Just be friends 11

Hádejte, komu v téhle kapitole půjde o kejhák? :3 Jejdamane, já jsem ale zlý člověk >:D

Nevím proč, ale když jsem to psala, měla jsem na mysli jeden incident, který se stal u nás na škole jedné holce. Bylo to dokonce v televizi, na internetu - no prostě všude! :D Já vím, neměla bych se tím chlubit :D Ostatně si za to může sama... ^u^

A musím se omluvit, že teď vydávám jen tuhle povídku. Nějak mě prostě chytla, tak ji píšu. Můžete se ale těšit na novou kapitolovku na ShIzayu, která bude zároveň omegaverze :3 Do té doby chci ale dopsat všechny rozepsané. :3

Enojy~

---

Nechápal jsem, o čem mluví. Co pro něj sakra není jednoduchý? Že mě odkopl? Že tu teď se mnou bude bydlet v dusné atmosféře? Co je pro něj sakra těžký?

Vytáhl jsem mobil z kapsy a přes slzy jsem napsal: /Co máš v plánu?/

"Pomoct ti jako kámoš. Nemá smysl, abychom byli něco víc, když... to jeden z nás tak necítí," vysvětlil, ale tvářil se, že chce ještě něco dodat. Něco mi naznačoval, ale já to nechal plavat. Nezajímalo mě to.

/Jak mi chceš pomoct? Není už v čem pomáhat. Dokážu se na nohy postavit i sám./

"Teď se zlomeným srdcem asi těžko," řekl až ironicky. "Naruto," hlesl a odkašlal si, "ať už se stane cokoli, chci, abys mi pořád důvěřoval a přišel za mnou, když se něco stane. Rozumíš?" pozvedl obočí.

/A co budeš dělat ty? Zase chrápat s každým druhým?/ napsal jsem naštvaně a on se rozesmál. To mě naštvalo ještě víc, že mi malém praskl displej, jak jsem v ruce svíral mobil.

"Promiň, přijde mi vtipný, jak jsme se navzájem změnili. Ty už dokážeš ukázat i jinou emoci než lhostejnost a já jsem lepším člověkem. Přestal jsem kvůli tobě i kouřit, víš?" usmál se nostalgicky, ale úsměv mu na rtech dlouho nevydržel. "Chci jen, abys byl šťastný a rychle se z tohoto dostal..." téměř pošeptal.

Udělal jsem několik kroků dozadu, dokud jsem se zase neposadil na postel. Hledal jsem v podlaze odpověď na otázky, které se mi hemžily hlavě. Dříve, než jsem si plně vybavil jednu, nahradila ji druhá a takhle se to pořád opakovalo dokola. Vůbec nechápu, o co se Sasuke snaží. Asi si myslí, že mi bude líp, když k mému traumatu přidá zlomené srdce.

Ještě to odpoledne jsem napsal Kibovi, co se stalo. Moc jsme to ale nerozebírali, protože jsem o tom už nechtěl mluvit. Měl jsem toho tak akorát. Navíc jsem nechtěl, aby rodiče cokoli poznali. Berou Sasukeho jako součást rodiny a hodně by je mrzelo, kdyby zjistili, že ho teď tak nějak nenávidím. A kdybych musel říct, proč ho nenávidím, musel bych se přiznat ke svojí orientaci a na to ještě nejsem připravený.

"Dobrou chuť vám přeju," usmála se na nás všechny máma a společně jsme se pustili do jídla. I když jsem měl rád těstoviny s masem, dneska mi nechutnalo. Vidličkou jsem se nimral v jídle, jako by se těstoviny změnily na nechutně slizké housenky.

"Ty nebudeš jíst?" zeptal se mě táta.

"Nejsi nemocný?" přidala se máma a sáhla mi na čelo.

Zavrtěl jsem hlavou a napíchl na příbor kousek těstoviny, který následně skončil v mé puse. Byl bez chuti. Nejraději bych ho vyplivl zpátky do talíře, ale donutil jsem se ho spolknout.

"Podívej, Sasuke to za chvilku bude mít v sobě," zasmál se táta.

Pustil jsem vidličku, s hlasitým cinknutím dopadla na glazovanou keramiku. Zvedl jsem se a odešel do svého pokoje. Když vám Sasuke dělá takovou radost, dejte mu příjmení Uzumaki a na mě klíďo píďo zapomeňte.

Zase jsem si lehnul na postel, ale ani jsem nezavřel oči. Díval jsem se před sebe a v hlavě si říkal všechny věty, které bych tak rád řekl nejen svým rodičům, ale i Sasukemu. Takhle podrážděný jsem se ještě v životě necítil. A že už jsem zažil ledacos.

