V rukou zlého osudu 10

Haha, konečně jsem napsala další kapitolu :D

---

"Teď nad tím prosím nepřemýšlej," zavřela lítostně oči. Litovala toho, že mi to řekla a nasadila mi brouka do hlavy. "Soustřeď se jenom na zásnuby a na svatbu, ano?" usmála se, aby zakryla ten smutek, co se jí rozlil v očích.

"Dobře," přikývl jsem s nepatrným úsměvem. Naposledy mě pohladila po vlasech a odešla. Teď jsem tuplem nebyl klidný, když jsem věděl, že mi vlastně jde o život, a nejenom mně. Král získá své diamanty a s nikým se o ně nebude chtít dělit. A samozřejmě jeho první překážkou bude jeho vlastní syn. Pokud se chce stát nejmocnějším a nejbohatším králem, nesmí dopustit, aby na jeho trůn nastoupil kdokoli jiný. Tohle začínalo být vážné. Jde tu především o Leviho život. A co naše království? Král jistě poruší dohodu. Po svatbě sem vtrhne a srovná celé království se zemí, jen aby získal vše, po čem touží.

Vím, že bych nad tím neměl přemýšlet, a že královna řekla jen to, co si myslí, ale když ono to všechno do sebe pekelně zapadalo, že se o tom prostě nedalo nepřemýšlet.

Začínal jsem si vyčítat, že jsem byl tolik zahleděný do sebe, že mě tohle vůbec nenapadlo. Už od začátku mi měl dělat vrásky král, ne princ, který se mě má vzít. Vždyť to byla králova vina, ne Leviho! Proboha, už musím být dočista mimo zdravý rozum.

Vyběhl jsem ven ze svého pokoje rovnou do stájí. Měl jsem pocit, že už nemůžu nikomu věřit. Matce, otci, nikomu kromě Leviho a Jeana. O královně jsem taky pochyboval. Co když mi to řekla jen proto, aby mě vystrašila a já utekl? Nevím, čemu věřit. Kdyby tu byl můj nastávající, bylo by to jednodušší.

Přiběhl jsem do stájí, kde kromě koní nebyl nikdo jiný. "Jeane?" zavolal jsem opatrně a nepřestával se rozhlížet okolo, jestli někoho náhodou neuvidím. "Jeane?!" zkusil jsem hlasitěji, ale odpovědí mi stále bylo jen hlasité ticho a občasné řehtání koní.

Pak jsem uslyšel hlasitý zvuk, který hned upoutal mou pozornost, nedokázal jsem však určit, co zvuk způsobilo. Moje oči taky nespatřily nic neobvyklého. Nejhorší bylo, že se to ozvalo směrem, kterým jsem přišel, a kterým jsem taky měl odejít. A nejen to. Slyšel jsem přibližující se kroky.

Zpanikařil jsem a schoval se do jedné prázdné stáje. Srdce jsem cítil až kdesi v krku a hlasité dýchání jsem se snažil ztlumit dlaněmi.

"To bych od něj nečekal," začal mluvit neznámý muž. Nepochyboval jsem, že patří do armády z Titánova království.

"Já jo," odpověděl jiný. "Už pár dní se choval podezřele, nevšiml sis?" uchechtl se a posadil se na stoličku, kde často odpočíval Jean, poznal jsem to podle známého zavrzání.

"Hm, nepřipadal mi podezřelý. Štěstí ale, že jsme ho chytli dřív, než by všechno někomu vyžvanil."

"Hehe, teď mě napadá - každej ho měl za blázna, kdo by mu teda věřil?"

"To je pravda," přitakal druhý a taky se zasmál. "Co řekneme králi, až se vrátí? Bude znepokojenej, že mezi jeho lidmi byl zrádce. Co když začne podezírat i nás?"

"Tsk," odplivl si, "my jsme ti, co chytili a zbavili se zrádce, ne snad? Tak očekávám nějakou odměnu. Aspoň... měšec."

Pomalu jsem se vzepřel nohama, abych na ty dva viděl, ale přitom jsem si dával pozor, aby oni neviděli mě. Nebyli to vojáci, jak jsem si zprvu myslel, jen nějací poskoci. Jeden opravdu seděl na Jeanově stoličce s kloboukem na obličeji, zřejmě se chystal si zdřímnout. Zatímco druhý si prohlížel stáj očima opřený o stěnu. Sem tam mu oči střelily po okně na vratech - po krajině venku, jak kdyby se nemohl rozhodnout, jestli zůstat, nebo jít pryč.

