Just be friends 9

Máte tu další díl :3

---

Se Sasukem jsme se vrátili trochu dřív než jsme vlastně měli v plánu. Mysleli jsme - teda alespoň já -, že v pizzerii strávíme dvě hodiny po tom, co přišel Kiba s Hin. Ale věci se vyhrotily, tak jak se vyhrotily. Cítím, že mě to bude ještě nějakou dobu trápit. Cítím se jako zrádce. Neřekl jsem Kibovi pravdu, ale jen proto, že jsem mu nechtěl přidělávat starosti. Uvědomuju si, že jsem si pořád jen stěžoval na to, jak mi Sasuke ubližuje, proto jsem mu o tom nechtěl říkat. Už kolikrát jsem si pomyslel, jestli ho někdy neomrzím. Prostě ho moje stížnosti přestanou bavit.

"Nepřišli jste brzo?" zeptala se máma z kuchyně, kde si u stolu prohlížela časopis. Celý dům voněl po večeři, která se ještě vařila na plotně. "Večeře ještě není, budete si muset počkat."

"Měli jsme pizzu, takže si večeři nedáme," vysvětlil Sasuke, "ale možná později, až nám trochu vytráví."

"Žádný takový," protestovala máma. "Není dobré večer hodně jíst. Však se to do zítřka nezkazí," pokrčila máma rameny a zkontrolovala rýži.

Já jsem s rukama v kapsách a myšlenkami o dnešním dni vyběhl schody do druhého patra a zapadl do svého pokoje. Nezavřel jsem dveře, protože mě Uchiha hned následoval. Popravdě jsem je zavřít chtěl, protože se začínám bát být osamotě v jeho blízkosti.

Vzal jsem pyžamo a naznačil mu, že se jdu rovnou osprchovat. Po bruslení jsem byl pěkně upocený a promrzlý, že samotná myšlenka na to, jak mi tělo masíruje horká voda, byla blažená. Ale naskytl se problém v podobě zatarasené cesty do koupelny mým černovlasým přítelem.

Vzhlédl jsem k němu, ale hned jsem zase oči sklopil k zemi. Vím, že chce mluvit o tom, jak jsem se dneska zachoval před Kibou. Vesměs jsem lhal a Uchihu do toho zatáhl, jenomže už je pozdě vycouvat. Sasuke si myslí, že jsem to předtím myslel vážně. Jenomže teď toho lituju a raději bych to vzal zpět.

"Naruto," oslovil mě. Jeho ruka mi přejížděla po tváři, dokud se všech pět prstů nezapletlo do mých blond vlasů. Srdce mi bušilo, tělo mi ztuhlo a mně bylo zase do pláče. Cítil jsem strach. Strach, že se TO bude opakovat. Teď, když jsem dokázal nejen Kibovi, že spolu se Sasukem "chodíme", mi je jasné, že budu muset snášet vše, co se v normálním vztahu dělává a co ode mě Uchiha nejspíš očekává. Držení za ruce, líbání, objímání... a... sex...

Uchiha si mě přitáhl k sobě do objetí. Jeho ruka z mých vlasů nezmizela. Jemně mě v nich hladila. Bylo mi to příjemné natolik, že jsem se postupně uvolňoval, ale to se Sasuke nesměl ani pohnout. V tu chvíli bych znovu ztuhl. "Nenuť se do ničeho," šeptal, aby mě ještě víc nevyplašil. Zrovna jsem byl na úrovni, kdy bych nejraději okamžitě utekl a bylo by mi jedno, kam by mě nohy zanesly. Třeba mezi špatnou partu. "Ani já tě nebudu nutit..." odtáhl se a podíval se mi do očí. Chytil mě jemně za vlasy a přivřel oči. Viděl jsem v nich to samé, co tenkrát v učitelových očích. Chtěl to. Chtěl mě.

Začal jsem přerývaně dýchat, kvůli potlačovanému pláči. Třepala se mi kolena šokem. Cítil jsem, jak moje tělo slábne. Nebylo pochyb, že jsem zase na pokraji nervového zhroucení.

V ten moment udělal Uchiha několik kroků dozadu a sledoval můj stav z dálky. "Promiň," ospravedlnil se provinile. "Vím, že tohle nechceš," dodal tiše a sám se zavřel v koupelně, kam jsem původně měl v plánu jít.

Udělal jsem pár kroků dozadu, roztřesenou rukou jsem zavřel dveře a posadil se na postel. Slzy mi stékaly po tvářích, já se je neobtěžoval utírat. Koukal jsem na jedno místo a tiše plakal. Vím, že to nebyla Sasukeho vina, nechal se jen ovládat svými pudy. Jenom mě to vyděsilo. V tu chvíli jsem si znovu vzpomněl na ten den... Sasuke se tvářil stejně jako učitel.

