V rukou zlého osudu 11

Yeeey, tohle už tu dlouho nebylo xD Stvůřičky moje milé, Mei se snažila utáhnout školu, až se nakonec psychicky zhroutila, tak dneska zůstal doma. x) Tak vám sem přidávám další kapitolu Rirenu :3 už se to pomalu blíží :3 Zásnuby, svatba a - na co se těšíme úplně všichni - svatební noc! (≧∇≦)/ Musím se přiznat, že především kvůli té svatební noci pořád pokračuju a vlastně jsem i začala psát tuhle povídku. :D Já vím, já vím, všichni se nemůžeme dočkat, ale slibuju, že si na svatební noc dám záležet :3

---

"Jak se jmenujete?" zeptal jsem se zdvořile, ale pochyboval jsem, že mi odpoví. A jak jsem očekával, tak se taky stalo. Žena mlčela a chovala dítě v rukách. "J-já jsem Eren," představil jsem se. Mé jméno upoutalo její pozornost. Vypadala dost překvapeně, nebo bych spíš měl říct šokovaně, to je výstižnější.

"Eren? Z království Křídel spravedlnosti?" přesvědčovala se. Když dítě utišila, položila jej zpět do košíku a přešla ke mně.

"A-ano," zakoktal jsem se. Zdálo se, že je šokovaná přítomností královského syna v jejím domě. Nelíbilo se mi, jak se na mě dívala. Přispěchala ke mně jako bych byl snad její kořist.

Vztáhla ruku, aby se mě dotkla. Automaticky jsem uhnul. Možná je to skvělá matka, teta, babička - co já vím, ale já jí nevěřím. Sotva jsem ji poznal. Když ale uvážím, že mě nejspíš nesnáší, a přesto mi pomohla, možná bych jí mohl důvěřovat.

Sotva se její dlaň dotkla mé tváře, hned ruku zase stáhla k sobě. Zděšena přešla k policím a něco hledala. "Takže pověst nelhala..." zamumlala si pro sebe a přičichla k jednomu ze sáčků, pak jej položila.

"Ehm... pověst?" pozvedl jsem obočí. Asi o mně věděla víc, než jsem si sám myslel. "Jaká pověst? Umíte předvídat budoucnost?"

"Máte moc otázek, Vaše Výsosti," odpověděla a prohrabávala košík s pytlíky. Hádal bych, že v nich byly kouzelné byliny. "Vše Vám vysvětlím potom. Teď Vám ale zachráním život." I když mi vykala, neříkala to s úctou. Znělo to jako ironie, jako výsměch.

"Cože? Já umírám?" zamračil jsem se a prohlédl si ruce. Cítil jsem se dobře, neměl jsem na sobě žádné známky smrtelné nemoci. Nebo mám snad něco na obličeji? Nějaké fialové fleky, které by tam být neměly? Možná má na mysli tu nohu, ale to by se nezděsila při pohledu na mou tvář.

"Nemusím ani vědět, co to požíváte, abych podala pravý lék." Co požívám? Nemá na mysli ten lektvar, který musím pít, abych mohl otěhotnět, že ne?

"O co tady sakra jde?!" už jsem ztrácel nervy. Neznámá žena mi tu dokazuje svou nenávist ke mně, ale pořád mi chce pomoct a vyléčit mě z neznámých nemocí. Do teď mi nic nebylo. Kdybych v dáli neviděl tu chalupu, nešlápl bych do pytlácké pasti a nemusel bych tu teď tuhle ženu obtěžovat svou přítomností.

"Řeknu ti to pak!" zdůraznila, zatímco rozmělňovala několik bylin v hmoždíři, který mi pak podstrčila pod bradu. "Plivni," nakázala. Dělá si srandu?

"Děláte si srandu? Vždyť je to tak nechutné!" protestoval jsem a odvracel hlavu. Tahle žena není čarodějnice, ona je cvok!

"Chceš raději zemřít?" zeptala se naštvaně a zadívala se mi hluboko do očí.

"Já-" zakoktal jsem se. "Prostě Vám nevěřím," odůvodnil jsem a založil ruce na hrudi.

