Srdeční záležitost 2/2

Druhý díl :3 Gomen za psychické újmy :3 :D

---

Takhle jej navštěvoval dva měsíce. Slunce mezitím začalo měnit kukuřici na polích na popcorn a bledé lidské pokožky na snědé. Nastalo léto - tři měsíce veder k nevydržení, koupání, zájezdům k mořím a především užívání si přicházejícího volna. To ale neplatilo pro mladého bruneta, který nadále trávil všechen čas v nemocnici. Držel Leviho za ruku a sledoval jeho pobledlou spící tvář. Kdyby neměl dýchací masku, která se při každém Leviho výdechu zamlžila, a pípací přístroj hned vedle postele, těžko by někdo uvěřil, že je Ackerman ještě naživu. Jeho stav se zhoršoval. Doktoři už mu dávali malé šance na přežití dalšího měsíce. Nenašel se vhodný dárce srdce, který by splňoval podmínky. Celá operace byla velmi riskantní, proto si nemohly dovolit klesnout pod devadesát procent - a to už bylo opravdové minimum. Těch devadesát procent zaručovalo Leviho delší život, ale nikdo takový se nenašel.

Eren u něj seděl jako hromádka neštěstí. Oči jen pro pláč a Leviho. Hladil jeho ruku, kterou i políbil. Dlouze a procítěně. Nechtěl jej budit. Doktoři říkali, že mu spánek jenom prospívá. Posledních pár týdnů ale spal až moc. Někdy se probudil až po dvou dnech, takže Eren neměl šanci si poslechnout jeho hlas. Každý den doufal, že se stane zázrak a najde se dárce. Tak se však nestalo.

Uběhl další měsíc a studentům a žákům nastal čas prázdnin a období silných bouřek. Jedna taková panovala v noci, kdy Eren seděl v rohu obýváku, kde společně s Levim žili. Objímal si nohy a hleděl před sebe. Zaposlouchal se do bubnování deště doprovázeného hromobitím a blesky. Právě ty osvětlovaly temnou místnost a na setinu sekundy oživily nehybný nábytek. Jako by tam nebyl sám. Jako by Levi byl pořád s ním. Čekal, kdy přijde, obejme ho, schová jeho hlavu ve své hrudi, aby Erena záblesky z nebe neděsily. To se ale nestalo. A nestane.

Uslyšel bouchnutí dveří. Okamžitě zpozorněl a natočil hlavu směrem, odkud se zvuk ozval. Dusot - někdo přicházel a přibližoval se. Už mu srdce poskočilo, když uviděl siluetu. Nebyla to ale ta Leviho.

"Jdi pryč," řekl a položil si hlavu zpátky na kolena.

"Erene... pojď už domů..." poprosila ho matka a klekla si k němu. Možná na něj byla naštvaná, možná bezdůvodně nenáviděla Leviho, ale Eren byl pořád její syn, kterého chtěla mít u sebe. Zvlášť teď, kdy by si mohl i ublížit. Přestal odpovídat na zprávy jak rodině, tak svým přátelům, prostě se úplně odtrhnul od zbytku světa. Nevycházel z bytu, téměř přestal jíst.

"Neměli jste ho rádi. Nikdy jste nechtěli, abych byl šťastný. Vlastně by se dalo říct, že jste mu tu smrt přáli," řekl polohlasem a znovu mu začaly téct slzy po tvářích. Sotva se na pár hodin uklidnil, už zase plakal nad ztrátou svého přítele.

"Mýlili jsme se v něm. Ale není pravda, že jsme si přáli, aby zemřel. To ne..." pravila potichu. "Pojď domů. Tady nemůžeš zůstat," přemlouvala ho dál a pohladila ho po rameni.

"Jdi pryč!" zakřičel a matčinu ruku odstrčil. "Nevěřím ti ani slovo! Nenáviděla jsi ho a přitom on mě miloval! Plánovali jsem se vzít, až bych byl dospělý! Věděla jsi o něm hovno!" křičel z plných plic, pak těžko přes pláč lapal po dechu.