Začala se mi motat hlava, proto jsem si lehl na bok čelem ke zdi. Poslouchal jsem tiše, jak se máma a táta o něčem baví v prvním patře, ale nerozuměl jsem jim. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se jen do jejich hlasů. Znovu jsem se rozplakal. Je mi líto, že mají syna, jakým jsem já. Pochopím, když mi neodpustí...

Otočil jsem se na druhou stranu a pohlédl na stůl, kde stál košík se všemožnými drobnostmi, které koupíte v papírnictví. Tužky, pastelky, měl jsem tam i štětce, krátké pravítko, ale i nůžky. Právě ty zaujaly mou pozornost. Natáhl jsem ke košíku ruku, až spadl na podlahu a všechen obsah se vysypal. Bylo mi jedno, že jsem způsobil rámus a mohl by tak někdo přijít.

Posadil jsem se vedle toho bordelu a sevřel ostrý předmět v ruce. Slzy mi přestaly téct. Nebál jsem se. Byl jsem zvědavý. Těším se, až zjistím, jak se měl Sasuke, když tohle dělal. Asi mu to pomohlo od trápení, když se takhle jednou málem zabil. Možná... že to pomůže i mně. Vyřeší to všechny problémy. Nebudu pořád fňukat. Vrátí se mi hlas.

"Naruto?!" vykřikl vyděšený černovlásek. Přiskočil ke mně a nůžky odhodil někam za sebe. "Co jsi to chtěl udělat?!" mluvil zvýšeným hlasem. Děsil mě. Bál jsem se ho, až jsem se znovu rozbrečel. "Co jsi to chtěl udělat?" zopakoval a sevřel mě v objetí. "Co jsi to chtěl udělat, ty pako?" zabořil mi hlavu do ramena a dál mě drtil ve své náručí. "Tohle už nedělej, ano?" zahleděl se mi do očí a chytil mě za obě tváře. "Tohle mi nedělej."

Opřel si čelo o moje a nechal stéct několik slz po svých tvářích. Cítil jsem jeho horký a přerývaný dech na svých rtech. Uhnul jsem hlavou do strany. Nechtěl jsem, aby mi byl tak blízko. Nechtěl jsem ho začít nenávidět úplně stejně jako učitele.

"Slib mi, že už se o to ani nepokusíš," naléhal. Zavrtěl jsem hlavou. Tohle ti slíbit nemůžu, Sasuke. Příště můžu dostat přímo záchvat a už nebudu přemýšlet nad tím, jak dopadnu. Budu chtít co nejdříve zmizet z tohoto světa.

Sasuke mi znovu chytil tváře a donutil mě se na něj podívat. "Prosím," pošeptal a palcem mi přejel po líci. "Nebo mi vracíš to všechno, co jsem ti kdy udělal?" Černé oči zalité slzami zakryla oční víčka a Uchihovy ruce klesly na moje paže.

Začal jsem zběsile vrtět hlavou. Tohle jsem v plánu opravdu neměl. Já se chtěl jenom osvobodit od toho pocitu, který mě stále odmítá opustit.

Od toho okamžiku se Sasuke začal vyhýbat jakémukoliv našemu fyzickému kontaktu. Mluvil se mnou normálně, společně jsme se bavili nad všelijakými blbostmi, jen se mně nedotýkal. Viděl jsem na něm, že by mě chtěl sevřít v náručí a utěšit mě, když jsem neměl dobrou náladu, ale krotil se. Sám si to dal za trest, jenom aby mi pomohl. A účinkovalo to.

"Máte všechno?" zeptal se táta, který si ještě upravoval kravatu u zrcadla v předsíni. Prázdniny skočily, takže jsme zase museli do školy. Máma už byla v práci a táta jede s námi do školy. Musí vyřídit věci ohledně mé němoty a psychického stavu. Správně bych měl zůstat ještě doma, ale nemůžu po někom chtít, aby za mě dával pozor ve škole. Navíc tam se mnou bude Sasuke i Kiba, kteří slíbili, že se ode mě nehnou ani na krok. Teda kromě Sasukeho, protože ten chodí do jiné třídy. Podle nich by se mi nemělo nic stát.

"Už jdeme!" zavolal Sasuke z mého pokoje. Stál jsem před zrcadlem a prohlížel se. Byl jsem jak otevřená kniha, průhledný skrz na skrz. Každý zjistí, co se stalo, sotva vstoupím do školy.

Uchiha se postavil za mě a přes odraz v zrcadle se na mě díval. "Budeme s tebou," slíbil mi a přidal lehký úsměv.

Místo mé ruky chytil rukáv mé košile. Snažil se mi dodat odvahu a to se mu povedlo. Pořád dokazuje, že mu na mě záleží a to mě hřeje u srdce. Chvíle jako je tahle mě nutí promluvit, říct Sasukemu, že ho miluju. Vždycky ale selžu.

