Just be friends 10

A teď se ukáže, proč see tahle povídka jmenuje, jak se jmenuje :D Gomen za psychické újmy! Vyhlášení války můžete poslat zítra ráno! <3

---

Kiba se mnou skutečně byl na každém kroku a mluvil se mnou normálně. Nedal na sobě znát, že se mnou nějakou dobu nemluvil a vsadil bych se, že je ještě teď naštvaný.

"Ahoj," pozdravila naše růžovlasá spolužačka a sedla si o lavici před námi. Moc jsme spolu nemluvili, patřila totiž do party bohatých rozmazlenců, co nemají nic jiného na práci než mluvit o iphonech a zašpiněném bazénu na jejich zahradě kvůli sobotnímu večírku.

"Čau, čau," pozdravil Kiba zvesela, ale měl se před ní na pozoru. Dokázala být zákeřná, zvlášť když se jí něco nezalíbí.

"Hele, taky nemáš odevzdanej ten úkol?" zeptala se mě.

Po celém těle se mi rozběhl nepříjemný mráz. Neodevzdal jsem před prázdninami úkol, to znamená, že ho budu dneska po škole psát celý znovu v učitelově kabinetu. Nechci, aby se TO opakovalo, ale jak tomu zabráním? Nemám šanci ho přeprat a jít tam musím. V rámci školní docházky je moje povinnost plnit domácí úkoly a přijmout příslušné tresty, když domácí úkol nedonesu.

Jemně jsem přikývl.

"Super! Šel bys tam po škole se mnou? Nechce se mi tam jít samotné," spojila dlaně k sobě. "Prosíííím," protáhla a naklonila hlavu na stranu. Tím jí pár pramenů vlasů olemovalo obličej a konečky spadaly do výstřihu, kam jsem se na pár sekund zadíval. Kdyby se mi líbily holčičí hrudníky namísto Uchihy Sasukeho, všechno mohlo být jinak.

Když jsem to trochu probral ve svojí hlavě, bylo to vlastně výhodné. Pokud tam půjdu s někým, učitel si na nic netrufne.

"Naruto tam nejde," odvětil Kiba a položil mi dlaň na rameno. "Dohodl se s učitelem, že mu to přinese zítra." Lhal kvůli mně, což se mi nelíbilo, ale zase jsem byl rád, že se za mě postavil.

"To jde?" podivila se.

"A proč ne?" zasmál se Kiba. Já v tom spíš slyšel posměch. "Se ho zeptej, jestli bys ho nemohla donést někdy jindy. Se třeba vymluv, že máš na odpoledne doktora - co já vím," poradil jí.

"Fajn, tak dík," usmála se vděčně. Věnovala mi jeden z těch všímavých pohledů, které mi byly proti srsti. Cítil jsem se jako kořist, kterou ona si vyhlédla.

"Fiflena blbá," zamumlal brunet a otevřel knihu, aby se alespoň něco naučil. Musel jsem se zasmát. Znám ho a vím, že ji nemá rád. Kiba se celkově lidí z naší třídy straní. Všichni jsou tak nějak na straně Sakury. Ona není zlá, jenom musí být vždycky po jejím a ty známky - na ty kašle a myslím, že to je ten hlavní důvod, proč ho tak moc štve. Neučí se, ale pracovat by chtěla v tatínkově firmě. Všichni kromě ní samozřejmě tuší, že se tam nedostane. Její otec nedovolí, aby tam pracoval někdo nevzdělaný. Vždyť tam přijímá lidi, kteří hned od začátku budou vědět, co mají dělat, kde je jejich místo a budou znát své povinnosti.

"Naruto! Hej, Naruto!" zavolal na mě Suigetsu a mával rukou, čímž si na sebe upoutal pozornost ostatních z mojí třídy. Neříkal Sasuke, že už se mnou bělovlásek nikdy nepromluví? Že mě nechá na pokoji? Je možné, že Sasuke neví, že mě přišel Suigetsu navštívit?

Pohlédl jsem na Kibu, který nic neříkal. Oba jsme se zvedli a vydali se k Sasukeho kámošovi. Vypadal nervózně. Taky jeho obličej byl posetý pár těžko viditelnými modřinami. Vzpomínám si, jak mi Sasuke říkal, že má Sui na obličeji nějakou ránu. Jak to řekl... bebi?

"Chtěl bych s tebou mluvit osamotě," poprosil a krátce se poškrábal na jizvě nad okem. Tuším, že mu ji udělal Sasuke.

"Nebudu riskovat, že mu něco uděláš," zavrčel brunet, který mě odmítal opustit. Nedokážu ani popsat, jak moc vděčný jsem Kibovi byl. Když se trochu zamyslím, celé moje utrpení začalo právě u Sasukeho kámoše.

"Dobře teda," povzdechl si smířeně. "Chci se omluvit."

V tu chvíli mi obočí vyletělo vysoko na čelo. Oči mi mohly vypadnout z důlků, jak jsem nevěřil tomu, co právě řekl.

