Sem poprvý zamilovanej a chcem se vzít, ale..." odmlčel se, "...on se furt bojí, že co řekne jeho rodina na to, že by se chtěl oženit s omegou. Nemám ani prstýnek, nic. Scházíme se potají, ale jen když má on čas. Furt je v práci," svěřil se mi a lžičkou se brodil v teplé polévce.

"Ehm," odkašlal jsem si a rozhlédl se kolem sebe, jestli náhodou někdo neposlouchá. Pak jsem se naklonil k jeho uchu a pošeptal: "Ten on je Itachi-san?"

Sledoval jsem, jak jeho tváře nabraly nádech červené barvy a blonďák přikývl. Skousl si spodní ret a hodil po mně prosebný pohled.

"Nikomu to neřeknu, pokud ty nevyzradíš moje tajemství," usmál jsem se a znovu se k němu naklonil. "Podvedl jsem svého přítele se Sasukem-san," pošeptal jsem a odtáhl se. Deidara byl první, komu jsem se s tímhle svěřil. Vím, že jsem ho sotva poznal a neměl bych mu věřit, ale cítil jsem potřebu to někomu vyzradit.

"Hovno!" vyjekl.

"Šššššš!" okřikl jsem ho hned a zakryl mu pusu. Opět se na nás několik lidí podívalo.

"Promiň," pošeptal, když jsem se zase posadil na židli. "Sem nečekal, že to bude tak silný kafe," přiznal se.

"Ale kvůli tomu se se mnou přítel nerozešel," pokračoval jsem jak v konverzaci, tak v jídle. "Bál jsem se, že s Uchihou otěhotním, tak jsem si koupil prášky, které pak našel můj přítel. Myslel si, že s ním nechci dítě a celou tu dobu jsem mu lhal. Ale tak to nebylo." Upřel jsem zrak na svůj odraz v polévce. Dělalo se mi ze sebe špatně. "Chtěl jsem ho. Jenom s ním... A právě to mi zničilo vztah."

"Ty seš omega?" vykulil na mě oči a naklonil se blíž, pak se mu na obličeji rozlil šťastný úsměv. "Myslel sem, že seš alfa, ostatně jako skoro všichni v týto firmě," nakrčil pohrdavě nos a rozhlédl se okolo. "Když mi bylo dvanáct, poprvý se u mě objevila říje a... znásilnili mě. Od tý doby nesnáším alfy," svěřil se mi. Vzpomínka na minulost ho rozesmutnila. Musím přiznat, že vidět ho s psíma očima téměř zalitýma slzami mě dostávalo do kolen. Ještě nikdy jsem neviděl někoho tak roztomilého.

"Aha," řekl jsem prostě a sklopil oči dřív než by můj mozek začal vykreslovat mě a Deidaru ve společné loži.

"Rodina mě zavrhla, páč jsem omega. Prostě se mě zřekli. Tak sem žil, kde se dalo, nechodil do školy, neměl přátelé, prostě sem byl sám. Ale před pár měsícema sem poznal Itachiho, kterej... heh, mě tak trochu vychovává. Našel mě na ulici po několikáté znásilněnýho. Vzal mě k sobě, nechal mě vyšetřit. Dal mi domov, dal mi rodinu, vzdělání, pocit bezpečí. A po čase i lásku," usmál se nostalgicky. Nemohl jsem si nevšimnout, jak si rukou přejel po břiše, i když mi v plném výhledu překážel stůl.

"Ty jsi...?" pozvedl jsem překvapeně obočí.

Blondýn přede mnou doslova zrudl a přikrčil ramena. "Neříkej mu to, prosím," špitl. Jeho dosud sebevědomý výraz se změnil na plačtivý. Každou chvilkou mohl spustit pláč. Kam se poděl ten puberťák, co si mě dobíral?

"Neřeknu, neboj," slíbil jsem. "Ale... jak vidím... ty se bojíš, že se to dozví, že? Proč?" šeptal jsem.

"Nenávidí mě," vzdychl ztěžka. Buď se mi to zdálo, nebo se na jeho obličeji objevilo více bolesti. "Sáms viděl, jak se ke mně chová. Nenávidí mě za to, že... takhle; nejvíc mu asi záleží na vzdělání, páč chce, aby sem si moh' najít prácu, až budu starší. Jenomže mně to do tý hlavy neleze, tak si často stěžuju, jak je to těžký a že se na to vyseru, a to zase sere jeho. Nejdřív byl celej vzrušenej z toho, že budu chytrej, ale myslím... že sem ho omrzel," posmutněl a s pohledem na své břicho si povzdechl.