Matka ho chytila za ramena a mírně s ním třásla, aby se uklidnil. "Ale on už tu není a ty se musíš vrátit domů! Slyšíš?!" křičela ze strachu o něj.

"Ale můj domov je tady! Tady! Tady zůstanu, i kdybys mě zabila! ZŮSTANU TADY!" křičel po ní, ale už mu docházely síly, že se svalil matce do náručí a nechal se jí utěšovat. "Tady... ta... dy..." opakoval, dokud už jenom neplakal. Už neměl sílu na nic, natož přesvědčovat matku o místě, kde se cítí být doma už dva roky. Jenomže teď se musí vrátit do svého rodného domu, protože nikam jinam nemůže jít. Nemůže zůstat v bytě, který mu nepatří.

S těžkým srdcem opouštěl byt, ve kterém zanechal veškeré vzpomínky na svého milence a jejich společné chvíle. Když se sbalil, ještě si ho celý prošel. V každém koutě měl jinou vzpomínku, která se mu živě přehrála.

"Erene, kam plánuješ jít na vysokou?" zeptal se černovlásek s brunetem ležícím na jeho hrudníku, kterého hladil po zádech. Společně tak trávili první víkendový den.

"Nevím," odpověděl rozespale Jaeger a otočil hlavu na druhou stranu, aby mu nezatuhl krk.

"No ták, nespi," polechtal ho bříšky prstů po tváří. Chtěl ho tak donutit otevřít oči a vést s ním pořádnou konverzaci. "Chci si s tebou povídat."

"To můžeme i večer..." zamumlal a oddechl si, jako by vykonával fyzicky namáhavou práci.

"Na večer mám připravenou jinou aktivitu," řekl polohlasem a vyhrnul mu triko po bedra a objal ho na holé kůži.

"Levi..." postěžoval si protestně Eren. Necítil se na to, že by se měl zrovna teď s Levim milovat. Byl rád, že si na chvíli odpočine, zvlášť v takových vedrech, která venku panovala. Stačilo jít jen do obchodu naproti a už se mohl rozpustit jako nanuk.

"Tak si vyber. Sex teď a povídání večer, anebo povídání teď a sex večer?" pozvedl zvědavě obočí.

Eren si povzdechl a opřel si bradu o jeho hrudník, aby na něj lépe viděl. "O čem si chceš povídat?" zeptal se otráveně. Kdyby se měli pomilovat hned teď, asi by oba umřeli na přehřátí.

"O tvojí budoucnosti."

Brunet protočil očima, posadil se a protáhl. Byl moc unavený na přemýšlení nad budoucností, která je stejně ještě daleko a je trochu brzy o ní přemýšlet. Proto tohle téma neměl rád, navíc když si ještě nebyl stoprocentně jistý. Chtěl jít na hereckou, o tom Levi věděl, ale rodiče na to neměli, tak musí vymyslet něco jiného. Navíc teď ztratil i přízeň rodičů, takže bylo opravdu těžké vyjít s tím, co měl. Levi mu dával alespoň nějaké kapesné, ale ne vždy je Eren přijal.

"Co na mojí budoucnosti?" povzdechl si a za kotníky si přitáhl nohy k tělu.

Levi se natočil k němu, jednu ruku položil na opěradlo pohovky, dotýkal se tak Erenova ramena, které konečky prstů hladil. "Chci ti dát peníze na školu," řekl vážně.

Eren se na něj překvapeně podíval. Čekal, že mu Levi začne odříkávat výhody a nevýhody škol, které zná, aby si mohl brunet lépe vybrat. Tohle ale ne.

"Levi, já je nechci," odpověděl Jaeger. "Nemůžu se od tebe pořád nechat živit. Furt mi něco dáváš a já ti to nemám jak vrátit, však to víš."

"Stačí, když mě budeš po mém boku," usmál se Levi a položil mu dlaň na tvář, po které přejížděl palcem. "Můžeš jít studovat klidně do zahraničí, všechno ti zaplatím. Třeba se tam i přestěhujeme," pokrčil rameny, jakože bude Erenův výběr respektovat, ať už bude chtít jít kamkoli.