"Myslel jsem, že si se Sasukem jenom hraješ, protože od doby, co začal spát s každým druhým jsem v jednom kuse slyšel tvoje jméno. Ale... pak mi vysvětlil, jak je to s jeho city a důvod, proč to všechno dělal. Opravdu se chci omluvit," hluboce se poklonil.

Začal jsem panikařit a máchat rukama kolem sebe, aby se narovnal. Lidi kolem se na nás dívali a já odjakživa nenáviděl pozornost. Zaujalo mě ale, jak Suigetsu řekl o Sasukeho citech. Sasuke mi sice řekl, že mě miluje, ale když to slyším od ostatních, je to něco, čemu bych asi měl věřit.

"No dobrý, to stačí," vložil se do toho Kiba, čímž se bělovlásek přestal klanět.

"Proč za něj vlastně pořád mluvíš? Vždyť není mimino," zasmál se a pohlédl na mě. Nerozuměl, když jsem sklopil pohled. Jistě, že mu Sasuke neřekl, co se stalo. Nechal si to pro sebe, jak slíbil. Kiba byl samozřejmě výjimkou.

"Půjdem, Naruto," pobídl mě brunet a za rameno mě popostrčil směrem do třídy. Poslechl jsem nic jiného mi nezbývalo, když za necelou minut zvonilo na první hodinu.

"Kdybys cokoli potřeboval, obrať se na mě," řekl nakonec a odešel do své třídy. Nevím, jestli mu můžu věřit, ale vzhledem k tomu, že přišel a osobně se omluvil, bych řekl, že je to dobrý začátek, jak si najít společnou cestu. Možná spolu budeme vycházet.

Po celou dobu vyučování se mi Sasuke vyhýbal. Nemluvil se mnou, pořádně se na mě nepodíval. Nepřestávalo mi to vrtat hlavou. Možná je naštvaný, že jsem mu zabránil ve rvačce s učitelem. Jinak to ale nešlo. Nechtěl jsem, aby Sasukeho vyhodili ze školy, už vůbec ne kvůli mně.

"Jdeš?" zeptal se mě netrpělivě Kiba. Přešlapoval z nohy na nohu, jak už chtěl jít na autobusové nádraží. Můžete hádat třikrát, kdo tam na něj čekal.

Zasmál jsem se, zamkl skříňku a vydal se za brunetem. Lekl jsem se, když se vedle mě zjevil Uchiha, až jsem trochu nadskočil. Tváře se mi zbarvily do růžova, srdce rozbušilo a to vše, jen když se na mě usmál. Nechápal jsem ho, ale radost mi nedovolila o jeho chování moc dlouho přemýšlet. Celou dobu se mi vyhýbá a teď se ke mně chová jako dřív?

"Dělejte," popohnal nás brunet, který pomalu na místě skákal, jak byl natěšený, že zase uvidí svou milovanou Hinatu.

"Však už jdeme," Sasuke protočil očima, chytil popruhy školního batohu jako malý školáček a po mém boku přidal do kroku. Tuším, že si mě nevšímal proto, že si chtěl zachovat reputaci. Mělo mě to napadnout dřív.

Na autobusáku nás čekala Hin. Kiba se mohl zbláznit radostí, jak ji uviděl a hned za ní běžel, dokud neskončil v jejím objetí. Tuším, že říkal, že se neviděli od soboty. To jsou ani ne tři dny. Láska je opravdu zvláštní, co?

"Ahojte!" pozdravila mě se Sasukem a zářila štěstím stejně jako její přítel.

"Ahoj," oplatil jí pozdrav Sasuke, já jsem jenom mávl rukou.

"Jak se vám daří?" zeptala se, ale jen proto, abychom se necítili odstrčení. Mně i Sasukemu bylo jasné, že by nejraději byla někde osamotě s Kibou.

"Máme se skvěle. Hele, řekli jsme si s Narutem že dokud jsme tady, zajdeme si spolu do kavárny. Nevadí, že pojedeme později?" vymluvil se Sasuke. Překvapeně jsem se na něj podíval, ale nechtěl jsem, aby Hin s Kibou poznali, že Uchiha lhal.

"Jasně, že ne!" Kiba mávl rukou, obtočil ruku kolem ramen své přítelkyně a vedl ji směrem k zastávce. "Užijte si to!"

"Hlavně dobře dojeďte!" křikl nazpátek Sasuke a otočil se na mě. Tušil jsem, že nechce jít do nějaké stupidní kavárny. Potřeboval se mnou mluvit, viděl jsem mu to na očích.