Zamrazilo mě, když jsem si vzpomněl na Sasukeho, jak ležel v nemocnici s obvazy na zápěstí, kruhy pod očima a mrtvolným obličejem. Jako by to bylo včera, co jsem vešel do nemocničního pokoje a viděl tam Uchihu polomrtvého. Tehdy jsem si říkal, že je hloupý, že to udělal. A dnes bych to nejraději udělal já. Ironie, co?

Otočil jsem se a podíval na stůl. Ano. Ty nůžky tam stále byly. Neměl jsem takovou chuť zabít sebe, jako zabít někoho jiného. Kdyby v tuto chvíli někdo vkročil do mého pokoje, na místě bych ho ubodal. Štvalo mě úplně všechno a všichni.

Ráno se mi opravdu nechtělo do školy. Táta s mámou už byli dávno v práci, což znamenalo, že musím do školy busem. Samozřejmě celou cestu se mnou bude černovlásek, kterého chci ze všech lidí vidět nejmíň. Snažím se ho přijmout jako kamaráda, ale kdykoli ho vidím, mám chuť mu jednu vrazit a seřvat ho.

"Nazdar," pozdravil nás Kiba, který nastoupil po naší pětiminutové cestě tramvají.

"Čau," pozdravil ho nazpět Sasuke. Celková doba od internátu do školy byla asi deset minut městskou dopravou, kterou jsem rád jezdíval. Dnes jsem si ale přál abych byl ve škole co nejdříve. Bylo mi všechno jedno. Z trucu bych klidně zašel do kabinetu učitele a odevzdal se mu.

Co mě ale zaráželo, bylo Kibovo chování k Uchihovi. Bavili se spolu snad ještě víc než předtím. O co tady sakra jde? Znamená to, že když jsme se se Sasukem rozešli, tak se teď dají dohromady oni dva? Nebo má Kiba takovou radost z našeho rozchodu, že si od černovlasého musí pozjišťovat podrobnosti? Jak jsem byl ubohý, když jsem bulel jak mimino?

Nad čím to přemýšlím? To by Kiba nikdy neudělal. Určitě se mu ulevilo, že se mě Sasuke vzdal a tím mě nemůže dál využívat. I když se Inuzuka tváří, že už je to minulost a Sasuke je lepším člověkem, než za jakého ho měl, pořád se mu Sasuke něčím nezamlouvá a má se před ním na pozoru.

"Hej, včera u nás byla Hin a rodiče nebyli doma. Co jsme asi dělali?" zakřenil se brunet. Bodlo mě u srdce. Já jsem měl být první, komu to řekneš! Já jsem tvůj nejlepší kámoš, ne Saasuke!

"Tvoje poprvý, hádám," ušklíbl se Uchiha a založil ruce na prsou. On má opravdu o čem vyprávět. O svém sexuálním životě by mohl napsat knihu. Co je tak frajerského na tom, když se někdo vyspí pomalu s celým internátem? A kdyby jenom internátem. Kolikrát v jeho posteli leželi lidi, jejichž tváře jsem nikdy v životě neviděl.

"A co?!" odfrkl si Kiba a zhnuseně se na Sasukeho podíval. "Do toho ti nic není, pane všechnošuku!" vyplázl na něj jazyk.

Byla celkem sranda se na ty dva dívat, jak se kočkují. Tohle jsem si vždycky přál. Sledovat dva své nejbližší přátelé, jak se pošťuchují. Všechen vztek mě opustil. Dívat se na ty dva mě obměkčilo.

"...Abys věděl, tak vystupujem," upozornil ho Sasuke po několika vyměněných argumentech, které můj mozek nezaregistroval.

"Nejsem tak blbej!"

"Já jenom, abys neusnul jako tvoje holka po aktu. Víš, kde bys skončil. Na konečný stanici," posmíval se mu dál Uchiha a stiskl tlačítko na otevírání dveří.

"Tyyy..." zavrčel Kiba, do ruk mi hodil svůj batoh a vyhrnul si rukávy. Nic netušícího Uchihu chytil kolem krku a nutil ho odvolat všechno, co řekl. Jenomže to by nebyl Sasuke, kdyby se nebránil v podobě chvatu, takže o pár sekund později už ležel Inuzuka na zemi. Musel jsem se uchechtnout. Ti dva mi opravdu dělají dobrý den.

"Nehraj si se mnou," řekl Sasuke s laškovným úsměvem a vešel do školy, kde na něj čekal dívčí fanklub.