"Jak si přejete, Vaše Veličenstvo," pokrčila rameny a směs v hmoždíři zamíchala. "Váš život je Vám možná ukradený, ale Levimu určitě ne," mluvila dál. Vyslovení jména mého budoucího manžela mě podráždilo. Nebudu se ptát, odkud ho zná, to by bylo ode mě hloupé. Jak ale může vědět, jestli nejsem Levimu lhostejný? Poddaní a nejen oni si stále myslí, že se nenávidíme. "Jak by se asi tvářil, kdyby před prahem jeho pokoje ležela mrtvola jeho nastávajícího? Smutné, nemyslíte, princi?" pohlédla na mě.

"Proč mě chcete zabít?" zeptal jsem se přímo a posunul se blíže ke zdi. Tím jsem ale nechtěně prudce pohnul se svou zraněnou nohou. Bolestí jsem sykl a chytil se nad bolavým místem.

"Já Vám chci pomoct," každé slovo zdůraznila. Začala se ke mně chovat a dívat se na mě jako na hloupého člověka. Jako bych jí snad nerozuměl.

"Tak proč jste ke mně taková?! Jste ke mně hnusná, jako bych Vám provedl něco hrozného a přitom dokola básníte o záchraně mého života!" rozkřičel jsem se na ni a vzbudil tak to dítě.

"Přivedeš naše domovy do záhuby! Pořád lituješ jenom sebe, ale jen kdybys věděl, co čeká nás ostatní-" naprázdno otevřela pusu, slzy v očích. "Nechci tě zabít, nemám to ani v plánu. Sám si prožiješ dost špatné dny. Teď mě prosím jen poslechni," šeptala, jak se jí třásl hlas.

"O čem to mluvíte?" zeptal jsem se neslyšitelně. "J-jak to myslíte?! Já přece nechci nikomu-"

"To je ale tvůj osud," řekla pro změnu zase pevně, "a ten nezměníš." Znovu mi pod bradu podstrčila hmoždíř, na který jsem upřel svůj zrak.

"Král poruší dohodu, že ano?" povzdechl jsem si zklamaně. Musí to být pravda, jinak by takhle nemluvila. Ať už si Leviho vezmu, nebo ne, naše království lehne popelem a nakonec to bude ještě moje vina. Ztratil bych tím nejen domov, ale i přízeň obyvatel v království. Asi by chtěli i mou hlavu.

"Znám tvůj osud od narození po smrt a nesmím ti nic prozradit. Už tak jsem řekla dost," namítla.

"Osud? Vy opravdu znáte celý můj život?" zeptal jsem se zaujatě, ale byl jsem trochu vyděšený. Co když mi lže? Neměl bych jí věřit.

"Ano," protočila očima a hmoždířem mě bouchala do brady.

"Nechte toho!" okřikl jsem ji a bránil se. Máchl jsem rukou tak, že jsem trefil mističku, jejíž obsah se vysypal na zem. "Co po mně pořád chcete?!"

Čarodějnice se dívala na směs bylin, kterou mi připravila, a potlačovala vztek. Vstala z postele, na jejímž okraji doteď seděla a přešla k plačícímu dítěti, které opět začala utěšovat.

"Ničemu nerozumíš a jsi zaslepený. Nenecháš si pomoct od lidí, kteří ti skutečně chtějí pomoct, a snažíš se jenom hledat útěchu ve zbytečnostech," mluvila tiše.

"Nerozumím Vám," zavrtěl jsem hlavou, odkryl peřinu ze svého těla a posadil se na okraj postele. Noha mě bolela, jako by mi měla každou chvílí upadnout, ale myslel jsem jen na to, jak odcházím domů, kde na mě jistě bude čekat Levi, a to mi dodávalo naději, že se vůbec postavím.

"Nemůžeš chodit," odvětila s podtónem posměchu.

"Vy se do toho nepleťte, zvládnu to sám," napomenul jsem ji a zhluboka dýchal. Věděl jsem, že to nedám, ale musel jsem ukázat sílu a bojovného ducha.

"Pořád přehlížíš realitu," zavrtěla nevěřícně hlavou, dala dítě do košíku a nějakou chvilku na něj dělala hloupé obličeje. Ignoroval jsem její poznámky. Nechtěl jsem od ní už nic slyšet.