"Levi!" objal ho radostně Eren a převalil pod sebe. Uvědomoval si, že mu černovlásek kupuje vše, po čem kdy Eren toužil, a tím ho rozmazluje. Někdy si připadal jako zlatokop, ale on takový vůbec nebyl. Chtěl Leviho, ne jeho bohatství, které si trvdě vydělal u armády.

Po dlouhé době se zase usmál nad touto milou vzpomínkou. Levi by mu dal vše, zatímco on pro něj neudělal nic. Kdyby mohl, dal by mu své srdce, ale patřil do množiny nevhodných dárců. Povzdechl si. Bude si muset najít brigádu, aby si mohl zaplatit školné. Sice to teď bylo vedlejší, ale čím dřív začne, tím lehčí to pak bude mít. Na rodiče už se nechtěl spoléhat. Ti ho zradili v době, kdy je nejvíc potřeboval. V době, kdy se dozvěděl o Leviho nemocném srdci a potřeboval si s někým promluvit. Potřeboval někoho, kdo by ho utěšil.

Zavřel dveře jejich společné ložnice a uzamkl tím veškerou vášeň, kterou tam s Levim prožívali. Uzavřel tím své bolavé srdce. Kromě Leviho nechce nikoho. I kdyby se mu před očima objevil sám král, který by byl Levimu podobný jako vejce vejci, nechtěl by ho. Nebyl by to Levi.

Zavřel dveře celého bytu. Vytáhl klíč ze zámku. Odešel. Každý krok prodlužoval, aby nemusel odcházet pryč. Aby zůstal. Ale bez Leviho to stejně nemělo cenu. Bez něj už nemělo cenu nic.

Došel k autu svých rodičů, kteří na něj čekali venku. Nechtěli, aby spěchal. Rozuměli, že je to pro něj těžké. Jako by až teď pochopili, jak hluboce se ti dva milovali a že Levi nebyl takový, jak si o něm mysleli.

Jenomže Eren už jim nevěřil. Myslel, že to říkají jen proto, že jej chtějí zpět domů. Že je konečně ten pedofilní teplouš pod drnem. Tak to ale nebylo, jenomže on je nikdy pořádně nevyslyšel. Stejně jako oni jeho před dvěma lety.

Ani po příjezdu domů s nimi nemluvil. Byl pořád zavřený v pokoji, plakal a vyléval si srdce na drátě Mikase a Arminovi, kteří vždycky stáli na jeho straně. Ti mu ale Leviho nenahradili.

Čas na nikoho nečekal a zvesela běžel dál. Uběhly měsíce, ba celý rok, za který se snad nic nezměnilo. Eren stále odmítal s rodiči mluvit i najít si lásku. Nechtěl nikoho, i když měl několik tajných ctitelek i ctitelů. Co ale našel, byla brigáda, kam chodíval každý den hned po škole kromě víkendu. Když si to přepočítával, musel by pracovat další čtyři roky, aby měl na vlastní byt, školné, dojíždění a další věci spojené s pomaturitním životem.

Zrovna si psal domácí úkoly, když zazvonil zvonek u dveří. Vzhledem k tomu, že byl ve druhém patře a rodiče v prvním, neřešil to. Určitě přišli jen jejich přátelé, které opravdu netoužil potkat.

"Erene," zaklepala matka na dveře od synova pokoje. "Máš tu návštěvu," oznámila, aniž by dveře otevřela.

To upoutalo brunetovu pozornost. To bude buď Mikasa nebo Armin, pomyslel si a sám se přesvědčil, kdo za ním přišel. K jeho překvapení to nebyl žádný z jeho přátel, ale vysoký, urostlý muž s blond vlasy sčesanými dozadu, hustým obočím a nejpřekvapivější byl oblek.

"Dobrý den, Erene," pozdravil jej. I když se mírně usmál, stále měl ten kamenný výraz.

