Just be friends 15 - Konec

Tak nám skončila jedna povídka :3 Doufám, že jste si ji užili a moc chci poděkovat všem, kteří s ní zůstali až do konce a komentovali <3

Užijte si poslední díl <3 :3

---

"Kam si myslíš, že jdeš?!" zařvala ta osoba a přitáhla si mě zpátky. Ten hlas jsem už někde slyšel, ale nemohl jsem si vybavit kde. Rozhodně se jednalo o kluka. "Teď zaplatíš za to, cos mi vzal...!" zuřil a drtil mi paže. Rukama mě sevřel kolem těla a snažil se mě vysléknout, jenomže se mu to moc nedařilo, protože jsem se bránil. Dělal jsem, co jsem mohl, abych se dostal z jeho vězení a utekl. Vrátil se mi ten strach, který mě pomalu opouštěl. Nechtěl jsem být znovu znásilněný. To už bych se zbláznil úplně.

Rozsvítilo se světlo, čehož jsme se oba dva lekli. Někdo ho musel opravit za těch několik týdnů, co jsem tu nebyl.

Uviděl jsem tvář toho, který se mě tu pokoušel znásilnit. Nikdy by mě nenapadlo, že mi mohl chtít ublížit zrovna on. Vypadlo mi jeho jméno... sakra!

"Naruto, jsi tu?" zeptal se Sasuke, který zrovna přišel.

Svitla mi naděje, že mě zachrání, tak jsem se zase pokoušel dostat ze sevření.

"Tak se nějak ozvi," povzdechl si Sasuke posměšně.

Usmál jsem se a kluka mlátil hlava nehlava, abych se od něj osvobodil. Byl jsem přetočen na břicho a ruku sem měl zkroucenou za zády. Tou druhou jsem mlátil do podlahy, aby Sasuke co nejdřív přišel. Kopal jsem nohama, aby ze mě ten parchant sesedl. A nakonec se mi to podařilo, jenomže jeho tělo vrazilo do nábytku, který začal padat jako domeček z karet. Chránil jsem si aspoň hlavu, zbytek těla čelilo bolestným ranám.

"Naruto?!" zakřičel Sasuke, když viděl tu spoušť. "Kde jsi?!" křičel dál a vydal se mě hledat. Nebylo to ale potřeba, sám jsem se vynořil zpod hromady židlí, stolů a bůh ví, co ještě. Měl jsem jediné štěstí, že se nad mým tělem zasekla jedna židle, jk jsem pak zjistil, takže jsem byl částečně chráněn, kromě nohy, která zůstala zaklíněná pod knihovnou. Ale co ten druhý kluk?

"Proboha," zaúpěl Uchiha a snažil se dostat ke mně. "Jsi v pořádku?!"

Ale sotva vylezl na první kus dřeva, objevil se ten kluk a to rovnou za mnou. Z čela mu tekla krev přes půlku obličeje a v ruce svíral kapesní nůž.

Dostal jsem strach. Věděl jsem, že teď mi šlo i o život.

"Saii?!" vykřikl nechápavě Sasuke a druhý tmavovlasý hoch na něj krátce upřel zrak.

"Když tě nemůžu mít já, nemůže tě mít ani tento chcípák!" vykřikl, rukou mě držel přes ramena a ostří mi přiložil ke krku. Přestal jsem zděšením dýchat.

"Ne! Přestaň!" prosil Uchiha. S každým krokem, co udělal blíž k nám, jsem ucítil, jak mi Sai tlačí na napnutou kůži na krku. "Co chceš?! Dám ti cokoli!" sliboval výměnou za můj život.

"Hehehe," zasmál se krátce, pak začal opět křičet. "Celou ti dobu jsem chtěl tebe! TEBE!!! PROČ SI MYSLÍŠ, ŽE JSEM VŽDYCKY PŘILEZL S PRACHAMA DO TVOJÍ POSTELE?!" řval z plných plic.

"Co se tu děje!" zakřičel příchozí školník. Nebyl však sám. Jeho doprovod tvořila ředitelka a dva kantoři. Musel je přivolat ten hluk způsobený padajícím nábytkem. Všichni zůstali stát, jak nás uviděli.

"Nepřibližujte se!" varoval je a především Sasukeho.

"Hlavně mu neubližuj," prosil Sasuke dál a zůstal na místě, kde si přidřepl. Stál na nestabilním kusu dřeva, proto se přidržoval blízkých trámů.