"Nechápu, co na něm všechny vidí," zamumlal si pod vousy Kiba a sebral se ze země. Já bych ti to pověděl, Kibo, ale tohle musí zmizet i s mými pocity. Já a Sasuke jsme jenom kámoši jako dřív. S tím rozdílem, že nebude promiskuitní. Asi. Doufám. Ten dívčí fanklub kolem něj se mi nějak nezamlouvá. Klidně si říkejte, že žárlím, ale každému by to připadalo podezřelé, když najednou Sasuke flirtuje se všemi holkami. Stačilo by si jen ukázat a už se mu v posteli prostřídá dvacet holek. Nechci, aby se vrátil do starých kolejí.

"Naruto," upozornil mě na sebe brunet. "Už mi můžeš dát batoh," pozvedl obočí. Věděl, kam se moje oči dívaly, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. Jak ho znám, brzy začne.

"Uvidíme se po škole," mávl na nás Uchiha a odcházel do třídy. Zdálo se mi to, nebo se na chodbě nějak vyprázdnilo? Jak by ne, když se z Uchihy stal magnet na holky. A jsem si jistý, že se později najde i pár kluků.

"Je blbost to říkat, ale netrap se tím," poradil mi přátelsky Kiba. "Budeš to mít teď těžké, ale časem si zvykneš," položil mi ruku na rameno. Pak se bouchl pěstí do dlaně, což znamenalo nový nápad, který mě... děsil. Jeho nápady se nejčastěji týkaly nějaké lumpárny. "Začni randit!"

Povytáhl jsem obočí. Samozřejmě, že jsem ho nebral vážně. Randění je poslední věc, po které momentálně toužím. Navíc na tyhle věci nejsem. Chodit s někým za ruku, líbat se, muchlovat se - nic pro mě. Navíc jediná osoba, se kterou bych tyto věci chtěl dělat, momentálně balí dva tucty holek ve své třídě.

"Na zlomené srdce je nejlepší lék nový vztah. Najdi si někoho a zamiluj se," navrhl a sebevědomě si prohrábl vlasy. "Ježíš, mně to ale pálí. Asi bych si měl otevřít poradnu," pochválil se. A že samochvála smrdí, to mu nic neříkalo. Raději jsem mu to nepřipomínal, ještě by se urazil, že jsem se přidal k ostatním. Ono, Kiba je totiž blázen do psů a doma má jednoho - Akamara -, se kterým tráví až nebezpečně moc času. Pár lidí se mu posmívá, že za chvíli budou mít spolu mladé - štěkací člověčata, jak je nazvali.

Protočil jsem očima a vydal se do třídy. Na jeho vtípky mám vážně náladu, teda. Jenomže to, co se dělo ve třídě, mi na dobré náladě zrovna nepřidalo. Všichni seděli po skupinkách, i ti největší samotáři, a o něčem si šuškali. Když jsme s Kibou vešli, upoutali jsme jejich pozornost a to na delší chvilku. Nebylo těžké si dát dvě a dvě dohromady - tématem jejich debaty jsem byl já.

"Uzumaki?" vešel zástupce ředitele. "Pojďte se mnou, prosím."

Zděšeně jsem se podíval na Kibu, který se jenom zamračil. Oba jsme věděli, co se bude projednávat. Zřejmě se přišlo na to, co se mezi mnou a učitelem stalo. Takový strach jsem ještě neměl. Co budu dělat, až mě vyhodí ze školy? Hádám, že se učitel z toho nějak vymluví všechnu špínu hodí na mě.

Vešli jsme do ředitelny, kde už byl přítomný učitel, ředitelka, Sakura a její rodiče. Co ta tu dělá? Podle těch slz a neutichajícího pláče jsem si mohl věci jen domýšlet.

"Posaď se," pobídla mě ředitelka přísně a ukázala na židli vedle Sakury. "Uzumaki, abyste věděl, proč jsem si Vás nechala zavolat - máme tu vážné obvinění ze zneužití studentky a podle výpovědi Vašich přátel jste byl obětí také vy. Je to tak?"

Roztřásl jsem se po celém těle a pohlédl na učitele. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak naštvaného. Hleděl na mě, jako by mi vyhrožoval.

Přikývl jsem na ředitelčinu otázku.

"Zmetku!" zakřičel obviněný a vstal ze židle. "Nemáš žádný důkaz, že jsem tě zneužil!"

"Už jenom Vaše chování, pane kolego, je samotným důkazem. Navíc máme potvrzené, že jste znásilnil Haruno Sakuru," dodala ředitelka.

"Ty prase!" procedil Sakuřin otec mezi zuby. Jen tak tak se držel, aby tomu chlípníkovi jednu nevrazil.

"Vždyť si jenom vymýšlí, aby byla něčím zajímavá!" dodal učitel a zase se posadil.

"To necháme na policii, co říkáte?" zeptala se blondýna a zhluboka se nadechla.