"Schovali jsme ho dobře?" začal se vyptávat toho napůl spícího.

"Ňákej podělanej, ne?" vrčel druhý a zavrtěl se, aby se mu lépe sedělo.

"Jenom se ujišťuju, no," urazil se a odloupl se od zdi. "Jdu ven. Ty koně smrdí, že by tu i ten mrtvej zrádce chcíp podruhé," postěžoval si a s rukama v kapsách odcházel velkými vraty, druhý jen zívl.

Zavřel jsem doposud otevřenou pusu. Byl jsem šokovaný z toho, co jsem se tu dozvěděl a hlavně jsem byl vystrašený. Kdyby mě teď našli, určitě bych pod drnem skončil i já. Začínám se obávat, že noční můra, o které mluvila královna, pomalu a jistě začíná.

Potichu, abych spícího muže neprobudil, jsem se vyplížil až k východu. Uvědomil jsem si další věc, která mi zrovna nehrála do karet - musel jsem otevřít dveře, které docela hlasitě vrzaly. To ho jistě probudí. Mohl bych zkusit odejít i velkými vraty, ale na jejich otevření nemám sílu, proto by mi to zabralo docela hodně času. A hluku by stejně neubylo...

Srdce už mi raději ani nebilo, dech se stával hlubší a rychlejší, tělo se mi chvělo a oči hledaly další možné úniky. Okno? Ne, nemám šanci se tam dostat. Je umístěno příliš vysoko na to, abych tak vylezl.

Podíval jsem se zpět na dveře před sebou. Musel jsem to risknout. Muž už zařezával, je padesát na padesát, jestli ho probudím, nebo ne. Opatrně jsem stiskl kliku. Celé tělo mi polil studený pot. Stlačil jsem kliku dolů a potáhl k sobě. Zamrazilo mě po celém těle, jak mé uši zaznamenaly nepříjemný zvuk zrezivělého kovu.

Zkontroloval jsem muže, který jen zalapal po dechu a spal dál. Oddechl jsem si, jak se mi na tu chvíli zastavil dech. Kliku jsem sevřel ještě pevněji, až mi zbělaly klouby. Rychle jsem otevřel dveře a vyběhl ven. Neohlížel jsem se, jestli se muž probudil, běžel jsem tam, kam mě nohy nesly.

Vyběhl jsem na ven do zahrad, kde nikdo nebyl, a pokračoval do lesa. Ve vzduchu jsem cítil déšť, začínalo pršet, ale to mi nevadilo. Po tvářích mi tekly slzy, kvůli jediné myšlence - Levi. Říkali, že král také odjel. Když ale černovlásek odjížděl, nejel s ním nikdo, kdo by nebyl z jeho družiny. Král by měl být stále na zámku! Co když ale odjel o něco později, aby Levi nenabral žádné podezření?

Zastavil jsem se a rozhlédl se. "To ne," vydechl jsem a otáčel se na všechny světové strany, abych našel cestu zpátky. Marně. Nejhorší bylo, že prudký déšť smyl moje stopy a přes větve stromů jsem stejně nic pořádně neviděl. Neměl jsem šanci se vrátit.

Ve strachu jsem běžel dál. Doufal jsem - ne - přál jsem si, abych našel alespoň cestu z lesa, který se mi zdál pomalu řidší a řidší, ale konec jsem nenašel. Byl jsem špinavý, promoklý, doškrábaný od větví, vystrašený a unavený. Co jsem měl dělat? Posadil jsem se pod strom, aby na mě alespoň tolik nepršelo. Nohy jsem si přitáhl k tělu, abych se zahřál, a začal přemýšlet. Zase se mi v hlavě honily spousty otázek, na které si nedokážu odpovědět. Nebo jsem spíš nechtěl, proto jsem se na ně raději snažil zapomenout, prostě je ignorovat.

Položil jsem hlavu bokem na kolena a sledoval padající déšť. Hned jsem ji však zvedl, protože jsem se chtěl přesvědčit, jestli neblouzním. Je to... je to opravdu chalupa...? Mohla by být vzdálená jen několik desítek metrů a pomyšlení, že bych měl ještě chvíli používat své roztřesené nohy, mě děsilo. Zároveň mě ale poháněla myšlenka, že mi někdo může pomoct. Pokud tu někdo opravdu bydlí, zná cestu ven z lesa.