"Děláš si prdel, ne?! Samozřejmě, že ho zabiju! Je to děvka! Obyčejná děvka! To já jsem ten, kdo by měl být po tvém boku! JÁ!!!" křičel s psychopatickým smíchem. Nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet.

Zadržoval jsem dech, abych se nepořezal sám, a držel jsem Saiovi ruku. Byl ale silnější než já.

"Saii, okamžitě ho pusť," pravila ředitelka klidně a pomalými kroky se přibližovali.

"Jděte do háje! Já ho kurva zabiju!!!" křičel. Zvedl mě, i když to nebylo vůbec lehké. Měl jsem nohu pod knihovnou, která mi ji nehezky pohmoždila, ale to teď nebyl hlavní problém.

Couvali jsme ke stěně, u které stála skříň. Na ní byla jedna menší a obě se zdály být dost nestabilní kvůli poničené podlaze. S každým krokem se obě zachvěly a každou chvilkou na nás mohli spadnout. To už byl neznamenalo pohmoždění, ale vysokou šanci na smrt.

"Saii, tohle přece nechceš," rozmlouvala mu to. "Odlož ten nůž a promluvíme si, ano?"

"Jděte pryč! Zabiju ho! Zabiju ho!" vyhrožoval dál. "Chtěl jsem jen Sasukeho... nic víc... TAK PROČ TO KURVA MUSELO DOPADNUT TAKHLE?! PROČ MILUJEŠ JEHO A NE MĚ?!" křičel po Sasukem, který na sekundu sklopil oči.

"Saii, já si ho nevybral jako někoho, koho budu milovat. Prostě jsem se zamiloval. Láska... je prostě něco, co nedokážeš ovládat," vysvětlil s mírným úsměvem. "Odlož ten nůž a promluvíme si."

"Nebudu si s nikým povídat! Na to ti zvysoka seru!"

Zalapal jsem po dechu, protože mě ostří poranilo. Naštěstí to bylo jen menší škrábnutí, ale krev z toho určitě tekla.

"Saii, přestaň! Co z toho budeš mít? Myslel sis, že když ho zabiješ, tak tě budu milovat? Budu tě akorát nenávidět!" Už i Sasuke křičel. Vyděsila ho ta krev, která mi stékala po krku.

Cítil jsem, jak mi docházejí síly. Ruce už mě bolely, motala se mi hlava, jak jsem nedýchal. Poslední nadějí byl risk. Mol jsem se pokusit ho náhle udeřit a utéct, ale je velká pravděpodobnost, že to nevyjde.

"Vždycky jsi mě nenáviděl, tak si teď nehraj na neviňátko," řekl se šíleným úsměvem. "Učitel mi slíbil, že budeš můj, proto jsem mu pomohl Uzumakiho stáhnout na dno! Ale všechno bylo jinak. On sedí a já jsem zůstal sám. Teď už tomu rozumíš, že?!"

Krve by se ve mně nedořezal, když jsem se dozvěděl, že to on byl převlečený za Sasukeho, aby mě učitel dostal.

"Saii-"

"Drž hubu! Nic se nevrátí do starých časů!" začal se vztekat. Při tom dupl nohou, že se horní skříňka převrhla. To byla moje šance, kterou jsem ale nemohl včas využít. Sai si toho všiml na poslední chvíli, ale to už bylo pozdě.

Otevřel jsem oči. Vůbec jsem neměl ponětí, co se všechno odehrálo, protože se to stalo tak rychle. Vím, že Sai se střetu se skříní nevyhnul. A jak jsem se odtamtud dostal já?

"Naruto..." oslovil mě černovlásek, který na mě ležel, aby mě ochránil. Musel pro mě skočit a zachránit mě. "Není ti nic?" zeptal se starostlivě.

Zavrtěl jsem hlavou a pousmál se. V jeho náručí jsem byl vždycky v pořádku.

"Není vám nic?" zeptala se ředitelka, která k nám hned přiskočila. Ostatní šli zkontrolovat druhého černovlasého kluka, který nejevil známky života. Všude okolo něj byla krev, ze které se mi chtělo brečet. Nenáviděl jsem vraždy a teď tu jedné přihlížím.