"V kolikátém-"

"Ve čtvrtém, pokud se chceš zeptat na měsíc. Na tejdny jsem v patnáctém," odpověděl mi na otázku, kterou jsem ještě ani nezodpověděl.

Koutky úst se mi pozdvihovaly, jak jsem byl překvapený. "Gratuluji," usmál jsem se na něj, i když jsem si nebyl zrovna jistý, jestli mou gratulaci přijme. Podle toho, jak ho tak poslouchám, bych řekl, že se o svém těhotenství dozvěděl pozdě, to je jediný důvod, proč si to dítě nechá.

"K čemu ta gratulace?" zeptal se Itachi a sedl si k nám, respektive naproti mně a vedle Deidary.

"Že sem z posledního zkoušení ze zemáku dostal za dva," vyhrkl rychle blondýn. S rudými tvářemi se opět pustil do polévky.

"Hmm," zhodnotil Uchiha, víc k tomu neřekl, což Deidaru bezpochybně zklamalo. Dokonce se na něj ani nepodíval, což mě potvrzovalo v tom, že se o něj skutečně nezajímá. Přesně jak mi popisoval blondýn.

"Už půjdu," vymluvil jsem se a sebral svůj tác s talířem.

"Un, Naruto," oslovil mě černovlásek, aby mi sdělil něco důležitého. "Hned, jak přijdete, běžte do mojí kanceláře. Přijdu, jak skončí přestávka, tak sebou hoďte."

Zamračil jsem a očima bloudil po podlaze. "Pokud tomu rozumím... mám jít do Vaší kanceláře a zůstat tam, dokud nepřijdete..." přimhouřil jsem oči ve snaze porozumět jeho přání.

"Prostě běžte do mé kanceláře, prosím" naklonil prosebně hlavu na stranu.

"No... dobře," souhlasil jsem nakonec, ale vůbec jsem tomu nerozuměl. Proč by chtěl, abych k šel do jeho kanceláře bez jeho přítomnosti? Že by tam na mě čekala nějaká speciální práce? Dárek? Pff, to tak.

Vešel jsem tedy do jeho pracovny, jenomže mé oči nezaregistrovaly nic zvláštního. Co mi tím chtěl naznačit? Jen abych sem přišel? Ani na jeho stole nebylo nějak extra práce - pouze to, co bylo jeho podílem a v čem se mu nikdo nesměl hrabat.

Dveře se s bouchnutím zavřely a mě vylekaly. Dostal jsem ještě větší strach, když jsem viděl, kdo je zavřel.

"Sa-Sasuke?!" vyjekl jsem. Jeho naštvaný výraz nevěstil nic dobrého. "Kvůli tobě jsem sem musel?!"

Uchiha nic neřekl, jen si vyndal ruce z kapes a přišel blíž ke mně.

"Nepřibližuj se!" vyhrkl jsem ze sebe, ale on mě neposlouchal.

"Omega by měla obšťastňovat svého alfu," řekl rázně a za pas si mě přitáhl k sobě. Rukama jsem tlačil do sebe, ale moc to nepomáhalo.

"Zbláznil ses?! Jdi ode mě!" Nadával jsem mu, bil jsem ho, ale on mě držel pevně u sebe. Nakonec to zašlo tak daleko, že jsem ho praštil pěstí. Zapotácel se a bolavé místo si krátce pohladil.

"Zbláznil," přitakal. "Zbláznil jsem se do tebe a jako alfa si nemůžu pomoct. Nechávám se řídit instinkty."

"Které ti říkají, abys mě klidně znásilnil, jen abys ukojil svou touhu?!" Musel jsem se asi přeslechnout nebo co. Nebo se z Uchihy opravdu stává ten alfa, který si vezme, co chce a nezáleží mu na důsledcích?! "To chceš být jak ostatní?! Ti, co znásilňují omegy pro vlastní touhu?! Vůbec netušíš, co si ti lidé prožívají!"

"Přestaň! Vím to až moc dobře!" křikl po mě a opět ke mně přistoupil. "Sledoval jsem to jako dítě. Byl jsem svědkem několika znásilnění a dokonce jedné vraždy!" vyzpovídal se.

Hrklo ve mně, když jsem uslyšel slovo vražda. Sice byla práva omeg na rozkvětu, ale stejně se na světě najdou místa, kde jsou omegy spíš otroky.

"Tak proč se tak chováš?" přimhouřil jsem oči a svraštil obočí. Bylo mi z něj smutno.

"Jsi můj," odpověděl přísně a znovu mě popadl za pas. "Stejně jako já tvůj."