Jak rychle jsem vstal, tak rychle jsem spadl na zem. Okamžitě jsem se chytil za bolavou nohu a křičel, snad aby mi křik pomohl od bolesti. Když jsem se uklidnil, vzhlédl jsem směrem ke dveřím. Musel jsem se dostat pryč od téhle podivné ženské, proto jsem se začal plazit, ale neměl jsem dostatek energie. Posunul jsem se možná tak o metr. "Kam si myslíš, že jdeš? Les tě stejně nepustí," poznamenala a přešla k nepořádku na zemi, který jsem omylem zavinil. Jedním pohybem ruky se všechen obsah ze země objevil zpátky v hmoždíři, jako by se nic nestalo.

"Musím pryč! Jste šílená!" řekl jsem na rovinu a doplatil jsem až ke dveřím. Radoval jsem se ale předčasně, protože se objevil opravdu velký problém. Ne, že bych nedosáhl na kliku, to bych se nějak natáhl, ale ta klika chyběla. Dveře byly zamčené, mohl jsem do nich mlátit rukama hlava nehlava, a nepovolili.

"Začni mě už poslouchat," rozkázala žena znuděně. "A nekřič," zopakovala ještě jednou. Pohledem zavadila o košík s dítětem, které máchalo ručkama.

"Musím se odtud dostat," zopakoval jsem pro změnu zase já a natáhl se k pomyslné klice. Skutečně tam nic nebylo, takže nebylo možné se dostat ven. "Pomoc! Pomoc!" křičel jsem, i když jsem tak nějak tušil, že uprostřed hlubokého lesa mě asi nikdo zachránit nepřijde.

Ovanul mě studený, až ledový vánek a místnost ztmavla. Slyšel jsem své rychle bušící srdce, její klidný dech a dotek na poraněné noze.

"Už jsem několikrát říkala, abys nekřičel," procedila mezi zuby, sundala mi kus látky a sáhla do otevřené rány. Bolelo to, mohl jsem zešílet bolestí. Cítil jsem, jako by mi prsty zajížděla pod kůži a jen tak ránu hladila. Neodvažoval jsem se podívat. Jistě je kolem toho spousty krve a mohl bych zahlédnout i svou kost!

"Přestaňte! To bolí! Bolí mě to!" křičel jsem a občas bouchl do dveří.

"S anestetiky bys tolik netrpěl," dodala a přestala. Všechna bolest byla pryč. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jakmile se mě přestala dotýkat, bolest zmizela.

Pevně jsem sevřel oční víčka k sobě. Sbíral jsem střípky odvahy, chtěl jsem se podívat na končetinu. Obrovským šokem bylo, když jsem ji spatřil v pořádku. Žádná rána jako kousnutí od medvěda, žádná jizva, žádná bolest.

"Co?" podivil jsem se a dlaní si přejel po místě, kde mě pytlácká past nemilosrdně zajala.

"Pořád mi nevěříte? Vaše Výsosti?" řekla ironicky, přidřepla si ke mně a znovu mi dala hmoždíř po bradu. "Připravuji anestetika. Pokud v nich bude kousek Vaší DNA, Vaše tělo to lépe stráví, bude rychleji a déle působit."

Zase jsem byl na vážkách. Ta vyléčená noha mě přesvědčila, že bych jí měl vyhovět. Kdyby mě chtěla zabít, udělala by to dávno, ne? Tak jsem jí teda vyhověl a odplivl do keramické mystičky.

Jenom se jemně usmála a sliny smíchala s rozmělněnými bylinami. Šťáva se měnila na modrou tekutinu, v níž zmizely stopy po rostlinách. Začínal jsem se cítit divně z toho zápachu. Nemůžu říct, že to přímo páchlo, cítil jsem i sladkou vůni. Představte si rozdrcenou kopřivu a lesní plody. Asi takhle to páchlo a totálně mi to rozhazovalo chuťové buňky. Na jednu stranu se mi z toho chtělo zvracet, na druhou jsem na to měl chuť.

"Vypij to," poručila mi jemně.