"Kam zajdeme?" usmál se zaujatě a vykročil směrem k centru. Chytil jsem ho za rukáv. Bylo zbytečné kamkoliv chodit, mohl mi to říct klidně tu. Bylo mi to jedno, čekal jsem to nejhorší. Něco, že už mě v životě nechce vidět, nebo po mně bude křičet, že jsem se zastal toho idiota. "Dobře," semkl rty do jedné linie, ruce strčil do kapes a začátek věty hledal na zemi. Byl jsem nervózní z toho, jak dlouho nic neříkal. "Naruto," odhodlal se nakonec a přistoupil ke mně blíž. Okamžitě jsem zkameněl. Nebál jsem se, že by se pokusil mě znásilnit. Připravoval jsem se přijmout to, co obnáší vztah. Lehké doteky a líbání by nemělo být problémem. "Chci, abychom byli zase jen přátelé."

Tahle věta mi zastavila celý vesmír. Myslel jsem, že sním. Tohle nemůže být realita. Je to jen noční můra! Myslel jsem, že mě miluje! Tak proč tohle?! Proč to říká?!

"Uvědomil jsem si, že kvůli mně jsi v tomhle stavu a nijak ti v jeho zlepšování nepomáhám. Asi by bylo lepší si držet odstup," vysvětlil. Sám z toho ale nebyl nadšený a bylo na něm vidět, že se mu to těžko říká. "Chci se ti za všechno omlu-" nedokončil větu, protože jsem mu dal facku. Vytřeštil oči a s rukou na místě, které zcela jistě pálilo, sledoval, jak se snažím ovládnout, abych mu nevrazil další. Kdybych mohl mluvit, seřval bych ho jako malého haranta. Jenomže můj novy handicap mi to nepovolil, tak jsem si musel vystačit s mobilem, na který jsem zběsile psal všechny své myšlenky.

/Jaký odstup?/

/Miluješ někoho jiného?/

/Děláš si srandu?/

/Takže sis se mnou jenom hrál?/

/Znamenám pro tebe něco?/

Můj vztek se měnil na smutek. Málem jsem se podruhé zhroutil. Opravdu jsem tomu nerozuměl. To, že jsem kvůli němu v tomhle stavu, jsme už dávno probrali. A co on může vědět o tom, jestli se můj stav zlepšuje, nebo ne?! Mluvit už nebudu, to nijak nenapraví ani on, ani kdokoli jiný. Cítím, že se už tolik nebojím přítomnosti ostatních. A on mi říká, že se můj stav nezlepšuje?!

"Ano, máš pravdu. Celou dobu jsem ti lhal, nemiluju tě. Chci být jenom tvůj kámoš, jak tomu bývalo dřív." Mluvil tak chladně, že se nad námi zatáhlo nebe a na zem dopadly první kapky. Správné načasování.

Hleděli jsme na sebe. On na mě s lítostí, já na něj se zlomeným srdcem. Miloval jsem ho tak dlouho a tolik jsem si toho pro něj vytrpěl, ale nic z toho mě nebolelo tak, jako slova "lhal jsem, nemiluju tě".

Zavrtěl jsem hlavou a utřel si nos do rukávu.

"Zvu tě na pizzu," řekl při pohledu na nebe. Nechtělo se mu stát v tom dešti, který se během minuty dokáže změnit na pořádný slejvák.

Zavrtěl jsem hlavou podruhé a vydal se k zastávce, ke které zrovna přijížděl autobus. Už od něj nic nechci. Je mi jasné, že mu neuteču, když teď bydlí u nás, ale chtěl jsem s ním být minimum času. Tohle potřebuju vstřebat.

"Co je? Proč nejste v kavárně?" podivil se Kiba, když jsme si sedli na sedadla před ty dva zamilované blázny.

"Kvůli počasí. Radši pojedem domů," vysvětlil Sasuke. Kiba s Hin zřejmě předtím nic neviděli, což je taky dobře. Nechtěl teď o ničem mluvit. Nechtěl jsem mluvit s nikým. Chtěl jsem být sám, abych se mohl vyplakat.

Přišli jsme se Sasukem domů. Sotva za námi zabouchly dveře, běžel jsem do svého pokoje, kde jsem spadl na postel a rozbulel se jako mimino. Tohle už nedávám. Teď jsem tuplem ztratil vůli žít. Jak mohl něco takového říct? Proč mi teda lhal? Než jsem ale pomyslel na způsob, jak se dostat z tohoto světa, uslyšel jsem tiché bouchnutí dveří. Sasuke přišel.

"Nebudu riskovat, že se zase o něco pokusíš," vysvětlil důvod své přítomnosti a sedl si ke mně na postel. Nic neříkal. Nic nedělal. Prostě jenom seděl u mě na posteli, na které jsem brečel. Nechtěl jsem ho u sebe. Měl jsem na něj vztek.

Vzal jsem polštář a hodil ho po něm, i když ode mě nebyl ani metr. Kdybych mohl, řval bych, ať vypadne z mého pokoje, z domu, z mého života. Tak moc jsem ho nenáviděl.

"Omlouvám se!" křikl na mě a hodil polštář na postel. Posadil se na židli a ještě si ji posunul na druhý konec místnosti, aby mě svou přítomností otravoval co nejmíň. "Pro mě to taky není zrovna jednoduchý," vysvětlil.