"Nechej mě, prosím," žádal jsem ho klidně. Nejdřív to zkusím po dobrém, pak už budu klidně volat o pomoc.

"Nenechám," pošeptal. Násilím si mou tvář natočil k sobě a líbal mě na rty. Nejhorší na tom bylo, že se mi to zase líbilo. Chtěl jsem víc než jen jednu pusu. Chtěl jsem jeho dítě v sobě. Ale nedovoloval mi to pocit viny.

"Ne! Okamžitě přestaň!" začal jsem se znovu bránit, ale už tak to bylo obtížné. Moje tělo si žádalo svoje a já proti tomu mohl jen těžko bojovat.

Místo toho, aby mě pustil, mě povalil na svůj bývalý pracovní stůl a zbavoval mě oblečení. Líbal mě na obnažené hrudi, hladil po rozkroku a pozadí. Už jen z tohoto jsem byl mokrý a připravený na jeho vstup.

"Přestaň odolávat," pošeptal mi do rtů, ke kterým se opět vrátil.

"Hmm-mm!" mumlal jsem mu do rtů. Když to nejde po dobrým, jak jsem původně chtěl, půjde to po zlým. Kousl jsem ho do rtu a silně od sebe odstrčil. Musel jsem se vydýchat z šoku a ze sílící říje. Dal jsem si injekci, abych ji nějak potlačil, ale kvůli Sasuke se znovu rozproudila do své plné síly. "Řekl jsem přestaň!" zakřičel jsem po něm. "Je mi jedno, že jsi můj alfa! Kašlu na nějaký osud a spříznění! A už ti seru i na to, že mě miluješ! Nebudu s někým, jako jsi ty!" Mohl jsem si díky němu vyřvat hlasivky.

"Takže budeš s tím ubožákem?" zeptal se mě.

"Gaara není žádný ubožák!" zakřičel jsem na něj. Měl jsem chuť mu nejednu vrazit. "Vůbec nic o nás dvou nevíš," zavrčel jsem nakonec a zapínal si košili, kterou mi Uchiha snadno rozepnul.

"Takže?" pozvedl zvědavě obočí a utřel si krev ze rtu do rukávu saka. "My dva k sobě patříme, možná si to neuvědomuješ, ale já ano," promluvil nakonec než odešel. Sledoval jsem, jak dveře práskly o zeď. Neobtěžoval se je zavírat.

"Naruto?!" přišel Itachi s Deidarou, oba vyjevení, když mě viděli si zavazovat kravatu, kterou jsem sebral z podlahy.

"Udělal jste to naschvál? Poslal jste mě sem, aby si mě mohl přivlastnit, že ano?" zamračil jsem se na svého nadřízeného.

"Říkal, že si chce s Vámi jenom promluvit," odůvodnil. "Proboha, jste v pořádku?" přešel ke mně, ale já jsem odstoupil. Možná to tedy nebyla Itachiho vina, ale nechtěl jsem, aby se mě ptal, nebo na mě dokonce sahal. Potřeboval jsem být sám.

"Jsem v pohodě," zalhal jsem, ale moje tělo hořelo a sláblo. Říje, která mě ještě stále neopustila, probudila svou sílu.

"Pokud Vám je zle, měl byste jít domů," poradil mi Itachi.

"Nic mi není," lhal jsem. Dech se mi opět zrychloval, špatně se mi dýchalo.

"Naruto," zamračil se starostlivě Itachi, který mě podepřel, když se mi podlomila kolena.

Teprve teď jsem si uvědomil, že Itachi je taky alfa. "Ne. Jděte pryč, prosím..." žádal jsem ho a odstrčil ho do sebe.

"Naruto, vemu tě dom," nabídl se Deidara a chytil mě pod paží, Itachi pod druhou.

Byl jsem dezorientovaný a zesláblý, že jsem sotva mluvil a chodil. Nebýt Deidarovy a Itachiho opory, nedošel bych ani do své kanceláře.

"Kde máš prášky?" zeptal se a pohledával mi šuplíky. Blondýn hned pochopil, co se se mnou děje a jednal rychle. Ani jsem mu neodpověděl a on už mi je cpal do krku společně s osvěžující tekutinou.

"Říje?" zeptal se Itachi. Viděl jsem na něm, jak mírně panikaří. Zajímalo by mě ale, proč není ovlivněn feromony. Že by nakonec nebyl alfa, ale beta? Ne, ne, jsem si na sto procent jistý, že je alfa.

Ah, měl bych přestat přemýšlet nad těmito věcmi. Vím, jak to minule dopadlo se Sasukem. Myslel jsem, že je omega a nakonec je to můj spřízněný alfa.