"Jdeme," pobídl mě a šel napřed. Ještě jsem se podíval na svůj odraz a následoval jsem ho. Sasuke měl pravdu. Oni dva mě ochrání, stačí jim jen věřit.

"Máte všechno?" zeptal se ještě jednou táta a otevřel dveře od auta. Odpověď se mu donesla jenom od Sasukeho. Já jsem ani nepřikývl. Myšlenky se mi točily kolem lidí ve škole. Nikdy jsem nebyl zrovna komunikativní typ a nijak jsem na sebe nestrhoval pozornost. Doufám, že i teď si mě nikdo nebude všímat.

Přišli jsme do školy. Ovládla mě paranoia. Měl jsem pocit, že se na mě všichni dívají a posmívají se mi.

"Já teda jdu za ředitelkou," oznámil táta. "Zvládněte to," rozcuchal mi vlasy.

"Jistě," usmál se Sasuke, já jsem se schovával mezi rameny. Pozoroval jsem tátu, jak jde po schodech nahoru a mizí za rohem. Pak jsem si začal všímat ostatních. Dívali se na mě, proč stojím mezi dveřmi a bojím se jít ke vlastní skříňce. Musel jsem vypadat směšně. Jako blázen.

Uchiha mezitím všechny přítomné spražil pohledem. Nelíbilo se mu, s jakými myšlenkami se na nás dívají.

"Pojď. Jdeme," zatlačil mi do batohu, aby mě přinutil se pohnout. Teprve když jsem málem přepadl dopředu, jsem přiměl své nohy ke spolupráci a došel ke skříňce. Úspěšně jsem si nazul školní obuv a skříňku znovu zamkl.

"Dobré ráno, Uzumaki," pozdravil mě strůjce mého psychického stavu. S očima vyděšenýma jsem se otočil a zády jsem se natiskl na skříňku. "Chtěl jsem Vám jen připomenout, že jste jediný, kdo neodevzdal úkol ve stanoveném termínu." Nejhorší bylo, že se tvářil, jako že neví, proč se tak chovám. Dělal ze mě blázna, přitom se mi vysmíval. "Po vyučování mě navštivte, dám Vám slíbený tre-" zasekl se v půlce slova. Důvodem byl černovlásek, který ho hrubě ode mě odstrčil a postavil se mezi nás.

"Nikam nepůjde," zavrčel výhružně. Svíral ruce v pěstech, až mu bělaly klouby, jak se držel na uzdě. Nebýt ve škole, už by ho možná i kastroval.

"Co si to dovoluješ?" křikl učitel a spražil Uchihu pohledem. "Ty nemáš žádné právě na mě byť jen sáhnout! Já jsem učitel a ty jsi student! A nezajímá mě-"

"Ano, jste učitel a podle toho byste se měl chovat a respektovat školní řád a zákony!" vrátil mu křik Sasuke. To už udělal několik kroků k němu, aby se mu podíval do těch jeho hnusných prasáckých očí. V ten moment jsem zasáhl. Chytil jsem Sasukeho paži a odtáhl ho od něj. Vím, že mi s Kibou slíbili, že mě ochrání, ale nemusí se nechat vyhodit ze školy.

Černovlasý se na mě překvapeně podíval. Nečekal, že bych se sám odhodlal udělat krok vpřed. V hlavě jsem měl poslední dobou zmatek, takže jsem nevěděl, jak to vlastně cítím, a co chci. Na jednu stranu se mi ulevilo, když se Sasuke vyhýbal všem dotekům. Na druhou jsem byla nespokojený. Podvědomí mi našeptávalo, že mi chybí něco, co jsem ztratil, a chci to zpátky. Toužil jsem po jeho pohlazení, po jeho objetí, o které nás oba připravil.

"Naruto!" oslovil mě z dálky můj nejlepší kámoš a stoupl si mezi mě se Sasukem a učitele.

"I ty, Inuzuko?" zhrozil se učitel. "Tohle nenechám jen tak. Však se těšte!" Odplivl by si, kdyby nebyl ve škole a my nebyli jeho studenti.

"Jste v pohodě?" otočil se na nás Kiba. Zaskočilo mě, že se zajímal i o Sasukeho. Kdy se tak rychle spřátelili?

"Jo, jsme," přikývl Uchiha a chytil mě za ruku, kterou jsem mu stále objímal paži.

"Co je?!" osopil se brunet na ostatní okolo, kteří dosud přihlíželi. "Jděte si po svých!"

"Inuzuko," oslovil jej Sasuke, vymanil se z mého sevření a popostrčil mě ke Kibovi, "postarej se o něj," požádal ho s jemným úsměvem.

"Jo," přikývl brunet. Aniž by se na mě Sasuke podíval, odešel do třídy. Nechápal jsem to. Co jsem udělal špatně? Měl by být rád, že jsem se dostal přes ten malý zkrat v mé hlavě a dokážu snést jeho doteky. Je možné, že jsem se mu zhnusil?