"Dobrej..." pozdravil Eren. Netušil, o co se jednalo, proto odpověď hledal pohledem u své matky, která odešla.

"Mohu dál?" zeptal se zdvořile muž.

"Jo," souhlasil a zkontroloval svůj pokoj, který nebyl zrovna dvakrát uklizený. "Omlouvám se, nikoho jsem nečekal," vysvětlil. Házel všechny rozházené věci na různá místa tak, aby vypadaly uklizeně.

"To nevadí, nezdržím se dlouho," řekl muž, pokynul Erenovi, ať se posadí na postel, a sám si sedl na židli a přisunul se blíže k mladíkovi. "Jmenuji se Erwin Smith a byl jsem právníkem zesnulého Leviho Ackermena," začal. Když zaznělo jméno Erenova milence, zachvěl se. Už je to dlouho, co slyšel tohle jméno od někoho jiného než od sebe.

"Co chcete?" zeptal se nepříjemně. Už to byl rok, co Levi odešel, ale stále se přes to nemohl přenést.

Pan Smith vytáhl ze svého kufříku složku a z ní dvojlist papíru, který začal předčítat. "Já, Levi Ackerman, ustanovuji, aby v případě mé smrti zdědil můj nastávající manžel Eren Jaeger veškerý můj majetek a to jak hmotný, tak-"

"Počkejte," zastavil ho Eren, který už se držel za hlavu. Nevěřil tomu, byl to jen špatný vtip.

"Prosím," muž podal brunetovi papír, aby se sám přesvědčil. Ten si ho pročítal a každé slovo tiše zamumlal. Když dojel na konec s Leviho podpisem, vrátil se na začátek.

"...můj nastávající Eren..." přečetl a vehnaly se mu slzy do očí.

"Pan Ackerman Vám přenechal majetek v celkové hodnotě jednoho milionu jenů," vysvětlil muž v obleku.

Eren zůstal na něj civět jako by se právě objevil Ježíš Kristus. Všechno, co muž říkal, mu vyletělo z hlavy rychlostí blesku.

"Promiňte?" zeptal se, aby se přesvědčil, že slyšel správně a ne jen to, co chce u závěti slyšet každý.

"Nemohli jsme Vám nic předat, dokud byste nebyl plnoletý. Omlouvám se za to dlouhé čekání, jistě to muselo být těžké-"

"Promiňte, ale Levi mi o ničem takovém neřekl," vysvětlil Eren a rozhodil rukama.

"Ach tak. Každopádně si pro své dědictví můžete přijít, kdykoli budu v kanceláři. Vyřídilo bychom papíry a vše Vám předali," dořekl muž, zavřel svůj kufřík a rozloučil se.

Mladý brunet stále držel kopii závěti v rukou a dokola si ji pročítal. Nemohl tomu uvěřit. Levi na něj opravdu myslel i po tom, co zemřel. Zase začal nekontrolovatelně brečet a křičet jméno svého přítele.

"PROOOOOČ?! PROČ JSI ODEŠEL?! VRAŤ SEEE!!!" křičel žalem, až přiběhli jeho rodiče. Matka ho objala a snažila se utěšit, ale bylo to k ničemu. Eren jako by se vrátil do minulosti. Do doby, kdy mu doktoři oznámili, že jeho milenec, jeho láska, jeho svět je mrtvý.

Strčil klíč do zámku, pak jím otočil. Dával si načas s otevřením dveří. Všechno se mu vracelo. Všechny vzpomínky, které tu před rokem uzamkl, na něj zaútočily najednou, že nevěděl, jestli má být šťastný, nebo má zase propadnout depresi. Tady žil s Levim, tady bude žít dál, až odmaturuje.

V bytě nebylo absolutně nic. Všechen nábytek byl ten tam, avšak i kdyby si celý byt vyzdobil zbytečnostmi tak, že se v něm ani nehne, pořád bude prázdný. To, co ho vždycky táhlo k tomuhle místu, byla jediná osoba, která se mu zapsala hluboko do srdce.