Zvedl jsem se a rychlým krokem jsem se vydal ke stavení. Kolena se mi podlamovala, občas jsem zakopl, jak mi nohy těžkly, ale stále jsem pokračoval. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem rozpoznával, že je chalupa ve skutečnosti dál, než se na první pohled zdálo. Zastavil jsem a pořádně si prohlížel cestu před sebou. Chaloupka se zmenšovala stejně jako moje fyzická síla. Čím blíž jsem byl, tím dál jsem byl - takhle bych to popsal.

Znovu jsem se vydal k nízké budově, z jejíž komína se valil dým. Oheň... teplo...! Pomyslel jsem si a pousmál se. Úsměv mi ale na tváři nezůstal dlouho.

"AAAAARH!" zakřičel jsem bolestně a zhroutil se na zem. Začala mě bolet pravá nohy, jako by mi ji někdo usekl. Když jsem se podíval na příčinu mého utrpení, zhrozil jsem se. Jednak jsem nesnesl pohled na krev, jednak jsem zjistil, že jsem o nohu skutečně málem přišel. Šlápl jsem totiž do pytlačí pasti, která se mi zrovna zařezávala do masa.

Zakryl jsem si pusu dlaní a snažil se pobrat dech. Přemítal jsem si všechny chvilky s Levim. Mrzelo mě, jak jsme se k sobě ze začátku chovali. Mrzelo mě, že jsem mu ještě neřekl, co k němu cítím. Chtěl jsem ho naposledy vidět. Na to už ale bylo pozdě, neviděl jsem už ani vlastní ruce. Celý les včetně mě pohltila tma.

Prudce jsem otevřel oči a vyhoupl se do sedu. Myslel jsem, že to byla jen noční můra, ale když jsem pohnul s nohou, bolela stejně, jako když jsem ležel v lese. Odkryl jsem kožešiny a spatřil vlastní látko ovázané zakrvácenou šedobílou potrhanou látkou. Chtělo se mi z toho zvracet, raději jsem nohu zase zakryl.

Vlastně počkat. Kde to jsem? Na zámku určitě ne, na ten je tato místnost až moc prostá, malá a nevybavená nijakou drahou dekorací. Na stěnách byly pověšené sekery, srpy a nějaké kožené uzdy. Že by... myslivna? To je jediné, co mě napadá a dávalo by smysl. I přesto jsem měl pocit, že nejsem ve správném světě. Měl jsem zvláštní pocit.

"H-haló?" zkusil jsem nejistě a rozhlížel se kolem.

V tom se přede mnou objevila jakási žena a přiložila mi prst ke rtům. Jak se tu objevila? Spadla ze stropu?!

"Ticho," pravila a slezla z postele. Přešla ke stolu, odkud z lavoru vytáhla mokrou hadru, kterou mi přejížděla po čele.

"K-kdo jste?" zeptal jsem se tiše. Žena mlčela, jen dál pokračovala v činnosti. "Můj otec je král. Bohatě se Vám odmění," slíbil jsem, ale ona mi nevěnovala ani jeden pohled. Zdá se, že ji zlato a šperky moc nezajímaly.

"Neměla bych ti pomáhat," šeptla zahořkle a znovu přešla k lavoru, do kterého doslova hodila hadr, až to šplouchlo. "Můžeš si za to sám."

"J-já?!" vykřikl jsem. V tom se zase objevila u mě. Její naštvané oči mě propalovaly, dlaní mě hrubě držela za čelist.

"Řekla jsem, abys sklapl," zavrčela nebezpečně. Neměl jsem strach, jenom jsem nechápal, o co jí jde. "Ještě jednou promluvíš nahlas-"

Místností se rozezněl dětský pláč. Podíval jsem se směrem, odkud doléhal k mým uším. Neviděl jsem kolébku, žádné dítě jsem neviděl.

Žena mi věnovala poslední nakrknutý pohled a přešla na druhý konec místnosti. Sáhla do prázdna, jako by snad něco vzala a pohnula s rukou do strany. Nejdřív jsem si pomyslel, jestli to není náhodou nějaký cvok, ale když jsem viděl, jak na zem spadl kus tmavě rudé látky se zlatě lemovanými okraji, který odhalil proutěný košík. Ten se neznatelně chvěl, občas jsem zahlédl tlapku podobnou té lidské.

Poprvé za celou dobu jsem uviděl na ženině tváři mírný úsměv a milá slova darovaná tomu malému stvoření, které chovala na rukách.

"Vy jste čarodějka," vydechl jsem uvědoměle. Její nepříznivý pohled zase směřovaný mně mluvil za vše. Neprotestovala, ani nepřikývla na souhlas. Měla už oči jen pro malý uzlík, co držela v rukách.