"...sanit-..." zaúpěl Sasuke, který popadal dech. Nechápal jsem, k čemu chtěl volat sanitku, když byl Sai po smrti, ale pak jsem uviděl jeho zakrvácenou ruku, kterou mi přejel po tváři. "Mi-... luju tě..." usmál se než ztratil vědomí.

"Sasuke?!" křikla ředitelka a otočila ho na záda. V břiše měl zabodnutý nůž.

Ne. NE! Podepřel jsem mu hlavu a třepal s jeho tělem, aby se probral. Nemohl jsem o něj přijít! Prostě nemohl! Sasuke, otevři oči! Podívej se na mě! SASUKEEEE!!!

Sakury rozkvétaly, ptáci zpívali své písně a celý kraj ožíval. Všechno se usmívalo, všichni si užívali života. Zkrátka nastalo jaro. Nebylo to ale to nejbližší jaro po tom, co jsem ztratil Sasukeho. Nevím, kolik jich uběhlo. Pět? Deset? Přestal jsem to počítat.

Podíval jsem se na kalendář. Dnes by měl Sasuke narozeniny. Přemýšlel jsem, že bych zašel na hřbitov mu dát kytku na hrob, ale bál jsem se, že bych se zhroutil.

Po té nešťastné nehodě, při níž přišli o život dva chlapci, jsem se zhroutil a musel jsem být zavřený na psychině čtyři a půl roku. Nikdy jsem se z toho ale nedostal a i teď jako dospělý muž brečívám a prosím, aby se Sasuke vrátil.

"Tak my jdeme," zavolala Hinata z chodby.

Stál jsem u okna a sledoval zahradu, na které si před chvílí hrály dvě děti.

Přikývl jsem a šel je vyprovodit. Kiba dnes skončil v práci dřív, proto slíbil, že vezme manželku a děti na výlet. Zvali i mě, ale já jsem nechtěl. Nejčastěji jsem pobýval doma a staral se o domácnost, když byli všichni pryč.

Miloval jsem Kibovy a Hinatiny děti. Ony byly to jediné, co mi dodávalo energii a chuť do života. Kdyby nebylo Kiby a Hinaty, už bych tu nebyl. Hned po tom, co se vzali a přestěhovali se do společné domácnosti, jsem od nich dostal nabídku, jestli bych nechtěl bydlet s nimi. Nejdřív jsem nechtěl, protože Hinata už v té době byla těhotná, tak jsem si myslel, že bych jenom překážel. Popravdě jsem nebyl takovou přítěží, jak jsem si zprvu myslel. Pomáhal jsem jim, jak jsem jen mohl.

"Jo! Volala ti Sakura a chtěla by přijít na návštěvu, tak tu bude asi do hodiny, jo?" oznámila mi než mi vlepila krátkou pusu na líčko a i s dětmi odešla.

Sakura se stala jednou s mých nejlepších kamarádek. Už dávno nebyla závislá jen na otci a jeho penězích. Žila se Suigetsem, ale nebyli manželé. Společně se starali o malého Yoikiho, který se Sakuře narodil, když ji učitel...

Se Suigetsem jsem se taky sblížili. Sasukeho smrt byla por nás oba obrovskou ránou, který zacelila naše dřívější spory.

"Narutoooooo!" vykřikla růžovláska hned mezi dveřmi a skočila mi kolem krku. "Neuvěříš! To mi nebudeš věřit!" Zářila jak sluníčko. "Jsem těhotná!" vykřikla šťastně.

Pozvedl jsem obočí a začal se radovat s ní. Vím, jak dlouho se se Suigetsem pokoušeli o dítě. Kolikrát za mnou přišla v slzách, že to asi nemá smysl. Před pár týdny to vzdali. Prý jim bůh už druhé dítě nenadělí, tak nemá smysl se o něj pořád pokoušet. A teď konečně otěhotněla.

Objal jsem ji na důkaz gratulace. Měl jsem z nich opravdovou radost.

"Naruto," oslovila mě. "Vím, že to nerad slyšíš, ale..." sklopila oči. "Taky by sis měl někoho najít. Zapomenout na minulost," radila, ale já jsem řeči tohoto typu odmítal poslouchat. I kdyby mi to podvědomí dovolilo, stejně bych si nikoho nenašel. Měl jsem zafixované, že moje srdce bude vždy patřit jen Sasukemu. Ale i tak jsem byl šťastný. Byl jsem šťastný, protože jsou šťastní ostatní.