"Ale-" zasekl jsem se. Nemohl jsem protestovat, snaží se mi jenom pomoct. Vypil jsem to. I přes podivný zápach to nemělo vůbec žádnou chuť. Necítil jsem se nijak zvláštně.

"Měl by ses položit," poradila mi a připravovala jinou směs bylin.

Zvedl jsem se a nemohl uvěřit, že moje noha byla skutečně v pořádku. Mohl bych klidně skákat dva metry vysoko.

Už jsem se chtěl posadit na postel, když mi čarodějnice oznámila, že se mám položit na zem doprostřed místnosti. Nerozuměl jsem jí, ale poslechl jsem i přesto, že se mi hnusilo lehnout si na špinavou podlahu.

Žena ke mně přišla, dřepla si, vyhrnula mi košili, aby měla přístup k břichu, na nějž mi napatlala směs z bylin. Tentokrát se nejednalo o tekutinu, z čehož jsem byl trochu zmatený, ale nic jsem neřekl, ani se neptal.

Kolem nás se vytvořil bíle zářící kruh. Vypadalo to jako světlo v kruhu vycházející z podlahy. Vyděsilo mě to, ale mlčel jsem a snažil se to ignorovat, protože žena měla zavřené oči a zřejmě se hluboce soustředila na rozmazávání směsi na mém břiše.

Pak jsem ale malém vyjekl, protože zbytky bylin se mi vsákly do kůže a bolest se mi rozeznívala do celého těla. Byl jsem paralyzován, že jsem nemohl ani křičet. Nedokázal bych popsat, co jsem zažíval. Cosi uvnitř mého těla se stahovalo k místu, kde jsem měl v sobě byliny. Bolelo to, chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem. Nemohl jsem se ani pohnout.

Bolest se zvětšila, když se rozmělněné rostliny zase draly na povrch a prorážely mi kůži. Už nebyly mokré jen z vlastní šťávy. Byly nasáklé průhlednou tekutinou, která mi stékala po břiše.

V momentu, kdy zmizel kruh, jsem zase mohl ovládat své tělo. Okamžitě jsem se zhluboka nadechl a převalil se na bok držící se za břicho, které se ještě bolestí stahovalo.

"Nečekala jsem, že toho bude tolik, posoudila žena, vzala byliny a položila je do větší misky. Do hmoždíře se už nevešly.

"Co... Co jste..." těžko se mi mluvilo. Tělo mi začalo zase normálně fungovat. Cítil jsem se mnohem lépe. Stejně dobře jako v době, než přijeli hosté z Titánova království. Mohl jsem přemýšlet, aniž bych si dělal zbytečné starosti.

"Někdo se tě snažil otrávit. Je to celkem nenápadné kouzlo. Podává se dlouhodobě, dokud nezačne člověk šílet, no a pak v bolestech umírá, což nikdo nepozná, protože ho všichni mají za blázna," vysvětlila mi a zkoumala obsah misky. "Jak dlouho jsi to pil?" přimhouřila oči a směřovala je stále stejným směrem. Něco se jí na tom nezdálo.

"J-já nevím. Týden? Něco přes týden, myslím... opravdu nevím," zavrtěl jsem hlavou a opatrně se posadil.

"Hmm..." zamručela přemýšlivě. "Možná už jsi měl nějaké stavy... hmm... úzkosti, podezření, nedůvěry.... něco takovýho, řekla bych," pozvedla obočí, dvakrát poklepala na mísu s obsahem, který se proměnil v obláček bílé páry, který se následně změnil na karmínově červený než se rozplynul. "Jak se cítíš?" optala se mě, jako by věděla, že se mi ulevilo.

"Um... děkuju," pousmál jsem se vděčně a trochu stydlivě. Tolik jsem tu vyváděl, protože jsem jí nevěřil a podezíral ji z kde jakých černých kouzel. Teď vidím, že je to žena úplně stejná, jako ty, které nám pobíhají v podhradí, ale i na dvoře.

"Nemáte zač... Vaše Výsosti," zasmála se při tom oslovení a já se k ní přidal. Je jedno, jestli jsem oděn do šatů ze zlata, nebo mě zakrývá jen pytlovina. Pořád jsem jen rozmazlený kluk.